Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 2 > Alena Wagnerová: Dopisy Mileny Jesenské z věznic v Drážďanech, na Pankráci a koncentračního tábora v Ravensbrücku

Alena Wagnerová

Dopisy Mileny Jesenské z věznic v Drážďanech, na Pankráci a koncentračního tábora v Ravensbrücku

Ediční poznámka

Vzhledem k tomu, že dopisy Mileny Jesenské jsou zachovány jen v kopiích a některé z nich jsou velmi špatně čitelné, nebo jsou v nich aspoň nečitelná některá slova, nepředstavuje tato jejich první publikace kritickou edici, ale jen první krok k jejich zpřístupnění veřejnosti. V dalším úsilí bude třeba pokusit se nečitelná slova nebo věty pomocí moderních reprodukčních prostředků nakonec přece jen rozluštit a analýzou jejich obsahu ve srovnání s dalšími daty a informacemi, které o Mileně Jesenské z doby jejího věznění máme, upřesnit také časové zařazení těch dopisů, které jsou nedatovány. Všechny dopisy jsou psány německy, jen čtyři samostatné lístky česky. Jejich adresáty jsou dcera Honza, otec, profesor Jan Jesenský, a Milenin bývalý muž architekt Jaromír Krejcar.

Konvolut dopisů začíná třemi dopisy z vězení v Drážďanech z roku 1940, kde Milena Jesenská čekala na soud, řízení bylo ale nakonec zastaveno a vyšetřovaná vrácena zpět do Prahy, protože její případ patřil do kompetence pražského gestapa. To ovšem pro ni neznamenalo propuštění, jak snad přece jen doufala, ale jen předání do tzv. ochranné vazby, deportaci do ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku na podzim roku 1940 (v některých pramenech je uváděn srpen), kde Milena Jesenská 17. května 1944 na následky anafylaktického šoku po druhé transfúzi od téže dárkyně zemřela. Toho, že jí transfúze uškodila, si mimochodem byla vědoma, jak to vyplývá z dopisu Margarete Buber-Neumannové profesoru Jesenskému krátce po Milenině smrti.

Tři dopisy z vyšetřovací vazby v Drážďanech časově uzavírají čtyři lístky malého formátu, psané česky pravděpodobně po návratu do pankrácké věznice, kde Milena Jesenská čekala na další rozhodnutí o svém osudu. Velmi špatně čitelné jsou svědectvím jak o jejím zoufalství, tak o až obdivuhodné snaze dát do pořádku všechny záležitosti z doby před zatčením. Naši zvláštní pozornost si tu zasluhují slova chvály jednoho z vyšetřujících soudců, mezitím je nám už známo, že tu s největší pravděpodobností šlo o Fritze Risse (1889–1944), a dozorkyně, kterou si zamilovala, jako by byla její sestrou. Její jméno Charlotte Kreißig.

Následuje konvolut celkem 7 dopisů z Ravensbrücku v němčině, z nichž jeden je ovšem naprosto nečitelný. Poslední dopis v souboru, psaný na stroji 13. května 1943, je otřesným svědectvím o Milenině zdravotním stavu, ubývání sil, ale i statečnosti, se kterou se snaží svému stavu čelit. Těch několik vět o rozdílu mezi mít hladhladovět a citovém významu balíků z domova patří k těm nečetným dokumentům, které nám právě ve své stručnosti a bezděčnosti otevírají průhled do reality psychické situace vězněných. Je to jen pár vět, a přece patří k tomu nejdůležitějšímu, co Milena Jesenská kdy napsala.

3. IV. 40

Honzo, milá malá, napsalas mi tak smutný dopis – a na tak nádherném dopisním papíře.

Tak to budu muset psát trochu veseleji, abys nebyla sentimentální Tommy..... 200? (1)

Mně se daří docela dobře, Honzo, neměj o mne strach nemusíš mít o mne strach.

Před mým oknem je zahrada, v níž se každý den půl hodiny procházím. Podobá se klášterní zahrádce. Jsou tam kosi a veliké stromy. Jinak přišívám knoflíky a čekám, čekám, čekám, až budu zase u Tebe. Honzo, kolik knoflíků je do kopy když během 30 dnů našiju 43.200 knoflíků a to je 300 kop. Rychle vypočítat! Dostávám na čtrnáct dní dvě knihy. Teď de Costera a Eulenspiegel. Nádherná kniha. A ti němečtí klasici! Jaká báječná četba to tady je a krásná! Peníze jsem dostala a balík také. Mnohokrát děkuji. Fíky jsem si nechat nesměla a mýdlo tam nebylo. Šaty už brzy dostanu, jakmile to soud povolí.

