Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 5 > Pavel Kopecký: Moncada tehdy a dnes

Pavel Kopecký

Moncada tehdy a dnes

Šedesát let symbolu kubánské revoluce

Když letos zemřel prezident Hugo Chávez, stalo se tak nedlouho po jeho v pořadí již čtvrtém vítězství ve volebním boji o nejvyšší post Bolívarovské republiky Venezuely. Mnozí pak a conto tohoto původem výsadkáře vyslovovali podezření, že se rozhodl stát prezidentem doživotním.

Podezřívavci měli nakonec svým způsobem pravdu. Autoritativní vizionář Chávez, který vždy zdůrazňoval svou úctu a obdiv k Fidelu Castrovi, byl už totiž nějakou dobu na smrt nemocen a v úřadu záhy skonal. Čímž se nepochybně změnila politická situace v ropné Venezuele, ale i geopolitická konstelace celé Latinské Ameriky. Zmizel totiž asi nejaktivnější podporovatel Američany desetiletí tvrdě embargované, a také proto relativně chudé Kubánské socialistické republiky či protagonista takzvaného socialismu 21. století. Ambiciózního politického projektu, jenž má za cíl přispět k povznesení jihoamerického regionu, sféry s nejrychleji rostoucím počtem obyvatel.

Jih Nového světa zažívá vskutku období nesmírně bouřlivého vývoje, který se u nás reflektuje buď minimálně, anebo se zjevným ideologickým zatížením. Rozsáhlé změny v politické, hospodářské, sociální či kulturní rovině jsou přitom takového rozsahu, že znalci neváhají přirovnávat jejich význam k poměrům před asi dvěma sty lety, kdy místní obyvatelstvo usilovalo vypudit španělské a portugalské kolonizátory.

Aktuálně jde pak o proces emancipace od Spojených států amerických, jež si vždy osobovaly „právo prvorozeného“, čili snažily se udržet území jižně od Rio Grande v úzké závislosti na sobě samých. A možná přímo přebírat mocenskou roli předchozích evropských mocností. Současný vývoj spojený mimo jiné se vzestupem životní úrovně Latinoameričanů tedy zcela očividně souvisí též s řadou vnitřních i zahraničních potíží jediné světové supervelmoci...

Tendence k vlastní cestě rozvoje se v Latinské Americe skutečně neobjevily teprve v posledním období. Dosud nejmocnější celek planety, USA, jež si vysloveně zakládají na tom, že „sousedí s každým“, však dlouho odmítaly akceptovat, že by se mohlo jednat o něco jiného, než o pověstný „zadní dvorek“. Tedy svou zájmovou sféru. A proto tradičně užívaly veškeré prostředky, aby v oblasti zachovaly pro sebe výhodný status quo.

Tím větší šok a ohrožení ale Američané pocítili, když do jejich „domácího prostředí“ pronikl vliv „přespolního“ Sovětského svazu. Nebude náhodné, že právě v důsledku záměru Moskvy konkurovat také tady snahám USA o globální nadvládu představovala vrchol nebezpečenství studené války zrovna karibská krize z roku 1962. Jinak důsledek umístění sovětských útočných nukleárních raket na území „Ostrova svobody“.

Přestože dnešníma očima je věc na první pohled jasná a podle toho bývá někdy i tendenčně vykládaná (což jsem bohužel pozoroval také v nedávném článku kolegy Mlejnka), méně se ví, že cesta Kuby mezi strategicky významné „klienty“ SSSR nebyla nijak přímočará. Ani to, jak k tomuto nasměrování pouhé „cukřenky“, případně „nevěstince“ USA přispěli samotní „gringos“. Odpůrci vzpoury, která právě oslavila šedesát let od svého počátku.

Batistova předehra

Výsledek války Severu proti Jihu dal jasnou odpověď na kardinální otázku, kam (a zda vůbec někam) se budou Spojené státy ve svém vývoji ubírat. Jestli se vydají cestou tradičního agrárního hospodářství opřeného o otrockou práci černochů, nebo vyrazí cestou dravého dynamického kapitalismu založeného na moderní průmyslové výrobě. Po skončení občanské války se též naplno rozjelo osidlování západních teritorií, aby na ně rychle navázala likvidace zájmů významných konkurentů působících dosud na západní polokouli.

Roku 1898 došlo rovněž na španělskou držbu Kuby (ale také Portorika a Filipín). Odstraněnou na základě rychlé vojenské konfrontace mezi tradiční a rodící se mocností. Volání „osvobozeného“ obyvatelstva po národním sebeurčení byla v podstatě ignorována, v důsledku čehož se pro označení následujících desetiletí kubánských dějin objevuje spojení „neokoloniální republika“. Připomínán bývá rovněž výrok národního hrdiny, básníka Josého Martího o „stínech ze severu“.

