Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 5 > Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Právě vychází!

Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Výběr ze vzájemné korespondence Jiřího Pelikána a Dušana Havlíčka v letech exilu 1969 až 1989

Pár slov o Jiřím Pelikánovi od vydavatelů

Odejít na konci šedesátých let do exilu nebylo bez rizika. Byla rizika vnější: tajné služby východního bloku a jejich stálý zájem o politický exil. Z toho plynula nebezpečí, jimž mohl Jiří Pelikán vzdorovat odvahou, ale na jejich míru vliv mít nemohl. Pak byla veliká nebezpečí, jimž člověk jeho politického talentu a jeho politické vášně čelit mohl a dokázal to. Nebezpečí veteránství: Jiří Pelikán zůstal věrný Pražskému jaru, připomínal je nejen obligátně při výročích, hájil je, ale věděl, že vrátí-li se jednou do vlasti, vlast už bude jinde než v roce 1968. Ze stejného citu a politického talentu plynulo také jiné rozhodnutí pragmatické, ale nemající nic společného s pragmatismem cynickým, tedy rozhodnutí stejně tak idealistické: pro vlast, věřil, jsou důležité myšlenky. Proto založil Listy, proto vydával knihy v češtině i ve světových jazycích – a proto nezaložil exilovou Komunistickou stranu Československa, legitimizující se tak mimořádným činem, jakým byl XIV. – vysočanský – sjezd. Pragmatický politik (bereme-li obě slova nepoklesle vážně) věří v ideje, po zkušenostech mnoha všemi bolestně opuštěných a pozapomenutých exilových stran – zdaleka nejen českých či československých – byl však Jiří Pelikán patrně skeptický k zakládání stran, vlád, ústředních výborů. I to ho sbližovalo s Pavlem Tigridem, který emigroval před týmž režimem, ale mnohem dřív a v době, kdy jej Jiří Pelikán spoluzakládal. Proto také Listy mohly doma i v exilovém prostředí vyvolávat úctu i polemiku, ale nemohly vyvolávat posměch či soucitný přejícný úsměv.

To už by bylo hodně. Jiřímu Pelikánovi se však podařilo ještě něco: uspěl v politice země, jež ho jako exulanta přijala, Itálie. Dvakrát se stal poslancem Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu. To sice jakoby víme, ale dovedeme se vžít do toho, čím a jak si získal hlavy i srdce italských voličů? Jejich sympatie k představiteli poraženého Pražského jara jistě hrály roli, ale museli ho přece považovat také za svého představitele, představitele svých tehdejších zcela konkrétních zájmů.

Je to jen klam pohledu, anebo skutečně přibývá politických kariér, nejen českých, chvíli slibných, které po krátkém vzestupu a zazáření končí zaopatřením politika třeba v nějaké dozorčí radě? Jiřího Pelikána, účastníka protinacistického odporu, hledaného gestapem, funkcionáře Mezinárodního svazu studentstva, ředitele Československé televize, v očích Brežněvových propagandistů jednoho z hlavních kontrarevolucionářů, zakladatele Listů, navrátilce do vlasti novým establishmentem nepříliš vítaného, si takto představit nelze.

Jiří Pelikán byl nepřítelem dvou diktatur, býval ve smrtelném ohrožení, býval také na výsluní, obdivovaný a úspěšný. Na konci života ještě jednou předvedl, že ve středu jeho zájmu vždy byla idea, vždy šlo o věc: to když se znovu – jak by se to mohlo jevit těm, kdo se na politiku nemohou dívat jinak než cynicky – věnoval udržení jednoho dvouměsíčníku.

Jeho vrstevník a přítel Jaroslav Šabata přirovnával poněkud sarkasticky (i sebeironicky) bytostného politika k pytlákovi, který neloví pro obživu. Jen takový nezištný pytlák je podle Šabaty pravý. Jiří Pelikán toto kritérium naplňoval.

Politika, nejen česká, velmi potřebuje rehabilitaci. Pokud bychom přehlíželi příklad Jiřího Pelikána, škodili bychom sami sobě. Jistě může jít o kráčení ve šlépějích... jeho touhy po spravedlnosti, třeba. Ale ještě důležitější je snad: politika jako umění, politika, k níž patří ctižádost i schopnost vsadit vše na jednu kartu, politika dělaná s vědomím, že lze vše prohrát, s vědomím, že definitivní vítězství neexistují, politika,v níž se praktická rozhodnutí nevylučují s ideovým.

*

Lepší záznam Pelikánova života v exilu, jeho schopností a talentů – dobrého přítele, vynikajícího redaktora i velkého politika –, než je právě vycházející kniha, připravená Dušanem Havlíčkem, jsme dosud v rukou neměli.

