Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 1 > Pelikán 2012 Barbaře Coudenhove-Kalergiové

Pelikán 2012 Barbaře Coudenhove-Kalergiové

Cenu Listů za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog přijala 13. prosince 2012 v Regionálním centru Olomouc Barbara Coudenhove-Kalergiová, pražská rodačka a vynikající rakouská novinářka. Přinášíme pár hlasů ze setkání a rozhovoru s laureátkou, spolupracovnicí exilových Listů, historičkou a publicistkou Janou Stárkovou a historikem Jiřím Vančurou.

Barbara Coudenhove-Kalergiová: Ráda bych upřímně poděkovala za udělení této ceny. Pokládám si za velkou čest, že dostávám cenu, jejímiž nositeli jsou lidé, které jsem vždy obdivovala. Těší mě to však ještě ze dvou jiných důvodů. Za prvé proto, že Jiřího Pelikána a mnoho dalších osobností spjatých s Listy jsem znala a velmi jsem si jich vážila – a za druhé proto, že jsem takříkajíc Pražátko, dítě z Prahy, které však bylo před mnoha lety z tohoto města vyhnáno, později však ale zase přátelsky přijato. Moje první setkání s Jiřím Pelikánem bylo takříkajíc nepřímé. Ačkoliv jsem v srpnu 1968 měla vízum do Československa, nebyla jsem vpuštěna přes hranice. Rakouská rozhlasová stanice ORF tehdy převzala vysílání Československého rozhlasu i Československé televize, jejímž ředitelem byl Jiří Pelikán, a šířila je po celém světě. Později jsem se svým manželem Franzem Markem navštívila Jiřího Pelikána v Římě. Vzpomínám si na společná setkání v restauraci poblíž Jiřího bytu u Pantheonu. Dobré italské jídlo bylo totiž něco, co si Jiří Pelikán ve svém exilu oblíbil. Později pak u mě přespával Tonda Liehm, když odcházel do exilu do Francie. Ve Vídni jsem často vídala Zdeňka Mlynáře, když tam v Přírodovědném muzeu uspořádával sbírku brouků. Osmdesátiny Eduarda Goldstückera jsem už směla slavit v Praze. Na tyto významné Goldstückerovy narozeniny vzpomněli především Němci. Doma v Čechách zůstával Eduard Goldstücker nadále komunistou, kterého netřeba moc ctít. Levicoví disidenti to po roce 1989 ve své vlasti moc jednoduché neměli. Říkalo se jim ztracená generace. Historie prostě nebývá vždycky spravedlivá.

Druhým důvodem radosti je skutečnost, že cena, kterou dostávám, je česká cena. Bylo mně třináct let, když jsem 8. května 1945 opouštěla spolu se svými rodiči a sourozenci Prahu. Šli jsme pěšky z Prahy do Rokycan, kde už byli Američani. Moje maminka šla těch osmdesát kilometrů v lehkých domácích botkách a my děti jsme měly jen to, co jsme měly právě na sobě. Především jsme ale byli všichni rádi, že jsme vyvázli živí.

Později jsem se do svého rodného města vrátila už jako dopisovatelka televize. A teď smím tady v Olomouci přijmout českou cenu. Můj otec se vždycky označoval slovy Bernarda Bolzana za Čecha německého jazyka. Čech německého jazyka není Němec, ale není ani Čech. Je to člověk, který se cítí spjatý se svou zemí bez ohledu na to, který jazyk je jeho mateřština. Dříve se tomu říkalo zemské vlastenectví, Landespatriotismus. To však už dávno neexistuje. Otec říkal, že lidé jako on patří k vymřelému druhu, něco jako mamuti. V současné době sice nacionalismus na mnoha místech znovu ožívá, na druhé straně ale přibývá lidí, kteří mají více identit než pouze jednu. A tak já jsem, jak se dnes říká, Rakušanka s imigračním pozadím. Redakce Listů udělila v průběhu let tuto cenu lidem různých národností, a ty spojuje něco víc než stejný cestovní pas. Jsem hrdá na to, že se k nim od dnešního dne smím také počítat.

Mnohokrát děkuji!

*

Jiří Vančura: Paní Barbaru vidím dnes poprvé v životě, ale myslím, že kdybyste seděla někde v kavárně u vedlejšího stolu, poznal bych vás po hlase...

Závěr dát cenu vám byl jednomyslný a radostný, a tak promiňte, jestliže ještě zmíním dva lidi. Mezi námi je Jana Stárková. Její zásluhy o Listy po roce 1980, kdy byl známý malér s kamionem (tzv. francouzský kamion, jeden z kontaktů mezi nezávislým prostředím doma a politickým exilem, odhalený StB; red.), velmi obětavě spolupracovala s mladými lidmi, kteří sem vozili exilový tisk a ven rukopisy v tajných schránkách. A to není z její obětavosti vše. A ještě bych chtěl vzpomenout Vladimíra Kolmistra. Ten zase, když bylo Listům zle po devětaosmdesátém roce, kdy peníze, které dával Jiří Pelikán ze svého poslaneckého platu nebo z různých darů, došly, Listům pomohl přežít.

