Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 2 > Dušan Havlíček: Umělci odcházejí, dílo zůstává

Dušan Havlíček

Umělci odcházejí, dílo zůstává

Když jsem si v Lidových novinách v půli února přečetl zprávu ČTK o úmrtí Antonína Kohouta, přepadlo mně nejprve roztrpčení, jak se dnes v některých novinách suše a bez duše a navíc nedbalou češtinou může psát o vynikajících osobnostech národní kultury. Smutek přišel vzápětí a s ním i vlna vzpomínek a povznášející pocit smíření se s osudem. V určitém věku, jako je ten Kohoutův i můj, musí už vrstevníci jedné generace s odchodem přátel dříve či později počítat.

*

Měl jsem to štěstí, že jsem se s Antonínem Kohoutem spřátelil již v prvním pohnutém poválečném roce na konzervatoři, když jsem se vrátil z německého vězení a pokračoval v přerušeném studiu dirigování. Sledoval jsem od počátku jeho kariéru, když v listopadu 1945 s Václavem Neumannem, Jaroslavem Rybenským a Lubomírem Kosteckým uspořádali první koncert Smetanova kvarteta. Mé muzikantské (polo)vzdělání mi umožnilo svrchovaně ocenit jejich odvahu, když někdy v roce 1949 začali koncertovat zpaměti, to už ale v pozměněném složení poté, co se Neumann rozhodl pro dirigentskou kariéru, Rybenský přešel k violovému partu a na místo primária nastoupil Jiří Novák. To všechno se dělo pod neúnavným vedením Antonína Kohouta, nejen vynikajícího muzikanta, ale i znamenitého a všestranného organizátora činnosti kvarteta. Sledoval jsem uměleckou dráhu Smetanovců zblízka i zpovzdálí na své kostrbaté profesní dráze v první polovině padesátých let v Hudební a artistické ústředně, kde jsem se s Antonínem Kohoutem setkával, neboť byl jeden čas agilním členem Výboru hudební sekce. Nestačilo mu, že měl s kvartetem práce a starostí nad hlavu, ale s nezdolnou energií v přípravném výboru syndikátu výkonných umělců usiloval o jejich lepší společenské a pracovní podmínky. A pak v lednu 1956 nahradil v kvartetu nemocného Jaroslava Rybenského houslista Milan Škampa a musel nastudovat veškerý violový repertoár kvarteta, což učinil bravurně. Neocenitelný přínos Škampy, dnes už jediného žijícího člena Smetanova kvarteta, spočíval mimo jiné i v tom, že pro soubor s nesmírnou citlivostí připravil partitury obou kvartet Leoše Janáčka…

A ještě aspoň jednu vzpomínku na potěšení, které jsem prožíval se svým někdejším spolužákem a rovněž po celý život nerozlučným přítelem Vladimírem Sommerem, když mu Smetanovci v roce 1959 uvedli premiéru jeho Smyčcového kvartetu č. 1 d moll, který pak hráli na koncertech v celém světě…

*

Jednoho jarního večera v roce 1959 jsem se chystal na půlnoční vlak do Strážnice a napadlo mě, protože jsem měl času dost, navštívit cestou na nádraží dívku, se kterou jsem se krátce předtím seznámil, když jsem pro kulturní rubriku Rudého práva chystal rozhovor s Aramem Chačaturjanem. Ta dívka se jmenovala Duňa Šimovičová, bylo jí osmnáct, po návratu z Japonska se připravovala na přijímací zkoušky na fakultu novinářství a doprovázela Chačaturjana na Pražském jaru jako tlumočnice. Rozhovor jsem zvládl, ale nebylo to snadné, protože ta dívka, která nám překládala, mě okouzlovala. A tak jsem se tedy kolem desáté u ní zastavil. Povídali jsme si, pili kávu, když vtom někdo zazvonil. Ve dveřích se objevil, s violoncellem v pouzdře, můj starý kamarád z konzervatoře – Tonda Kohout. Přišel si popovídat po koncertě. „Co tu děláš?? „A co ty tady?? Ukázalo se, že se s Duňou znají z nedávného turné Smetanova kvarteta v Japonsku! Tak jsme si popovídali ve třech a pokračovali jsme ještě dlouhá léta, protože jsem se s tou dívkou po překonání četných nesnází nakonec oženil a žijeme spolu už přes padesát let v manželství, které odolává všem zkouškám osudu. A na staré přátelství jsme navázali i po roce 1990: když jsme přijížděli ze Ženevy do Prahy, nechyběla na programu ani četná setkání s Toníkem (jak mu Duňa něžně říkala) i s jeho ženou Marií…

