Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2016 > Číslo 3 > Jiří Koubek: Bolek a Lolek: Polsko ve znamení velkých výročí

Jiří Koubek

Bolek a Lolek: Polsko ve znamení velkých výročí

Polsko si letos připomene dvě významná výročí ze své komunistické historie – roky 1956 a 1976. Bude přitom velmi zajímavé sledovat, jak se k nim postaví současná konzervativní vládnoucí moc (Jaroslaw Kaczyński a jeho Právo a spravedlnost, PiS), která si politiku paměti vytkla jako jeden z pilířů své mise. Obě výročí totiž zcela dokonale nesouzní s jejím narativem o polském postoji ke komunistickému režimu.

Ideálem konzervativců je obraz heroické rebelie, která je – což je důležité – politicky, tedy patrioticky a principielně (ideologicky) antikomunisticky motivovaná. Navíc přívlastek patriotický se v této tradici automaticky snoubí s katolicko-konzervativním politickým ukotvením. Do tohoto obrazu dobře zapadají motivy Zemské armády (AK), Varšavského povstání proti nacistům, poválečného partyzánského protikomunistického odporu, který ostatně z AK vyrůstal, či radikálně protirežimní Bojující Solidarity (SW) z 80. let, která se tradicí AK taktéž inspirovala. Jen na okraj a pro zajímavost – vůdce SW Kornel Morawiecki byl do současného parlamentu zvolen za menší z polských pravicových stran (Hnutí Kukiz), zatímco jeho syn Mateusz je ministrem ve vládě PiS.

Obě letošní výročí spojuje s výše načrtnutým obrazem snad leda velmi obecný prvek rebelie. A pokud se historická politika PiS pokusí nějak si je přivlastnit (spíše než jejich paměť utlumit, což by byla alternativní strategie), bude se patrně snažit podtrhnout právě tuto linku vzdoru. Naopak mnohem více je toho, co obě výročí od konzervativního příběhu o polském antikomunismu odlišuje. Není nic živějšího a aktuálnějšího než 60 či 40 let staré dějiny. Vždyť současný KOD (Výbor na obranu demokracie), bojující proti anti-liberálně demokratickým změnám zaváděným po roce 2015 vládou PiS, je přímou a záměrnou reminiscencí na KOR (Výbor na obranu dělníků) z roku 1976. A nejde zdaleka jen o názvosloví a symboliku. Jedním z tehdejších předních aktivistů KORu byl přece tentýž Adam Michnik, jehož dnešní Gazeta Wyborcza je hlavním mediálním pilířem hnutí KOD.

Přesmyčka od dělníků (KOR) k demokracii (KOD) je taktéž více než pouze symbolická. Zatímco lidé kolem Michnika, Kuroně a dalších tehdy vyrůstali z radikálně marxistických kořenů a kritizovali autoritářskou („komunistickou“) moc zleva, do čela KOD by se dnes rád prosadil neoliberální ekonom a šéf (majitel?) strany Moderní (Nowoczesna.pl) Ryszard Petru. Vládnoucí konzervativci jsou si tohoto napětí mezi původním sociálně-rovnostářským a dnešním (neo)liberálně-demokratickým étosem dobře vědomi a politicky s ním pracují.

Za polským padesátým šestým a sedmdesátým šestým se ve skutečnosti skrývají hned tři důležité historické události. V červnu 1956 to byly krvavě potlačené dělnické bouře v Poznani (volná analogie s československými a východoněmeckými krizemi 1953). Připomeňme, že jejich bezprostředním spouštěčem byla hluboká nespokojenost s ekonomickou a sociální situací v zemi, což ostatně platilo pro dělnické protesty po celé komunistické období. Rozhodně nešlo primárně o nějaký politický a ideologický antikomunismus. Vždyť ještě během stávek a protestů na severu Polska v roce 1970 bylo běžné, že manifestující dělníci zpívali internacionálu a další politické písně.

