Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 2 > David Voda: 75 m exhibice

David Voda

75 m exhibice

Minule jsme o Olomouci „blouznili s Pavlem Zatloukalem“. Dnes návrat na tvrdou zem s historičkou architektury, kurátorkou sbírky architektury Muzea umění a jednou s vůdčích osobností občanského sdružení Za krásnou Olomouc Martinou Mertovou. Od kauzy Šantovka Tower, ohrožující panorama tisíciletého města, přes možnosti „bitevního pole“ občanských sdružení ve sporu s městem až k „anarchii developerů“ a botám kupovaným lacino a bez brýlí.

Mohla byste shrnout, oč jde v tzv. kauze Šantovka Tower prizmatem o. s. Za krásnou Olomouc?

Když se jako sdružení snažíte reflektovat historické hodnoty města, nemůžete zůstat laxní. Už začátkem loňského roku jsme si začali všímat, co dělá se stávající strukturou centra Olomouce v tichosti schválená novostavba vysokopodlažní budovy pro Moravskou vysokou školu. Totální narušení měřítka města a drastické, historické město deklasující průhledy, do nichž tato novostavba svým objemem pronikla, to vše bylo varovné. Dalším varováním byl koncept nového územního plánu od ateliéru Knesl + Kynčl architekti a vystoupení primátora Martina Novotného na veřejné debatě, kterou jsme k tomuto tématu uspořádali v prosinci roku 2011. Primátor se tehdy prvně veřejně postavil do role obhájce třetí výškové stavby, už tehdy uvažované pro lokalitu na konci Šantovy ulice, v asanovaném areálu bývalého závodu Milo. Plán vystavět v ochranném pásmu městské památkové rezervace 75 metrů vysokou budovu (tedy o stejné výšce, jakou má například radniční věž) se nutně jeví buď jako krátkodeché gesto sebeprezentace investora, anebo demonstrace moci (ať už peněz, nebo politické reprezentace). Jde o ignorování Olomouce a její příznačné, po staletí budované siluety. Následovala petice a happening proti stavbě zatím neznámého mrakodrapu „Šantovky“, kterou podpořilo na 900 obyvatel. Loni v prosinci měly veřejnost uchlácholit dvě vizualizace elegantní skleněné věže obytného domu od britského ateliéru Benoy. Projektant zdánlivě světového renomé měl být zárukou vysoké architektonické kvality stavby. Pro nás byla jen dalším zklamáním, protože proklamovaná kontextuálnost se ukázala být zcela lichá. Vedle čtyřpodlažních činžovních domů Šantovy ulice má stát kolos o 22 podlažích, namísto promyšleně budované nové městské čtvrti lokální exhibice, vedle pokory k tomu nejcennějšímu, co Olomouc má, zpupná konkurence, srovnatelná snad jen s myšlením dravých investorů východního střihu. Zformulovali jsme proto otevřený dopis primátorovi, varovné a řešení nabízející dopisy všem členům městské rady (bohužel bez odpovědi), uspořádali jsme sérii přednášek a debat. Podporu našlo sdružení u mnoha postav české kultury a architektury. Jejich stanoviska jsou doposud přístupná na webu www.krasnaolomouc.cz. Dalších sedm set podpisů se v krátké době shromáždilo pod výzvu adresovanou městskému zastupitelstvu, na níž se sdružení rovněž podílelo. Celá kauza má mimo rovinu etickou i zcela jasnou rovinu právní. Na pozadí platné podoby památkového zákona a několika jiných závazných dokumentů se totiž snaha prosadit tento developerský záměr ocitá v podivném světle nezákonného počínání.

Nebylo by v této situaci důstojnější a především efektivnější namísto energie investované do „osvěty už osvícených“ magistrát rovnou zažalovat? Investor Šantovky stejně vaše debaty, happeningy a petice okázale ignoruje.

Zatím není co žalovat. Pan primátor si od první veřejné debaty už dává pozor. Už nemluví v ich-formě, když stavbu hájí, už se neopakuje jeho „Olomouc tři výškové budovy unese“. Pochybnosti vznášené odbornou veřejností vyvažuje poukazy na rozvoj města, tlaky investora apod. Co se týče názoru ostatních volených zástupců města, na naši stranu se veřejně postavil jen profesor František Mezihorák. Ostatní zbaběle mlčí, asi vyčkávají, co se bude dít. Názor Odboru koncepce a rozvoje, tedy de facto „autorů“ současné podoby Olomouce, se dá vyčíst ze starších stanovisek – pro výškovou budovu v lokalitě Šantovky pochopení neměli. Stále se však mohou schovávat za platný územní plán města, v němž -výškové regulativy nejsou zakotveny. Všichni ale vědí, že v budoucím plánu, jehož schválení nabírá notné zpoždění, už mrakodrapy z popudu ministerstva kultury být nesmějí. Územní řízení je na stole teprve v těchto dnech – teprve teď se tedy ukáže, jak se k věci Magistrát oficiálně postaví prostřednictvím svých úředníků, zejména z oddělení památkové péče. Pokud by odsud vzešla pro projekt zelená, pak je patrně namístě uvažovat v této kauze o právním postupu, jak navrhujete. Případ Moravské vysoké školy však ukazuje, že je třeba být ve střehu. Proto ta informační kampaň okolo a snaha vtáhnout do věci co nejširší veřejnost. Bez ní by si zástupci města jen sotva uvědomili, že kromě nich a silného investora je ve hře ještě něco dalšího – veřejné hodnoty městského pro-storu a chráněného urbanistického celku. Jsme přesvědčeni, že to jsou hodnoty, jež by politická reprezentace měla hájit primárně a jim pak koncepčně podřizovat další rozvoj území.

