Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2013 > Číslo 5 > Václav Burian: Pokoutně? Důstojně?

Václav Burian

Pokoutně? Důstojně?

Pro některé z Olomoučanů se stala legendou paní, jež v revoluční neděli 19. listopadu 1989 odmítla, než rychlými kroky opustila hlediště, stávku v divadle vzteklými slovy, vrženými do publika i hercům: „Politiky mám dost v televizi!“ Tehdy to působilo jen nesmyslně: v Československé televizi přece dosud žádná politika nebyla, jen propagandistické rituály, politika má nastat teď, v této chvíli! Kdyby paní obhajovala samovládu KSČ, zajisté bychom s ní nesouhlasili, její hlas by však nebyl překvapivý.

Tehdy jsme si neuvědomovali, že její hlas reprezentuje velký počet spoluobčanů, nikoliv osobní podivnost. Možná kdybychom zaznamenali, jak to bylo před pár měsíci v Polsku? V červnu 1989, kdy se konaly volby do obou komor parlamentu – přelomové, jak se ukázalo brzy, pro celý východní blok –, zúčastnilo se 62 procent voličů. A druhého kola jen asi 25 procent. K volbám nešli ti, kdo zleva nebo zprava kritizovali dohadování s komunisty vůbec; radikálů však nebylo mnoho. A ostatní? Měli strach ze změn, nevěřili ve změny nebo – ani v Polsku jich nebylo tak málo – považovali „reálný socialismus“ přes všechny výhrady za svůj režim.

Představa, že jsme revoluci podzimu 1989 dělali „my všichni“ – až na hrstku... doplňme, koho chceme –, je iluze. Ani většina studentů revoluční nebyla, většina nerozuměla, bála se, odjela z měst, odvolána vystrašenými rodiči. Revoluce se účastnila menšina, což neznamená, že nezúčastněná většina byla proti. Změna jí spíš byla lhostejná; nebo se ti lidé báli. Není na tom nic senzačního, dějiny většinou rozhodují menšiny, které vědí, co chtějí, zatímco ostatní jsou rozprášeni do tápajících skupin (dělení Československa!). Ale vypadá rituálně lépe, řekne-li se, že v červnu 1989 Solidarita drtivě zvítězila nebo že jsme v listopadu 1989 porazili komunisty.

Porazili? Přece došlo k dohodě. K úspěchu nás přivedly kulaté stoly, jednání o „vládě národního porozumění“, ostatně v čele s členem KSČ, nikoliv jednání o bezpodmínečné kapitulaci. Tvrzení, že „se měli zakázat“ nebo že „je Havel měl zakázat“, předpokládá, že je pěkné vyjednávat s partnerem, a jakmile zeslábne a přestane být nebezpečný, dohody ignorovat a partnera – zrušit. A debolševizace jako obdoba denacifikace? Jakeš nebyl Himmler, KSČ nevedla genocidní válku a nepodepsala bezpodmínečnou kapitulaci; nacisté se Spojenci ke kulatým stolům neusedali. Také jedno efektní, ale nesednoucí přirovnání.

Škoda, kdyby se nekomunistická politika držela étosu kulatých stolů a „mluvení s nimi“, mohli jsme být jinde. Mohli jsme přinejmenším vědět, jaký je skutečný – intelektuální i mocenský – potenciál KSČM. Nejeden člen a stoupenec KSČM by viděl předlistopadovou minulost s jemnějšími odstíny. Slýchá--li někdo často, že by se měl napravit, ale zároveň že je nenapravitelný, patrně se zatvrdí. Potenciál revanše – odvety za domnělé i skutečné křivdy z polistopadových dob – větší nebo menší v KSČM je jistě někde také. Jenže KSČM se zázračně rozpouštět nezačne – a máme si to přát, pokud by se to dálo ve prospěch Babiše, Okamury, Bobošíkové či Klause? Není to myšlenka nová, ale: pokud budou protestní strany i nadále existovat, a zřejmě budou, je KSČM nejhorší možnost (jestliže jí levicovost například brání přinejmenším získávat hlasy zuřivých rasistů)? Má smysl se odvolávat na „bohumínské usnesení“, které není dodržováno dávno už proto, že se netýká jen zákazu spolupráce s komunisty na vládní úrovni a někteří „zakázaní“ partneři už ani neexistují?

