Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 4 > Alena Wagnerová: Plástovice v pohnutých dobách 1945–2010

Alena Wagnerová

Plástovice v pohnutých dobách 1945–2010

Plástovice jsou jednou z nejkrásnějších obcí jihočeského selského baroka; dnes patří k obci Sedlec. Emblematickým hrdinou známého sporu o Blata, Zbudovská Blata, známé selské rebelie v 16. století se stal zbudovský rychtář Jakub Kubata. o zdejším kraji napsal román Mlhy na Blatech Karel Klostermann; román byl v roce 1943 zfilmován režisérem Františkem Čápem (http://cs.wikipedia.org/wiki/Zbudovsk%C3%A1_Blata). Točily se zde také filmy o kolektivizaci. Autorka se tam ocitla poprvé na podzim 1967, když – pobouřena záměrem přeměnit ji na skanzen pro turisty – chtěla o vesnici napsat reportáž. Měla vyjít v Literárních novinách, ale vzhledem k tehdejšímu dění kolem nich vyšla nakonec v Plameni 3/1968. Podruhé tam přišla v roce 2002 a pak znovu loni v listopadu.

Na internetové adrese www.plastovice.cz byla v době uzávěrky tohoto čísla pozvánka na sobotu 31. července 2010 na oslavy 650. výročí a na setkání rodáků.-red-

O poválečném osudu Plástovic bylo rozhodnuto v Moskvě.

Zcela konkrétně rezolucí Informbyra komunistických a dělnických stran z 23. června 1948 o Jugoslávii, v níž byla kolektivizace zemědělství podle sovětského vzoru vyhlášena za závaznou normu pro všechny země socialistického bloku. Vycházela přitom ze stalinské teze o zostřování třídního boje v zemích budujících socialismus, které se mělo zvlášť silně projevit právě na vesnici s její malovýrobní strukturou. Kritické výhrady proti rezoluci vznesli pouze představitelé komunistických stran Polska a Maďarska Władysław Gomułka a Imre Nagy, a byli za to pak ostře kritizování. Nicméně Polsko zůstalo jedinou zemí socialistického bloku, v níž kolektivizace zemědělství uskutečněna nebyla.

Českoslovenští představitelé rezoluci přijali s jednoznačným souhlasem bez výhrad a poznámek. v zemědělské politice, kterou KSČ před tím zastávala, to znamenalo zásadní obrat.

Pro poválečnou KSČ byla hlavním bodem její agrární politiky pozemková reforma. Komunisté jí sledovali především strategické cíle: příslibem půdy, tohoto pro každého zemědělce nejcennějšího statku, chtěli získat venkov, především malé rolníky a bezzemky na svou stranu, což se jim do značné míry podařilo. Tisícům se tehdy splnil sen hospodařit na svém.

Ale jen nakrátko.

V každém případě se KSČ po válce na venkově těšila značné popularitě. i v Plástovicích získali komunisté, jak ve své kronice zmiňuje Václav Koupal, ve volbách v roce 1946 nejvyšší počet hlasů a v sousedním Zbudově celá vesnice, nejenom malí hospodáři, vstoupila do komunistické strany. Celková linie zemědělské politiky KSČ ale ještě v době před přijetím rezoluce zcela jasná nebyla. Se združstevňováním se sice počítalo, ale v dlouhodobější časové perspektivě s přihlédnutím ke zvláštnostem zemědělského sektoru v zemi, například podporou rozvoje už stávajících hospodářských družstev, jak to odpovídalo tehdy ještě aktuální představě o československé cestě k socialismu. v tomto smyslu představitelé KSČ neříkali úplně nepravdu, když ústy Klementa Gottwalda víckrát ujišťovali rolnickou veřejnost, že kolchozy v Československu nebudou a šeptandu o tom rozšiřují nepřátelé strany.

Družstevní myšlenka nebyla také rolníky zásadně odmítána, protože v ní viděli možnost snadnějšího hospodaření, společného nákupu a využívání zemědělských strojů ve strojních družstvech a jejich nasazení na větších honech, ovšem na samosprávném základě odpovídajícím místním podmínkám. Proces scelování polí ve větší lány na základě výměny parcel stejné bonity už na venkově také od konce 19. století probíhal. Například v Plástovicích jej zdržela jen válka. Hospodářská družstva měla na českém venkově starou tradici a osvědčila se, protože vyrůstala z konkrétních potřeb rolníků a usilovala o zlepšování jejich hospodářské situace prosazením pevných cen obilí, takzvaného obilního monopolu, nebo plemenářstvím, zušlechťováním osiva a šlechtitelstvím. Této tradici do určité míry odpovídal i projekt takzvaných vzorných obcí, vypracovaný na jaře 1948, v němž se vycházelo z iniciativy rolníků samotných při zlepšování životních podmínek na vesnici a modernizaci a racionalizaci zemědělské výroby. Tímto způsobem měla být vesnice zapojena do budování socialismu. Kolektivizaci podle sovětského vzoru rolníci pochopitelně odmítali a měli z ní obavy.

