Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 3 > Olga Hostovská: Havlova kavárna

Olga Hostovská

Havlova kavárna

Sportovec Václav Klaus a milovník lidové zábavy Miloš Zeman nemají rádi tzv. pražskou kavárnu. Je to ovšem pojem dosti nepřesný, protože ke kavárenským povalečům první republiky patřila většina našich intelektuálů a umělců, mezi nimiž byli i mnozí příslušníci KSČ. Ovšem i tehdy bylo možno pohlížet na věc ze dvou stran. Když vypukla v roce 1932 Mostecká stávka, odjel tam Julius Fučík jakožto novinář. Všeobecně se ovšem vědělo, že ho na cestě za severočeskými dělníky doprovázela jakási jeho tehdejší přítelkyně. Po svém návratu do Prahy vtrhl Fučík do své mateřské kavárny (snad to byla Unionka) a na společnost přátel sedících kolem stolu dramaticky vykřikl: „Vy tady klidně sedíte a chlastáte, a na severu teče dělnická krev!“ A kdosi z přítomných mu pohotově odpověděl: „A taky jsme slyšeli, že na jámě Gusta už se nefárá.“

***

V případě dnešní ostouzené pražské kavárny se nepochybně jedná o vrstevníky Václava Havla, mezi něž patřím i já. Naše generace (roč. 1932–1939) je v mnohém specifická a dosti se liší jak od těch poněkud starších, tak od těch mladších. Z těch starších mnozí, často z protestu proti pasivitě svých rodičů v roce 1938, vstupovali po válce s nadšením do KSČ a pak, s proměnami režimu, ochotně měnili kurs v přesvědčení, že jen oni mají vždy pravdu. Naše generace se proti nim na první pohled jevila jako značně pasivní a výrazně se lišila i od těch, kdo začali chodit do školy až po válce. Ti nejstarší naši vrstevníci si ve svých dětských vzpomínkách zachovali ještě první republiku, kdy láska k vlasti nebyla jen prázdným pojmem. Zažili například loučení s prezidentem Masarykem, který – jak víme od dnešních historiků – také nebyl bez chyb, ale nikdo z jeho blízkých si po smrti prezidenta Osvoboditele nedovolil zpochybňovat jeho odkaz a obohacovat se na podrobnostech z jeho soukromého života.

Naše generace vstupovala do školy v situaci, kdy už jsme jako samostatný stát vlastně neexistovali: v roce 1939 byla hned od prvních tříd zavedena výuka němčiny, a před návštěvou inspektora jsme nacvičovali nacistický pozdrav se vztyčenou pravicí. Ale věděli jsme všichni, učitelé i žáci, že to tak nemyslíme. Zrušili nám Sokol a Junák a měli jsme vštípeno, že nikde nesmíme říkat, jaké rádio rodiče večer poslouchají. Většinou jsme zůstali apolitičtí i po válce: byli jsme přece bratři a sestry, sdružoval nás Sokol a Skaut, a my, stejně jako v hodinách náboženství, jsme v tom správném věku natrvalo přijali jejich zásady a desatera. Nejspíš právě proto jsou pro většinu příslušníků naší generace tak důležité pojmy pravda a láska, což je patrně zcela nepochopitelné, ba směšné pro pragmatiky, kteří uvažují logicky a na první místo stavějí vlastní prospěch.

Vzhledem k pohnuté době našich dětských let někteří naši spolužáci museli mnohokrát měnit školu a mnozí z nás se v dětství, často i dvakrát, museli vyrovnat se situací, že nám mizeli kamarádi i se svými rodiči: poprvé za války v koncentračních táborech, podruhé, často bez rozloučení, po roce 1948, když prchali do zahraničí. (Pozoruhodný je negativní postoj většiny obyvatelstva k těmto dětským exulantům, kteří se rozhodli po roce 1989 vrátit.)

