Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 2 > Knihy

Knihy 2/2013

Rostlinopis

Dobrá knížka pro děti je vzácnost, a proto rád upozorňuji na jednu opravdu znamenitou. Navenek má podobu slovníku, kde každé písmeno je reprezentováno jedním či několika představiteli rostlinného světa. Texty bych nejspíše označil za fejetony – je to čtení spojující zábavu s poučením, někdy jde spíše o příběh, jindy o pojednání. Nechybí ani kritický postoj k některým legendám. Text doprovázejí „dobré otázky“, na které by se měl čtenář pokusit odpovědět sám, než si přečte odpověď. Třeba: Proč některé květy začínají vonět navečer? Věříte tomu, že se rostliny navzájem varují před nebezpečím? Kniha probouzí zároveň zvídavost i lásku k přírodě. Nelze si od ní odmyslet překrásné ilustrace Alžběty Skálové.

Jiří Dvořák: Rostlinopis, Baobab, Praha 2012, 71s., cena 245 Kč.

-jn-

Slnečné jasličky

Boris Nikolajevič Bugajev, v literárnom svete známejší pod menom Andrej Belyj (1880–1934) sa v slovenskej prekladovej beletrii ešte veľmi neudomácnil. Po preklade románu Peterburg je výber z poézie Slnečné jasličky iba prvou vážnejšou exkurziou do poetiky popredného predstaviteľa tzv. druhého obdobia ruského symbolizmu. Kniha opierajúca sa o tri ťažiskové básnické zbierky (Zlato v azúre, Popol, Urna) súčasne predstavuje autora aj ako teoretika v oblasti verzológie. Belyj totiž experimentoval s básnickou rečou, dlhodobo sa zaoberajúc prozodickou organizáciou básní, ich rytmom, a tak mnohé jeho úvahy a objavy inšpirovali ruských formalistov. Je potešiteľné, že prekladateľ Ján Kvapil zachoval formálne prvky originálu i pôvodnú básnikovu obraznosť a že pri hľadaní vhodných, esteticky pôsobiacich rýmov bol zväčša vynachádzavý a invenčný. Napokon, vo svojom doslove píše o zámere častejšie siahať po plnohodnotných rýmoch a verše slabične zjednocovať, keďže ruština má „nižšiu sémantickú hustotu“. Treba však predoslať, že pri vyrovnávaní onoho rozdielu slovenskými neutrálnymi výrazmi občas uprednostnil iba častice, zámená a príslovky, čiže slová nižšej sémantickej kategórie. Ba na ploche jedinej básne Kentaur uplatnil gramatický, asonančný a mužský rým pri rovnakom slovnom základe: „dni – sny, dňa – mňa, deň – pochodeň“. Otázne je aj to, či nemal trojslabičný amfibrach častejšie nahrádzať v slovenčine prirodzenejšími stopami, teda trochejom a daktylom. V každom prípade čitatelia poézie majú v rukách knižku skvelej poézie, z ktorej je viac ako zjavné, že Andrej Belyj po pretlmočení do slovenčiny je stále Andrej Belyj a nik iný.

Andrej Belyj: Slnečné jasličky, preklad Ján Kvapil, Občianske združenie Vlna / drewo a srd, Bratislava 2012, 106 s.

-mah-

České literární romantično. Synopticko-pulzační model kulturního jevu

Pokus o nový způsob vymezení českého literárního romantismu metodologicky vychází z teorie modelování, na jedné straně se inspirující myšlením L. Hejdánka, respektive M. Petříčka, na druhé se opírá o synopticko-pulsační chápání literatury, rozpracované Peterem Zajacem, který byl také jedním z lektorů publikace. Podle Turečka je toto specifické pojetí literárního dění schopno „registrovat a popisovat nejrůznější překračování, prolínání a opětné ustavování hranic“, přičemž neopomene zdůraznit, že už Aleš Haman (druhý lektor svazku) v šedesátých letech nevnímal „proměny literatury jako lineární vývoj, realizovaný střídáním etap, ale jako vnitřně dynamický proces modifikací a proměn“. Přenos synopticko-pulsačního modelu na zkoumání českého literárního romantismu, respektive „romantična“, které podle Turečka „dovoluje lépe postihnout i jen jednotlivé romantické rysy/prvky v rámci mnohostranných, stylově různorodých textů či jednotek vyššího řádu“, je novým a překvapujícím přístupem. S tímto modelem se prvotně setkáváme v Zajacově studii z r. 1988 na téma výzkumu regionální literatury (Región ako problém lokálneho a globálneho), která se stala jedním z východisek v jeho dalších úvahách o regionalismu (Tvorivosť regiónu) a posléze o národní literatuře (Existuje čosi ako pulsačné dejiny literatúry?). Bratislavský badatel uvažuje o vztahu lokálního a globálního, kdy dochází k pulsaci prostorů, kterou označuje jako přijímání podnětů z vnějšího prostředí a vyzařování vlastních podnětů zpět; tehdy se vytváří jakýsi pružný pulsující prostor, v kterém se jednotlivé subsystémy navzájem prolínají. Zajacovy názory korespondují s úvahami Zdeňka Hrbaty, jenž se spolu s Martinem Procházkou věnuje romantismu delší dobu především z komparativního hlediska a který uvažuje o decentralizaci literárního vývoje podobně. Pokud pojmy jako vliv, vyzařování, působení, vlastní centristickému pohledu a jeho lineární perspektivě (vidina postulátu horizontu, tedy cíle), nahradíme výrazem permanentního dění, pak je můžeme chápat jako vkládání a nepřetržitost toho, co se děje a v čem je spatřován smysl; smysl se tedy děje všude, i na tzv. periferii.