Jak se mělo brzy ukázat, právem. Představitelé komunistické strany ovšem i potom, když už v koncepci zemědělské politiky udělali zásadní obrat a kolektivizaci začali připravovat, až do listopadu 1948 ujišťovali veřejnost, že v Československu se kolektivizovat nebude, a tak ji klamali.

Před koncem vlastní cesty

Zatímco se na nejvyšších místech připravovaly změny, které ani ne za dva roky měly hluboce zasáhnout do života Plástovic, žili tady lidé ještě svými obvyklými denními starostmi. Nebyly právě malé, protože po válce nejen v Plástovicích, ale všude na venkově zmizela čeleď. Chasníci a děvečky, kteří ještě včera tvořili samozřejmou součást života obce, se z obrazu vsi ztratili. a s nimi i někteří podruzi. Většina odešla do pohraničí, kde mohli získat půdu a hospodářství po Němcích, část odešla do továren. Sloužit už nechtěl nikdo.

Tam, kde byla na hospodářství velká rodina s dorůstajícími dětmi a rodičovská generace ještě pomáhala, se práce dala zvládnout, tam, kde byli hospodáři už starší a děti z domu, práce přibylo, že se sotva dala za tehdejšího technického vybavení stačit. Hlavně na velkých gruntech:

„To byla obrovská revoluce v tom hospodářství, když ti lidi odešli. Zůstali jsme sami na všecko. Jinda se tomu dobytku sloužilo, dvakrát tejdně se řezala řezanka, seno a sláma se míchalo, pak se to v košatce nosilo do žlebu a ještě se to polejvalo mlátem. Teď se kravám ta dávka sena, která byla, prostě dala do žlebu a pak se dožraly slamou. Na víc nebyl čas. a užitkovost horší nebyla.“

Nedostatek pracovních sil by byl na vesnici postupně jistě vedl ke vzniku a rozvoji družstevnictví a tlaku na modernizaci a mechanizaci zemědělských prací. Byl by se ovšem vyvíjel zdola, na samosprávném základě a bez násilí. v Plástovicích tak například v roce 1949 tři větší sedláci založili strojní družstvo a společně si koupili traktor.

Po válce si lidé, jako vždycky po velikých katastrofách, začali silněji uvědomovat sociální rozdíly, které byly dřív překryty tradičním vesnickým pořádkem, v němž každý měl své místo, svou funkci a s ní i svou důstojnost a práva – byť malá. a své místo u stolu. Ve většině plástovických hospodářství jedla čeleď s hospodářem a jeho rodinou u jednoho stolu. Tvrdě pracovali všichni. Ale sociální rozdíly na vesnici samozřejmě byly. Chalupnická dcerka by si byla sotva mohla vzít za muže sedláka z velkého gruntu. Ovšem taky proto ne, že ten musel vyplatit své sourozence, a na to potřeboval ženino věno. Sedláci se tu scházeli v hospodě na dolním konci obce, chalupníci v hospodě na horním. a při tancovačkách prý v Plástovicích také selští a čeládka stávali odděleně a nemíchali se jako jinde. Mezi plástovickými hospodáři byli jako všude různí lidé. Většina se k čeledi chovala dobře, ale někteří ne. To, že jeden má víc a druhý míň, brali dřív lidé na venkově, i když ne bez hořkosti, jako řád světa. Teď to ti, kteří stáli na dolních stupních společenského žebříčku, začali cítit jako nespravedlnost a ponížení. Zmocnil se jich nepokoj, který si žádal změnu. v tradičních pořádcích začaly vznikat ještě neviditelné trhliny. Ale o nějakém třídním boji nemohlo být řeči. Ten sem musel být zaveden zvenku.

Likvidovat jako třídu

Na podzim 1948 byl plán socialistické přeměny venkova na nejvyšších stranických a vládních místech v podstatě hotov. Jestliže v zákoně o JZD z března 1949 byly ještě obsaženy některé zbytky koncepce združstevňování zdola a počítalo se tu i se zapojováním velkých sedláků do družstev, tyto zbytky československé cesty k socialismu od jednoho zasedání stranických a vládních orgánů k druhému během roku 1949 rychle mizely, jak se straničtí činitelé stále víc podřizovali směrnicím ze Sovětského svazu. Sice se ještě stále mluvilo o zemědělských družstvech, ve skutečnosti ale šlo o kolektivizaci administrativně prováděnou shora. Základem zemědělské politiky se stal boj proti venkovským boháčům a nutnost jejich „likvidace jako třídy“ na základě teze o třídním boji zuřícím na vesnici. Nástrojem „zatlačování a omezování kapitalistických elementů na vesnici“ se stalo uplatňování „třídního hlediska“ v daňové, cenové, přídělové a výkupní politice.