V roce 1948 nás kromě jiného postihla i první školská reforma a pak postupně všechny ostatní. Tu první měl na svědomí akademik a současně ministr školství věd a umění Zdeněk Nejedlý. Zaštiťoval se tím, že u nás musejí mít všichni stejné příležitosti. Byly zrušeny nižší třídy gymnázií, a žáci, kteří dokončili primu a sekundu, pokračovali ve studiu v tzv. jednotných středních školách (někdejších měšťankách), které byly později sloučeny s prvním stupněm, čímž vznikly takzvané devítiletky (později jen osmiletky). Absolventi tercie sice měli možnost pokračovat ve studiu na gymnáziu, ale zato při maturitě byli nemilosrdně prosíváni, aby uvolnili místa takzvaným ádékářům – absolventům dělnických kursů. Dělnické přípravky poskytovaly v letech 1951–53 možnost nadaným dělníkům, kteří zde během 6–8 měsíců zvládli látku čtyř tříd někdejších vyšších gymnázií a po maturitě byli přijímáni na vysoké školy, aby nám tak vznikla nová socialistická inteligence. Z někdejších gymnazistů tehdy dostal příležitost ke studiu jen málokdo; mnohým bylo doporučeno, aby se blíže seznámili s dělnickou třídou. Dělnickými profesemi prošel po maturitě na klasickém gymnáziu spisovatel Karel Michal, na vysokou školu se vůbec nedostal básník a překladatel Jan Zábrana, historik František Šmahel pracoval rok jako horník, práci v továrně si vyzkoušeli František Černý, někdejší rozhlasák a náš polistopadový velvyslanec v Německu, i psycholog a publicista Jiří Němec nebo básnící Stanislav Mareš a Jiří Pištora. Ten poslední dokonce přesto, že jeho otec byl popraven za heydrichiády. (Byl totiž pouze sociální demokrat.)

Řady uchazečů o vysoké školy v roce 1953 rozšířil ještě ročník 1935. Poslední rok gymnaziálních studií byl jim zkrácen na šestinedělní prázdninový kurs zvaný šestinedělka. Následujícím ročníkům bylo dosud čtyřleté studium na gymnáziu zredukováno na tři roky, takže můj ročník (1936) musel látku původně rozvrženou na dva roky probrat za pouhý jeden rok.

***

Rok 1953 byl vůbec bohatý na změny. Kromě toho, že zemřeli soudruzi Stalin (5. 3.) a Gottwald (14. 3.), že se konal I. celostátní sjezd JZD a došlo k měnové reformě, vyšel – jak už bylo naznačeno – zákon o školské soustavě, který měl položit základ jednotné socialistické škole. Do té doby si studenti gymnázií mohli vybírat ke studiu kromě povinné ruštiny jeden ze dvou (případně tří) světových jazyků a také se mohli rozhodnout mezi latinou a deskriptivou. Obávám se, že náš ročník byl poslední, který ještě na gymnáziu probíral latinu tak důkladně, že po dvou letech ostrého studia jsme měli možnost užívat si potěšení z četby latinských klasiků Ovidia nebo Vergilia. Nyní byla povinná latina zrušena, dějiny filozofie nahradil předmět zvaný logika a v maturitních třídách byla zavedena deskriptiva povinná pro všechny. Abychom v takto zkráceném vyučování zvládli látku za dva roky, v posledním ročníku jsme měli pět hodin fyziky týdně. Maturity v roce 1954 měly ještě jednu zvláštnost: kdo měl na maturitním vysvědčení samé jedničky, mohl si vybrat jakoukoli vysokou školu a dostal se tam bez zkoušek. Na druhé straně studentům s nežádoucím kádrovým profilem byly záměrně snižovány známky. Člověk si nemohl nevšimnout toho, že někteří dosud průměrní žáci z komunistických rodin najednou obdivuhodně prosperují, ale ve snu mě nenapadlo, že by mi někdo mohl záměrně snížit známku. Když jsem zjistila, že mám na vysvědčení ze všech maturitních předmětů dvojky, strašně to otřáslo mou sebedůvěrou. Měla jsem dojem, že jsem uměla, i příklad z matematiky jsem bez problémů spočítala a z češtiny jsem zodpověděla otázku přísedícího, která ani nepatřila mezi povinné znalosti. Přestala jsem si věřit, a když jsem šla od přijímací zkoušky na filologické fakultě, kde mě žádnou odpověď nenechali doříci a hned mi kladli další otázky, připadala jsem si už naprosto méněcenná, takže bylo pro mne naprostým překvapením, že mě na školu přijali.

