Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 2 > Co nás drží v Evropě pohromadě?

Co nás drží v Evropě pohromadě?

Od pátku 22. do neděle 24. 3. 2013 se v Brně konal XXII. Dialog uprostřed Evropy. Organizátoři z pražské Společnosti Bernarda Bolzana a mnichovské Ackermann-Gemeinde se zaměřili na problémy spojené s izolacionismem a rezignací na zapojení do Evropy ve středoevropském prostoru. Tato rezignace úzce souvisí s rezignací na společenskou soudržnost uvnitř jednotlivých států. Neoliberální politika protežuje jednotlivce a starost o soukromé zájmy. Veřejný prostor, veřejný zájem a dlouhodobé vize rozvoje společnosti tak vytěsňuje na okraj, stejně jako spoluzodpovědnost za evropský projekt.

Úvodní přednášku proslovil místopředseda BundestaguWolfgang Thierse (SPD). Součástí konference byl panel Sjednocené Německo – někdejší naděje demokratické Evropy, který byl věnován vzpomínce na zakladatele Společnosti B. Bolzana, politického filozofa a politika Jaroslava Šabatu. Diplomat Jan Šícha a novinář Jakub Patočka připomněli historii vzniku Pražské výzvy – dokumentu, ve kterém je v roce 1985 poprvé předjímáno demokratické sjednocení Německa, a to coby předpoklad demokratického sjednocení Evropy. Šabaty se týkalo také čtení z knižního rozhovoru Sedmkrát sedm kruhů a debata s jeho autory, redaktory Listů V. Burianem a T. Tichákem. Mezi hosty konference byli i Vladimír Špidla, Eliška Wagnerová, německý europoslanec Martin Kastler (CSU) nebo budapešťský historik Gábor Egry.

*

Z úvodního slova Petra Pitharta

Zvolili jsme jako moto znepokojující otázku: Co nás ještě drží v Evropě v Unii pohromadě? Jak jsme na tom konkrétně my v Čechách, na Moravě a ve Slezsku?

Drží nás v ní jistě také obava z toho, co by se dělo, kdybychom spolu přestali držet a nechali evropské struktury samovolně se rozvolňovat. Tento řekněme negativní motiv pro další soudržnost dnes sílí. Na druhé straně jako kdyby na ústupu byly motivy pozitivní, tak říkajíc „nadějné vyhlídky“: zejména je na ústupu motiv příslibu rostoucí prosperity.

Jestliže leckde v Evropě sílí první zmíněný motiv, motiv obav, obávám se, že u nás tomu tak není. Je u nás mnoho lidí, kteří nemají dost představivosti, aby se obávali rozpadávající se Unie. Už dnes nedůvěřují Bruselu, bojí se síly Německa v Unii. Jsou alergičtí na bruselské instituce, na bruselské úředníky, kteří se v poslední době ke všemu ještě šťourají v nečistých praktikách našich nejen krajských politiků a chtějí teď po nás evropské peníze zpátky.

Myslím tím tu část naší veřejnosti, která by zítra v referendu pravděpodobně hlasovala pro vystoupení z Unie. Nevíme, zda by jich nebyla většina. Nemůžeme to vyloučit. Myslím veřejnost, kterou zpracovala část politické pravice v čele s Václavem Klausem. Kterou jsme nedokázali přesvědčit my, minimálně o tom, že strašení části pravice není věrohodné, že je pro ni více než čímkoli jiným nástrojem, jak získat a udržet moc. Strašení a vzápětí nabídka ochrany, to byly a jsou neúčinnější nástroje politické manipulace.

Proč to strašení právě u nás tak funguje?

Myslím si, že je to proto, že v sobě už hodně dlouho pěstujeme syndrom ublíženosti. Syndrom těch, kteří jsou opouštěni, zrazováni.

Začíná to Mnichovem. To byla skutečná zrada, byli jsme opravdu opuštěni všemi. Ale jak to bylo dál? Dosud jsme nedokázali realisticky zhodnotit, překonat období třetí republiky, léta 1945–1948. Období tzv. národní revoluce, přerůstající v revoluci socialistickou, jak zněla oficiální teze. Mimo jiné období vyhánění a odsunu, ale nejen toho. Období toliko omezené volební demokracie bez opozice, bez dělby moci a s občanskou společností, cpanou už tehdy do pytle Národní fronty.

