Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 5 > Štěpán Steiger: Hlad v Americe II

Štěpán Steiger

Hlad v Americe II

Spojené státy americké jsou všeobecně považovány za nejbohatší zemi světa. Lesk tohoto bohatství zaslepuje ovšem až příliš často pozorovatele natolik, že nejenom nevidí, nýbrž dokonce odmítají uznat rub oslňujícího třpytu – hlad a chudobu. I když neuznány, jsou tyto skutečnosti součástmi amerického života a krize, jež v současnosti na USA ještě stále doléhá, je stále více zviditelňuje. Nedávno vzpomínané druhé výročí vzniku hnutí Occupy Wall Street přimělo ostatně mnoho Američanů k vyvolání hesla hnutí, hesla, které v zásadě ve vší stručnosti shrnuje kořeny amerického hladu i chudoby: jedno procento proti devadesáti devíti procentům. Následující článek je proto věnován osvětlení některých přehlížených faktů.

Jednou z hlavních institucí pověřených bojem proti hladu je v USA ministerstvo zemědělství – z důvodu zdánlivě prostého: jde o potraviny. Proto také toto ministerstvo mapuje jejich dostatek (a nedostatek) a vydává o tom studie a zprávy. Zpráva o zabezpečení domácností potravinami – Household Food Security in the United States – je publikována ročně; z letošní, podávající přehled situace v roce minulém, pocházejí následující údaje.

„Zabezpečení potravinami“ definují autoři zprávy jako „dostupnost dostatku potravin pro aktivní, zdravý život pro všechny lidi po celou dobu“. Pro většinu amerických domácností to v roce 2012 platilo, i ve srovnání s rokem předchozím (2011); obdobně se ovšem nezměnila ani situace domácností se zajištěním nedostatečným. Vyjádřeno čísly:

– 85,5 % domácností mělo zabezpečený přístup k dostatku potravin po celý rok 2012 právě tak jako v roce 2011. Zbývajících 14,5 % (17,6 milionu) tuto dostupnost nemělo. Domácnosti s nízkou a velmi nízkou dostupností měly v průběhu roku občas potíže zajistit dostatek potravin pro všechny své členy „pro nedostatek prostředků“. Změna proti roku 2011 – kdy takových domácností bylo 14,9 % – nebyla „statisticky významná“, rozdíl je vysvětlován odlišným statistickým výběrem. „V podstatě je situace nejisté dostupnosti potravin nezměněná od roku 2008,“ píše se ve zprávě doslovně.

– V roce 2012 mělo velmi nedostatečně zajištěný dostup k potravinám 5,7 % domácností (7,0 milionů). V tomto užším pásmu potravinové nejistoty byl denní příjem potravin u některých členů domácnosti snížen a občas byly pro nedostatek prostředků „narušeny jejich jídelní zvyklosti“. Proti roku 2011 nedošlo k žádné změně v počtu těchto domácností.

– Děti neměly v roce 2012 občas zajištěnu dostupnost potravin v 10 % domácností (s dětmi). Těchto 3,9 milionů domácností nemohlo občas během roku poskytnout svým dětem přiměřenou výživnou potravu. Procento domácností s nezabezpečenou potravou pro děti se od roku 2011 nezměnilo – tehdy to bylo rovněž 10 %.

– Děti jsou obvykle od narušení jídelních zvyklostí a sníženého příjmu potravin uchráněny. Nicméně jak děti, tak dospělí zažili v roce 2012 případy velmi nízkého zabezpečení potravy v 1,2 % domácností s dětmi (463 000 domácností). Stav se proti roku 2011 – kdy šlo o 1 % – v zásadě nezměnil.

– Míra nezabezpečení potravin byla u domácností s příjmem těsně u federálně stanovené úrovně chudoby nebo pod ní, u domácností vedených jedinou ženou nebo jediným mužem, u domácností Afroameričanů nebo Hispánců podstatně vyšší než celostátní průměr. S nejistotou potravy bylo možné se setkat ve velkých městech a venkovských oblastech častěji než v oblastech příměstských nebo satelitních (u velkých měst).

