Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 2 > Tomáš Tichák: Ten tajemný předmět radosti

Tomáš Tichák

Ten tajemný předmět radosti

Na nedávné česko-německo-rakouské konferenci o sjednocování Evropy mě zaujalo, že zahraniční řečníci užívali nemístně vzletných slov a jejich diskusní příspěvky se nesly v duchu naivního optimismu. Aspoň se mi to zdálo. Naproti tomu ve vystoupeních Čechů, a nebyli to euroskeptici ani eurorealisté, se nevyskytovala slova „mír“, „dávné sny“ ani „naděje“, zato se opakovaně hovořilo o nebezpečí, obavách nebo šancích na záchranu. – Čeští Evropané se mi v tom srovnání jevili zase přehnaně ponurými. Napadlo mě: co si o nich, o nás Evropané západní pomyslí? Musí jim vrtat hlavou, že nás cosi trápí, když postaveni před každou potíž propadáme panice či defétismu.

Jenže jsem si uvědomil, že my Češi jsme moudřejší, máme totiž své zkušenosti. Všechno kolem nás s drobnými výkyvy, leč trvale spěje k horšímu. Noviny a televize jsou stále podlézavější, mladí hloupější, staří mrzutější. Každá vláda je hroznější než ta minulá a všem lidem dohromady je to čím dál víc jedno. Vědí totiž, že nic nezmohou, protože příště zvolí buď stejně, nebo ještě mizerněji. Také na pracovištích, jak slýchám od bývalých kolegů z předchozích zaměstnání, se poměry postupně zhoršují a oni by je rádi vyměnili, je ale těžké najít taková, kde už se poměry taky nezkazily. O vývoji financí, státních ani rodinných, nemluvě. Kdeže jsou časy blbé nálady! To se ještě mohla situace zlehčovat…

Takový je pocit Čechů a nikdo jim ho nevymluví, vždyť kolikrát už něčemu uvěřili a stejně se to ve stejně zlé obrátilo jak namazaný krajíc. Záhadou, aspoň pro mě, je jediné: jak to, že společnost, v níž to jde trvale od desíti k pěti, nikdy nedospěje až k nule? Je to obdoba Zenonova paradoxu, totiž hádanky o Achillovi, jenž nikdy nedohoní želvu, neboť bude pořád jen zkracovat vzdálenost na polovic. – A přitom želvu ve skutečnosti hravě dohoní.

V praxi, o níž je řeč, pak nastane cosi, čemu se říká hrdě revoluce a čemu se později bude říkat revoluce zrazená a tak dále hůř a hůř. Protože demokracie by sice měla umožňovat pravidelnou výměnu zklamaných očekávání za nová, ale lidé, tedy my čeští lidé, jsme už prohlédli tu lest – jak už řečeno –, že ať učiníme cokoli, vše nějak zůstane při starém.

Konkrétní příklad: slyšel jsem právě o mladém novináři, který, když nastoupil do místní redakce celostátních novin, byl editorem dotázán: „Co vám říká slovo bulvár?“ Vzpomněl jsem si v  té chvíli na jednu mladou učitelku, která před mnoha lety nastoupila do venkovské školy a ve dveřích ředitelny ji uvítala přísná otázka: „Už jsi byla v Sovětském svazu?“

Jistěže jsou mnohé povrchové rozdíly, tak třeba na ohlupování lidu už není monopol, A taky lid si může svobodně vybrat ohlupovatele. A stejný oboustranný pokrok je i v obírání hmotném. (Nicméně: už se zase tyká, onehdy mne jen tak z ničeho nic jeden zástupce jisté firmy oslovil „Buď zdráv, Tomáši!“.) V zásadě je ale u nás v Čechách, na Moravě i ve Slezsku zle. A i když už konečně na Pražském hradě máme evropskou vlajku, buď je to důkaz zapšklosti, že vlaje jen na nádvoří, anebo znamení další prohry s modrožlutou hydrou.

Jak jsem tak zasmušile sledoval diskusi na oné jinak vynikající mezinárodní konferenci, zaslechl jsem nejasné zvuky. Ozývaly se zpoza stěny a zněly jako vzdálené zaříkávání a šamanské bubnování. Pak rázem zmlkly a vystřídala je první věta Beethovenovy Osudové. Musel jsem se podívat, co se to děje. Z rozlehlého sálu se právě valily davy lidí všech generací. Na plakátu u šatny zářil jak měsíc v úplňku mladý muž třímající model lidského mozku. Stálo tam: „Jiří Vokáč Čmolík: Trhák aneb 21 dní s vaším mozkem – neuroscience leadership!“ Pak jsem pohlédl na ty diváky: byli rozradostnění, ba, bojím se to říct, šťastní!

Vrátil jsem se domů a skoro na to zapomněl. Jenže ač byl konec března, vrátila se zima. Na nedaleký komín přiletěl čáp. Seděl tam klidně a skrze vířící sníh se mi zazdálo, že i on se usmívá.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.