Tomáš Tichák, Václav Burian

Jak to začínalo

Jiří Pelikán Dušanu Havlíčkovi

Řím, 26. ledna 1971

Milý Dušane,

... Poslal jsem Ti v těchto dnech první číslo Listů, které budou nyní vycházet pravidelně jako dvouměsíčník. Doufám, že se přihlásíš k odběru a hlavně že budeš spolupracovat...

... Myslím, že bys měl co říci k tzv. Poučení, ať již celkově, nebo k úloze sdělovacích prostředků (i kriticky). Pro inspiraci Ti posílám příspěvek Miloše Marka, který se Tě taky osobně týká, můžeš na něj reagovat. Ovšem iniciativě se meze nekladou, hlavně aby to bylo krátké, dobře napsané, ZŘETELNĚ NA STROJI, neb nemáme zde písařku a já nemám čas na přepisování, a taky VČAS. Uzávěrka příštího čísla, které vyjde v březnu, je 15. ÚNORA. Tak čekám s nedočkavostí!

Kromě tohoto čísla dostaneš balíčkem dalších 10 výtisků s prosbou, abys je nějakým způsobem pomohl dopravit domů, kam jsou především určeny. Ovšem pro lidi trvale žijící venku to je jen na ukázku s tím, aby si to předplatili (10 DM ročně), což není tolik a nám to pomůže, protože CIA špatně platí a Brandt už vůbec ne. Snad mně teď něco pošlou „sionisti“, když jsem se ocitnul v jejich skupině, ale oni zase vedou válku s těmi hodnými Araby, takže jim na nás už nezbude...

... ÚV otevřelo znovu spor Husáka s Biľakem a ultras a Husák – jako vždy – se dovolává pomoci Brežněva. Proto zřejmě jel i se svým „sokem“ do Moskvy na den. Taky se něco dozvědět o přípravě XXIV. sjezdu, aby je nezastihl nepřipravené. A není vyloučeno, že se mluvilo i o Polsku, protože nebezpečí sovětské intervence není ještě zažehnáno a v tom případě by ČSSR nemohla stát stranou. Ovšem poslat naše vojáky do Polska, to není žádná sranda, i když mnoho našich lidí dnes – bohužel – Polákům sovětskou intervenci přeje. Jenže to by nebyla taková procházka jako k nám – Poláci by se tvrdě bránili, to prý řekl Gierek Brežněvovi předem, když ho prosil, aby o takové alternativě vůbec neuvažovali.

Pepík Pokštefl, Ivan Bystřina a Áda Müller se na mne obrátili s naléhavou výzvou, aby se uspořádala nová slezina – jako v Como – k diskusi o tom návrhu programu a vůbec co dál. Mluvil jsem nedávno s Otou Šikem, když jsem prolétal Zurychem, a jeho názor je spíše pro odložení takové sešlosti, neboť návrh programu se mu nelíbí a má obavy z rozporů mezi námi. V podstatě s ním souhlasím, i když uznávám, že kluci zase mají pocit, že několik „osobností“ působí sice účinně, ale individuálně a že je nutno zapojit do společné akce širší okruh lidí, a k tomu je nutné se sejít. Ovšem zatím to odkládám do doby, kdy buď dojde k nějakým novým událostem, které si vynutí naše společné vystoupení, nebo do doby, kdy bude nějaká technická příležitost, jako např. seminář v Readingu v červenci t. r., na nějž budeme všichni pozváni. Zatím totiž je v „comské“ skupině taková různost názorů, že nějaká schůzka – ještě k tomu v rozšířeném vydání – by mohla vést jen k většímu konfliktu, a to dnes nepotřebujeme. Považuji v dané situaci za hlavní rozvinout časopis, seskupit okolo něho spolupracovníky podobného zaměření, pokračovat v něm v debatě o programu i taktice, hledat spojení s Poláky a Maďary i dalšími sousedy, a vše ostatní mezitím dozraje. Co Ty o tom soudíš?

Dušan Havlíček Jiřímu Pelikánovi

Ženeva, 1. února 1971

Milý Jirko,

... dnes jsem dostal Tvůj dopis a honem ještě teď v pozdních nočních hodinách – což je pro mne obvyklá pracovní doba – usedám, abych Ti na něj odpověděl... Od 1. ledna jsem nastálo v Bernu. Přece jen mě vzali. Je to slušný, ale musím třikrát týdně – pondělí až středa – denně dojíždět těch sto sedmdesát kilometrů tam a zpátky, to znamená čtyři hodiny ve vlaku denně. Ve čtvrtek jsou moje holky celý den doma, to tu není škola, a tak toho moc nenadělám. Zbývá pátek, sobota...

Za Listy děkuji. Považuji to za velmi dobrou věc... Ať už kolem Listů vzniknou jakékoliv spory, budou to spory užitečné, protože jde o konkrétní čin, a ne o žádné kecání a plané programy...

Knihu koupíte u dobrých knihkupců nebo v distribuci Kosmas; 338 s., doporučená cena 289 Kč.

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.