– Typické bylo pro domácnosti označené jako mající velmi nízkou dostupnost k potravinám během sedmi měsíců v roce, že v každém měsíci zažily takovou situaci po několik dnů.

– Typická domácnost se zabezpečenou potravou vydala na potraviny o 26 % více než domácnost stejné velikosti a skladby, ale s potravou nezabezpečenou, i když u ní započteme dávky z Programu dodatečné výživové pomoci (SNAP – Supplemental Nutritional Assistance Program – o tom více dále).

– 59 % domácností s nezabezpečenou potravou, oslovených v průzkumu, informovalo, že se v předešlém měsíci účastnilo ze tří největších federálních programů potravinové nebo výživové pomoci (SNAP, Zvláštní dodatečný výživový program pro ženy, nemluvňata a děti – WIC, Celostátní program školních obědů) aspoň jednoho. (Záměrně jsme nechali hovořit úřední jazyk zprávy: čtenář si jistě povšiml, že slovo „hlad“ se ve zprávě nevyskytuje.)

Ve zmírňování hladu v USA hraje SNAP dodnes důležitou roli. (Mimochodem dnešní název nese od října 2008, kdy nahradil předchozí zákon o „potravinových známkách“ – a třebaže je dodnes používáno vžité jméno předchozího předpisu, výrazy „známky“ nebo „kupóny“ se oficiálně už nepoužívají.) Úřední mluvou řečeno, „poskytuje finanční pomoc ke koupi potravin pro rodiny s nízkým příjmem nebo bez příjmu, jež žijí ve Spojených státech“. Je to program federální, proto jej spravuje ministerstvo zemědělství (jakožto federální orgán), výplatu však provádějí jednotlivé státy. Poskytnuté prostředky mohou být použity k nákupu balených potravin bez ohledu na jejich vyživovací hodnotu (tj. včetně nealkoholických nápojů a zákusků). K čemu jich použít nelze, jsou lahůdky (například v supermarketech) a potraviny nabízené v restauracích rychlého občerstvení apod. Stručně popíšeme jeho vývoj.

Jak krmit hladové (a chudé)

Velkou krizí – Great Depression – nazývají Američané hospodářskou krizi 30. let minulého století (té současné dali název Great Recession). V plné nahotě troskotajícího systému se tehdy přirozeně projevila chudoba a s ní i hlad milionů občanů bohaté země. Teprve když už byly tyto problémy poněkud zmírněny Novým údělem (New Deal) prezidenta Franklina Delana Roosevelta, objevila se v roce 1938 myšlenka proti hladu cíleně bojovat. Mělo se tak stát vydáním potravinových „známek“. (Jako původce této ideje je nejčastěji uváděn tehdejší ministr zemědělství Henry Wallace (nezapomenutelný, byť neúspěšný prezidentský kandidát v roce 1948).

Dne 16. května 1939 byl vyhlášen první Program potravinových známek (Food Stamp Program); jeho administrátor Milo Perkins jej charakterizoval těmito slovy: „Měli jsme před sebou obraz rokle s farmářskými přebytky na jedné straně srázu a podvyživenými městskými lidmi s nataženýma rukama na straně druhé. Hodlali jsme najít praktickou cestu k vybudování mostu přes tuto propast.“ Program fungoval tak, že lidé na podpoře kupovali oranžově zbarvené „známky“ (kupóny) v hodnotě běžného nákupu potravin a za každý dolar nákupu obdrželi modrou známku poloviční hodnoty (50 centů). Oranžové známky mohly být použity k nákupu jakýchkoliv potravin, modré pouze ke koupi těch, které určilo ministerstvo zemědělství.