Co toto konkrétně znamenalo, pocítili Plástovičtí brzy na vlastní kůži. Velcí sedláci dostávali předepsány větší dodávky, které prakticky nemohli splnit; o to také šlo. Za odevzdané produkty jim byly vypláceny nižší ceny, sami ale museli za hnojiva nebo osivo platit ceny vyšší. a platili také vyšší daně. Mechanismus likvidace vesnických boháčů jako třídy fungoval jednoduše: Kdo dodávky nesplnil, platil pokutu, kdo ji nemohl zaplatit, byl zažalován, v řadě případů odsouzen a putoval do vězení. Jen v roce 1949 bylo v českých zemích za tyto a podobné zemědělské přestupky potrestáno na padesát tisíc rolníků. Velcí mezi nimi tvořili jen zlomek. Ale i tady už brzy platilo třídní hledisko: velcí sedláci dostávali vyšší pokuty a tresty než malí. Na počátku přitom nebylo vůbec jasné, při které výměře se sedlák stává vesnickým boháčem. Hranice, která se ustavila, ležela přibližně u dvaceti hektarů. a bezpečnostní orgány dostaly pokyn v každé vesnici vytipovat někoho, kdo měl být označen za vesnického boháče. Netrvalo dlouho a začalo se jim po ruském vzoru říkat kulaci.

Plástovice platily za bohatou ves. Mezi obcemi Zbudovských Blat tvořily počtem velkých hospodářství výjimku. Plástovický katastr měl výměru kolem devíti set hektarů jen orné půdy. Čtyři sedláci tu obhospodařovali víc než 30 hektarů, kolem dvaceti dalších přes dvacet. Třiadvacet selských rodin, vesměs sedláků s víc než dvaceti hektary, patřilo mezi takzvané starousedlé, kteří se dělili o výnos z obecní hospody, pronájmu obecní kovárny a obecních polností. Měli v obci určité výsadní postavení a až do roku 1918 ji řídili. Starousedlé rody to byly skutečně. Jména jako Janeček, Kukla, Sládek nebo Vondrášek se objevují v obecních záznamech a matrikách už před několika staletími. Teď se z nich stali třídní nepřátelé. Ale byla i jiná kritéria než výměra: kdo ukázal tvrdou šíji a tlaku se nechtěl poddat, brzy pocítil následky. i když měl třeba jen něco přes dvacet hektarů.

V okolí platili plástovičtí sedláci za tvrdé palice. Lidé na Blatech vůbec nebyli zvyklí se poddávat. Nezapomeňme, že tři sta let bojovali o své právo na Blata, až je nakonec vysoudili. Blahobyt – měřený ovšem tehdejšími měřítky – přinesl Plástovicím chov koní, které výhodně prodávali rakouské armádě. s tím byl sice po roce 1918 konec a nastaly tvrdší doby, plástovičtí sedláci ale proto své sebevědomí neztratili. Koně byli i potom jejich pýchou. Každý větší hospodář měl ve stáji jistě dva páry těžkých koní do tahu, ti největší k tomu ještě pár kočárových, a většinou stála v maštali ještě březná kobyla.

„Tolik koní ve vsi, to nebylo nikde na světě. Když tu byly vojenský odvody za první světové války, tak tu prej napočítali na 98 koní,“ vzpomíná jeden z pamětníků. Plástovičtí ani po válce, když přišla „nová doba“, nechtěli připustit, aby o nich rozhodovali druzí, a založení družstva tu v prvních letech socialistické zemědělské politiky nemělo šanci. „Však my je zkrouhnem,“ říkali si na okrese. Ve Vodňanech se „zavedení“ třídního boje na vesnici a jeho řízení ujali tři zvlášť ostří hoši. z přesvědčení? z touhy po moci? z potřeby vládnout druhým? Ze zlé vůle? z hlouposti?

„Oni se sem prostě jezdili realizovat, takoví ti výjezdní tajemníci.“

Všechno na náves

Od tehdejších událostí uplynulo mezitím šedesát let, a lidé, kteří se na nich aktivně podíleli nebo je vytrpěli, už dnes většinou nežijí. Zůstala jen paměť jejich dětí a vnuků. Přesně na rok a den rekonstruovat tehdejší dění, které obec se všemi jejími nádhernými stavbami selského baroka přivedlo na sám pokraj zkázy, se už dnes sotva se stoprocentní jistotou podaří. Ale pokusit se o to – se smutkem, ne se zlobou v srdci – je přece jen třeba, protože i tato těžká a konfliktní doba je součástí dějin obce a jejího dědictví, které si – dnes už jen jako poučení – s sebou nese do budoucnosti.

Takzvaná socialistická zemědělská politika začala v Plástovicích tím, že sedláci museli odevzdat hospodářské stroje. Jimi měly být vybaveny státní traktorové stanice, které se právě začaly zakládat. Protože rolníci ani v družstvech velké vybavení hospodářskými stroji jako výrobními prostředky mít neměli. Tím skončilo i strojní družstvo, které si krátce před tím založili tři plástovičtí hospodáři.

„Všechno se muselo vyvézt na náves, přijeli s traktorama, a šup, stroje odvezli do traktorové stanice...“

Tato akce nepostihla jen Plástovice, ale rolníky v celé republice. Vcelku to bylo přes 16 000 traktorů, 23 000 mlátiček, 20 000 samovazačů, 12 000 traktorových pluhů, o dalších zemědělských strojích nemluvě. Část z nich ovšem nikdy do traktorových stanic nedorazila a skončila ve šrotu, protože hlavním cílem akce bylo vyřídit velké sedláky ekonomicky.