Jedničkový experiment protežující studenty s patřičným kádrovým profilem zřejmě dlouho nevydržel. V době našeho vstupu na vysokou školu byla nejžádanější fakultou medicína. Od nás ze třídy se z třiceti šesti maturantů na ni hlásilo celkem šest. Dva z nich (političtí jedničkáři) odpadli hned po prvním semestru. Ostatní po dokončení studií pracovali v nemocnicích a v pozdějším věku to dotáhli minimálně na primáře.

Já osobně jsem od roku 1954 studovala v Praze obor čeština-polština na filologické fakultě, která se dělila o budovu s tehdejší fakultou filozoficko-historickou. Na filologii tehdy patřily katedry knihovnictví a novinářství (které vytvořily později samostatnou fakultu), klasické jazyky latina a řečtina byly pro změnu přifařeny k filozofii. Studenti obou fakult měli společné přednášky z marxismu-leninismu a tělocvik. V předvečer 1. máje 1955 někteří studenti z naší fakulty brigádně čistili okolí Stalinova pomníku, který byl následujícího dne slavnostně odhalen (a po sedmi letech potupně zlikvidován). V létě 1955 jsme se také v rámci tělesné výchovy účastnili začátkem července 1. celostátní spartakiády. Všechny mimostudijní aktivity jsme vykonávali naprosto samozřejmě, aniž jsme o tom uvažovali, byl to svým způsobem projev díku za to, že nám vůbec bylo dovoleno studovat.

***

Nicméně ještě v době vysokoškolských studií se naší generaci nečekaně naskytla příležitost samostatně se projevit. Stalo se to v roce 1956, který se také výrazně zapsal do naší historie:

14.–25. 2. se konal v Moskvě XX. sjezd KSSS, který odhalil Stalinovy zločiny a došel k závěru, že kult osobnosti je neslučitelný s marxismem-leninismem;

29.–30. 3. zasedání ÚV KSČ projednalo zprávu o XX. Sjezdu KSSS;

19.–20. 4. ÚV KSČ jednal o závěrech XX. Sjezdu;

22.–29. 4. se konal II. sjezd Svazu československých spisovatelů, na němž odvážně promluvili např. básníci Jaroslav Seifert nebo František Hrubín.

Pro mne je tento rok (ostatně nejen on) navždy spojen s básní Jana Nerudy Balada česká, inspirovanou krátkodobými nadějemi českého národa vkládanými do roku 1868: v té básni splní Vesna rytíři Palečkovi jeho přání, aby ho po smrti vždy na jaře vzbudila na pouhých osm dní.

Od časů těch, děj se co děj,
fialek vůní budí jej,
slavíkův ven jej volá hlas,
pan rytíř vstává bujný zas
a rozkročí se krajem.

Kraj český, jindy smuten, tich,
je pojednou pak samý smích,
a celý ten náš český svět
je samý zpěv a samý květ –
však krátce jen, ach krátce!

I v roce 1956 se zdálo, že se nám snad splní mnohá naše přání, a národ jako by se probudil z letargie. Na vysokých školách se pořádaly schůze, na nichž jsme vyslovovali nesmělá přání, například aby byly filozofie a filologie spojeny v jednu fakultu nebo aby se ruská hymna nehrála automaticky s českou a slovenskou při vysloveně národních svátcích a také o půlnoci po skončení vysílání Československého rozhlasu. Naše požadavky nebyly formulovány z touhy po konfliktu, vyjadřovaly jen upřímné přání zlepšit celkovou situaci.