A dopis, jak jsem na něj čekala! Proč dvě prázdné stránky? To mi bylo líto. Musím Ti předložit mnoho otázek, abys věděla, co máš psát. Jak se daří na balkóně břízce? Vyzvedlas moje boty? Jak se daří Božce? Stále na ni myslím. Ta ubohá milá! Máš ji ráda?

Dostal Lumír (2) místo v nakladatelství? Dobře placené? Má z toho radost? A v kterém nakladatelství? A Tvoje škola, Honzo! Prosím přesnou zprávu a pravdu. Čistíš si sama boty? Že Joži a Fred (3) jsou k Tobě laskaví – – můj Bože, to je to jediné, co mne drží. To jim nebudu moci nikdy oplatit. Jsi ale i Ty k nim hodná? Pomáháš Aničce? Je dědeček zdráv? A teta Růžena? (4) Je zdráv tatínek a má práci? Jakou a proč tak málo píše? Vážíš 55 kilo!

Pěkně vítám v klubu tlustých. Vážím jen o patnáct kilo víc než Ty, jenže nevím, kam se podělo těch 23 kilo, které jsem šťastně ztratila, ale tlustá jsem stále. Miláčku, ten papír je příliš krátký. Prosím Tě, piš brzy a mnoho, pozdravuj ode mne velice, velice dědečka. Ve dne v noci na Tebe myslím, mám Tě velice ráda a jsem stále jen Tvá máma. Buď statečná, Jsi také můj nejlepší kamarád.

(Dopis pokračuje krátkým přípisem Jaromíru Krejcarovi)

Milý Jaromíre (5),

návštěvy nejsou dovoleny, jen pokud jde o majetkové záležitosti. Myslím si, že je pomalu nevyhnutelné o tom mluvit. Nemám tušení, co je s mým platem, úroky, daněmi (pozor, aby můj nábytek nebyl konfiskován). To musíš sám uvážit. Na mém psacím stole jsou dva lístky ze zastavárny. Nenechat propadnout! Prosím! Děkuji Ti a zdravím vás Milena

Nahoře: Mnoho pozdravů! Pište brzy a obšírněji. Děkuji Vám všem Vaše Milena

29. 5. 1940

Nejmilejší táto,

vyžádala jsem si povolení napsat zvláštní dopis. Tento dopis tedy není ten pravidelný, ten přijde teprve za týden. Počkej, až přijde, a odpověz mi pak společně s Honzou: ano! Psala jsem svůj poslední dopis trochu sklíčená a z Tvé odpovědi vidím, že si děláš starosti, můj milý, velice se stydím. Byla jsem ale nemocná, v posteli, zabalená do obvazů, ale především moje klouby byly nepohyblivé! Byla jsem nesmírně vyděšená, byla bych tak jako před lety od Tebe potřebovala pohádku o zajíci. Tus’ mi taky poslal, a to je tedy ta pohádka, že můj byt pěkný, čistý na mne čeká? A že bříza je zelená. Je ze Špičáku, to musíš vědět, a je stejně stará jako má malá holčička. Velice Ti děkuji za peníze, je pro mne velice důležité mít peníze. Od mé nemoci (to je už mimochodem v pořádku, jen dva prsty jsou ještě nepohyblivé) smím dostávat pravidelně noviny – dovedeš si představit, jak dychtivě je čtu. Můj Bože, proč jsme my všichni po válce zůstali žili, když je zase možná? Znám dobře Belgii – smutná, pustá země křížem krážem protkaná hřbitovy jako jiná země poli – tentokrát nebude nutné ty lidi pohřbívat. V jednom byly kosti (dvě slova nečitelná) země a krev mísí se to tam všechno. 12 milionů mrtvých ve světové válce – a všechno nadarmo! Kolik to jen bude tentokrát! A kdyby po válce přišel ráj na zemi, budou si toho lidé konečně cenit? A může, smí člověk přemýšlet o tom, jak se mu vede? A když myslím na ty tisíce venku, říkám si, nedaří se mi báječně? Moje dítě je v bezpečí – to je to nejkrásnější, velice Ti děkuji. Jistě, Honza není jen výjimečné, ale i obtížné dítě, Má konec konců také obtížné rodiče. Po mně má chorobnou citlivost, po Jaromírovi hrozný nedostatek vůle. Přesto je to báječné dítě, nadané, jasné, laskavé a má rozum. Je jí tam určitě dobře. Jsem šťastná, že je tam (6), že je to finančně možné, nech ji prosím Tě tam. A prosím Tě, použij na to všechny mé peníze. Pokud jde o soudní spisy, o tom Ti nesmím nic psát, kromě toho ani sama nic nevím. Čekám na jednání před německým lidovým soudem, které se kvůli válce může velice zdržet, nevím jestli se bude konat ještě v létě. Ve smyslu žaloby se cítím být zcela bez viny, a kdyby nebyla válka, mohla bych s jistotou očekávat osvobozující rozsudek.Tak ale nevím, jak dalece na mne (nečitelné slovo) bude uplaňována. Ale i pak je tu řada měsíců ve vazbě, ty se, myslím, započítávají. Polib Honzu, příště budu psát jen jí! Nepředstavitelně se těším na její dopis, ať už teď začne psát. Buď klidný, můj milý. Daří se mi dobře. Objímám Tě Tvoje Milena

