Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 3 > Alena Wagnerová: Příspěvek k diskusi o postavení ženy

Alena Wagnerová

Příspěvek k diskusi o postavení ženy

Jak si žádalo společenské klima rigidního antikomunismu, který se stal náhradním politickým programem české pravice, byl i pohled na socialistický model emancipace ženy po roce 1989 zatížen řadou chronických předsudků a obav, že by jeho studium mohlo přinést nějaké nežádoucí, tedy ne jednoznačně negativní výsledky. Důsledkem bylo, že české autorky, aby náhodou nepřekročily dané politické mantinely, ale jistě i z neznalosti reálií, se této tematice raději vyhýbaly a únor 1948 definovaly jako radikální zlom, konec dějin v tomto případě ženské otázky, a svůj výklad tu skončily, jako by zde byli už jen oni přísloveční lvi, jimiž staří latiníci na mapách označovali dosud neprozkoumaná a nebezpečná území.

Posun od předsudečného myšlení

Paušalizující polopravdy o „etablování komunistického režimu, který na dlouhou dobu umlčel jakoukoliv diskusi o feminismu a emancipaci“ tak můžeme číst v obsáhlé publikaci Iluze spásy o českém feministickém myšlení; a v knize Ženy na stráž tytéž autorky své tvrzení ještě dál znepřesňují a ideologizují, když píší: „Kolektivní úsilí tří generací aktivistek ženského hnutí o prosazení ženských práv skončilo záhy po nastolení komunistického režimu, který tvrdil, že ve společnosti osvobozené od vykořisťování se automaticky nastolí rovnost žen s muži a nebude o ni třeba bojovat jako dřív.“

K této situaci přispělo ovšem i to, že české ženy se jako „zaostalé“ ocitly na odvrácené straně radikálního západního feminismu, který do republiky po roce 1989 hlava nehlava vtrhl a který byl pro jejich reálnou rovnoprávnost dosaženou v jiném společenském systému cizí a příliš militantní. A tato jejich feministická „zaostalost“ (jinak řečeno nedostatečné genderové uvědomění) byla opět přičtena útlaku komunistického režimu.

V tomto smyslu znamená Vyvlastněný hlas editorek Hany Havelkové a Libory Oates-Indruchové nesporně posun ve směru od předsudečného myšlení k věcnému pohledu a studiu tohoto období. Tím se zároveň stává i jakousi dokumentací, kam mezitím věcný pohled na téma postavení ženy za socialismu dospěl. Protože zcela svobodný a předsudky nezatížený přístup to ještě není, a téměř v každém příspěvku je cítit zbytky starých zábran. Na to poukazuje i zvolený titul mající vyjádřit, že komunistický režim si, stejně jako podniky, vyvlastnil a přivlastnil i myšlenky českého ženského hnutí. Duchovní majetek a hodnoty ovšem vyvlastnit nelze, nanejvýš potlačit; hlas, s kterým název operuje, nelze ani vyvlastnit, ani potlačit a v tomto ohledu jde o nesprávně vytvořený příměr.

Kdo se tímto obdobím už delší dobu zabývá, bude se tu a tam usmívat nad euforií, s níž je zde objevováno množství kvalitních empirických studií k různým aspektům situace a postavení ženy, které vznikaly přibližně od druhé poloviny padesátých let, jejichž nejproduktivnějším obdobím se stala léta šedesátá a o něž se jen dvacet let z ideologických důvodů nikdo nezajímal. Cenným příspěvkem svazku je naopak poměrně systematické sledování toho, jak rozhodování politické moci ovlivňovala společenská vrstva socialistické inteligence, jejíž příslušníci většinou nepracovali ve stranickém aparátu, ale tak říkajíc v „druhém pořadí“ systému: ve státních institucích, stejně jako ve výzkumných ústavech, na vysokých školách, například i vysoké škole stranické, a v různých odborných komisích. Moc sice neměli, ale vliv ano. Dodat k tomu je ovšem třeba, že zatímco funkcionářská mocenská elita režimu se rekrutovala především z předválečných členů a funkcionářů strany zasažených stalinistickým dogmatismem, tvořily jádro této vrstvy socialistické inteligence generace, která ke komunistickému přesvědčení dospěla během druhé světové války, a zbytky válkou zradikalizované předválečné demokratické levice. Ta si v sobě nesla i tradici první republiky, k níž se po určitém dogmatickém období začala vracet. Otázka komunistické moci byla v tomto smyslu i otázkou generační. (A to je také tajemství Pražského jara.) Objevná je v tomto kontextu studie Hany Havelkové o fungování státní populační komise a jejím vlivu na politická rozhodnutí.

