Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 4 > Stručně: Václav Žák: Demokracie a instituce

Václav Žák

Demokracie a instituce

Správné nastavení politických institucí ve společnosti nemá charakter nastavení motoru v autě nebo seřízení počítače. Pokud bude motor špatně nastaven, nebude se točit nebo se zničí. u nastavení politických institucí tomu tak není: společnost bude fungovat, ale bude velmi závislá na tom, jací lidé budou pozice ve státě zastávat. Asi jako je tomu v případě závislosti délky života na životním stylu: existují lidé, kteří pravidelně kouří a pijí, přesto se dožijí vysokého věku. Leč statistika je neúprosná: pravděpodobnost, že kuřáci umřou mnohem dřív než nekuřáci, je vysoká.

Existují země, které mají nestandardní instituční uspořádání, a přesto docela dobře fungují. Proč? To musíme trochu zavítat do teorie institucí, jak se vyvíjela v posledních dvaceti létech. Podle ní jsou instituce pravidla. Pozor, slovo instituce se v ní používá ve zcela odlišném smyslu než v normálním, běžném jazyce. Když se u nás řekne „instituce“, myslíme tím úřad. Třeba ministerstvo financí nebo školu. Jenže v teorii institucí jde o organizace, které jsou založené na pravidlech, tedy institucích.

Toto rozlišení, které na první pohled vypadá zcela zbytečně, má obrovský význam. Umožňuje při analýzách soustředit se na to, co je podstatné. Pokud rozumíme pod institucemi pravidla, máme tím na mysli vlastně omezení, která se kladou na chování lidí ve společnosti, aby jejich soužití bylo efektivní. Pak se v dalším kroku musíme podívat, o jaká pravidla vlastně jde. Když se zamyslíme, v kolika případech se v životě řídíme psaným právem, tj. neděláme něco proto, že to zákony zakazují, a kolikrát se řídíme neformálními pravidly, zvyky, obyčeji, tedy tím, co v teorii institucí označuje jako kultura, co jsme čerpali z rodiny, od přátel, ze společenského styku, pak je jasné, že neformální pravidla vítězí na celé čáře. Ony určují, že se pozdravíme, dokonce i ve výtahu, což v cizině neuvidíte, že zaklepeme na dveře, než vstoupíme do místnosti, a bezpočet jiných věcí.

Jaké to má důsledky? Podstatné. Když dojde ke společenskému převratu, mohou se mocenské poměry a psané právo změnit během pár týdnů. Leč kultura zůstává. Ta se mění velmi pozvolna. a občané zírají, jak se nová mocenská elita po pár letech od té staré skoro nedá poznat. Proč? No proto, že používá stejné vzorce chování. a proč je používá? Protože občané sami se chovají podle vzorců z minulého režimu, a tím si nepřímo vyžadují stejné mocenské zacházení.

Proto je mimořádně důležité, aby se po společenských změnách ustanovilo správné nastavení politických institucí. Jenže je mimořádně nepravděpodobné, že se to podaří. Instituce, pravidla, vyrůstají z kultury, v tomto smyslu z tradice. a když demokratická tradice schází, kde brát a nekrást? Toho si všiml už Alexis de Tocqueville ve své knize o Francouzské revoluci. Francouzi rozmetali starý řád – a přesto stavěli nový z trosek starého.

Co je horší, nekotví-li instituce v tradici, mohou se zvrhnout, i když jsou založeny více-méně správně. Např. prezident má v české ústavě neobvykle silné postavení, ale jenom v tzv. nekontrasignované, tedy výlučné působnosti. v těch ústavních pravomocích, kde platnost jeho rozhodnutí závisí na kontrasignaci vládou, se ale má podřídit politické vůli vlády jako reprezentanta lidu. Prezident Klaus to nedělá, i v těchto případech si zcela svévolně vykládá ústavu tak, jako kdyby šlo o jeho vůli. Prochází mu to? Prochází. Ani někteří akademici (a není jich málo) nerozumějí konstrukci ústavy a prezidentovo chování schvalují. Inu, ústavnost u nás nemá žádnou živou tradici. Bohužel, neměla ji ani za první republiky, o komunistickém režimu nemluvě.

Nově se formující vládní koalice už oznamuje některé ze svých záměrů změnit ústavu. Chce prosadit přímou volbu prezidenta a konstruktivní vyjádření nedůvěry vládě, tedy volbou nového předsedy. Tedy jedno velmi nerozumné a jedno rozumné opatření. Prezident, který se už nyní vymyká ze své ústavní role, by získal přímou volbou takovou pozici, že by se náš parlamentní systém mohl nenápadně proměnit v poloprezidentský. Se všemi důsledky, které svévolné chování o své pravdě přesvědčeného jedince může znamenat pro stát. Veřejnost to ovšem vítá, protože důsledky nechápe. Naopak někteří komentátoři kritizují posílení pozice vlády konstruktivním vyjádřením nedůvěry jako nedemokratický návrh! Přitom pozice vlády je v našem ústavním systému slabá, její posílení by bylo velmi vítané.

Tak to chodí, když instituce nekotví v tradici.

Václav Žák

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.