Druhou velkou událostí téhož roku byl říjen 1956 – krize spojená s nástupem nového vůdce Gomułky. To je moment, se kterým by konzervativní narativ o polském antikomunismu mohl mít ještě větší problém než s postavou frustrovaného dělníka zpívajícího internacionálu. Volba Gomułky totiž byla jakýmsi „mini-vzdorem“ zevnitř samotné komunistické, rozuměj Polské sjednocené dělnické strany (PSDS).

Reformátor – zpátečník

„Patriotické“ křídlo PSDS se rozhodlo napodobit anti-stalinistický obrat v SSSR a vybralo si do čela státu komunistu, který v 50. letech seděl – podobně jako Husák či Kádár – v komunistickém vězení za „buržoazní nacionalismus“. S Gomułkou měl však problém i samotný sovětský strůjce destalinizace Chruščov a na podzim 1956 byla sovětská vojenská intervence na cestě nejen do Maďarska, ale – což se dnes zapomíná – sovětské tanky vyjely i na Varšavu. Intervenci na poslední chvíli zastavila dohoda mezi Gomułkou a Chruščovem a příslib pevného zakotvení Polska ve východním bloku.

Gomułka zdaleka nenaplnil naděje do něj vkládané, přesto po roce 1956 následovalo krátké období „tání“, politické a kulturní liberalizace, zastavení a reverze kolektivizace zemědělství nebo urovnání s katolickou církví. Výsledkem toho všeho byla jakási specifická „polská národní cesta k socialismu“, byť jistě ne v té podobě, jakou si komunističtí reformisté představovali.

Konzervativci vlastně mají na říjen 1956 velmi pádnou odpověď. Proti obrazu raného Gomułky-reformátora mohou postavit obraz pozdějšího Gomułky-zpátečníka. Aniž by museli dějiny jakkoli překrucovat, stačí připomínat, že Gomułka nese politickou odpovědnost jak za nechutnou „antisionistickou“ kampaň proti studentům a intelektuálům na smutném „polském jaře“ 1968, tak za střílení do dělníků v roce 1970. Tedy události, které byly předehrami ke třetímu velkému letos připomínanému výročí. Tím je rok 1976, který představuje zásadní obrat ve vývoji polské opozice vůči autoritářskému režimu.

Vše opět začalo sociálně motivovanými dělnickými protesty – shodou okolností také v červnu. Mezníkem však bylo založení Výboru na obranu dělníků. V podobě KOR se spojily dvě větve protirežimního vzdoru. Dělníci si podali ruce se studenty a intelektuály. Politické vůdcovství tehdy ještě (před nástupem Wałęsy) zajišťovali intelektuálové, zatímco masovou podporu v té době nemohl zajistit nikdo jiný než dělníci. Pozdější hnutí Solidarity na tuto „mezitřídní“ alianci jen navázalo. Přesto představovalo další mezník jak kvantitativní (až 10 milionů členů), tak kvalitativní (nezávislé masové odbory se skutečným dělníkem Wałesou v čele přenesly lidsko-právní agendu KORu na zcela novou rovinu).

Konzervativní odpovědí na KOR i Solidaritu je poukaz na hořký motiv zrady, které se tehdejší intelektuálně-dělnická elita údajně později dopustila. Touto zradou je kulatý stůl, přesněji řečeno postkomunistický vývoj, který po něm následoval (na kulatém stole se totiž podíleli i samotní dnešní konzervativci). Dle tohoto výkladu se KORovští levicoví intelektuálové jako Michnik během 80. let postupně „zmocnili“ Wałęsy, čímž vznikla jakási liberální elita Solidarity, vykazující stále větší ochotu ke kompromisu s komunisty. Onou „zdravou“ odnoží Solidarity, která tuto měkkost odmítla, byla právě odtrhnuvší se a v podzemí skutečně bojující Morawieckého SW. A po kulatém stolu se tato liberální elita prolnula s elitou (post)komunistickou, čímž vzniká esence všeho zlého, co konzervativcům symbolizuje tzv. III. republika: korupce, morální relativizace a dekadence, nezdravé propojení politických, ekonomických a mediálních elit, politika zapomínání a zavírání očí za historií (překroucený a nepochopený slavný Mazowieckého výrok o tlusté čáře za minulostí).