Program byl časově omezen na čtyři roky, skončil na jaře roku 1943, tedy uprostřed války, když podmínky jeho zavedení pominuly (válka přinesla mj. plnou zaměstnanost, což také znamenalo, že hlad se v podstatě přestal vyskytovat). V průběhu těchto čtyř let zahrnul program asi 20 milionů lidí téměř v polovině země, náklady byly vyčísleny na 262 milionů dolarů. (I z těchto kusých údajů lze však dedukovat, jak velký problém měl být zdolán.)

Objevil se ovšem po válce znovu – už počínaje rokem 1954 usiloval poslanec (tj. člen Sněmovny reprezentantů) Leonor Sullivan o zákon, jenž by zavedl program potravinových známek. S obdobnými představami přicházeli však i mnozí tehdy známí senátoři – uveďme aspoň jména Huberta Humphreyho (viceprezidenta za prezidentování Lyndona Johnsona) a Roberta M. LaFolletta ml. Osmnáct roků mezi prvním zákonem a přijetím druhého bylo také vyplněno publikací mnoha studií, zpráv a uvedených zákonných iniciativ.

Dne 21. září 1959 byl nakonec přijat zákon opravňující ministra zemědělství až do 31. ledna 1962 provádět systém potravinových známek. Vláda prezidenta Dwighta Eisenhowera (bývalého generála) však k tomu nepřistoupila. Teprve následující prezident John F. Kennedy věren svému volebnímu slibu svým prvním nařízením vyzval k rozšířené distribuci potravin a 2. února 1961 vyhlásil zahájení pilotních programů potravinových známek. Ty měly vyžadovat nákup známek, vyloučily však známky pro přebytkové potraviny. V lednu 1964 byly pilotní programy rozšířeny z 8 oblastí na 43 (v tom 43 okresů a 3 města – Detroit, St. Louis a Pittsburgh) ve 22 státech (z tehdejších 48), zahrnovaly přitom 380 000 lidí.

V roce 1965 se programu zúčastnilo půl milionu lidí, v říjnu 1974 to bylo už 15 milionů. V tomto roce byl program rozšířen na celé Spojené státy. O tři roky později byl novelizován a v prosinci 1979 kryl potravinové potřeby 20 milionů Američanů.

V letech devadesátých, kdy byl prezidentem Bill Clinton (1993–2001), byl z jeho podnětu revidován celý systém sociálního zabezpečení (s proslulým heslem „konec systému, jak jej dosud známe“) včetně Programu potravinových známek. Stalo se tak zejména přijetím zákona pojmenovaného Zákon o sloučení osobní odpovědnosti s pracovní příležitostí (Personal Responsibility and Work Opportunity Reconciliation Act. Všimněte si, že takřka všechny americké zákony, zejména ty významné, mají zpravidla honosné názvy, jež ovšem skrývají skutečnosti mnohem tvrdší, než název naznačuje.) Zákon přinášel pro příjemce potravinové pomoci nejedno omezení, respektive zpřísnění dosavadních podmínek. Výsledkem proto byl prudký pokles počtu osob, jimž se dostávalo podpory. V tomto duchu pokračovala i ustanovení dalších zákonných předpisů v následujících letech. Dnes můžeme konstatovat, že podle čerstvých údajů ministerstva zemědělství z letošního srpna byla letos v květnu potravinová pomoc poskytována 47 600 000 Američanů (tedy téměř každému šestému). Bylo to o 2,4 % více než v květnu roku loňského. Procentuálně vyjádřeno to bylo 15 % obyvatel (v šesti státech, Georgii, Kentucky, Louisianě, Novém Mexiku, Oregonu a Tennessee 20 %, v Mississippi 22 %, v hlavním městě Washingtonu, DC dokonce 23 %). Výdaje SNAP v roce 2005 představovaly 28 564 miliard, v letošním fiskálním roce – fiskální rok se v USA nekryje s rokem kalendářním a začíná v září s přesahem do roku následujícího – dosáhly 74 910 miliard dolarů.