Mně osobně se toho roku naskytla jedinečná příležitost: ve svých dvaceti letech jsem měla možnost vyrazit poprvé do ciziny. Jako nejmladší člen čtyřčlenné studentské delegace jsem na pozvání Jagellonské univerzity jela do Krakova, abych se zúčastnila juvenalií – polské obdoby našich majáles. Byli jsme doslova ohromeni tou přemírou svobody, s níž jsme se v Polsku setkali, optimismem a nápaditostí, s níž polští studenti připravili svůj program. Když jsme se po týdnu vrátili, zjistili jsme, že totéž máme doma. Neumím si dodnes představit, jak za ten týden stihly vysoké školy uspořádat zcela spontánně a za účasti všech fakult mohutný průvod s maskami a alegorickými vozy a následující bohatý program v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Snad to způsobila radost, že se můžeme konečně svobodně nadechnout... A vzápětí jsme dostali přes držku. Na celostátní konferenci KSČ konané v půli června tuto staronovou linii strany označili za demokratický centralismus. Fungovalo to zřejmě naprosto dokonale, když na zasedání ÚV KSČ na začátku prosince 1956 mohlo být konstatováno, že v době, kdy došlo v důsledku (...) pokusu o kontrarevoluční převrat v Maďarsku k vážnému zostření mezinárodního napětí, se jednota strany a lidu upevnila. Do konce studií, pokud vím, jsme se už žádných výstřelků nedopustili a po promoci jsme poslušně nastoupili na umístěnky, které navzdory plánovanému hospodářství většinu absolventů humanitních oborů, stejně jako kolegy z vysoké školy pedagogické, poslaly učit na venkovské osmiletky do různých koutů republiky. Ti starší z naší generace se mnohdy tohoto úvazku po léta nemohli zbavit, i když už byli ženatí otcové rodin a měli trvalé bydliště v Praze.

***

Ve světě literatury by se rozdíl mezi naší generací a tou předchozí dal demonstrovat na časopisech Květen (1955–59) a Tvář (1964–65). V tom prvním případě se dá ještě mluvit o literární skupině, kterou sdružovala stranická příslušnost a také mj. poezie všedního dne. My jsme byli spíš každý sám za sebe, Tvář vlastně žádný vyhraněný profil neměla, zato se tu otevřel publikační prostor každému, kdo měl zájem. Shodou okolností to byli především ti, kdo měli malou šanci tisknout někde jinde. Stačí se podívat na seznam členů redakční rady druhého ročníku, aby bylo jasné, že v Tváři těžko mohla panovat jednota a svornost, ale v té atmosféře věčných hádek a diskusí bylo něco, s čím se člověk mohl těžko setkat někde jinde: učil se tam naslouchat názorům lidí, s nimiž třeba nesouhlasil, a nestraník neměl pocit outsidera, kterému nezbývá než držet hubu.

Nevím, jestli se naše generace nějak výrazněji vyznamenala v roce 1968, ale odneslo to hodně jejích příslušníků. Jen z Čs. rozhlasu odešlo celkem 859 lidí, což je celá třetina všech zaměstnanců. Mezi nimi bylo 13 mých kolegů z filologické fakulty – mj. novináři Jiří Dienstbier, Jiří Hanák, Ruda Zeman a Jarda Jírů, dále absolvent slavistiky Luboš Dobrovský, hudební kritik Jiří Černý a výše zmíněný František Černý (oba i s manželkami) a z mých dalších kamarádů např. zakladatelé divadla Járy Cimrmana Jiří Šebánek, Zdeněk Svěrák, Miloň Čepelka a Oldřich Unger. Na druhé straně rozhlas za normalizace poskytoval příležitost nejen svým bývalým zaměstnancům, ale i četným „nežádoucím“ externistům, kteří si zde díky laskavým „pokrejvačům“ mohli přivydělat na živobytí. Kohopak pokryli svým jménem Václav Klaus nebo Miloš Zeman?

Valná většina z nás žádnou závratnou kariéru neudělala. Když jsme nastoupili do zaměstnání, vedoucí místa byla většinou obsazena kolegy jen o málo staršími, a když odešli, byli jsme už považováni za příliš staré. Po listopadu 1989 někteří z nás vstoupili do politiky – nikoli aby udělali kariéru nebo aby se dostali k těm správným kontaktům, ale aby pomohli. Většinou se zase brzy z té politiky vytratili a vrátili se k svým původním profesím, a ti, co zůstali, na to často doplatili svým zdravím, někdy i životem.

***

A tak se zdá, že nejvýraznější postavou vzešlou z naší generace je Jára da Cimrman, který v soutěži o největší osobnost málem porazil i Karla IV. V každém případě je pozoruhodné, že generace válečných školáků, z nichž mnozí většinu života byli odsouzeni k mlčení, ve svých osmdesáti letech představuje sílu, proti níž je údajně nutno bojovat. A tak se ptám: komu a čím nahánějí hrůzu ty někdejší válečné děti, proč je nutno „pravdoláskaře“ zesměšňovat a dehonestovat je označením „pražská kavárna“? A jaké hodnoty nám nabízejí ti, kteří se jich tolik bojí?

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.