Severoamerické zájmy se vpravdě zásadně promítají do následujícího vývoje formálně nezávislého ostrova. A nikoliv samozřejmě jen negativně. Ústava z roku 1940 patří k výtečným příkladům demokratického právního myšlení. Také k vyhlášení války nacistickému Německu (i uznání Sovětského svazu) došlo na jihoamerické poměry značně brzy. Již o dva roky později, zatímco třeba Argentina, vstřícná vůči následné nacistické emigraci, tak učinila teprve v posledním roce druhého globálního konfliktu.

V téže době se v místním veřejném životě naplno prosazuje voják, původně seržant Fulgencio Batista. Odmítá rozšířené protiwashingtonské smýšlení mnoha zástupců elit, leč zároveň obratnou směsí sociální a nacionální agitace získává značnou popularitu, načež proniká až na pozici prezidenta. Na ni později „navazuje“ ozbrojeným převratem z března 1952, jímž hatí volby a získává, tentokrát nelegálně, pozici hlavy státu. Ostře kritizuje korupci a prohnilost stranictví, nicméně to činí vysoce účelově. Pročež dává vzniknout oprávněné kritice, v níž nemalou roli sehrává skupina kolem mladého absolventa havanských práv – mimořádně charismatického Fidela Castra.

Pětiletá cesta k vítězství

Když si tito nespokojenci nakonec uvědomí, že nemohou spoléhat na pomoc „yankeeů“, rozhodnou se následkům puče čelit zbraněmi. Útočí proto 26. července 1953 na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba, která – i přes zjevný neúspěch špatně připravených vzbouřenců – vstupují do místní revoluční mytologie. Atakem se začíná dlouhé antibatistovské tažení, na jehož konci je ustaven v zásadě dodnes existující režim, který se může stále opřít o většinovou podporu obyvatel a který proto překonal i rozpad východního bloku.

Ale vraťme se zpátky do padesátých let. Reakce kubánské vládní mašinerie na „neposlušnost“ je nelítostná. Většina zadržených se stane obětí mučení a vražd, kdežto postavení jejich původců posiluje rostoucí příliv amerických investic. Pozoruhodných také proto, že souvisejí s působením organizovaného zločinu.

Pro budoucnost je asi nejvýznamnějším důsledkem zpackané vzpoury následný proces s Fidelem Castrem. Krajně ambiciózní syn zámožného statkáře byl spolu s dalšími revolucionáři odsouzen k mnohaletému trestu, nicméně svou nebojácnou filipikou „Dějiny mě osvobodí“ na sebe strhl nemalou pozornost. Když po necelých dvou letech věznění dostal milost, rozhodl se pokračovat v boji.

Jím založené Hnutí 26. července podniká po výcviku v Mexiku výpad do rodné země, aby zahájilo partyzánskou válku. Přes velice těžké ztráty na životech, způsobenými vzápětí po vylodění z lodi Granma (dnes název kubánské oficiální tiskoviny) střetem s Batistovými vojáky a jejich mimosoudními popravami zajatých, se hrstce castrovců podařilo prorazit do nepřístupného pohoří Sierra Maestra. Odtud obratnou taktikou a propagandou postupně rozšiřují svůj vliv, což jim značně usnadňuje rostoucí nespokojenost rozsáhlých skupin populace s represivním zřízením.

V průběhu let bratrovražedné konfrontace mění Fidel Castro své politické názory, neboť přestože k jeho nejbližším náleží například zapálený argentinský marxista Ernesto Guevara řečený „Che“, rozhodně nelze tvrdit, že by byl „Comandante“ od začátku radikálně levicového ladění. V jeho smyšlení rezonovalo spíše národovectví a ostatně ani s kubánskými komunisty zpočátku dvakrát vřelé vztahy nemá. Jeho politické hodnoty však postupně prodělávají značné změny. Především pod vlivem života po boku chudobných a negramotných rolníků, jakož i zkušeností s bezuzdnou Batistovou diktaturou, jež se vůbec nerozpakovala manipulovat volební soutěží politických stran.

Přes značné úsilí, jež vyvíjely těžce vyzbrojené branné složky ve snaze povstalce zlikvidovat, dobývali dobře organizovaní revolucionáři stále výhodnější pozice. Zvolna přenášeli boj z hor do nížin, aby postupně ovládli rozsáhlá území Kuby. Nepomáhala proti nim žádná opatření, a když se jim na úplném konci roku 1958 zdařila steč čtvrtého největšího sídla na ostrově, Santa Clary, Batista rezignoval. Naplněn pocitem hořkosti ze zákulisních pletich svých amerických patronů v poslední fázi bojů, opustil zemi. Uchýlil se do exilu ve Španělsku, z něhož se již nikdy nevrátil. Dožil zde pod ochrannými křídly krajně pravicového generála Francisca Franca, který na rozdíl od něj ve své občanské válce triumfoval...