Jestliže zaznamenáváme krizi modelů a vzorů, pak ani Dalibor Tureček a jeho výzkumný tým nepřicházejí s něčím zcela novým. Hodnota použitého modelu je dána ponejvíce tím, zda s jeho pomocí dokážeme nahlížet ustálené, kanonizované texty z méně tradiční perspektivy nebo jestli nám umožní argumentačně přesvědčivým a produktivním způsobem nastínit vztah mezi dosud málo zkoumanými nebo zcela opomíjenými aspekty kulturního systému. Ani komparativní aspekt zde není zcela opomenut, ať již v rovině inspirací zahraniční literární vědou (zejména německou, ale také polskou – Marie Janionová), nebo v přesazích k jiným uměleckým druhům, a to přesto, že editor v úvodu deklaruje nutnost přidržet se „literárně textostředné pozice“, jejímž opakem je jakási „bezbřehá šíře kulturních studií“. A tak kromě příspěvků tradičně literárněhistorických (analýza Kollárovy Slávy dcery z hlediska pohledu krajiny jako mytologického prostoru, literární obraz minulosti v rané recepci Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského jako konstituování mýtu národní literatury, či Máchova báseň Čech, Tomanova Lesní panna jako uzlový bod literárního romantismu či zamyšlení nad J. V. Kamarýtem jako „marŹginálním“ básníkem – nebylo by lépe přiznat sine ira et studio, že jde o „regio-nálního“ autora, což by lépe odpovídalo oné původní zajacovské pulsační, lokálně-periferní koncepci výkladu dějin?), je tu také nacházení podobností mezi výtvarnou a literární reprezentací bouře (u A. Mánesa a K. H. Máchy). Tedy máme zde nakonec co do činění s výzkumnou intermediální pozicí.

Je snad zbytečné, aby editor svou pracovní hypotézu k realismu uváděl byť jen jako Apendix do knihy, která signalizuje titulem, že půjde o jiný literární směr, přestože se realismus začal profilovat „právě v prvé polovině 19. století“. Navíc za tímto Apendixem již nenásleduje žádná případová stať; editor přitom slibuje, že propříště se výzkumný tým bude věnovat klasicismu (!). Vhodnější by podle mého soudu bylo uvažovat o zvláštní publikaci („Literární realistično“?) opět s případovými studiemi za úvodem do problematiky od editora knihy. Přesto však Turečkově snaze rozumím. Pojednání o realismu mi v knize tolik nevadí, ostatně z romantismu zřejmě v jistém ohledu vyrůstá nebo se u některých autorů – Neruda, Hálek, Klostermann – oba směry plodně prostupují. Tureček chce oba směry – poněkud jinak než Hrbata a Procházka v knize Romantismus a romantismy (2005) – vytáhnout ze „šuplíku“ a naplnit novým, dynamičtějším obsahem. Navíc evidentně touto kapitolou dotváří strukturu knihy do jakési triády a naznačuje, kam se bude ubírat jeho další zájem. Výsledky s obecnější platností nám editor slibuje od výstupů projektu GAČR Diskursivita literatury 19. století v česko-slovenském kontextu (2012–2016). Jiné výtky se mohou týkat snad jen disproporčnosti v zatížení textů poznámkovým aparátem, popřípadě se můžeme zamyslet nad problematičností některých zkratkovitých formulací nebo dílčích nejasností jako v případě užití pojmu „revoluční romantismus“. Nezbývá než si počkat, co dalšího přinese tým vesměs mladých či středně generačních badatelů z jižních a středních Čech.

Dalibor Tureček a kol. České literární romantično. Synopticko-pulzační model kulturního jevu, Host Brno 2012, 344 s.

-lm-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.