A třídní boj pokračoval. v Plástovicích se jedním z jeho prvních cílů stal hospodář z čísla 10, z usedlosti zvané „u Blažků.“

„Nijak už na něj nemohli, tak mu tam v noci prostě vlezli a podřízli mu telata, jedno nebo dvě. Přijela kriminálka, začalo se vyšetřovat.“

V obci nikdo nevěřil tomu, že sedlák, který byl sice náruživým myslivcem, ale nikdy nezařízl ani slepici, ilegálně porazil dvě telata. Ale to nic nepomohlo. Byl postaven před soud, dostal poměrně vysoký trest a putoval do vězení. Brzy na to se na zdi u mlékárny prakticky proti statku objevil nápis, jehož znění existuje ve dvou verzích. Ta první: „To máte sedláci za práci, hanba komunistům.“ Ta druhá: „Západe kapitalistický, osvoboď národ český od tyranie komunistický. Hanba komunistům.“ Napsat jej měla žena odsouzeného hospodáře. Ani tomu se v obci příliš nevěřilo. Odsouzena ale byla. Na hospodářství zůstal sotva dorostlý syn. Ani ten postihu neušel. Když spolu se svým sousedem, také mladým hospodářem, zapálili pole ječmene plné bodláčí, jedinou rozumnou věc, kterou mohli udělat, byla z toho sabotáž a oba je zavřeli. Nebyli poslední.

„To byl strach, jenom strach to tady byl a za všechno se šlo do vězení.“

Jak abstraktní usnesení o třídním boji na vesnici postupovala od nejvyšších orgánů strany a vlády KSČ přes tři provádějící ministerstva, a to spravedlnosti, bezpečnosti a vnitra, dál do nižších správních orgánů v okresech, a stávalo se návodem ke konkrétnímu jednání, začalo stále větší roli hrát to, co bychom mohli označit jako lidský faktor: touha po moci, snaha vyšplhat se zvláštní horlivostí nahoru a udělat kariéru, prestižní spory a rivality mezi jednotlivými odděleními ministerstev, a konečně i osobní vlastnosti jednotlivých referentů jako strach znelíbit se, zbabělost, nebo naopak sklon k radikálním řešením. Tak se na sestupné cestě orgány moci zásady nové zemědělské politiky ještě dál radikalizovaly, až se zrodil nápad nepohodlné sedláky z vesnic prostě vystěhovat, aby nemohli dál „ovlivňovat“ okolí. Svého vrcholu tato radikalizace, které ovšem centrální orgány strany a vlády svými usneseními otevřely cestu, dosáhla na podzim 1951 tajnou směrnicí o úpravě poměrů rodinných příslušníků odsouzených vesnických boháčů, která stěhování selských rodin dala prováděcí základ. v republice bylo na jejím základě podle zachovaných záznamů od října 1951 do léta 1953 vystěhováno 1888 rodin, víc než 8000 osob. Zřejmě ale postižených bylo ještě víc. Zpráva pro ministra Rudolfa Baráka z roku 1956 dokonce udává, že „akce se dotkla okolo 3000 až 4000 rodin“.

V původních plánech se počítalo se dvěma až třemi exemplárními případy vystěhování v každém kraji. Měla se uskutečnit jen tam, kde bylo možné počítat s podporou vesnice, nejlépe tak, že návrh na vystěhování vyšel z obce samé, a kde nehrozila solidarizace lidí v obci se stěhovanými. Skutečnost ale vypadala docela jinak.

„Sobota, to byl jejich den. Když přišla sobota, to už se všichni třásli strachy, co zase bude. Tenkrát se tomu říkalo kriminálka, přijeli s tatřičkou nebo před tím s těma tudorama, a už se šlo po vsi. a jak to, že neplníte, a tohle a támhle, všechno vám spočítali, šli všude, dělali prohlídky, vidlema píchali ve stodolách, jestli tam nemáte zašitý pytle s obilím...“

Podezřelé teď bylo všechno, i život sám.

Nový strach a staré křivdy

Nervozita a strach nevládly v té době ovšem jen na vesnici, ale – jaká ironie – i v nejvyšších orgánech strany. Na pořadu dne byly čistky, v zákulisí se už za pomoci sovětských poradců připravovaly velké politické procesy. Zatímco na českém venkově probíhalo stěhování bezmocných, začalo ve stranických špičkách zatýkání a výslechy dosud mocných. i zemědělská politika se stala jedním z témat která měla posloužit při očistě strany od „škůdců a nespolehlivých elementů“. Odstavená zástupkyně prvního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského Marie Švermová byla tak například označena za „ochránkyni kulaků“.

Podobná role připadla na Slovensku Gustávu Husákovi.

Stalinistický scénář ve své nejčistší podobě.

Jestliže pověření pracovníci okresů v podstatě plnili příkazy, aby mohli ukázat úspěšnou bilanci své činnosti, přičemž tu jistě svou roli hrály i jejich osobní sklony, vlastnosti a přesvědčení, pak na úrovni obcí to, co jsme označili jako lidský faktor, nabylo absolutní převahy. Změnit politickou linii boje proti vesnickým boháčům lidé v obcích samozřejmě nemohli, ale určité možnosti ji svým jednáním a chováním ovlivnit přece jen měli, ať už v tom či onom směru. Proto byla také míra postihu velkých sedláků v jednotlivých obcích Zbudovských Blat tak různá. Nikde jich ale nebylo vystěhováno tolik jako v Plástovicích. Nikde jinde ale také tolik velkých sedláků nebylo. v tomto smyslu byly Plástovice přímo předurčeny k tomu, stát se dějištěm nesmiřitelného třídního boje. Bohatství vesnice se jí stalo osudem.