Olej do ohně

Důvody k útěku měl jinak více než oprávněné. Vždyť mimořádné revoluční soudy vynesly stovky absolutních trestů nad exponenty poraženého režimu. Vítězové navíc akcentovali potřebu hlubokých společenských reforem i záměr opustit dřívější linii polokoloniální závislosti na Spojených státech. Jejich odhodlání navíc ještě dále legitimizovalo zbrklé americké rozhodnutí vyvíjet proti Kubě odvetný hospodářský tlak.

Z politického hlediska na něj prozíravě reagovala Moskva, když poskytla peněžní prostředky (k nákupu československé výzbroje) a další rozsáhlou pomoc. Ta byla samozřejmě solí v očích dosavadního hegemona, jehož rozsáhlé hospodářské zájmy na ostrově došly nakonec zestátnění.

Definitivní spálení mostů za do té doby řekněme nadstandardními vztahy mezi Havanou a Washingtonem přinesl pokus USA o vojenské odstranění údajné komunistické diktatury. Přímý zásah pravidelných sil ovšem nepřipadal v úvahu, a tak se naděje amerického establishmentu počaly upírat k invazi rozezlených proticastrovských emigrantů. Veškeré technikálie zajišťovala Ústřední zpravodajská služba (CIA), jež měla pochopitelně bohaté zkušenosti s úspěšným organizováním státních převratů. Ovšem tentokrát selhala. Především její předpoklady o neoblíbenosti nové moci mezi obyvatelstvem byly zcela mylné, tudíž exilový výsadek provedený v dubnu 1961 do Zátoky sviní čelil zásadní převaze odhodlané armády a lidových milic. Třídenní měření sil svým výsledkem naopak významně posílilo nedávno ustavené politické změny a získalo jim široké sympatie. Navíc systému umožnilo spustit mimořádná bezpečnostní opatření, včetně zatčení asi sta tisíc podezřelých, případně vypovězení mnoha příslušníků katolického kléru.

Tehdejší předseda vlády Castro a jeho lidé od oné doby již de facto neměli na vybranou. Neexistovala jiná možnost, než se úzce přichýlit k Východu, jelikož bylo jasné, že potupu porážky od bývalého protektorátu si některé kruhy v USA nenechají líbit. Další invaze se nakonec již nikdy neuskutečnila, byť ještě proběhla řada dalších snah o teroristické a sabotážní podvracení prosovětské Kuby. Rok po střetnutí v Zátoce sviní proměněné ve vysloveně neuralgický bod globálního významu, neboť v reakci na objevení tamějších sovětských raketových základen vyhlásily Spojené státy její blokádu.

Z následného mírového rokování mezi Chruščovem a Kennedym vzešel kromě jiného závazek západní supervelmoci nezaútočit na Havanu, jejíž vedení mělo ale mimochodem pocit, že proti „imperialistům“ se mělo postupovat razantněji. Velikášský Castro navíc dlouhodobě snil o své světové politice, zničení nejmocnější kapitalistické entity na základě údajně Guevarovy koncepce „Jeden, dva i více Vietnamů“. Konsekvencí takových plánů byla masivní podpora partyzánských hnutí hlavně v Latinské Americe a Africe. Nicméně též násilná smrt tohoto idealistického (ale i nelítostného) lékaře v bolívijské džungli. Skon radikálně levicového intelektuála, který následně kritizoval také imperiální choutky Sovětského svazu a jehož portréty dnes náleží mezi spolehlivé obchodní artikly volného trhu...

Kuba a my

V textu, který jste právě dočetli, jsem se pokusil stručně objasnit, z jakých kořenů vyrůstaly kubánské revoluční tendence 50. let dvacátého století, eventuálně proč se jejich ztělesněním stal především Fidel Alejandro Castro Ruz. Ale z kontextu snad také vyplynulo, v čem tkví, že se politické představy legendárních bratří Castrů a jejich spolubojovníků stále těší popularitě na (opět poněkud „dolarizované“) Kubě. Stejně jako leckde jinde v Jižní Americe. Proč jsou některé jejich politické hodnoty vnímány coby předobraz, nebo chcete-li avantgarda pro stávající vývoj (sub)kontinentu.

Pozoruhodné svědectví vydávají dějiny Kubánské socialistické republiky také o střední Evropě. Ví se, že státostranické Československo masivně podporovalo své kubánské soudruhy (mnohokrát o tom hovořil třeba nedávno zesnulý ekonom Valtr Komárek), přičemž mezi běžnými Kubánci se na dané období nezapomnělo. Dokonce po letech lze vysledovat jakési jejich rozmrzení, že to byla právě Praha, kdo po roce 1989 doslova přehodil výhybku a se stejnou vervou začal na dosavadního blízkého spojence útočit. Což vedlo až k incidentu na československém zastupitelském úřadu, kde příslušníci kubánských tajných služeb násilím zadržovali tamější diplomaty. Na logicky následujícím prudkém ochlazení vztahů se bohužel ani po letech – v případě Česka, nikoliv však Slovenska – mnoho nezměnilo.

Tento text vychází z článku, který zveřejnil slovenský deník Pravda

Pavel Kopecký (1979) je politolog a publicista.

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.