Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 5 > Josef Valenta: Proč jiné paradigma?

Josef Valenta

Proč jiné paradigma?

(K Listům 6/2012 a 3/2013)

V Listech 6/2012 byl otištěn můj článek s názvem Jiný pohled na „finanční nerovnováhu“ eurozóny. V reakci na text Vladimíra Tomšíka a Martina Mandela a na jeho rozbor Stanislavou Janáčkovou (Newsletter CEP, duben 2012) na téma znepokojivého vývoje v zúčtovacím systému eurozóny, zvaném TARGET, jsem se pokusil o jiný, ale hlavně – a to je velmi důležité – pozitivní pohled na věc. V Listech 3/2013 byla otištěna reakce Pavla Urbana, ve které mne na několika místech vyzval, abych své názory vysvětlil.

Pavel Urban vyjádřil názor, že jinak je můj „jiný pohled“ jen spikleneckou teorií, navíc postrádající logiku, kterou některé spiklenecké teorie přeci jen mají. Jsem vděčný za jakoukoliv polemiku. Rád poskytnu vysvětlení, jen se omlouvám, že bude – kvůli prostoru mně danému – stručnější, než bych chtěl a – kvůli struktuře čtenářů Listů – také laičtěji podané.

Ještě poznámku k spikleneckým teoriím – tyto teorie, až na malé výjimky, vznikají buď jako boj proti něčemu, nebo z obavy před něčím (anebo z obou důvodů najednou). Můj „jiný pohled“ je naopak motivován radostnou vírou v to, že běh událostí někdo řídí. Představa, že se vyvíjejí chaoticky jako poryvy větru, by mne hluboce děsila.

Trhy se chovají stádně versus trhy jsou ovládány svými tvůrci.

Zásadní nepochopení zde tkví v samotné větě „trhy se chovají stádně“. To, že se bezdomovec, který si v samoobsluze koupí pivo (příklad použitý P. Urbanem), chová stádně, je zcela bez pochybností. Je ovšem jasné, v rozporu s tím, co tvrdí Pavel Urban, že tento bezdomovec není tvůrcem trhu. Za tvůrce trhu lze považovat toho, kdo má tržní sílu daný trh ovlivnit. To náš bezdomovec určitě není. Nemá vliv ani na sortiment, ani na cenu piva, a dokonce ani na to, zda samoobsluha stojí zde, nebo někde jinde.

Trhy se nechovají stádně, to jen většina jejich účastníků se chová stádně. Jsou to ti, kteří nemají sílu trh ovlivnit, a proto sledují tvůrce trhu a snaží se je napodobit, skutečně jako stádo zvířat sleduje vůdce. To je ale něco jiného než konstatování, že se celý trh chová stádně.

Je zajímavé, že všichni chápeme, že valná hromada obří společnosti (u nás např. ČEZ) dopadne tak, jak si přeje nebo přejí rozhodující akcionář(i). Nikomu nepřipadne divné, že antimonopolní autority nepovolí nebo následně rozbíjejí formace hráčů, které by mohly vést k dominanci na trhu. Chová se trh nápojů dané země stádně, když se například Coca Cola pokouší skoupit domácí výrobce nápojů?

Proč najednou ztrácíme soudnost, když se jedná o finanční trhy či jejich segmenty? Cožpak antimonopolní úřad neposuzuje i například spojení velkých bank? Proč by tak činil, kdyby se finanční trh země choval nepředvídatelně a stádně?

Důvodem, proč náhle přepneme do paradigmatu „věci se dějí samy a chaoticky“, je to, že po generace (již od slavné neviditelné ruky trhu A. Smithe) čteme a slyšíme popis velkých událostí na trzích podobný popisu přírodních jevů. Dolar klesá, trhy se plaší, peníze odtékají... A tato rétorika evokuje představu samovolnosti pohybu i v ekonomice, jako by příroda a ekonomika fungovaly stejně. Nikoliv – dolar se propadl, protože někdo hodně velký dal příkaz k jeho prodeji ve velkém množství (a určitě věděl proč).

Státy (zde EU) mají naprostou většinu peněz pod kontrolou?

Ano, toto tvrzení z dopisu Pavla Urbana je určitě blízko pravdě. Chybí ale dovětek – těch peněz, které jsou jim věřitelé ochotni půjčit. Jsme rok co rok zasypávání informacemi o procesu přípravy a schvalování toho či onoho rozpočtu (jedno zda národního, nebo např. EU), o těžkých bitvách mezi zastánci utrácení a šetření, o panických reakcích trhů dluhopisů či měn na tu či onu zprávu. Zapomínáme, že jsme pouze svědky něčeho velmi podobného například souboji manžela a manželky, kolik peněz si z banky nebo jinde na trhu vypůjčí a za co je utratí. I kdyby definitivní rozhodnutí odsouhlasila celá rodinná rada včetně babiček a dědečků, je hned jasné, že to neznamená nic bez souhlasu toho, kdo peníze půjčí. Všichni víme, že rozhoduje věřitel, a nikoliv dlužník. Proč by ale potom v době, kdy se vláda nefinancuje z centrální banky nebo z institucí peněžního trhu, které sama ovládá (např. státem vlastněné banky či pojišťovny), měla být situace vlády jakkoliv odlišná od situace oné modelové rodiny? To, že si řecká vláda půjčuje víc, než může vybrat na daních, že vyplácí štědré platy a důchody a že státní aparát je neúměrně drahý, přece není žádná nová informace – to je historický model fungování řeckého státu a ekonomiky po desetiletí. Proč se velké banky ze západních zemí rozhodly přesto dluhopisy řecké vlády po celou dobu kupovat?