*

V roce 1976 přijelo Smetanovo kvarteto koncertovat do Ženevy. Setkali jsme se na koncertě a radost byla nelíčená. Že by si měli na nás dávat pozor, když jsme zrádci a trestanci v exilu? Ani náhodou. Naše dvě dcery, patnáctiletá Elena a čtrnáctiletá Zuzana, byly u vytržení po té dlouhé izolaci od českého domova, který ani pořádně nepoznaly. A teď najednou tihle obdivuhodní kluci umělci, kteří jsou přáteli jejich rodičů (obou)! Srdeční a bezprostřední. Zuzka ještě dnes vzpomíná, jak jim vařila špagety a objednávala taxík, aby se po několikahodinovém cvičení u nás doma přemístili do koncertního sálu. Nezapomenutelné chvíle štěstí…

Odjeli, ale za rok byli v Ženevě znovu. Děvčatům přivezli knížku Vladimíra Šefla Smetanovo kvarteto, do které jim připsali věnování. (foto)

A pak přicházely pohlednice z celého světa, z Tokia v roce 1978 i z Bratislavy v roce 1980, s laskavými vzpomínkami adresované Duně. Mě obdarovali už při první návštěvě v Ženevě fotkou s ironickým věnováním ve stylu, v kterém jsme si tak dobře rozuměli: (foto)

Svěřuji se čtenářům s intimními pocity, ale sdělit jsem chtěl v podstatě něco závažnějšího. Mám neodkladný dojem, že se v České republice v posledních desetiletích nedoceňuje význam umění a kultury vůbec. S Národním divadlem se zachází jako s podřadnou kabaretní scénou, na filmy se lepí sponzoři jako mouchy na mucholapku, Česká filharmonie musí žebronit o existenční minimum a vynikající koncertní umělci vystupují s kšiltovkou na hlavě, jen aby si jich snad média více všímala.

Zdá se mi, že právě působnost Smetanova kvarteta je přesvědčivým důkazem toho, jak umělecká činnost otevírá dveře a okna do světa. V zápiscích svého tchána, dr. Ladislava Šimoviče (v letech 1957–1960 čs. velvyslance v Japonsku), jsem o tom našel nezpochybnitelné svědectví, které bych zde chtěl doslovně zpřístupnit:

... No nevyhnutné normálne podmienky pre širší obojstranný rozvoj vzťahov nastali až po otvorení československého zastupiteľského úradu v Tókiu od novembra 1957…

V situácii takejto skoro naprostej neinformovanosti a pri pretrvávajúcej známej japonskej opatrnosti až rezervovanosti a uzavretosti voči cudziemu svetu iniciatíva našich obchodných zástupcov vo vyhľadávaní možností rýchlejšieho a významnejšieho rozvoja obchodu medzi oboma krajinami sa len ťažko a pomaly stretávala s konkrétnym porozumením japonských firiem.

Ukazovala sa zrejmá nevyhnutná potreba dostať súčasné Československo v plnom rozsahu do vedomia širších a najmä vplyvných kruhov japonskej spoločnosti.

Je a zostane neodškriepiteľným faktom, že vlajkonošom pri tomto prvom a víťaznom nástupe našej kultúry v krajine vychádzajúceho slnka bolo Smetanovo kvarteto vo svojom pamätihodnom zostavení: Novák – Kostecký – Škampa – Kohout.

Pre výber práve Smetanovho kvarteta viedlo nás niekoľko skutočností a úvah. Pri známej vyššie spomínanej japonskej uzavretosti a tradičnej konzervatívnosti v orientácii na vlastnú, v krajnom prípade na blízku orientálnu kultúru a umenie nemali sme dovtedy nijaké konkrétne poznatky o tom, či a ako súčasné povojnové publikum prijíma západnú európsku hudbu. V tejto súvislosti sme si tým menej vedeli predstaviť, ako by prijalo práve hudobné umenie našej malej a neznámej krajiny. Zdalo sa nám, že podobné úvahy, a to najmä z organizačných a finančných dôvodov mal aj náš vyjednávajúci partner z AFA. Záver nášho uvažovania bol, že z uvedených dôvodov by to mal byť súbor početne nie veľký, zato však už vo svete známy a predstavujúci vrchol československého hudobného umenia. A tak padlo rozhodnutie: Smetanovo kvarteto.