3. 6. 1940

Nejmilejší táto,

děkuji Ti za balík. Mýdlo je velice vzácný dárek, jsem z toho celá šťastná. Mám teď věcí dost, nic neposílej, než napíšu. Nesmím si v cele všechno ponechat. Mám ale docela jiná a naléhavá přání: Povolili mi odebírat Lidové noviny. To mi ale někdo v Praze musí obstarat. Prosím tě, zavolej mého kolegu a přítele Zdeňka Richtera (7) 390-51, dej mu moji adresu a řekni mu, aby mi je okamžitě poslal. On totiž v tom nakladatelství sedí. Lepší by bylo, kdybys byl tak milý a zaplatil je, místo chtít, aby je odečetli z mého platu. Nerada bych vzbudila dojem, že chci něco zadarmo. A smím si i kupovat knihy. Vášnivě si přeji knihu o otázkách kolonialismu. Zajímá mne historie jejich vzniku, jejich surovinové zdroje a jak se na nich podílí evropský (a americký) kapitál. Teprve ve druhé linii případně něco o národnostních hnutích v koloniích. Musí to být samozřejmě v němčině a je možné, že jediná kniha to všechno neobsáhne. Ale právě v německé literatuře a ..... o tom něco určitě bude. Můžeš to celé svěřit Z. Richterovi, ten to určitě rád udělá a má v nakladatelství po ruce katalogy. Jestli mi to pak pošleš, přilož k tomu, prosím, kus mýdla – v mé krabici je ještě pár kousků toaletního mýdla. Prosím nic jiného. Myslím, že v příštích měsících a rocích člověk nebude bez přesných znalostí těmto věcem rozumět. Vím sice hodně, ale jsou v tom mezery. Zajímá mne jak Blízký, tak Dálný východ a stokrát Ti za to děkuji. Představ si, že si smím psát deník a smím si všecko pro sebe zapisovat, mám v hlavě knížku, už docela na dosah, a chci si dělat poznámky. To všechno je velké ulehčení. Děkuji Ti za Tvou lásku, Tvou pomoc, Tvou starost a jsem Ti – v duchu – velice blízko. Tvoje Milča.

(Ty knihy prosím Tě pošli na mou adresu)

Honzičko, milá, jak se máš? Jak se těším na Tvůj dopis, miláčku! Bude velice dlouhý, ano?

Musíš mi také říct, kam přesně mám v červenci psát. Mně se daří dobře, jsem zase skoro zdravá, jen dva prsty jsou ještě neohebné. Dobře a laskavě se o mě starali a já po Tobě nepředstavitelně toužím. Nezapomeneš na mne docela? A Honzo, kde je asi Včounek? (8)

Co dělá Rokyta (9), Jaromír, Lumír, Růžena? Co dělají tety(?)? Jsi hodná? Mysli si třeba můj mama-darling (jak tady miluju Tvoje oslovení!) by mohl potřebovat trochu radosti. Větší radost ale neznám, než když něco dobře udělám. Tak jí napiš, všechny tyhle radosti(?), ona bude ve své cele chodit sem a tam a bude se mnou spokojená, protože si bude moci říci: něco jsem na světě přece jen dobře udělala, vychovala jsem statečné, hodné děvče. Stokrát denně myslím na to, jak chudá bych byla, kdybych Tě neměla, můj malý kamaráde. Vyprávěj mi hodně o sobě, všechno mne zajímá. Jsem v myšlenkách stále u Tebe, mám Tě ráda, víc než všechno na světě. Tvoje máma

Taťka(?) Jaromír by mi měl napsat pár slov a teta Růžena s Tvým dopisem. Líbám Tě

