Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 2 > Antonín Rašek: Evropská unie na křižovatce

Antonín Rašek

Evropská unie na křižovatce

Převládá mínění, že Evropská unie je v krizi, a tudíž i na křižovatce, kam se vydat. Krizi je totiž nutné zároveň chápat jako příležitost. Skeptici se domnívají, že svět, Evropa a jednotlivé státy jsou posledních sto let v krizi a na křižovatkách neustále. Tím víc se mluví o potřebě vizí a strategií a tím méně se jich cílevědomě tvoří.

V Evropě se formují dvě uskupení. Jedno vidí perspektivu ve sjednocování EU, druzí se obávají ztráty národní suverenity a budoucnost vidí v rozvoji národních států. EU prosazuje suverenita sdílenou. V Evropě přijdou o nezávislost nejspíš ti, kdo berou členství neodpovědně. Kdo hledají viníky, ne řešení. Oslabení EU může znamenat, a současnost to již naznačuje, na jedné straně růst populismu, na druhé jeho obrácenou tvář – radikalismus a extrémismus. Mohl by si ale některý z jednotlivých evropských států došlápnout na Gasprom, jako to učinila EU?

Státy se vždy budou chovat podle toho, jaký je při členství v jakékoli organizaci poměr mezi přínosem a náklady. Zastánci rozvoje EU se domnívají, že jde slovy Vladimíra Špidly o unikátní organizaci a slovy Ivana Gabala o exkluzivní klub bohatých zemí pro zvané, který nemusí řešit, jak nakrmit hladové krky. Přitom jde o organizaci nenákladnou. Zatímco EU utratí 2 % HDP členských zemí, například americká federace 20 %. Počet úředníků v Bruselu je přitom nižší než zaměstnanců pařížské radnice a možná i pražské.

K větší izolaci Evropy

Američané už podle některých expertů nepovažují Evropany za hlavního partnera. Stejně tak se můžeme ptát, kde by mohli hledat takové přátele jako na Starém kontinentu. Nemluvě o tom, že Američané ztrácejí poválečný leadership. Pokud by se býval stal prezidentem Mitt Romney, chtěl by jej v plné síle obnovit, což se zdá již iluzorní; už na to nemají sílu.

Přesun těžiště politiky USA do východoasijského prostoru je přes problematičnost tohoto kroku zjevný. Na summitu Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří (APEC) ve Vladivostoku se k přesunu těžiště na Dálný východ, zatím ekonomické politiky, připojilo i Rusko.

Evropa tomu může čelit jen sjednocováním společného úsilí, aktuálně pokud jde o měnovou, fiskální a bankovní unii. Objevují se názory, že odmítnutí finančního kompaktu je stejně špatné, jako bylo odmítnout Marshallův plán. Pro náš neuvážený bojkot se důsledkům nevyhneme. Důkazem je, jak se nám začínají vyhýbat investoři. Nemůžeme se ani vymlouvat na to, že jsme malý stát. V Evropské unii budou mít vždy hlavní slovo velké státy, ale zároveň platí, že i ten nejmenší se může prosadit dobrou myšlenkou, perspektivním projektem. A také spojením s ostatními malými státy. Proto bychom měli klást vyšší nároky na naše představitele v Bruselu. Europoslanec nás za jedno období stojí kolem 29 milionů Kč, což při jejich počtu znamená miliardu.

Bez eura

Daleko větší ztráty způsobuje, že jsme nepřijali euro. Investiční expert Ondřej Jonáš se domnívá, že tím ročně přicházíme o 0,8 až 1,3 % HDP, to je desítky miliard Kč. Naše budoucnost prostě je v Evropě. I když se podle jednotlivých expertů předpokládá, že bude 5–15 let stagnovat. Ale nebylo v programu některých politických strana a hnutí zastavit růst Růstu? Měli bychom také přestat debatovat o dvou či vícerychlostní Evropě; k její fragmentaci by dojít nemělo. Buď budeme rovnoprávnými členy EU, nebo jimi při dosavadní naší politice nebudeme vůbec. Svědčí o tom, s jakou razancí si na nás EU v souvislosti s metanolovou aférou vyšlápla. Je tomu tak i proto, že jsme se marginalizovali sami.

