Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 5 > Štěpán Steiger: Hlad v Americe II

Dušan Havlíček

Občan Švýcar hlasuje o všem

V článku Oldřicha Dandy Referendum k restitucím? To je rok 1948 a pěst lidu, bouří církve (Právo, 23. srpna 2013) jsme se dočetli, že „nápad šéfa komunistické strany Vojtěcha Filipa vypsat referendum, zda má dál platit zákon o církevních restitucích, vybudil církve i pravicové politiky k ostrým reakcím“ a že Milan Badal, tajemník arcibiskupa Dominika Duky, považuje návrh komunistů za úsměvný. Badal prý zároveň prohlásil, že ve všech zemích, kde referenda fungují, včetně Švýcarska se o daních a o majetku nehlasuje.

Pokud jde o Švýcarsko, je jeho prohlášení matoucí a svědčí o tom, že pan Badal nemá o švýcarských referendech ani ponětí. Dovolím si proto ve stručnosti připomenout, jakými zásadami se řídí švýcarská demokracie už pěkně dlouhou dobu.

Před patnácti roky jsem v Listech (Občan Švýcar, roč. XXVIII, č. 4, str. 43) dost podrobně popsal systém švýcarského státního společenství, které právě v roce 1998 slavilo 150 let od přijetí své federální ústavy. Už tehdy jsem upozorňoval, že švýcarská federální ústava zná v podstatě dva typy referenda: povinné a nepovinné. Federální parlament a vláda například musí – z vlastní iniciativy – předložit k lidovému hlasování každý zákon, který se tak či onak ústavy dotýká. To platí i o všech naléhavých spolkových zákonech, které nemají podklad v ústavě a jejichž platnost je delší než jeden rok.

Pokud o to požádá 50 000 oprávněných voličů nebo 8 z 20 kantonů a šesti půlkantonů, musí být občanům předloženy k fakultativnímu referendu rovněž všechny další federální zákony nebo i výnosy, u nichž to ústava stanovuje, a také závazné mezinárodněprávní smlouvy či smlouvy o přístupu k nadnárodním organizacím.

Kromě povinného a fakultativního referenda existuje ve Švýcarsku systém lidové iniciativy, který občanům umožňuje, aby vyvolali všeobecné hlasování o návrhu na ústavní změny. Pokud se iniciátorům podaří získat pod svůj návrh v průběhu 18 měsíců 100 000 podpisů oprávněných voličů, musí být jejich požadavek předložen k lidovému hlasování.

Dva příklady na ukázku:

Švýcarsko mohlo přistoupit k OSN teprve v roce 2002, kdy byl v lidovém hlasování schválen iniciativní návrh na odpovídající doplnění ústavy.

Jak už jsem psal ve zmíněném článku Občan Švýcar, odmítli švýcarští voliči v lidovém hlasování v roce 1989 návrh na zrušení armády. Takzvaná Skupina pro Švýcarsko bez armády po letech znovu shromáždila dostatečný počet podpisů pro svůj návrh na zákaz povinné vojenské služby, takže jej Federální shromáždění muselo předložit k lidovému hlasování, které se uskutečnilo letos v září. Návrh byl odmítnut radikálněji než při prvním hlasování. Přes doporučení strany sociálních demokratů a zelené levice se proti iniciativě vyslovily téměř tři čtvrtiny voličů a všechny kantony.

Přímá demokracie

Švýcarsko má svou dávnou historii, ale jako konfederace se ustavilo přijetím spolkové ústavy v roce 1848. Právo referenda bylo do ústavy zapsáno v roce 1874 a právo lidového hlasování v roce 1891. Švýcarský systém je ojedinělý a stěží přenosný na jiné státní útvary, což neznamená, že by nebylo na čem se poučit. Pozornosti si zaslouží především dlouholetou praxí ověřené principy přímé demokracie.