Čtyři lístky psané z Pankráce po návratu z Drážďan v očekávání deportace do Ravensbrücku

Pokus o rekonstrukci podle řádků

1 jako v košíku... pro panu (?) Sedět se tam nedá
2.není vůbec vidět ven Je to hrozně
3 skličující Ale takové jen...
4 vozy, bože kolik jsem jich už projela
5 štěnice, špína, žádná voda, málo vydatná bašta (?)
6 z jedné cely do druhé, ze slamníku na slamník
7 chodit na záchod před 12 lidma, hrozná
8 (jedno slovo nečitelné)... šílená samota, kde kdy jsem ji zažila (?)
9 Ta... poslední hrůza a zoufalství
10 Stesk po Honze šílený... po Honze, rok
11 života za hodinu s Honzou. Čas... zbýt (?) tu
12 dlouhý, nekonečné dny – a tolik jich
13 ještě (?) Jsem duše tupá, brečet vůbec nedovedu
14 ještě jsem nepochopila, že už neuvidím Rů-
15 ženu (10) nemohu se už trápit, už jsem nějak
16 vyčerpala všechnu míru bolesti mám
17 umořené srdce. No už dost. Ale jak jednou
18 zapomenu čím (?) vztek těch lidí se kterými
19 jsem se srkala na všech těch hranicích...
20 těch rozrážených (?) lidí kteří se mohli
21 jen podívat, promluvit jsme
22 nemohli. Peroutka říkal poslední noc, když
23 jsme spolu chodili než byl zatčen: Bože jak
24 já se zbavím té nenávisti? A přece v tom (?)
25 Německu jsem potkala skvělé a laskavé
26 Němce, můj vyšetřující soudce byl nádherný
27 člověk a dozorkyni budu celý život
28 milovat jako moji sestru. Ale já jsem chtěla
29 psát věcně, miláčku! Tolik bych Ti chtěla vypravovat
30 Prosím Tě, pošlete víc na Pankrác ve
31 čtvrtek dne 8. srpna není-li tu

*

také mi asi nedovolí vzít si všechno sebou, a co tu musím nechat, si vy musíte vyzvednout a pak zaslat event. (?) za mnou! Ve čtvrtek 1. 8. neposílejte nic, když mi přinesete věci v úterý. Není totiž jisté, kdy odjedu, ale 8. VIII. vyzvedněte balík určitě. Pak 15. srpna ve čtvrtek je zase den, kdy se posílají balíčky. Kdybych tu byla, pošlete mi, prosím, trochu jídla v nějakém prádle (ručníky atd.) Není vůbec jisté, že odjedu tento týden, u nich není nikdy nic jistého. Asi bych mohla podat zprávu, ale snad také ne, prosím, kdybyste do 15. srpna neměli dopis z Německa, ptejte se, kde jsem.

Táto, něco, co mi leží nesmírně na srdci; pošli prosím následující dopis: Charlotte Kreißig Dresden a I. Mathildenstraße 61.

Sehr geehrtes Fräulein,

meine Tochter Milena hat mich gebeten, Ihnen mitzuteilen, dass sie noch immer nicht schreiben kann, wie sie Ihnen versprochen hat. Sie grüßt Sie herzlichst, sie denkt in unveränderten Liebe und Dankbarkeit

*

an Sie und ist besorgt, damit Sie ihr Schweigen nicht als Undank verstehen. Milena schreibt Ihnen sofort nach dem Krieg hoffentlich also sehr bald. Wenn Sie ihre Adresse wünschen, schreiben Sie, bitte, (jedno slovo nečitelné) mich momentan weiss ich sie nicht, aber Milena schreibt sie mir bald. Ich grüße Sie sehr und danke Ihnen für Ihre Güte und Ihre Liebenswürdigkeit der Milena gegenüber. (11)

Prosím, pošli to, záleží mi nesmírně na tom. Byl to totiž člověk, který se ke mně choval tak nádherně, jako málokdo. Čeká dopis ode mne. Prosím, pošli to.

Ve všem, co mi kdy pošlete, prosím vás o mýdlo!

Kdyby byl ten mír skutečně tak brzy, snad bych vyšla a snad by se vyplatilo ten byt přece nechat. (Nečitelné čtyři řádky v nichž se také píše o možnosti byt pronajmout)

*

lístky (?) Věci na nicht zastavené musejí patřit paní (Flussové? Finssové? Flusserové?), Rumunská ulice č. 6, myslím, že jsou v dřevěném stojánku na psacím stole. Ta paní je Židovka a to jsou poslední věci, které má. Prosím, nenechte je propadnout, ani je nevyplácejte. Jen prodlužte ty lístky, aby nepropadly. – Prosím. Mám pro to závažné důvody.