Z nového územního plánu vyplývá ještě mnohem dalekosáhlejší barbarství. Východní tangenta, která má svést kamionovou dopravu na trase Opava – Šternberk– Ostrava a ulehčit Chválkovicím. Za cenu toho, že zlikviduje poslední de facto stále ještě barokní příměstskou krajinu se 400 let starou poutní alejí na Svatý Kopeček. Shodou okolností ve Chválkovicích pracuji a vím, že 70 procent dopravy jdoucí touto čtvrtí stejně tangenta neodvede. Zde bude mít vaše sdružení ještě těžší úkol, do cesty se vám postaví tzv. veřejný zájem, betonová lobby i ministerstvo dopravy. Vidíte nějaké řešení?

Autoři nového územního plánu z ateliéru Knesl + Kynčl architekti, stejně jako město, se odvolávají na koncepce a plány Ředitelství silnic a dálnic. Jsme u téhož – chybí vůle mít jasnou vizi města, jasně určené priority a jakýsi žebříček hodnot města, mezi něž v případě Olomouce opravdu patří také všechny hmotné upomínky na její někdejší slávu. Město by mělo usilovat o to, aby se tato cenná položka barokního krajinářství nezničila. Teď – dokud jsou finance na východní tangentu v nedohlednu – je správný čas v předstihu nechat zpracovat všemožné protichůdné analýzy a k věci se postavit čelem – třeba i za cenu komplikací při vyjednávání s úřady vyšší instance. Běžně se totiž setkáte s názory odborníků, že pro odlehčení tohoto území by bohatě stačila silnice nižší třídy, která by neznamenala tak zásadní narušení krajinného rázu. Nakonec ale i rychlostní komunikace se všemi potřebnými parametry se dá, když už náš národ v této oblasti tak rád plýtvá, zahloubit do země. Mě osobně přijde logičtější ta první varianta.

Pan primátor Novotný (abych použil jeho slovník) demagogicky argumentuje příkladem rakouské dálnice A1, která v podobné vzdálenosti protíná krajinu u baziliky v Melku…

Chyby by neměly být inspirací, ale varováním.

Kunderovský nárok na neomezenou dispozici s vlastním dílem stojí za přestavbou (čti likvidací) životní stavby architekta Petra Braunera, Pavilonu A na výstavišti Flora, bezesporu nejlepší olomoucké veřejné stavby po roce 1945. Nemělo vaše sdružení navrhnout Áčko k zápisu na seznam nemovitých památek?

Protože někteří z nás znají situaci na ministerstvu kultury a jeho postoj k prohlašování staveb poválečné architektury, nesebrali jsme patrně v době, kdy to bylo aktuální, dost sil k větší aktivitě. Na provozu Flory, co se týče architektonické kultury, by se našly mnohé další prohřešky. Jako by se úplně zapomnělo, že to byli architekti, kdo s vynikající úrovní a koncepcí svých návrhů její věhlas na počátku vybudovali. Doufejme, že alespoň plánovaná úprava rozária a botanické zahrady už nabere lepší směr.

Kdyby to neznělo jízlivě, skoro by se dalo napsat: pech. Nejkvalitnější architektura, a rozeberou vám ji před očima – jako Palác republiky v Berlíně. Tím chci naznačit, že se stále domnívám, že méně (veřejných) slov a více (skryté) akce (žaloby, iniciativa při zapisování památek, urgence MK ČR při laxním vyřizování atd.) by vašemu sdružení slušely lépe.

Nevěřil byste, kolik akce se za těmi slovy často skrývá. Naše sdružení je teprve v plenkách – například Klub za starou Prahu si své renomé a sílu prosazovat svá stanoviska pěstuje více než sto let. Navíc věřím, že podporu a respekt veřejnosti si nezískáme tím, že budeme militantní. I když to zní hrozně, „osvětu“ nebo prostě pozitivně motivované akce stavím osobně na první místo. Všechny kauzy, které nás nutí dělat radikální kroky, nás neuvěřitelně vyčerpávají a rozhodně nikoho z nás nenaplňují. Kdo už ale, když ne my, má komentovat to zásadní – v těchto dnech právě zhůvěřilý plán Šantovky Tower? Že nám uteče spousta jiných věcí, za to se můžeme budoucnosti asi jen omluvit. Nechcete být nakonec také strůjcem „více akce, méně slov“?

