Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 5 > Jan Matys: O silném prezidentovi jinak

Jan Matys

O silném prezidentovi jinak

(K Listům 4/2013)

Pročítal jsem poslední číslo Listů (trvalo mně to asi hodinu) a pátral jsem po originálních myšlenkách; mnoho jsem jich tam nenašel. Nejvíce mě zaujal dopis Ing. Jaroslava Dvořáka, který se pozastavuje nad tím, že parlament kriminalizuje minulost. Posuzování minulosti by mělo být věcí historického bádání a v oblasti práva není retroaktivita pokud vím možná. V oné době jsme byli součástí Sovětského impéria a náš život tím byl limitován. Nicméně život tu probíhal (kromě excesů v 50. letech) vcelku přirozeně a Československo bylo mezinárodně respektovaným státem; v řadě oborů (sportu, průmyslu, výstavnictví aj.) dosáhli Čechoslováci vynikajících výsledků. 60. léta byla dobou rozkvětu kultury, z které čerpáme dodnes. Dodnes je značka Československo ve světě známější než Česká republika (Tschechien).

Problematické je také posuzovat KSČ jako „zločineckou organizaci“. KSČ byla členem Leninovy 3. internacionály, musela se její politické linii podřídit. Za války byla 3. internacionála zrušena a Sovětský svaz také změnil státní hymnu. Poválečná popularita komunistů souvisela zřejmě s mezinárodní situací a „zradou“ západních zemí v době Mnichova. Komunisté tehdy slibovali „národní cestu“ ke komunismu, zachování soukromého vlastnictví a podobně, zatímco ostatní politické strany byly v defenzívě. Po únoru 1948 byl do KSČ nahnán velký počet lidí, kteří nesdíleli komunistické přesvědčení. Byly to tzv. ředkvičky, navrch červení, uvnitř bílí. Také můj otec, který byl sociální demokrat, se musel rozhodnout, zda vstoupit do KSČ, nebo „jít k lopatě“. Rozhodl se pro vstup do strany, jelikož byl přesvědčen, že se nemůže nic zlého přihodit, pokud budou ve straně slušní lidé. Později byli tito noví straníci však podrobováni prověrkám, museli chodit agitovat apod. Toto kádrové složení KSČ mělo patrně vliv na demokratizaci v 60. letech.

Jaroslav Bican se obává „zhroucení stranického systému“. Autor si nevšiml, že parlamentní systém založený na dvou velkých politických stranách u nás nefunguje. Je to nejlépe vidět na nefunkčnosti parlamentu a na rozbujelé legislativě, v které se nikdo nevyzná. Jak řekl v nedělních Hovorech z Lán pan prezident, „demokracii bychom už měli, ale chybí nám demokraté“ (citoval TGM). Současné politické strany s výjimkou KDU-ČSL a Zelených jsou v podstatě stranami jednoho muže / jedné ženy, mají malou členskou základnu a vládne tu autokratický systém bez vnitřní demokracie. Kritici jsou ze strany vylučováni. Důsledkem je ideová vyprázdněnost a nedostatek výrazných osobností.

Platí to i pro sociální demokracii, která byla oslabena autokratickou vládou Jiřího Paroubka. Ten zavedl systém nulové tolerance a vylučování tzv. přeběhlíků, a zmrazil tak činnost parlamentu. Nynější předseda ČSSD Sobotka založil svou pozici na kritice pravicové (Nečasovy, fakticky Kalouskovy) vlády, ať už oprávněné či neoprávněné. Vláda provádějící úsporná opatření je snadným terčem, mnoho invence netřeba. Prezident Zeman však vypálil Sobotkovi rybník, když jmenoval překlenovací Rusnokovu vládu; již nemá se do čeho strefovat. Není divu, že velká část členů ČSSD považuje za svého vůdce spíše tvůrce strany Zemana než Sobotku. Na závěr se Jaroslav Bican ptá, jestli někdy vznikla spravedlivá společnost jako výsledek osvícené vlády autokratovy. V dějinách skutečně sehrály významnou roli osvícení vládcové, kteří posunuli společnost významně kupředu. U nás to byl Karel IV., Marie Terezie, Josef II., a konečně T. G. Masaryk. Ve sněmovně se poslanci handrkují, ale velké myšlenky tu zpravidla nevzniknou. Pokud slova „spravedlivá společnost“ chápeme jako právní stát, pak pořádek může zavést spíše silný prezident než rozhádané politické strany. Také za 1. republiky parlament příliš nefungoval, ale byl tu silný prezident a tzv. Pětka předsedů nejsilnějších stran, která činila nejdůležitější rozhodnutí. Dnešní předsedové spolu nemluví...

Zatímco se politici a politologové bojí silné role prezidenta, lidé mu fandí. Vzhledem k prezidentovu zdravotnímu stavu lze obdivovat jeho nadhled a pohotovost při diskusích.

Ing. Jan Matys, Davle-Sloup

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.