Táto, udělej mi něco k vůli, nad mou postelí visí na stěně černé pánské hodinky. Teď asi stojí. Vezmi je k sobě, natáhni je a nedej jim zastavit se. Je to moje pověra, že ty hodinky nesmí stát. Jakmile stojí, stane se mi vždycky něco zlého, mám je už leta a jakmile jdou, obrátí se všechno k lepšímu. Je to směšné, já vím. Ale bráním se už 9 (?) měsíců vyslovit tuhle směšnost. Odpusť mi, že jsem tak dětinská a udělej mi to kvůli, prosím Tě.

Táto milovaný a drahý, děkuji Ti a líbám Tě a proboha Tě prosím, šetři se. Vypadáš nádherně, ale prodělal jsi tolik, že se musíš nesmírně šetřit, táto, miláčku. Potřebuji Tě víc než celý život, potřebuji Tě pro svoji dívenku, pro sebe a nejvíc pro to, abych až vyjdu, mohla vynahradit všechno, co jsi doma zmeškal. Nehnu se od Tebe.

Děkuji Ti tisíckrát
Milena

Dopisy z Ravensbrücku

1. května

Má milá holčičko,

Tentokrát jsem od Tebe nedostala žádný dopis a jsem proto velice smutná.

A dělám si starosti. Snad přijde ještě v sobotu, piš mi častěji a víc, Honzo. Mohu každý měsíc dostat dopis ale často projde měsíc a já žádný dopis nedostanu a Ty jsi ještě mladá představit si, jak smutné něco takového je. Zapomněli jste snad na mne? To by bylo velice zlé. (několik slov nečitelných) Mám sice děvče, které myslí, cítí, roste, miluje a já s ní nesmím být. Mohu o ní jen snít, na ni myslet a se za ni modlit. Mohu jí po oblacích posílat pozdravy, Bůh ví, jestli... Dostala jsem pár ubohých řádků od toho děvčátka a ani ty jsem nedostala. Divíš se, že jsem smutná? Daří se mi dobře jsem zdravá. Pošlete. Napiš pozdravy panu Dr. Mydisovi ode mne. Často na něho myslím a jeho slova a doufám, že jej jednou uvidím. Myslím často na vás všechny, zdravím Vás, jsem stále u vás. Daří se mi skutečně dobře, jsem velice vděčná za práci, jsem čerstvá a zdravá. Jen na mne nezapomeňte.
Líbám Vás Vaše Milena

20. července

Milý tatínku a Honzo

Jsem zdráva a daří se mi dobře. Nedělejte si, prosím, žádné starosti. Příště napíšu jistě víc. Poslední dopis od Vás přišel 2. května a nedostala jsem jej, protože byl nečitelný. Prosím pište ihned.

Zdravím (další slova zakryta razítkem cenzury)
Milena

1. září

Můj milovaný táto,

Ty netušíš, co pro mne znamenají Tvá něžná slova. Dělají mne úplně šťastnou, pošli mi prosím brzy zase nějaká. O Honze nevím vůbec nic. Do dneška jsem se nedozvěděla, proč od Tebe odešla. Píše mi krátké dětské dopisy, Jaromír k tomu vždycky připíše pozdrav, ale moje otázky, prosby, zapřísahání zůstávají bez odpovědi. Sotva Ti dokážu vylíčit, jaké je to utrpení. Je to horší než celé věznění, tato starost o dítě a nemožnost se o něm něco dozvědět. Mně se daří dobře, nedělej si o mne žádné starosti. Když se člověk tady dobře chová a pracuje, lze to skutečně dobře vydržet a já mám dokonce dobrou práci – dva roky už tady jsem bez jediné důtky, a hodně jsem se také naučila. Nepopsatelně se mi po Tobě a dítěti stýská, kdy Vás zase uvidím? Tvoje Milena

1. října

Milý Jaromíre,

děkuji Ti za Tvou upřímnost. Doufejme, že se mi podaří věřit, že teď už budeš vždycky psát jen pravdu. Prosím, odpověz okamžitě, velice obšírně (můžeš napsat dvě plné strany) na všechny moje otázky: Proč Honza už není u tatínka? Vidím ji raději u Tebe, po mě jste Ty a Riva pro ni ti nejlepší lidé, nedala jsem vám ji jen proto, protože Ty jsi bez práce a nemocen. Stará se o ni po finanční stránce otec a jak? Chodí do školy a do které? Kdo jí kupuje oblečení? Platíte sami její pobyt? Máš práci? Jezdí z Ch. do Prahy a jak často?