Jana Stárková: Myslím, že jsme se poznaly v šedesátých letech. Po osmašedesátém, kdy jsme žili ve Vídni, než jsme pokračovali do Itálie, jsem se poznala s tebou a tvým manželem. Snažili jsme se tehdy s Amnesty International o protestní akce, když byly první procesy v Československu. A pak v rámci časopisu Wiener Tagebuch, kterého se ujala zcela nezištně skupina osob, mimo jiné taky před léty zesnulý Leopold Grünwald, který je teď v povědomí historiků díky projektu Zapomenutí hrdinové. A pak díky Jirkovi Pelikánovi. Při různých setkáních ve Vídni jste hostili české přátele doma. Pak to pokračovalo s různými pauzami, ale největší ctí bylo, že si na mě Barbara vzpomněla v roce 1989. Šestnáctého listopadu 1989 mně zavolala a ptala se, co si myslím. – Něco se má dít v Praze. Slyšela jsi o tom? – A já jsem říkala, že nikdo neví, jak to dopadne. A ty ses rozhodovala, jestli do Prahy pojedeš, nebo ne. Nechtěla jsem brát odpovědnost za to, že bych řekla, jeď, a nic zvláštního by se nedělo. Ale tys potom jela. Když jsi potřebovala asistentku v Praze, když byly první svobodné volby, směla jsem jet s tebou. Jako vždy mladistvě naladěná jsi nechtěla být v hotelu, ale v bytě, zdůrazňovala jsi, že zde musíme normálně žít jako Češi. Tys měla neuvěřitelně přeplněný kalendář...

Jaká je dnešní Evropa?

B. C.-K.: Znalci říkají, že krize, kterou prožíváme, je zatím největší. Všude vznikají strany a seskupení, která jsou velice protievropská. Samozřejmě nerozumím přelévání milionů eur sem a tam, ale věřím těm, kteří říkají, že nelze jít zpátky a je třeba jít dopředu. Doufám, že jednou budeme mít Evropu opravdu spojenou. Když se člověk podívá na mapu a vidí ty maličké země, jako je třeba Česká republika a Rakousko, a potom se dívá na ty velké, Čínu a Indii a Ameriku, jsme maličcí broučci. Ano, je to naše naděje, ale nevypadá to dobře. Budeme žít v zajímavých časech...

Jiřina Šiklová: Idea Panevropy (formuloval ji strýc B. C.-K Richard Mikuláš; red.) se objevila už v roce 1922, to jen náš prezident se domnívá, že to je import z Bruselu...

Jiří Vančura: Půjdu ještě dál. Ke slovům Victora Huga, že se těší na den, kdy Spojené státy evropské podají přes oceán ruku Spojeným státům americkým.

Jak se díváte na rozpad rakouské říše v souvislosti s dnešními snahami o sjednocení?

J. V.: Tak jako byl rozpad Rakouska oslavován, byly i hlasy, které říkaly, že je to z geopolitického hlediska škoda. Ale udržet ten pytel blech pohromadě v roce 1918 asi nebylo možné. Nechci dělat paralelu s rozpadem Československa, můžeme si však po letech říkat, že je to škoda. Ale kdyby, kdyby... Ve sjednocování vidím naději v každém případě, ale má něco společného s někdejším Rakouskem-Uherskem? Teritoriálně určitě částečně ano, ale musí to být na jiných základech ideových, sociálních...

Jak se změnil za poslední dvacetiletí obraz Čecha, České republiky v očích Rakušana?

B. C.-K.: Pro starší generaci to byla velice důležitá a bolestivá věc: Češi a Němci, Češi a Rakušané... Pro mladé je to úplně jinak. Mladí Češi a mladí Rakušané se myslím moc neznají. Česko a Rakousko není zajímavé. Normální sousedství. Jako Švýcarsko nebo Francie nebo Itálie. Starší, zajímavé a bolestné prvky zůstávají, ale spíše pro specialisty.

J. Š.: My se pořád označujeme jako post-, postkomunističtí, postsocialističtí... A to je myslím na škodu. Když mi lidé píší, často se objevuje srovnávání, proč na tom nejsme jak v tom Rakousku. Já odpovídám: Ale to jste si vybrali, když jste souhlasili, že tady byl čtyřicet let jiný politický režim. Železná opona sice neexistuje, ale ta pomyslná čára zde je.

J. V.: Myslím, že termín postkomunismus už z odborných prací mizí, není už tak frekventovaný. Ale nezájem o dějiny je u mladých katastrofální. Jeden z důvodů je, že rodiče na tu normalizaci neradi vzpomínají. Mají určitý pocit studu. V rodině se tyto debaty nevedou. Mladí nejsou protiněmecky nebo protirakousky zaměření, ale není to něco, co by bylo diskutováno. Otázka česko-rakouská nebo česko-německá není něco, co by mládež bolestně pociťovala.

B. C.-K.: Stejně jako u nás...

J. S.: Mohli jsme strávit čas se dvěma dámami, které obě byly svými přáteli a lidmi z intelektuálních kruhů ve svých zemích kdysi vyzvány, aby kandidovaly na prezidentky. Obě návrh odmítly. Je to velká škoda. Jak daleko to dotáhly ženy v obou těchto zemích?

Pokud jde o cenu Pelikán, jsou ženy rovnocenné...

Uváděl Václav Burian; neautorizováno.

O ceně Pelikán rozhoduje výbor, jehož členy jsou redaktoři Listů a kromě nich Karel Skalický, A. J. Liehm, Jiří Vančura a Jan Šimsa. Tvůrcem plastiky pelikána, upomínající zakladatele Listů

Jiřího Pelikána, je Pavel Herynek. Cena Pelikán se udělovala v roce 2012 již po deváté.

Obsah Listů 1/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.