„Byla to taková chuť těch úředníků někde na okrese udělat si nějakou ves, na které by se mohli vyžívat. a tahle se jim líbila, bylo tu hodně sedláků, to najdete v málokteré vsi, tolik statků, a tím pádem to tak bylo.“

Třídní boj na vesnici byl naúřadován shora, v každé obci bylo ovšem třeba mít někoho, kdo byl ochoten jej na vesnici rozpoutat. Zásady zemědělské politiky strany ovšem právě na úrovni obce otevíraly široké možností, jak třídním bojem legitimovat vyřizování starých osobních účtů, sporů, křivd, zažité nespravedlnosti a pokoření, jak popouzet lidi proti sobě.

Takový starý spor mezi starousedlými a obecním kovářem hrál pravděpodobně svou roli i při plástovickém stěhování. Starý kovář s obcí vycházel dobře, mladý se se starousedlými dostal do sporu, když mu nechtěli prodat kovárnu, kterou by si byl rád koupil. v obci se také říkalo, že dobře neková, a celá záležitost skončila tím, že víc než polovina sedláků přešla k druhému plástovickému kováři, který byl usazen na cestě do Sedlce, ale ještě v plástovickém katastru. Uražený a pokořený kovář se teď dal, ale zřejmě z přesvědčení, do služeb nové doby a nabyté moci využil k tomu, aby si svůj spor se starousedlými vyřídil. „Brali to skoro ob dům. z ostatních obcí byli nanejvýš vystěhováni jeden nebo dva sedláci, v Plástovicích jich bylo sedm.“ a ti, kteří zůstali, si kladli otázku, kdy přijde řada na ně. Říkalo se, že si to vypili hlavně ti, kteří tenkrát před pár lety přešli k druhému kováři.

„Honil politiku a tak dopadlo...‘‘

„Přišel jednou k nám, pekla jsem zrovna vdolky, tak jsem mu nabídla, jak je to zvykem. a on že u kulaka si vzít nemůže. To bylo jako kdyby mi dal facku.“

„No, on to nebyl sám. To by jeden člověk sám nesved. Byli lidi, pomáhali. Taková to prostě byla doba...“

„Starosta, ten plakal, když nás stěhovali...“

„Říkám si někdy, kdo ví, jak bych se byl choval já, kdybych byl tenkrát v tom věku a v té situaci.“

Předsedkyně místního národního výboru v Plastovicích, v historii obce první žena v této funkci, si ale nicméně v roce 1953, když se měli stěhovat další sedláci, dovolila napsat na okres, že další stěhování venkovských boháčů z obce není nutné.

Obraťme list.

JZD

Sedláky vystěhovali, ale pole zůstala a bylo potřeba je obdělat. Také o dobytek se musel někdo starat. Tento úkol převzaly v roce 1952 státní statky. Do prázdných usedlostí se nastěhovali jeho pracovníci, ale ti se často střídali. Většina z nich pracovala jen proto, že musela. Podle toho to také vypadalo. Radost z prázdných usedlostí měly jenom děti, které se tu v opuštěných stodolách a stájích mohly volně proháněly a hrát si. Pro ně to bylo eldorádo.

Strojové vybavení státních statků v té době bylo ale ještě nedostatečné. To znamenalo, že práce neubylo.

„Po tej první vlně si už nemohli dovolit víc lidí vystěhovat, když tu byl každej třetí barák prázdnej. To už by tu byl nikdo nezbyl. a byly tu ty pole po těch sedlákách a ti sedláci, co tu zůstali, museli chodit ve dne příkazem obdělávat pole těch, co byli pryč. a k nim pak v noci jezdily svazácký brigády se zpěvem a harmonikou mlátit. a to k vám přišli do stodoly, přitáhli mlátičku, dieselagregát, svazáci vylezli na vrstvu, do rána vám vymlátili, a abyste to obilí někam nezašantročili, tak je hned vzali s sebou. a bylo vymalováno. Nechali vám nějaký zadník, takže když jste zasili, narostl vám zase plevel. a tak šli od baráku k baráku. a vy jste to museli zaplatit... Dyť já to ještě pořád vidím, ty svazáky, jak řvou na těch autech, jak to jede, ještě pořád to vidím.“

K těm mnohým, kteří Plástovicemi v první polovině padesátých let prošli, patřili i sedláci z Rapšachu. Obec ležela přímo na hranici, rolníci tu měli pole i na rakouské straně a v truhlách ukrytých ve fůrkách hnoje pašovali lidi přes hranice. Když se na to přišlo, byla celá obec vystěhována do prázdných usedlostí v Plástovicích. Hlavní pašerák Karel Gruber byl odsouzen k trestu smrti a popraven. Většina rapšašských se v Plástovicích dlouho nezdržela, jen jedna rodina tu žije dodneška.

v roce 1956 bylo pak v obci ze dne na den založeno JZD. Vstoupit do něho museli všichni, ať chtěli nebo nechtěli.