Wałęsa před Wałęsou

Sedmdesátý šestý vlastně představuje ještě jeden zajímavý mezník v dějinách polského komunismu. Právě tento rok údajně rámuje formální konec Wałęsovy spolupráce s komunistickou tajnou službou (SB) – alespoň dle dokumentů, jež se letos našly v bytě zesnulého komunistického ex-ministra vnitra Kiszczaka. Nově odhalené materiály prý prokazují to, co Wałęsa až dosud kategoricky odmítal: že od SB přijímal peníze a že jí dodával informace. Nejintenzivnější prý spolupráce byla v letech 1970–71.

(Ne)slavná aféra agenta Bolka se tak posunula do další fáze, která jen podtrhla již tak nezdravé ovzduší kolem celé kauzy: z jedné strany nekritické zbožštění a tabuizace žijícího symbolu polského disentu (navíc politického odpůrce současných vládců) a z druhé strany frontální útok na samotnou hlavu tohoto opozičně-režimního, komunisticko-liberálního prolnutí.

Paradoxem je, že Wałęsa nikdy nebyl ani liberálem, ani komunistou, ale vlastně ani hlavou. Celý útok na „agenta Bolka“ je veden na „Wałęsu před Wałęsou“, na řadového dělníka gdaňských loděnic. Ani poté se však nikdy nestal v pravém smyslu politickým vůdcem. Otázka jeho skutečného vůdcovství v Solidaritě byla vždy předmětem disputací jak mezi historiky, tak mezi dobovými protagonisty. A pozdější Wałęsa jako politik? Jako prezident (1990–95) v zásadě selhal. Politická hlava pod sebou nepochybně potřebuje politické tělo. A to – v podobě politické strany či alespoň stabilního zázemí – Wałęsa nikdy nebyl schopen (či ochoten) vytvořit.

K tomu všemu byl Wałęsa v jistých klíčových momentech významným spojencem právě konzervativců. Rozpad „druhé“ Solidarity (tedy té z konce 80. let) přece začal prezidentskými volbami 1990 a soubojem mezi Wałęsou a Mazowieckým. A politickým strůjcem Wałęsovy prezidentské kampaně nebyl nikdo jiný než Jaroslaw Kaczyński.

Odtud silně antikomunistický a lustrační étos. Odtud negativní kampaň proti „kresliteli tlusté čáry“. Odtud obraz prezidenta, který bude běhat se sekerou a přetínat mafiánská propojení komunistů s novými kapitalisty. V podobném polarizovaném duchu probíhala i Wałęsova neúspěšná kampaň za znovuzvolení v roce 1995, kdy se za ním sjednotila celá tehdejší (mimoparlamentní) konzervativní pravice a kdy burcoval proti „navrátivším se komunistům“.

Odvrácenou stranou politiky paměti je politika zapomínání. Wałęsa jako pseudo-hlava polské konzervativní pravice musí být zapomenut ve jménu tažení proti agentu Bolkovi. Paměť let 1990 i 1995 budiž tedy překryta vzpomínkou na rok 1992, kdy Wałęsa spolu s parlamentní postkomunistickou levicí a liberály (včetně jedné malé strany vedené Donaldem Tuskem) pomáhal svrhnout Olszewského kabinet – vládu, která byla odhodlána provést dalekosáhlé lustrace (a odhalit v posledku i Bolka?), jež podporovala jistá malá strana vedená Jaroslawem Kaczyńským a v níž seděl i jiný pozdější politik PiS, současný ministr obrany Antoni Macierewicz, jenž o svržení vlády natočil dramatický film nazvaný Změna uprostřed noci.