Co chybí

Zdůraznění určité kontinuity předválečného svobodného mimostranického levicového myšlení po roce 1948, byť často jen ve vědomí jednotlivců, je sice v zásadě cenné a svým způsobem i nové; vedlo ovšem, pravděpodobně to byl i úmysl, k oslabení, ba naprostému přehlédnutí skutečnosti existence marxistického modelu ženské emancipace, daného jmény Marx, Engels, Bebel, Zetkinová, na němž byl celý společenský diskurs o uskutečnění rovnoprávnosti žen a mužů už od roku 1945 založen a po únoru 1948 ustaven jako nedílná součást oficiálního politického programu KSČ. A právě toto přehlédnutí, respektive vyloučení marxistické teorie osvobození ženy z perspektivy práce je třeba považovat za velmi podstatný nedostatek. Právě v tomto bodě se ještě nepřekonané předsudky vůči všemu, co jen trochu zavání marxismem, projevily nejvýrazněji. Editorky svazku tím především propásly možnost právě použitím metody genderu jako analytické kategorie tento model podrobit kritické analýze. Návod k tomu je dokonce v úvodní kapitole svazku formulován slovy významné genderové teoretičky, historičky Joan Wallach Scottové, že totiž „změny v organizaci sociálních vztahů vždy korespondují se změnami v reprezentaci moci“. Jestliže Scottová zároveň definuje gender jako „konstitutivní prvek sociálních vztahů založený na vnímaných rozdílech mezi pohlavími“ a gender je pro ni primárním způsobem označování vztahů moci, znamená to, jen jinak řečeno, že pouze změna systému moci může vést ke změně v organizaci sociálních vztahů, tedy i ke zrovnoprávnění obou pohlaví. A tuto zásadní změnu v organizaci společenských vztahů socialismus přinesl, ať už se nám to líbí nebo ne. Zbývalo tedy jen, a to mohlo být nesmírně zajímavé, sledovat, do jaké míry změna systému skutečně sociální vztahy proměnila a do jaké míry ji ovlivnil či zdeformoval právě totalitní charakter režimu. A kromě toho se zde nabízela i zpětná vazba, jak se právě v tomto bodě projevil návrat kapitalismu, která byla pro genderové studium historicky naprosto jedinečná.

Snad právě proto, že si svazek tuto základní otázku, co marxistický model emancipace chtěl, čeho dosáhl a čeho ne, nepoložil a nutné historické východisko práce neujasnil, patří stať Veroniky Šprinclové, věnovaná postavení ženy v období 1948–1989 na základě dobových studií k nejslabším pracím svazku. Autorka má základní nedostatky ve znalosti materiálu, nedovede jej zařadit do historického kontextu, nevšímá si toho, jak se dogmatický model diferencoval a proměňoval v šedesátých letech; vztahuje se převážně k pracím ze sedmdesátých let, kdy česká sociologie prožívala v rámci normalizace období nového dogmatismu. Sotva odpustitelné je, že ve svazku, který chce zmapovat genderové vztahy a kulturu v období socialismu, chybí studie o zastoupení a roli žen v politice a o jejich úloze a působení v disentu, především v Chartě 77. Důležitá kapitola genderových vztahů v disentu tak zůstává otevřená.