Názorný příklad

Dyersburg je malé město (17 000 obyvatel) na řece Forked Deer v západním Tennessee. Žije tu také Dustin Rigsby, jenž se považuje za „pravého Jižana“ a jenom váhavě přijímá potravinové kupóny. Loví srnčí, holuby a veverky, aby pomohl uživit rodinu. Vyhledává potravinové výprodeje, vaří úsporné dušené a omezuje se na jedno jídlo denně.

Tarnisha Adamsová stahovala na místních jatkách kůži z vepřů. Když onemocněla rakovinou, o práci přišla. Pro sebe a své tři syny ve věku vysokoškoláků dostává měsíčně potravinové kupóny v hodnotě 352 dolarů. Kupuje zlevněné maso a konzervovanou zeleninu – je levnější než čerstvá. Jako Dustin Rigsby i ona jí jenom jednou denně – „pokud vůbec,“ řekla.

Sněmovna reprezentantů přijala nedávno republikánskou většinou předložený návrh zemědělského zákona (jak dopadne v Senátu, není jisté), který potravinovou pomoc úplně škrtá. Tak či onak však bude tato podpora krácena v listopadu, kdy končí platnost zákona z roku 2009, kdy byl uprostřed krize přijat ke stimulaci ekonomiky.

Jedním z předkladatelů zemědělského zákona o zrušení potravinové pomoci je i republikánský poslanec Stephen Fincher. Žije také v Dyersburgu – má v okolí farmu, na níž pěstuje kukuřici a sóju. Poslancem byl zvolen v roce 2010 na vlně ultrakonzervativní „Čajové strany“ (Tea Party). Na podpoře farmářům v letech1999–2012 inkasoval 3,5 milionu $. Poté, co letos v květnu hlasoval pro zrušení potravinové pomoci, prohlásil: „Úkolem křesťanů, křesťanstva, lidstva je pečovat jeden o druhého, ne Washingtonu, aby olupoval v zemi jedny a dával v zemi druhým.“ V odpovědi kolegovi z Demokratické strany, jenž se v diskusi dovolával Bible, Fincher odpověděl citátem: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“

Jednoho dne v září bylo možno vidět hlad přímo na místním tržišti. Stovky lidí se totiž stavěly do fronty v očekávání krabic s potravinami. Deset tisíc kilogramů masa, brambor, zrní a jiných zemědělských výrobků totiž dovezly náklaďáky z Memphisu, hlavního města státu, z potravinové banky. Osmdesát dobrovolníků se chystalo ve velkém skladišti k rozdávání. V Dyersburgu dostává více než 700 rodin měsíčně zdarma potraviny z charitativního programu.

Chudoba: cti netratí, ale nenasytí

Chudoba má ve Spojených státech celostátně dvě základní měřítka: práh chudobysměrnice o chudobě. Prahy chudoby (poverty thresholds) stanoví Úřad pro sčítání lidu (Census Bureau); užívá je ke statistickým účelům (např. ke každoročnímu zjišťování počtu lidí žijících v chudobě a jejich rozdělení podle bydliště, rasy, pohlaví atd. Práh je každým rokem aktualizován s ohledem na inflaci). Směrnice o chudobě určuje ministerstvo zdravotnictví a lidských služeb pro administrativní účely (např. při rozhodování, zda jednotlivec nebo rodina jsou oprávněni žádat o podporu z některého celostátního podpůrného programu).

Vláda od 60. let – kdy prezident Lyndon B. Johnson vyhlásil „válku chudobě“ – zvolila pro definici chudoby určení absolutní: „naprostou hranicí chudoby“ je práh, pod nímž se rodinám nebo jednotlivcům „nedostává prostředků k tomu, aby uspokojili základní potřeby ke zdravému životu a nemají příjem dostatečný k tomu, aby si opatřili potravu, útulek a oblečení potřebné k udržení zdraví“. Až na několik málo úprav v letech 1969 a 1981 zůstal přístup vlády k měření chudoby během 40 let nezměněn. Pro ilustraci dodejme, že hranice chudoby byla v roce 2012 pro čtyřčlennou rodinu stanovena na 23 050 dolarů ročně a že 58,5 % Američanů v rozmezí mezi 25. a 75. rokem věku prožije přinejmenším jeden rok pod hranicí chudoby.