Zlaté město

Tragikomický příběh rozpadu někdejšího solidaritního tábora se svou současnou dohrou – další fází tažení proti „Bolkovi“ – nutně evokuje slavný polský kreslený seriál z dob komunismu: Bolek a Lolek. Kdo je Bolkem, víme. Kdo je však v tomto příběhu Lolek, jeho nerozlučný kamarád? Ponecháme-li stranou, že v polském urbánním argotu znamená lolek marihuanový joint (dekadence III. republiky? Palikotovi liberálové a jejich tažení za legalizaci konopí?), v lodžském regionu prý označení lolek také vystihuje naivního prosťáčka, někoho, kdo se nechá snadno napálit. Je to tedy opět sám Wałęsa, známý svou bodrou prostoduchostí? Jeho „druhé konzervativní já“, jehož lidská část je patrně autentická (Wałęsa prý je hluboce věřící), leč ta politická je neustále někým beznadějně manipulována (tu Michnikem a Tuskem, tu Kaczyńským)? Nebo je tímto lolkem polský národ, respektive ta jeho část, která naletěla na příběh o hrdinovi, za nímž se ve skutečnosti skrývá agent?

I současné konzervativní bořiče Wałęsova mýtu dobře vystihuje jedna slavná polská dětská pohádka z komunistického období, ve které jako dětští hrdinové vystupují oba bratři Kaczyńští: O dvou, kteří ukradli měsíc. Lidsky velmi smutným aspektem je pochopitelně tragická smrt jednoho z protagonistů, Lecha. Ale zaměřme se spíš na samotnou pohádku a její děj. I ona totiž symbolicky leccos vypovídá o vzestupu a pádu polské Solidarity, a to pomyslně spíš z perspektivy konzervativní pravice.

Jakkoli je „Krádež měsíce“ produktem 60. let, oslavuje vlastně klíčové hodnoty současné konzervativní (a sociálně paternalistické) pravice: práci, rodinu a domov (vlast). Chlapci pomýlení vidinou snadného zbohatnutí a touhou po životě bez práce opustí rodnou vísku i své tvrdě pracující rodiče a vydají se ukrást a prodat měsíc, o němž se domnívají, že je ze zlata. Putování, během nějž se střetnou s lupičskou bandou, s obří obludou a dostanou i do bizarního, cizácky vyhlížejícího města, kde je vše ze zlata, ale kde není nic k jídlu, je přivede k prozření a k návratu domů. Motivy současně bořené III. i budované IV. republiky si čtenář jistě najde sám: protiklad spořádané vísky a zlatého města, poctivé tvrdé práce a bezpracného zisku, ba dokonce krádeže, loupeživá banda, velká obluda atd.

„Krádež měsíce“ je pohádkový happy end, který metaforicky symbolizuje spíš konzervativní sen o Solidaritě. Dobří synové po konfrontaci s nepřátelským a cizím světem objeví hodnotu domova, práce a rodiny. Méně poeticky, méně optimisticky, leč o to pravdivěji popisuje příběh Solidarity britský sociolog David Ost ve své knize Porážka Solidarity. „Práce“ z něj vychází poražena a „zlaté město“ vítězně. Ostova analýza je o opuštění sociálních témat Solidaritou, o rezignaci na práva zaměstnanců, o dobrovolné sebedestrukci odborů, o „zradě“, které se liberální elita dopustila na solidaritních dělnících a které politicky využili nacionalisté, populisté a konzervativci. Jejich politický triumf je nyní dokonán. Spolu s maďarskými soudruhy budou na podzim slavit nejen 60 let od „padesátého šestého“ (a mohou se od nich přiučit, jak se takového politicky potenciálně nepohodlného výročí zmocnit), ale i rok od svého vlastního nástupu k moci v Polsku. Dost možná, že celá střední Evropa dostane další lekci politiky paměti.

Mezititulky redakce.

Jiří Koubek (1979) je politolog, věnuje se problematice stran a stranických systémů postkomunistických zemí.

Obsah Listů 3/2016
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.