V celém svazku se ani nedozvíme, jaká je vlastně cílová představa dosažené rovnoprávnosti genderové teorie a jaká kritéria pro posuzování situace sociálních vztahů mezi pohlavími používá. Tak dochází k řadě nepřesností, kdy je například proces zhodnocování mateřské funkce ženy v šedesátých letech, který se projevil v postupném prodlužování mateřské dovolené, zjednodušeně chápán jako návrat k tradičnímu modelu a ústup z původních pozic, zatímco to ve skutečnosti znamenalo žádoucí diferenciaci modelu pod imperativem skutečných poměrů; v žádném případě nemělo jít „o návrat žen k hrncům a kočárkům“, jak to tehdy zaznělo v jedné diskusi, nýbrž o vyvážení obou rolí. Spíš bychom tento proces mohli označit jako emancipaci mateřské funkce ženy vůči její roli pracovní, jíž žena, slovy Antonína Zápotockého, svou emancipaci dokazovala. I zde by pro vymezení cílů genderové rovnosti stačilo sáhnout po definici do práce Drahoslavy Fukalové z roku 1974: „Nejde o to, aby aktivita žen napodobovala aktivitu mužů, ale aby různorodé formy účasti člověka v ekonomickém, sociálním a politickém životě nebyly ženám uzavřeny proto, že jsou ženy.“ A pro zajímavost citujme ještě následující větu: „Uplatnit marxistické pojetí rovnosti znamená překlenout propast mezi právy, které žena má, a možnostmi jejich faktického užívání.“ A tato – dodnes nepřekonaná – propast spočívá ve skutečnosti, že „biologická funkce ženy má pro ni negativní sociální důsledky“, jak to v roce 1966 formulovala Libuše Háková.

Odrazový můstek

Genderová teorie se tak ve svazku neprezentuje jako objevná metoda analýzy vztahů obou pohlaví a jejich projevu na všech úrovních společenského a individuálního života, jak to formulovala Scottová a už v roce 1908 naše Františka Plamínková, nýbrž jako aplikace předem hotového měřítka skutečnosti. V jejím používání je ovšem cítit určitou rozpačitost a nejistotu. Noetický zisk každopádně není příliš velký. Nejistotu a hranice metody snad nejlépe ukazuje stať Jana Matonohy, který nejprve obsáhle líčí úmysl své studie, aby pak celkem krátce na příkladu próz Josefa Škvoreckého, Arnošta Lustiga, Milana Kundery a Bohumila Hrabala s odbočením k Otčenáškovu Občanu Brychovi nasazením genderového měřítka až cenzuroval všechny autory jako svým způsobem genderově naprosto nedostatečně uvědomělé. Sexistických tendencí v prózách Milana Kundery, které by si zasloužily zvláštní studii, si přitom téměř nevšímá, ani z tohoto hlediska významných Majitelů klíčů. Zcela přitom pomíjí i řadu literárních textů z padesátých a počátku šedesátých let, které se, jako například hra Oty Šafránka Kudy kam, Dětské etudy Ludvíka Aškenazyho nebo novela Marie Alexandra Klimenta, tehdy aktuální problematikou nových vztahů muže a ženy zabývaly.

A tak vedle výborné studie Hany Havelkové o práci státní populační komise jsou to právě dvě další práce, v nichž je genderové hledisko jen pomůckou při pohledu na společenské a kulturní jevy, které patří k nejzajímavějším a nejobjevnějším v celém svazku: stať Petra Roubala Tělo národa: České spartakiády z pohledu genderu a především vynikající a nesmírně užitečná studie Petry Hanákové Feministický styl v československé kinematografii: Ženský rukopis filmů Věry Chytilové a Ester Krumbachové. Obě tvůrkyně jako jedny z prvních vykročily ze zahrádky závazných mužských norem a feministickou estetikou své tvorby uplatnily právo ženy na vlastní svéprávné vidění světa a lidských vztahů, a tím pravděpodobně v českém – ale i evropském – feministickém myšlení došly vůbec nejdál.

I když jak s východisky, tak s výsledky jednotlivých studií lze polemizovat, je Vyvlastněný hlas důležitým příspěvkem k české diskusi o feminismu a genderu. Především bude ovšem sloužit jako odrazový můstek pro další studie, stejně jako posloužil i těmto kritickým poznámkám.

Hana Havelková a Libora Oates-Indruchová (eds.): Vyvlastněný hlas: Proměny genderové kultury české společnosti 1948–1989. Sociologické nakladatelství, Praha 2015.

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.