Chodí ještě vůbec k otci? Napiš mi úplnou pravdu, a Riva (12) ať to vlastní rukou potvrdí, jí věřím: je zdravá? Jestliže Ti trochu záleží na tom abych měla tu sílu, kterou potřebuji, abych vydržela, už proboha nikdy nelži! – – Honzo, milá, jsem s Tebou a u Tebe, ať už jsi... u dědečka cokoliv provedla, jak to, že to nevíš? Jak dlouho budu živa a ať už v životě uděláš cokoliv, budu pořád, pořád s Tebou a nikdy se nebudu zlobit. Napiš mi podrobně upřímně, jak žiješ a co myslíš, a já Ti odpovím, ano?

Líbám Vás všechny, Tobě, Rivo, velice děkuji, prosím pište hned
Tvoje, vaše Milena
Mně se daří dobře.

1. srpen (41?)

Milovaný táto,

jsem šťastná, že se Karle líp daří. Zřejmě se o ni staráš. Děkuji Ti za to. Těším se z toho, že Honza je zdravá, hezká a chytrá. Můžeš mi ale vysvětlit, proč takové děvče není schopno napsat uspořádaný dopis, když přitom ví, jak je to důležité? Odhlédnu-li od toho, jak velice mne taková nepozornost zahanbuje – ostatní matky dostávají pěkné, pečlivé dopisy, byla to tady moje první (jedno slovo nečitelné) důtka. – Daří se mi dobře, toužím po vás a po Praze, můj Bože tolik! Jsou hodiny, kdy věřím, že se toho nedočkám (?). Honzo, tenhle měsíc mi bude 45, Tobě, Honzo 13 let. Přeji Ti hodně pevné vůle, moje děvčátko, mnoho štěstí, stále na Tebe myslím. Buď i dál hodná, můj milý kamaráde. Všechny vás pozdravuji, Rokytu, Mišul, Mařenu, Růženku. Proč mi s Vámi nenapíšou? A kdy mi konečně napíšeš Ty, Honzo, co dělá Jaromír? Vypadám dobře, jsem štíhlá a pohyblivá(?), mám dlouhé, skoro šedivé vlasy a jsem opálená od slunce. Je tady nádherný vzduch, kolem jsou tady lesy, šumí a voní – Myslím, že jestli jednou budu zase svobodná, to štěstí neunesu.
Všechny vás mnohokrát pozdravuji Milena

13. 5. 1943

Můj nejmilejší, jsem tak ráda, že mám konečně zase možnost Ti napsat delší dopis. Tyto těžké měsíce, které všichni prožíváme, jsou skutečně těžkou zkouškou. Jsem ráda, že Tě zase jednou mohu uklidnit, jsem dobře pohromadě. Přímo cítím, že si děláš starosti, že na mne stále myslíš. Kolik lidí na světě to dnes dělá? A přece každý den, každá hodina jsou lehčí, když člověk ví, Ty jsi tady a myslíš na mne. My všichni samozřejmě musíme počítat s tím nejhorším a nikdo neví, co s ním bude zítra. V každém případě mysli prosím Tě stále na jedno: miluji nevyslovitelně Tebe a to dítě, děkuji vám za každé dobré slovo, za každý balíček, a kdyby se mi mělo něco stát, můžeš být jist, že jsem až do posledního okamžiku byla s vámi a že jsem si nedovolila žádnou minutu slabosti, protože na vás myslím. Myslím jen na to, že se zase uvidíme, nemám žádné jiné přání než ležet u Tebe v posteli a nechat se opatrovat. Víš, kdybych byla tělesně na tom tak dobře jako duševně, bylo by to jednoduché, bohužel tomu tak zcela není. Není nutné si dělat starosti, nejde o žádné bezprostředně nebezpečné nemoci. Jen to velice trápí. Mám těžké revma v rukou a nohou. Ty si dovedeš představit, co to všechno znamená. K tomu mám těžký zánět močového měchýře v poslední době spojený s pořádnými bolestmi v ledvinách. Potřebuji teplo, teplo, teplo a je mi zima, zima, zima, třesu se jako mladý pes, samozřejmě. Je to tady velice studený kraj, skoro žádné léto, stále chladno. A pak potřebuji určité léky, které už vůbec nemohu sehnat. Nevím, jestli ještě máš možnost je koupit, pro každý případ Ti o tom píši. V případě, že bys je mohl poslat, pošli mi, prosím: Urotropin (ampule v injekční formě) a hroznový cukr (taky jako injekce). Tuto kombinaci jsem dřív dostávala a dělalo mi to velice dobře. A pak něco, to přenechám Tobě, něco proti revma. Nemohu si tady dovolit stát práce neschopnou. Dnes je důležitá každá pracovní síla a jen ten má právo žít, kdo pracuje, to je samozřejmé, je válka. Já tedy potřebuji něco, co by zmírnilo ty strašné bolesti. Víš, hrozně to bolí. Ale musí to být také něco, co se dává intravenózně, protože salicyl už například vůbec nemohu brát, dělá mi to hrozné žaludeční a srdeční potíže. Jestli tedy něco seženeš, když Ti to nebude dělat žádné potíže, zabal to do malé krabičky (a prosím nic k tomu) a pošli to na jméno: Margarete Buber, Nr. 4208, všechno ostatní je stejné jako u mne. Pak to spolehlivě a rychle dostanu. Jestli to půjde, bude to pro mne pomoc, jestli ne, tak si, můj milý, nedělej žádné starosti.