„A tak se to vzalo takovou velmi velmi hrubou silou a ty lidi zlomili.“

„Prostě vy jste věděla, že vás mají v moci, že nemáte žádný právo a nic.“

Někteří to přesto přese všecko cítili skoro jako úlevu. „Měli strašnou bídu, neměli peníze, neměli nic. Kdežto když se založilo družstvo, tak to pro takovou nešťastnou ves, kde už nebylo kam šáhnout, bylo vlastně určitý vysvobození, protože dostávali aspoň nějaké peníze. Mohli mít krávu, mohli si něco nechat. Před tím museli všechno odevzdat, mlíko, vejce, všechno, všechno se jim vzalo.“

Dva nepohodlné rolníky ale ještě teď pro nezaplacené pokuty poslali na čas do vězení, přestože tajná směrnice, na jejímž základě byli sedláci stěhováni, byla už v roce 1953 zrušena. a v roce 1957 a 1958 byly ještě z Plástovic vystěhovány další dvě rodiny velkých sedláků.

„Přinesli kus papíru, že otec neplní dodávky a že když to převezme stát, bude záruka, že budou lépe hospodařit.“

První dva roky se družstvu dařilo špatně, kdo by se tomu taky divil při základech, na kterých vzniklo, pak se situace začala trochu zlepšovat. Ale jednotka se ještě pořád pohybovala kolem tří korun. Velké výměře, kterou družstvo obhospodařovalo, zpočátku neodpovídalo strojní vybavení. Pak se vybavení družstva a traktorových stanic zemědělskými stroji zlepšilo – a plástovickým koním začal zvonit umíráček. Už jich nebylo potřeba. Pár po páru se shozenými podkovami putovali na porážku do Vodňan. Kdysi pýcha plástovických sedláků teď končila na jatkách.

„Dobře nám při tom nebylo. Vždyť to byly naše kobyly. a tam už lítali řezníci...“

Dva mladí muži, vlastně ještě chlapci, kteří je tam tehdy vodili, oba synci z velkých gruntů, patřili do dvou nebo tří ročníků, které po absolvování povinné školní docházky musely ihned podle tehdejšího hesla „Ani dítě ze vsi“ nastoupit do práce v JZD. Odborné vzdělání si mohli doplnit dálkově teprve daleko později.

V tomto smyslu na tom byly děti některých vystěhovaných sedláků, kteří pracovali na státních statcích v dalekém i blízkém okolí, líp. Už nebyly dětmi kulaků, ale zaměstnanců státních statků nebo v jiných případech dělníků, tím si zlepšily kádrové posudky a do škol se byť s několika oklikami nakonec dostaly. Státní statky byly mimochodem, jak si lze přečíst v úřední korespondenci, s vystěhovanými sedláky jako pracovníky navýsost spokojeny. Byli to lidé, kteří uměli pracovat, žili spořádaným životem, a stávali se tak příkladem pro ostatní. i oni sami byli spokojeni. Dobře vydělávali, byli váženi svými představenými a mohli konečně v klidu žít. Jaká ironie.

Ale i lidem v obci se pomalu začalo dařit líp. Rozhodujícím momentem tu bylo spojení několika družstev ve větší komplex s dobře prosperujícím družstvem v Lékařově Lhotě, kde mimochodem žádný sedlák nebyl vystěhován a lidé tu drželi při sobě. a pracovali jako na vlastním. Státní statky tehdy v Plástovicích skončily a pole, která tu obhospodařovaly, předaly družstvu.

„Když jsem šel na vojnu, tak můj roční plat byl asi tak čtyři tisíce za rok, moc víc to nebylo. Když jsem v jednašedesátém přišel z vojny, to se ty družstva sloučily, tak jsme najednou brali dva tisíce měsíčně a byli z toho celí stonaví,“ vzpomíná plástovický pamětník.

Přízrak skanzenu

Ale obraz vesnice zůstal poznamenán prožitým násilím, jako by se v něm obráželo to, co udělalo s lidmi: řada stavení prázdných, zchátralé stodoly, dvory zarůstající plevelem, do sebe ponoření lidé. Někde už bylo třeba podpírat stropy trámy, aby se nezhroutily. To že měly být ty slibované radostné zítřky?

„Jo, paní, to tady byl třídní boj,“ řekl mi náhodný spolucestující, když jsem na podzim 1967 do Plástovic po prvé přišla.

„Prostě ty lidi byli strašně poznamenaný, ono takový zlo, když se přežene tou obcí... i ty lidi se v tý krajní nouzi někdy zachovají špatně, možná proto jsou potom i ty lidský vztahy narušený... Mně se zdá, že takovej velkej útlak ničí charaktery a lidi už potom nevěří ani sobě, ani si vzájemně.“

Úpadek kdysi tak krásné a bohaté obce nakonec cítili a šťastni z toho nebyli ani ti, kteří se na něm podíleli. v obci byli izolováni a vděku se nedožili ani od strany.