Osobně jsem přesvědčen, že s „barbary se těžko lze domluvit latinsky“: viz likvidace staleté Rudolfovy aleje, tragický osud Pavilonu A, devastace stovek metrů čtverečných historického dláždění druhé největší MPR, viz východní tangenta atd. Možná má pravdu Václav Klaus, žijeme v soudcokracii. Já bych viděl model Ekologický právní servis alias Památkový právní servis jako životaschopnější.

Kdyby se z našeho jednání vytratila kultura, byli bychom ještě sdružením usilujícím o její kultivaci? Souvisí to i s náplní naší činnosti. Zatím asi platí, že soudní cesta je až tou poslední možnou. S možnou proměnou členstva však nevylučuji, že jiní ji uvidí jako tu správnou a budou mít pak i lepší výsledky.

Nesdílím (ačkoli závidím) váš optimismus. Spíše vidím, že se Olomouc proměňuje slovy Waltera Gropia z roku 1919 v „poušť ošklivosti“, jejíž stavby „šedé, duté, bezduché atrapy by mohly v nejhorším případě potomky přesvědčit, že velké skutečné umění, umění stavět, bude zapomenuto“. Ovšem abychom neskončili tak beznadějně chmurně. Vidíte na druhé straně nějaké pozitivní tendence v novém územním plánu?

Už od dob Gropia je rozdíl mezi průměrem, podprůměrem a tím, co si zaslouží pozornost, tak nějak markantnější. Je to už úděl moderní architektury, že plagiáty se dělají velmi špatně a cvičené oko jimi pak dost trpí. Množina průměrnosti bude vždycky větší než množina výjimečného, chvályhodného. To průměrné by však nemělo zaclánět nebo na sebe naopak strhávat veškerou pozornost. A od toho – mimo jiné – tady také je územní plánování a památková péče se svými regulativy. Tedy pokud vidím nějaká pozitiva, pak v tom, že se Olomouc, potažmo česká společnost, ještě zcela nevzdaly těchto nástrojů. Nepracuje to bezchybně, ale bez nich, věřím, by nastala absolutní anarchie, „anarchie developerská“. Asi cítíte paradox tohoto spojení a stejně paradoxně by pak vypadala česká města. Případ Šantovka Tower je dost signifikantní; smutnější tím víc, že se město snažilo legalizovat jej právě za pomoci nástroje územního plánu. Nový územní plán Olomouce může mít svá pozitiva. Už proto, že se má za to, že ten starý byl špatný a vynucoval si velké množství změn. Pozitiva toho nového se však v zrcadle kritiky mnoha urbanistů skrývají za výčtem výtek na jeho adresu. Jeho nedostatky vyšly najevo mimo jiné i na debatách a přednáškách, které k tématu uspořádalo naše sdružení. Jeho „vadnost“ tkví už v jeho počátcích, při zadání „bez vize“ a výběru zpracovatele formou výběrového řízení. Máte před sebou čtyři páry bot – jednak nevíte, jaké potřebujete, a pak si zapomenete vzít brýle, abyste se podíval, jak jsou ušité. Rozhodnete se podle ceny. Ty nejlevnější se ale s velkou pravděpodobností brzy rozpadnou, protože byly ve skutečnosti lepené. Pak už můžete jen vzpomínat na ty dražší a představovat si, jak by se vám v nich dobře šlapalo… Tímto příměrem narážím na to, že se špatně hledají pozitiva tam, kde se už od počátku kupí chyby, a výsledek se pak nutně každým dalším krokem odklání od ideálu.

V rovině architektury se vám to s Olomoucí jeví stejně?

Sdružení Za krásnou Olomouc se snaží i k této věci snášet objektivní soudy. Uspořádali jsme už dva ročníky Ceny Rudolfa Eitelbergera za zdařilý počin v oblasti architektury, urbanismu a památkové péče. První byl retrospektivní, „porevoluční“, druhý už sledoval započatou tradici bienále. Ten třetí, letošní, je nový v tom, že mapuje situaci celého Olomouckého kraje. Výsledky budeme veřejně prezentovat v září tohoto roku, v rámci oslav dnů architektury, jež už mají celorepublikový záběr. Komise, která vybírá z navržených kandidátů vítěze, je obsazena také nezávislými odborníky – architekty, kritiky a historiky architektury. Výsledky tohoto klání představují to nejlepší, to, co z průměru vyčnívá a podle nás je následováníhodné. Samozřejmě že ne formou kopií, ale mírou architektonické invence, respektu a pochopení kontextu – nejen toho historického. Architekt by měl mít schopnost zhodnotit prostředí, které zanechali naši předkové a přitom uchystat půdu současnému živému městu.

Za rozhovor děkuje David Voda.

David Voda

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.