Balíky chodí teď zase výborně a dobře zabalené. V létě jsme dostaly všechno zplesnivělé, můj ty Bože, jak to bylo smutné! Zažily jsme takový hlad, to se vůbec nedovedeš představit. A pak: to čekání, a když balík přijde, můžeš jej vyhodit! To bylo tak smutné! Ty balíky jsou zkrátka zázračné a my na ně horečně čekáme.

Je něco jiného mít hlad a hladovět čtyři roky. Musím se Ti přiznat, že jídlo pro mne hraje takovou roli jako nikdy. Někdy nemohu snést, když něco vidím, na co mám chuť: totiž já to mohu dobře strávit, ale můj žaludek a slinivka to strávit nemohou. Člověk se zkrátka vůbec nezná. Někdy mám pocity, přání a myšlenky, že by se za ně loupežník, docela primitivní barbarský člověk nemusel stydět, ale já? Podaří se mi to sice vždycky zvládnout, ale jak je to těžké! Můj Bože! Velice Ti děkuji, že ten nejhorší hlad neznám. Víš, Ty si nedovedeš představit, co ty balíky znamenají, není to jenom to jídlo, je to ta péče, něha a laskavost, která z každého toho balíku mluví, to má takovou hodnotu jako jmění. Blíží se už zase pomalu doba, kdy dostanu knedlíky? Obávám se, že teď je ještě moc brzy. Neděláte nikdy pajšl (fašírku) nebo karbenátky? Dala bych život za kus masa. Nebo tak, jak Ty vždycky posíláš zelí v tom báječném papírovém kelímku, můžeš poslat trochu masa s vařenou rýží nebo nudlemi nebo něčím takovým a poslat to? Jenom se to nesmí nikdy dát do toho kelímku teplé. Vajíčka natvrdo jistě také přijdou v pořádku. A neděláte nikdy tvaroh nebo domácí liptovský sýr?

Dopis Margarete Buber-Neumannové

29. 5. 1944

Vážený prof. Jesenský!

Milena zemřela 17. května v půl čtvrté ráno. Její poslední myšlenky platily Vám a Honze. V posledním rozhovoru mluvila o Morstadtovu(?)(13) obrazu , obrázku na poštovním lístku, se zprávou, že Honza složila zkoušku. – Už v sobotu Milena poprvé ztratila vědomí. Po několika hodinách se znovu zotavila, a řekla mi, že se jí zdá, že byla poslední transfuzí otrávena. Ale ujistila, že se z toho dostane a uzdraví se. Otřesná byla její vůle k životu, dokázala všechny těšit, v její blízkosti člověk nemohl myslet na smrt. Nelze pochopit, že tu už není. –

V neděli, když jsem jí přinesla kytičku macešek, mluvila dlouho o modrých šatech od Mayera, tak modrých jako ty pomněnky, vyprávěla řadu drobných historek a byla hrdá na své děvčátko. Chtěla jí napsat dlouhý dopis a říct jí, jak je ráda, že se Honza nedala odradit od svého přání studovat hudbu, jak správně jednala... ale tento dopis už nenapsala.