Některé číselné údaje poskytnou názornější pohled na americkou chudobu.

– V roce 2012 dosahovala úředně stanovená míra chudoby 15,0 %. V absolutních číslech: v chudobě žilo 46,5 milionů Američanů.

– Ve druhém následném roce se statisticky nelišila ani celostátní míra chudoby ani počet lidí v chudobě žijících.

– V roce 2012 byla míra chudoby o 2,5 % vyšší než v roce 2007, tj. rok před vypuknutím současné krize. Ve většině sociálních skupin se počet lidí žijících pod prahem chudoby v roce 2012 ve srovnání s rokem předchozím výrazně nezměnil – zvýšil se pouze u lidí ve věku 65 let a starších, lidí, žijících na jihu USA, a těch, kdož žijí mimo velkoměstské statistické oblasti.

– Míra chudoby pro děti do 18 let věku byla v roce 2012 21,8 %. U věkové skupiny mezi 18 a 64 roky byla 13,7 %, pro skupinu 65 let a starších byla 9,1 %. U žádné této skupiny se míra ve srovnání s rokem předchozím statisticky nelišila.

– Nehispánští běloši vykazovali v roce 2012 míru chudoby 9,7 % – nižší než kterákoliv jiná rasová skupina. Představují 62,8 % všeho obyvatelstva a 40,7 % lidí žijících v chudobě. Ani míra jejich chudoby, ani počet lidí žijících v chudobě se proti roku 2011 nijak statisticky významně nezměnily.

– Pokud jde o Afroameričany („Blacks“ čili „černoši“ v oficiální terminologii), jejich míra chudoby v roce 2012 dosahovala 27,2 % (10,9 milionů). U Asiatů byla míra chudoby 11,7 % (1,9 mil. osob). Hispánci vykázali míru chudoby 25,6 % (13,6 mil.). U žádné z těchto skupin nebyla zjištěna statisticky významná změna proti roku 2011. (Tyto údaje jsou podle našeho názoru natolik výmluvné, že není třeba je komentovat.)

Na závěr několik údajů o chudobě dětí.

– V roce 2012 dosahovala míra chudoby u věkové skupiny do 18 let, jak jsme již zaznamenali, 21,8 % (16,1 mil.). Děti přitom tvoří 23,7 % všeho obyvatelstva a 34,6 % lidí žijících v chudobě. Za děti příbuzné jsou považovány ty, jimž je méně než 18 let a s domácností jsou ve vztahu buď narozením, sňatkem nebo adopcí, aniž samostatně hospodaří nebo jsou partnery majitele domácnosti. Míra nezaměstnanosti u nich byla v roce 2012 21,3 % (15,4 mil.), statisticky se nelišila od roku předchozího. U příbuzných dětí v domácnosti vedené ženou dosahovala míra nezaměstnanosti 47,2 % ve srovnání s 11,1 % takových dětí v rodinách vedených manželskými páry.

Údaj zcela závěrečný: V roce 2012 žilo v chudobě 7,3 % dělníků (pracujících) věkové skupiny 18 až 64 let. U těch, kteří pracovali na plný úvazek, to bylo 2,9 %, u dělníků s úvazkem kratším dosahovala míra 16,6 %. Ve srovnání s rokem 2011 se tyto míry statisticky nelišily.

Tolik tedy – v podstatě stručně, navzdory všem číslům – o chudobě ve Spojených státech. Pokud si čtenář údaje dokázal spojit do souvislostí, jež čísla mohla jenom naznačit, nepochybujeme, že leccos může vidět ve světle odlišném od běžných obrázků. O tom, co nám statistika neříká dost zřetelně – například o prohlubující se nerovnosti nebo politických důsledcích – můžeme diskutovat někdy příště.

Štěpán Steiger (1923) je publicista a překladatel.

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.