Združenie AFA, ktoré malo veľmi aktívne odbočky po celom Japonsku, dopredu zorganizovalo a všestranne zaistilo koncerty Smetanovcov asi v dvadsiatich väčších mestách a kultúrnych centrách. V samotnom Tókiu, ak sa dobre pamätám, mali tri vystúpenia, z nich jedno, záverečné, pred mnohotisícovým prevážne mladým poslucháčstvom v obrovskej sieni Hibya Hall, ďalší nahrávaný koncert pre TV spoločnosť NHK. A nakoniec kratšie vystú­penie s vybranými ukážkami z diel Dvořákových a Janáčkových pre predstaviteľov politických a kultúrnych inštitúcií a diplomatického zboru na recepcii, ktorú som usporiadal na počesť Smetanovcov a ich kultúrneho zájazdu.

Ohlas tejto prvej našej kultúrnej akcie v japonskej verejnosti a v dennej tlači bol neobyčajne veľký a priaznivý. Nemalú zásluhu o to mal hudobný kritik pán Pringsheim, ktorý v najrozšírenejšom denníku Jomiuri Šimbun uverejnil o koncertoch Smetanovcov a českej hudbe vysoko hodnotiace kritiky. Pán Pringsheim, pôvodom český Nemec z Vysočiny, obdivovateľ Gustáva Mahlera a znalec českej hudby, žil už dlhé roky v Tókiu, kde pôsobil aj ako dirigent. Písal potom aj v ďalších rokoch hodnotné informácie a kritiky o vystúpeniach našich koncertných umelcov a hudobných telies. Bolo prirodzené, že bol vítaným návštevníkom a hosťom nášho veľvyslanectva.

Na okraj tohto prvého zájazdu Smetanovho kvarteta do Japonska nemožno mlčaním obísť jednu rušivú a, žiaľ, natrvalo pre nás škodlivú skutočnosť. Týkala sa honorára za jedno koncertné vystúpenie. O tejto dôležitej otázke jednalo priamo s AFA veľvyslanectvo v Tókiu, a v Prahe – pravdepodobne z nejakých vnútroštátnych a administratívnych dôvodov – vec s japonskou agentúrou paralelne prejednával vtedajší riaditeľ Pragokoncertu. Po takmer päťdesiatich rokoch si už nepamätám výšku veľvyslanectvom predbežne vyjednanej sumy, Pragokoncert však bez dohody s naším úradom a z príčin nám neznámych unáhlene pristúpil na čiastku asi o tretinu nižšiu. Škodlivosť tohoto kroku bola v tom, že táto nižšia suma ovplyvňovala a stláčala úroveň honorárov ďalších československých umelcov, ktorí v porovnaní napríklad aj so slabšími umelcami talianskymi, rakúskymi a inými boli finančne poškodzovaní.

Ničmenej Smetanovcom patrí zásluha. že svojím vysokým umením získali u tisícou poslucháčov po celom Japonsku vnímavé chápanie, záujem a obdiv pre českú hudbu. Zoširoka a natrvalo otvorili brány pre ďalších našich špičkových interpretov vrcholných diel českej a svetovej hudby. V prvých dvoch rokoch po otvorení československého veľvyslanectva a po úspešnom zájazde Smetanovho kvarteta za jediný rok uvítalo nadšené publikum v preplnených koncertných sieňach mnohých japonských miest takých slávnych našich umelcov ako Josef Suk, Alfréd Holeček, Josef Hála, Ladislav Jásek, Mirka Pokorná. Vyvrcholením našej kultúrnej aktivity v tomto pomerne krátkom období bol v roku 1959 triumfálny zájazd Českej filharmónie. Tá pod taktovkou dirigentov Karla Ančerla a Ladislava Slováka na dvadsiatich troch koncertoch získala nadšené ovácie tisícov a tisícov hudbymilovných Japoncov.

V ďalších rokoch a desaťročiach stali sa Smetanovci i vyššie uvedení a ďalší československí hudobní umelci, Česká filharmónia a iné umelecké telesá – možno povedať – opakovane takmer pravidelnými hosťami v európskemu umeniu stále viacej otvorenom Japonsku.

Pre nás je obzvlášť pozoruhodné a dôležité, že to bola práve a predovšetkým naša hudba a naša kultúra, ktorá, predstavovaná našimi vrcholnými umelcami, prenikla do povedomia japonského človeka, rozšírila známosť a vyvolala záujem aktívnych povojnových japonských generácií o našu republiku, čo následne nemálo pomohlo žiadúcemu rozvoju aj vzájomných politických a hospodárskych vzťahov našich krajín.

Ladislav Šimovič, júl 2005

Dušan Havlíček (1923) je spolupracovníkem Listů od jejich založení; mediální teoretik.

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.