Do dnešního dne bylo lidovému hlasování na federální úrovni podrobeno na 600 zákonů, vládních výnosů a iniciativních návrhů. Z toho bylo schváleno 284 předloh a 306 zamítnuto. Na webových stránkách federální administrace www.admin.ch najdeme komplexní chronologický přehled aktů lidového hlasování i podrobné údaje o výsledcích u každého návrhu, o kterém se hlasovalo. Tak například o již zmíněném hlasování o přístupu Švýcarska k OSN se dozvíme, že federální kancléřství v březnu roku 2000 akceptovalo iniciativní návrh, neboť její sekce politických práv ověřila, že z registrovaných 125 905 podpisů je jich 124 772 platných, a tím byla splněna podmínka zákonem požadovaného počtu 100 000 signatur. Rozhodnutí bylo uveřejněno v úředním listě a hlasování – v historickém pořadí již čtyřsté osmdesáté páté – se uskutečnilo 3. března 2002.

Podrobná tabulka uvádí, že k hlasování bylo vyzváno 4 721 320 oprávněných voličů, z nichž 77 480 jsou Švýcaři žijící v zahraničí. Hlasování se zúčastnilo 2 758 925 voličů, což představuje poměrně vysokou účast 58,44 procenta. Z odevzdaných volebních lístků bylo 65 275 lístků prázdných a 3332 neplatných. Z 2 726 739 platných volebních lístků se pro iniciativu vyslovovalo 1 489 110 lístků a proti 1 237 629 lístků. Iniciativa byla schválena v poměru 54,6 procenta ku 45,4. Protože iniciativa byla sepsána ve formě již formulovaného projektu, musela se pro ni podle ústavy vyslovit i většina kantonů. S iniciativou souhlasilo 11 kantonů a dva půlkantony a odmítlo ji 9 kantonů a 4 půlkantony. A tak se Švýcarsko 11. září 2002 stalo 190. členským státem OSN.

Stačí jedno kliknutí na internetu a tabulka o hlasování se objeví v němčině, ve francouzštině nebo v italštině. Obdobné informace jsou k dispozici u každého uskutečněného lidového hlasování. Příslušné instituce v tomto případě pracují přesně jako švýcarské hodinky. Prověřit při každé iniciativě většinou podstatně víc než sto tisíc požadovaných podpisů není problém. Podle zákona o politických právech musí být voliči zapsáni v registru voličů v obci svého bydliště. Podpisové listiny předkládané k žádostí o referendum musí uvádět u každého signatáře kanton a jméno obce, v které má volební právo. Podpisy jsou předběžně ověřovány právě již na úrovni obcí a kantonů.

Když jsem se dočetl, jak ministerstvo vnitra České republiky s žalostným výsledkem kontroluje 8 500 namátkově vybraných petičních podpisů pod kandidátní peticí na volbu prezidenta a v případě zjištění chybovosti větší než 3 procenta z kontrolovaného vzorku provádí kontrolu dalšího namátkového vzorku s 8 500 podpisy a tyto chyby potom sčítá (!), měl jsem pocit, jako když se pimprlové divadlo pokouší zahrát Janáčkovu operu Z mrtvého domu.

V úvahách o možném zavedení obecného referenda v České republice zaznívají teď názory, co všechno by nemělo být přípustné, zda by měla být stanovena minimální účast, aby referendum bylo platné, kdo by je měl a směl vyvolávat. Prostě spousta nejasností. Poučit se pořádně ze zkušeností Švýcarska by mohlo být užitečné. Do Bernu je to skok.

I o daních se hlasuje

Snad proto, že švýcarská federální ústava obsahuje mnohá ustanovení, která v jiných ústavách nebývají, vztahují se předpisy o referendu i na zákony z oboru financí a daní. Namátkou připomenu třeba povinné referendum z června 1975, kdy byl schválen federální výnos, který předpokládá zvýšení kolkovného a daně z obratu od roku 1976. V tomtéž hlasování bylo schváleno zvýšení celního příplatku na pohonné směsi, ale zároveň odmítnuto zvýšení celních poplatků na topné oleje pro průmysl a domácnosti. 27. září 1992 byl rozhodnou většinou 61,5 procenta hlasů a všemi kantony schválen pozměněný federální zákon o kolkovném.