Asi nadále budou nastávat dvě standardní situace: budeme-li dost silní, budeme předstírat charakternost a jakoukoliv spolupráci s KSČM odmítneme; budeme-li „je“ potřebovat, nějak se dohodneme, pokud možno ve stínu.

Je ovšem i jiná možnost. S komunisty se jedná otevřeně a důstojně a bere se vážně například usnesení mimořádného sjezdu KSČM ze 20. prosince 1989, kde se praví: „Naše doznání všech chyb, omylů, všech deformací proti lidskosti a demokracii není jen prázdné gesto. (...) Omlouváme se naší mládeži i všem občanům, kteří byli postiženi neoprávněnými represemi, omlouváme se dětem těch rodičů, které trpěly postihy ještě v dalších generacích. Omlouváme se za veškerá příkoří i členům strany, kteří za svoje reformní postoje, za nesouhlas s protizákonným vstupem vojsk pěti spojeneckých zemí v roce 1968 museli KSČ opustit a ztratili postavení rovnoprávných občanů.

Rovněž cítíme povinnost vyjádřit politování nad tím, jak bývalé stranické vedení v uplynulých letech hrubě a nezákonně nerespektovalo právo na vyjádření názorů nezávislých občanských iniciativ včetně Charty 77. Jsme si vědomi i odpovědnosti celé naší členské základny, že tomu nedokázala zabránit.“

Alternativou k otevřené koalici ČSSD a KSČM mohou být skryté kšefty. Anebo na dlouhou dobu zajištěná existence koalic jakýchkoliv, hlavně že „pravicových“ – tedy koalic stran, které samy sebe za pravicové označí a do čela postaví certifikované antikomunisty (Věci veřejné s Radkem Johnem byly pěknou ukázkou).

A dál si můžeme pěstovat stihomam třeba v představě, že ČSSD likviduje ÚSTR, aby se zalíbila komunistům. Ač přitom zrovna jim institut vadit nemusí: odhalení, že kdosi byl spolupracovníkem (kolaborantem) mocenského aparátu KSČ, pro většinu voličů KSČM kompromitující objev nepředstavuje. Nebo si můžeme pěstovat představu o osvobozeném národě a hrstce utlačovatelů, kam se ovšem nevejde ta paní z divadla a ještě nějaký milion.

A ani nebudeme vědět, kdy je to ještě stihomam, a kdy začíná skutečné nebezpečí. Uzavření konfederace se Severní Koreou však tím nebezpečím nebude.

Není ovšem jen antikomunismus frázovitý a cynicky účelový. Odpor, neochotu odpouštět není třeba sdílet, ale pochopitelné jsou. Někdo bude zásadně proti, někdo – jako pisatel těchto řádků – myslí, že koalice by se rozhodně měla zkusit. Tím spíše, že pokud se v blízkých zemích vynořují přízraky minula, do (post)komunistického tábora vesměs nepatří, spíše do hnědého.

Možná by se odpůrci hypotetické koalice ČSSD a KSČM s těmi, kdo ji připouštějí, aspoň na něčem shodli? V čem totiž má být lepší mimovládní podpora než otevřená koalice? Koalice je průhlednější. Kdo obsadil jaké ministerstvo, vidíme. V případě „tiché podpory“ budeme vždy mít sklon se dohadovat: Co za to ti komunisti dostali? Toto dělají sociální demokraté ze srdce, anebo to vyžaduje „tichý“ spojenec?

A budeme si říkat: Co je šeptem, to je s čertem.

Václav Burian

Obsah Listů 5/2013
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.