Systém TARGET za to nemůže, to je opravdu jen zúčtovací systém, který bude vždy nutný, ať už se Evropa bude v budoucnu vnitřně členit na suverénní státy, nebo třeba jen na regiony. Jeho existence skutečně neznamená, jak píše Pavel Urban, že Evropa představuje homogenní ekonomickou oblast. Naopak, kdyby jí byla, systém TARGET by nebyl potřeba. Evropa bude vždy heterogenní ekonomickou oblastí, stejně jako jí zůstane jakékoliv trochu větší území. Eurozóna (zatím nikoliv úplně celá Evropa) je ale oblastí, ve které vlády hrají velmi omezenou roli a kde hlavní roli hrají ti, kteří představují hlavní hráče a tvůrce trhu dluhopisů. Prostě znovu a naprosto nespiklenecky jen proto, že rozhodují věřitelé, nikoliv dlužníci, a také proto, že i dluhopisové trhy, jako ostatně jakékoliv jiné trhy, se nechovají stádně, ale chovají se podle svých rozhodujících hráčů. To není konspirace, ale zdravý rozum, který používáme vždy, když jde o příklady nám blízké a jednotlivé, a ztrácíme ho vždy, když jsme konfrontování s „vesmírnou“ velikostí globálních trhů a transakcí. Přesně ten postřeh, který učinil Henry Hazlitt – máme sklon posuzovat jakýkoliv dopad na „teď a tady“ a přehlížet dopad na „všude a vždy“.

Homogenizace Evropy systémem TARGET?

Něco takového jsem nenapsal ani neřekl. Systém TARGET je účetní, který eviduje, kdo komu co dluží. Vysvětlení oné homogenizace leží jinde. Vlády jednotlivých zemí jsou zodpovědné voličům a snaží se plnit sliby, díky kterým se dostaly k moci. Stejně tak manžel z modelového manželství se může snažit koupit rozmařilé manželce nové auto, protože jí ho slíbil. Pokud se ale dostane do potíží se splácením svých již existujících úvěrů a hypoték, bude se muset pokusit tyto dluhy nějak přefinancovat a zkonsolidovat. Nová banka ale bude striktní, již mu neposkytne bezúčelový kontokorent, ale velice pevně podmíněný úvěr, spojený navíc s dalšími podmínkami. Manželé budou muset prodat nemovitost i šperky po babičce, možná i současné auto (o novém pro manželku nemůže být ani řeč). Nikdo asi nezapochybuje, že se manželka bez nového auta obejde, a oba manželé nakonec udělají, co po nich banka chce. Kdyby nebyl tlak banky, žádný z kroků by nenastal, protože by se na něm manželé prostě mezi sebou nedokázali dohodnout. Pokud situaci přežijí, jejich dalšímu fungování tato zkušenost dozajista prospěje.

Ačkoliv v případě manželů situaci chápeme, v případě vlád jsme opět oslněni velikostí problému a představou anonymních, stádních trhů, střídajících období nadšení s obdobím deprese a úprku. Věc je ale velmi podobná. Klíčoví hráči začnou prodávat své pozice v dané zemi. Země se dostane do problémů. Následně se objeví institucionální věřitelé (MMF, ECB, některé vlády...). Jejich hlavní rozdíl od těch původních je, že se ohlásí jménem. Už to nejsou „trhy“, ale konkrétní věřitelé. Tito věřitelé pak spojí poskytnutí záchranného úvěru s řadou podmínek. A světe div se – stejně jako v onom manželství se nakonec dohodne vláda s opozicí i všechny důležité instituce v zemi a jsou přijata opaření, která by s ohledem na voliče a jejich nálady nebyla průchodná. Přesně to proběhlo nejen v Řecku, ale i v Itálii, Irsku, Španělsku...

Ano, tímto směrem jdou i některé spiklenecké teorie, poukazující na „drancování Řecka“ či dalších zemí; já tento postup naopak považuji za jediný možný, kterým se i zemím jako Řecko dá naordinovat trocha zdravějšího způsobů fungování zemí z jádra eurozóny. A stejně jako se rozhazovačná manželka přizpůsobí nové ekonomické realitě a začne jezdit tramvají, i řecká vláda sníží platy, počty zaměstnanců, prodá nepotřebný majetek a učiní všechna požadovaná opatření, a to i přes protesty voličů. A systém TARGET? Ten výsledek této „homogenizace“ určitě zaznamená také.

Josef Valenta, Praha

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.