Pořád platí, že Západ, tedy vítězné mocnosti, nás tehdy v Teheránu či na Jaltě prodal Stalinovi, a nevyvrátí to ani dalších deset studií, dokazujících, že se tam o nás vůbec nemluvilo. Touto útěšnou lží o zradě, o opuštění či dokonce zaprodání – po Mnichovu už druhém zaprodání – lži či iluze o třetí republice začínají. Jestliže jsme byli obětí velmocí, pak jaká naše odpovědnost? Žádná! Jestli nás prodal Západ, pak jsme neměli žádné šance cokoli se doma pokoušet změnit… Když jsme byli zrazeni, za nic nemůžeme. Tuto jaltskou lež potřebujeme jako drogu, na které jsme závislí. Opakují ji stále dokola politici, novináři, publicisté.

A pak už jen logicky přišla další zrada. Zrady se v našich myslích přitahují. Všechny jsou proti nám. Svět se snad proti nám domluvil! V osmašedesátém další zrada, opět nás všichni nechali na holičkách, ačkoli tehdejší vedení KSČ nevyvinulo žádnou aktivitu, kterou by hledalo reálného spojence. Jen se blaženě koupalo v nezávazných sympatiích části světové veřejnosti.

Tato poslední, třetí zrada potvrdila tu druhou zradu, ta druhá potvrdila tu první. Jsme předurčeni být obětí, nikomu a ničemu nevěříme. Pochopitelně ani Unii.

Co by to bylo, překonat nějaké minulé období? Pravdivě je poznat, zbavit se iluzí a mýtů a vyvodit z toho všeho nějakou všeobecně sdílenou směrnici pro budoucí politiku domácí i zahraniční. To jsme, myslím si, pokud jde o poválečná léta, nedokázali. Tam je prapůvod našeho dosti výjimečného vztahu k Unii jako k Západu vůbec, k Německu a k Francii zvlášť. Naší neochoty či neschopnosti najít si v Evropě spojence, patrona, průvodce, jak to dokázali jiní noví. Na to už je ovšem pozdě.

Jsme zkrátka notoricky zrazováni a myslím si, že to mnohým z nás docela vyhovuje. Tiší a hřeje to naše manko sebevědomí: my sami proti všem těm věrolomným. My víme své, my jsme totiž něco prožili, o čem ostatní nemají ani ponětí. My jsme trpěli, když vy jste si pěstovali ten váš poválečný blahobyt.

Řekl bych, že dnes jsme přímo zmítáni v křečích ochromující nedůvěry: doma, vůči sobě navzájem i vůči těm nahoře, ve světě, v tom nejbližším i v tom unijním. Té nedůvěře nás prý naučil život. Řekl bych spíše, že nás k ní přivedl strach podívat se pravdě do očí. Proti nedůvěře se mohou lidé postavit jen spolu, sám to člověk nedokáže. O to se právě snažíme: spolu.

Vidíme přímé i nepřímé důsledky našeho snažení. Projev premiéra Nečase v Mnichově byl v některých ohledech, třeba už jen v oslovení publika, převratný a jeho autoři, jak se mně doneslo, se hlásí i k našim postojům, k našemu úsilí.

Tady si trochu přihřeji svoji polívčičku. Nečasova návštěva v Mnichově nebyla úplně první, jak se dnes tvrdí. Prvním českým premiérem, který navštívil Bavorsko, pravda, tehdy jsme byli ještě republikou v rámci federace, jsem byl já. Bylo to v roce 1991 a bavorským kancléřem byl tehdy pan Max Streibel.

My tady jsme jedni z těch mnoha, kteří se snaží udržet Evropu, její Unii, pohromadě. Držíme ji pohromadě na švu, který byl dlouho nepevný, nespolehlivý. Podobal se tak občas spíše otevírající ráně a pak pobolívající jizvě než švu. Budeme i napříště dělat, co jsme vždycky dělali. Mluvit spolu o krizích, snad již odeznělých i možná hrozících, budeme do našeho dialogu zatahovat i střední Evropu.

-e-

Obsah Listů 2/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.