V roce 1998 začal švýcarský odborový svaz sbírat 100 000 podpisů pod svůj návrh na zavedení dvacetiprocentní daně z kapitálových zisků, což se mu následující rok v předepsaném termínu podařilo. Iniciativa byla předložena lidovému hlasování 2. prosince 2001 bez protinávrhu vlády a parlamentu, ale s doporučením, aby byla odmítnuta. Což se také stalo, neboť proti návrhu hlasovalo 65,9 procenta voličů i všechny kantony. Účast byla 37,85 procenta.

Není možná bez zajímavosti, že ze všech 184 iniciativ, o kterých se až dosud ve Švýcarsku hlasovalo, bylo voliči a kantony pouze 20 schváleno. Mezi předloženými iniciativními návrhy byly v poslední době přijaty podněty k přechodnému zákazu výstavby nových atomových elektráren, k ochraně alpského území před tranzitní dopravou, k zákazu stavby minaretů, proti bezmezné výstavbě rekreačních nemovitostí v přírodně chráněných oblastech...

Z povinných referend je nepochybně poučné několikeré hlasování o dani z přidané hodnoty, která od roku 1995 nahradila ve Švýcarsku do té doby vybíranou daň z obratu. Návrh federálního zákona na zavedení DPH byl předložen lidovému hlasování několikrát v letech 1977, 1979 a 1991, ale byl vždy většinou voličů i kantonů zamítnut. V lidovém hlasování v listopadu 1993 byl upravený vládní koncept konečně schválen. Tehdy stanovená základní sazba 6,5 procenta byla v následujících referendech postupně zvyšována od 1. ledna 1999 na 7,5 procenta a od 1. ledna 2011 na 8 procent. Takzvaná nižší sazba pro zboží běžné potřeby, jako jsou potraviny, knihy, léky, byla zároveň zvýšena z původních 2,0 procenta nejprve na 2,4 procenta a nakonec na 2,5 procenta. Zdůvodnění, že zvýšení sazeb půjde ve prospěch starobního, nemocenského a invalidního pojištění a umožní i financování velkých železničních projektů, zřejmě přesvědčilo převážnou část voličů, aby v lidovém hlasování vyslovili se zvýšením sazeb souhlas. Jak už jsem nedávno v Listech uvedl (Jak se platí daně pod Alpami, 3/2013, s. 52), zůstávají tyto zvýšené sazby až do konce roku 2017 neměnné.

Mohl bych z historického přehledu referend uvádět příklady o tom, že lidové hlasování o daních není ve Švýcarsku žádná novinka. V referendu 6. června 1915 byla silnou většinou voličů i kantonů schválena neobnovitelná válečná daň, platná pro dva roky 1915 a 1916. 2. června 1918 byla zamítnuta iniciativa socialistů na zavedení přímé federální daně. Referendum, které se uskutečnilo 6. prosince 1925, vytvořilo ústavní předpoklady pro starobní pojištění s pravomocí vybírat daň z tabáku...

Tak jen snad výhled na nejbližší dobu: lidové hlasování 22. listopadu 2013 bude mimo jiné rozhodovat o vládním návrhu na zvýšení ceny dálniční známky od začátku roku 2016 z dosavadních 40 franků na 100. Vyšší výnosy by měly sloužit především silniční výstavbě.

Kdyby si dal pan Badal trochu práce, mohl nahlédnout na internetové adrese Švýcarské konfederace do dokumentů o lidovém hlasování, aby zjistil, jak zatraceně klame svým tvrzením, že se ve Švýcarsku o daních nehlasuje.

Kdyby si někdo přál, mohu mu doporučit autentické dokumenty švýcarských úřadů na internetu v němčině, ve francouzštině nebo v italštině, jako například Daten aus der Geschichte der Bundessteuern (105 stran) nebo totéž ve francouzštině (Aperçu historique des impôts fédéraux, 109 stran), případně internetovou adresu, na které je uvedena chronologie všech hlasování od roku 1840 do roku 2013:

www.admin.ch/ch/d/pore/va/vab_2_2_4_1.html

Dušan Havlíček (1923) je novinář, publicista a překladatel.

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.