V neděli odpoledne se Milenin stav začal zhoršovat, ale neměla žádné bolesti. Stávala se stále nepřítomnější, nezajímala se už o své okolí. Jen když ji člověk oslovil, laskavě se usmála, ale už neodpovídala. Jednou řekla docela...: Mám samé šťastné myšlenky! Zdála se být nezkaleně šťastná a beze strachu. Neuvědomovala si, že zemře... (nečitelné)

V pondělí ráno se naposledy vzbudila, pak se propadla do bezvědomí. Ve středu Vám byl poslán telegram s povolením sem přijet. Neznám důvody, které Vám v tom zabránily. Je to tak lepší. Milena by si to byla nepřála.

Před operací, když se Milena obávala, že se už neuzdraví, prosila mne, abych, jestliže zůstanu naživu, navštívila Vás a Honzu a řekla Vám všechno o tom, jak žila, jak trpěla, všechny její myšlenky o Honze a budoucnosti, její přání, její obavy. Jak ráda bych přijela a řekla Vám všechno, i to, co nejsem schopna... psát, v čem mi bolest z Mileniny smrti brání. Nuže mám pro Vás a Honzu od Mileny dopis, který napsala před řadou týdnů, ale dosud jsem neměla možnost jej odeslat. Jako dárek (?) přiložila Milena malého z kartáčku na zuby zhotoveného slona.

Smím s Vámi mluvit o Mileně, o Mileně, jíž děkuji za čtyři nejkrásnější a zároveň nejsmutnější léta mého života.

Tak intenzivně žila, tak silně cítila, ale... (?) tolik jako ona nikdo netrpěl. Milena si byla vědoma tragédie naší generace, protože dovedla myslet. Chtěla o tom napsat, chtěla varovat před tím, co přijde, tušila už několik let, že už neuvidí svobodu, že už se nevrátí. Jak často říkala: „Já musím napsat knihu, knihu, musím vytvořit něco pro věčnost.“

Svým životem Milena věčnosti dosáhla
Margarete Buber

Dopisy přepsala a přeložila Alena Wagnerová.

Poznámky

(1) Nečitelné, zřejmě narážka na nějaký dobový film nebo knihu.
(2) Lumír Čivrný, básník, jeden z Mileniných přátel z doby před zatčením.
(3) Joži a Fred Mayerovi, němečtí emigranti, s níž Milenu pojilo přátelství a kteří se Honzy po jejím zatčení na první čas ujali.
(4) Růžena Jesenská, sestra prof. Jesenského, spisovatelka a fejetonistka.
(5) Jaromír Krejcar, Milenin rozvedený muž, otec Honzy, jej myslí Milena také, když píše o tatínkovi.
(6) Z kontextu dopisů lze usuzovat, že Milena Jesenská zde míní Honzin pobyt u Jaromíra Krejcara.
(7) Zdeněk Richter byl tajemníkem redakce Přítomnosti,kontextu dopisu lze usoudit, že po jejím zákazu v srpnu 1939 přešel do Lidových novin, kam pravděpodobně, jak lze opět usoudit z kontextu dopisu a poznámkek o platu, přešla i Milena Jesenská.
(8) Včounek – přezdívka Evžena Klingera, od třicátých let Milenina životního partnera.
(9) Illnerová-Kučerová Rokyta patřila k týmu Mileniných spolupracovnic v Národních listech. Po Milenině zatčení se spolu s Fredy a Josi Mayerovou starala o Honzu a udržovala kontakt se zatčenou.
(10) Jde o tetu Mileny Jesenské, spisovatelku Růženu Jesenskou, která 14. července 1940 zemřela.
(11) Překlad: Milá slečno, moje dcera Milena mne požádala, abych Vam sdělila, že ještě stále nemohu psát, jak jsem to sl íbila. Srdečně Vás pozdravuje a myslí s nezměněnou láskou a vděčností (na Vás) (pokračování na lístku IV) a má starost, abyste si její mlčení nevysvětlila jako nevděčnost. Milena Vám napíše ihned po válce, doufejme tedy, že velmi brzy. Přejete-li si její adresu, napište, prosím (jedno slovo nečitelné) já ji momentálně také neznám, ale Milena mi ji brzy napíše. Velice Vás zdravím a děkuji Vám za Vaši dobrotu a laskavost vůči Mileně.
(12) Riva Krejcarová, druhá žena Jaromíra Krejcara.
(13) Jde tu zřejmě o panorama Prahy Vincence Morstadta, které prof. Jesenský své dceři poslal jako pohlednici. O tom, že se Milena v posledních dnech života na pohled stále znovu dívala, se zmiňuje řada pamětnic.

Alena Wagnerová (1936)je spisovatelka, publicistka a editorka

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.