EU je ale pro nás i jistou pojistkou proti aktuálnímu politickému marasmu. Koaliční vláda totiž rodí víc problémů, než jich vyřeší. EU proto svými opatření mnohé napravuje. Čemu se musíme vyhnout, je nerovnováha, zvláště globální. S tím máme historicky špatné zkušenosti. Nerovnováha je jednou z hlavních příčin ozbrojených střetů.

K federalizaci se vyslovil i předseda Evropské komise José Manuel Durăo Barroso. Význam jeho vystoupení je v tom, že charakterizuje současné problémy EU a upozorňuje, že klíč k řešení krize je v eurozóně. Zdůrazňuje, že „musíme dokončit hospodářskou a měnovou unii. Musíme vytvořit bankovní unii a fiskální unii a související institucionální a politické mechanismy.“

Federalizace je budoucnost

V době, kdy je v Evropě stále krize a EU přijímá i nepopulární opatření, může být řeč o evropské federaci, ale i o budoucnosti této organizace vůbec riskantní. Ale je to nutné. Krize není jen hrozba, ale i výzva. Z krize vzešla i úspěšná federace americká nebo po smrti generála Franka demokratická federace španělská. Čechy stále tíží neúspěšná federace sovětská a jugoslávská. Ani tou naší československou se nemůžeme chlubit...

Bez evropské federalizace těžko budeme čelit nebezpečí, že trhy řízené nikým nevolenými představiteli finančního kapitálu budou nadále evropským vládám diktovat podmínky. A premiér Petr Nečas se bude nadále odvolávat na stejně tak nevolené úsudky ratingových agentur, z nich mnohé před krizí v předpovědích totálně selhaly.

Bez federalizace nelze být důstojnými spojenci Američanů, ani obstát v ekonomické konkurenci s Čínou, Indií, vzmáhajícím se Ruskem a tzv. vynořujícími se zeměmi, jako jsou Brazílie, Jihoafrická unie či Indonésie.

Ztrácíme suverenitu?

Základním argumentem odpůrců prohlubování federalizace je, že tím ztrácíme suverenitu. Ale hovořit o těchto hodnotách v moderním světě je zpozdilé; žádná ani sebevětší země nemá s výjimkou Severní Koreje suverenitu v někdejším slova smyslu, je v mnoha oblastech závislá na mezinárodních organizacích, soudech a svázána mezinárodními smlouvami.

Federalizace je proces, který v Evropě probíhá od druhé světové války jako reakce na její příčiny. Z politologického hlediska Evropská unie vlastně federací již je, i když její rozpočet činí jen 2 % HDP členských zemí. Evropské společenství je společenstvím sui genesis, proto je vzácné a mnohé mimoevropské země se na ně dívají se závistí. Vzniklo totiž proto, aby prostřednictvím ekonomické spolupráce zajistilo mír, což se mu daří.

Druhým argumentem je líčit budoucí obraz Evropy jako superstátu. Federace mají ale mnoho podob, mimo již zmíněné například britskou, francouzskou, německou, belgickou, kanadskou či indickou, která je úplným babylonem jazyků. Není tu potřebný společný jazyk ani tzv. evropský démos, aby lidé byli přesvědčenými Evropany. Stručně řečeno, démos není etnikum. Evropský démos má a bude mít především občanskou podobu. I přerod nejrůznějších etnik v Američany byl dlouhodobým procesem, vytvoření společného státu může předcházet a předchází společnému národnímu vědomí. I národnosti mohou být dějinnou náhodností a jednou historicky překonanou kategorií.

Na rubu je nacionalizace

A s tou máme jako důsledek první světové války nejhorší zkušenosti: vedla ke komunismu a fašismu s jeho nejhrůznější nacistickou formou. Proto německá kancléřka Angela Merkelová jasně řekla: „Nečekejme na váhající!“ Myslela tím ty země, které by souhlas se strategickými změnami podmiňovaly referendy.

Barroso varoval, že „pro eurozónu a její členy je hlubší integrace nevyhnutelná a tento projekt by měl zůstat přístupný pro všechny členské státy Unie“. Zároveň varoval, že „k účasti nebude nikdo nucen. A nikdo nebude nucen stát mimo. Rychlost nebudou určovat nejpomalejší nebo nejváhavější.“

Prohlubování procesu europeizace by u nás mělo začít u politických stran. Zvláště už proto, že federace se ukazují jako funkční systém. A budeme-li k sobě zdravě ironičtí: Brusel vládne lépe než naše koaliční vláda.

Antonín Rašek (1935) je generálmajor, sociolog, prozaik, publicista.

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.