„Co si máme povídat, ona ta světskobožská spravedlnost funguje. a svědomí má každej.“

Svou zemědělskou politikou založenou na násilí a rozeštvávání lidí ve jménu třídního boje komunistická strana hluboce zasáhla do samých základů české vesnice a změnila ji skoro k nepoznání. Ale uškodila i sama sobě, protože svým jednáním zradila ideály, které si za svůj cíl kdysi v druhé polovině devatenáctého století dalo dělnické hnutí: bojovat za osvobození člověka a spravedlivý svět pro všechny. Ideálům, za které se bojovalo i umíralo a které zasáhly srdce a mysli statisíců lidí. Takové zrady historie neodpouští.

„Kdyby to ti komunisti byli jenom jináč dělali...“

Neutěšený stav dřív tak krásné obce působil starosti i okresu a družstvu. Na opravu ale chyběly družstvu peníze a stavení prostě odepsat a ponechat sama sobě nešlo z účetně technických důvodů, protože by to bylo bilančně znamenalo obrovskou ztrátu. Tehdy se vynořil plán: zbytek vesnice vystěhovat a proměnit ji v exkluzivní hotel-skanzen, ne snad pro pracující, ale právě naopak pro bohaté západní turisty. Kam se najednou podělo třídní hledisko? Plán naštěstí zůstal plánem, bylo by to bývalo příliš kruté, kdyby se v Plástovicích bylo mělo zase stěhovat.

Po krátké euforii Pražského jara, která ale vesnice tolik nezasáhla, jen pár lidí, kteří se příliš těšili z krátkého závanu svobody, bylo v rámci družstva přeřazeno na jiná místa, se situace družstva ale dál stabilizovala, zvlášť pak když sloučením dalších JZD vznikl velký, dobře fungující agrární komplex JZD Sedlec.

„A tehdy už ta politika nebyla tak tvrdá.“

Někdy tenkrát objel tehdejší předseda postupně vystěhované sedláky a nabídl jim návrat domů. Ti, kteří se měli kam vrátit, to znamená „nedarovali“ své usedlosti státu, ale raději celé roky spláceli dluhy z domovní daně a poplatků, se vrátili.

Na sedmdesátá a osmdesátá léta vzpomínají dnes lidé na Blatech jako na dobu, kdy se jim dobře vedlo, přestože celou českou společnost tehdy po násilném konci Pražského jara zasáhla hluboká frustrace. Ale tu si lidé na venkově prožili ve zlých padesátých letech. v hospodách se už zase zpívalo, lidé si z výdělků, měli často vyšší příjmy než lidé ve městech, mohli opravovat a modernizovat domy, zařizovat koupelny, jezdilo se na zájezdy a v osmdesátých letech si začali kupovat i auta. Pravděpodobně s prvním se vrátil do Plástovic jeden ze sedláků před patnácti lety vystěhovaných. Několik prázdných domů si jako chalupy, později ale i ke stálému bydlení koupili noví lidé a začali pomalu dávat alespoň některá stavení do pořádku. Většina z nich neměla aspoň na začátku ani tušení, jak bolestná historie se skrývá za krásnými štíty plástovických usedlostí.

Generace starých hospodářů, kteří kolektivizaci zažili jako dospělí na vlastní kůži, začala pomalu odcházet. s nimi i starý vztah k půdě. Násilí, se kterým bylo družstvo před čtvrt stoletím založeno, se stále víc stávalo vzpomínkou a minulostí. a s přítomností mohli být lidé vcelku spokojeni. „Nám už to vlastní pole tolik nechybělo, měli jsme se líp než dřív.“

Už to byl jiný venkov než onen tradiční romantický obraz sedláka orajícího své políčko se skřivanem nad hlavou. Půda se z vzácného statku, který se předával z generace na generaci, stala výrobním prostředkem jako každý jiný, lidé si zvykli na pravidelnou pracovní dobu a přijali za své moderní metody zemědělské výroby, jíž se práce na poli přiblížila práci v průmyslovém podniku. Ze zemědělce se stal zaměstnanec družstva. v očích města tím venkov něco ztratil. Jézédáci, říkalo se teď bývalým rolníkům.

Ale JZD Sedlec patřilo k nejlépe prosperujícím družstvům v kraji. z Plástovic v něm bylo zaměstnáno na padesát lidí.

Dějinný návrat se nekoná

V minulém století česká společnost prakticky každých dvacet let – 1918, 1938, 1948, 1968, 1989 procházela dalekosáhlou politickou změnou, která hodnoty a normy, které dosud platily, obrátila v jejich pravý opak. To platí i pro Sametovou revoluci podzimu 1989 s jejím koncem normalizačního režimu státního socialismu, rozpadem sovětského bloku po čtyřiceti letech jeho existence a návratem demokracie a kapitalismu.

„Bylo to jako šoková terapie a ne každej ji zvládnul, ne každej ji zvládnul.“

Jestli někdo z polistopadových politiků tehdy čekal, že zemědělci se budou nadšeně vracet k soukromému hospodaření, hromadně vystupovat z družstev a JZD budou fuj, pak se hluboce mýlil. Lidé, kteří sami v zemědělství léta pracovali, až příliš dobře věděli, že s patnácti hektary se dnes hospodařit nedá. a na nový styl života a práce s jejími výhodami a jistotami si už příliš zvykli, než aby se chtěli vrátit k tomu, co bylo.

„Nám už to vlastní pole tolik nechybělo, měli jsme se líp než dřív.“

Proti všemu očekávání a taky politickému tlaku lidé ze Zbudovských Blat své družstvo znovu „nerozkulačili`. Rádo se to nevidělo. Ale oni se nedali. Změnili právní formu ve družstvo vlastníků, kteří do něj vložili svá pole i další majetek, vyplatili ty, kteří si to přáli, a uskutečnili restituce. Staré vedení družstva odešlo a do vedoucích funkcí představenstvo složené ze samých bývalých hospodářů zvolilo samé místní lidi, znalé domácích poměrů. Sedlečtí se tak vyhnuli osudu řady jiných družstev, která se pod politickým tlakem rozpustila nebo proměnila v akciové společnosti, do čela postavila s místem nesrostlé manažery, kteří si hlavně stanovili vysoké platy, a nakonec zkrachovala.

Sedlecké družstvo dnes obhospodařuje na 3800 hektarů, z toho 150 je jeho vlastnictvím.

Ovšem i na jeho členy čekaly s obnovou kapitalismu hluboké změny, které někteří jejich dosahem srovnávají se změnami, které před čtyřiceti lety zažili jejich rodiče. Jejich zkušenost s novým kapitalismem je ambivalentní. Jestliže dřív pracovalo z Plástovic v družstvu padesát lidí, dnes jsou to tři nebo čtyři. Pracovních příležitostí ubylo.

Polní výroba vcelku dobře funguje a na ni se družstvo také soustřeďuje, ale výroba živočišná, vinou špatné zemědělské politiky prvních českých vlád, tvoří dnes skoro zanedbatelnou součást produkce družstva. Zatímco dřív družstvo produkovalo jen pro domácí potřebu, prakticky bez konkurence z ciziny, dnes je takříkajíc součástí globalizovaného světa, v němž se ekonomika neřídí jen zákonem nabídky a poptávky, ale především maximalizace zisku. Peníze se staly nejvyšší hodnotou.

Jestliže na jedné straně členství České republiky v Evropské unii umožnilo lidem na Blatech čerpat z evropských fondů peníze na obnovu vesnic, členství v EU na druhé straně znamená, že i české zemědělství se musí řídit jejími pravidly a je vystaveno stejným tlakům jako zemědělci v celé Evropě. i pro sedlecké družstvo je výkupní cena mléka nižší než náklady na produkci. Bez státních evropských dotací asi 4500 korun na hektar ročně by družstvo těžko mohlo vykázat zisk.

„Mně se ten kapitalismus nelíbí ani drobet,“ říká starý sedlák, jehož rodiče byli také vystěhováni z obce a kterého nemůže nikdo podezírat z nějaké komunistické nostalgie.

Co staré hospodáře dnes nejvíc trápí, je ztráta vztahu k půdě.

„Ztrácíme tím kus lidskosti,“ říká jeden z nich. „My jej ještě trochu máme, ale naše děti a vnuci? Kteří na poli nikdy nepracovali?“

Láska k půdě souvisí v jeho očích se vztahem ke zvířatům, k přírodě, k lidem. Protože půda je základem lidské existence, i když jsme si toho dnes sotva vědomi. Opravit štíty plástovických stavení a obec obnovit v její původní kráse se nakonec podařilo. Ale jde taky o lidi, o pospolitost, dobré vztahy, vzájemnost, solidaritu. Nejsou snad dobré vztahy mezi lidmi tím nejcennějším kapitálem, který máme?

„Ti lidi tady musejí bejt rádi.“

Že ceny půdy v příštích letech porostou, s tím lze počítat. Ovšem ne z nějaké lásky k půdě, ale protože půda se stala objektem spekulace. a to je nebezpečí, které stojí nejen před družstvem vlastníků v Sedlci, ale před českým zemědělstvím vůbec.

V šestistém padesátém roce existence je budoucnost Plástovic zajištěná a otevřená zároveň. Většina stavení září v novém lesku a obec je zase perlou Zbudovských Blat. Vedle několika starousedlých rodin tu dnes žije řada přistěhovalých, kteří se už integrovali do života obce. Nezbývá než doufat, že boží oko, které jako symbol dobrých sil světa zdobí štít skoro každého plástovického stavení, ale jehož jeden paprsek nosí jako svědomí každý z nás v sobě, bude v příštích letech Plástovice chránit před lidskou pošetilostí, zlou vůlí a vírou v neomezenou moc peněz.

Děkuji všem, kteří mi svým vyprávěním dovolili podílet se na jejich vzpomínkách. Informace o zásadách zemědělské politiky KSČ jsem čerpala z knihy Petra Blažka, Karla Jecha a Michala Kubálka a kol. Akce „K“ (Česká zemědělská univerzita,

Praha 2010).

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka, publicistka a překladatelka. Nositelka Ceny Pelikán 2005, udělované naším časopisem.

Čtěte také:

Eva Kantůrková: Odpovědnost intelektuálů

Karel Hrubý: Odpovědnost intelektuálů

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.