Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 4 > Hynek Skořepa: 75 let od protifašistického vystoupení na Slovensku

Hynek Skořepa

75 let od protifašistického vystoupení na Slovensku

Na žiadnu revolúciu, na žiadne povstanie neexistuje vopred hotový recept, ktorý by stačilo len presne zachovať.

Gustáv Husák: Svedectvo o Slovenskom národnom povstaní, Bratislava 1964

Dejiny protifašistického odboja a Slovenského národného povstania majú toľko vykladačov ako žiadna iná oblasť slovenských dejín.

Jozef Jablonický: Z ilegality do povstania (Kapitoly z občianskeho odboja), Bratislava 1969.

Na Slovenské národní povstání jsem nepřímo narážel od dětství. Během poměrně častých cest do slovenských hor jsem na mnoha místech vídával pomníčky těch, kteří v souvislosti s povstáním přišli o život, i monumentální památníky oslavující hrdinství účastníků protifašistického odboje. Normalizační státní a stranická reprezentace v čele s Gustávem Husákem, jednou z vedoucích osobností SNP, se snažila povstání využít jako legitimizačního mýtu režimu. Na Slovensku byla v té době povstalecká tradice poměrně živá. Po krátkém přerušení nedlouho po Sametové revoluci se v nezávislé Slovenské republice povstání vrá­tilo mezi důležité historické milníky, 29. srpen se dokonce stal státním svátkem (předtím byl pouze významným dnem). V nových poměrech však výklad událostí nebyl ušetřen sporů mezi těmi, co nostalgicky vzpomínali na klerofašistickou válečnou Slovenskou republiku, a těmi, kteří nadále ctili povstání jako symbol boje za svobodu a obnovené Československo. Významný slovenský historik Ivan Kamenec rozřešil uvedené rozepře s nadhledem sobě vlastním těmito slovy: Povstanie neodmietlo slovenskú štátnost ako takú, len jej podobu vo forme totalitného vazala nacistického Nemecka. Ať tak či onak, povstání zařadilo Slovensko bez diskuse na stranu zemí protifašistické koalice.

Již v 60. letech podrobil SNP kritickému zkoumání Jozef Jablonický (1933–2012). Ten patřil k nejvýznamnějším slovenským historikům dějin odboje, a protože je vykládal odlišně od obrazu, vykresleného později oficiální normalizační historiografií, zároveň k nejperzekvovanějším osobám na Slovensku. V letech 1960 až 1974 působil v Historickém ústavu SAV, potom našel útočiště v Slovenskom ústave pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody. Své historické práce v té době publikoval v samizdatu. Po Sametové revoluci byl předsedou slovenské komise a místopředsedou komise federální vlády pro analýzu historických událostí let 1967 až 1970. Kromě toho byl dlouholetým členem správní rady Československého dokumentačního střediska.

Coby gymnazistu mne fascinovala vzpomínková kniha nakladatele, antikváře a teoretika knižní vazby Vladimíra Žikeše (1906–1980) Slovenské povstání bez mýtů a legend, která mohla vyjít až roku 1990. Přinesla demytizující, ale zároveň úctyplný pohled na komunistický i tzv. občanský (nekomunistický) odboj, jehož role byla normalizační historiografií bagatelizována. V posledních letech pak vyšlo na Slovensku několik nových prací, týkajících válečné Slovenské republiky a SNP. Jsou mezi nimi díla odborná i knihy popularizačního charakteru. Díky tomu je možné sledovat povstání z odstupu novým, ideologií nezatíženým pohledem. Přispěl k tomu mimo jiné historik Martin Lacko (Slovenské národné povstanie 1944, Bratislava 2008). Při příležitosti půlkulatého výročí povstání bych rád připomněl tři čtvrtě století staré události především českým čtenářům, v Čechách a na Moravě je totiž SNP nezaslouženě na okraji zájmu. Spíše mlčením bývá také odbýváno působení partyzánů v českých zemích, zvlášť pokud jde o jednotky navázané na sovětské výsadky. Po listopadu 1989 se dřívější heroizace partyzánské činnosti nezřídka změnila v přehlížení s tím, že partyzáni byli pouze neukázněnými skupinami horkokrevných mladíků, často opilců, kteří jen zbytečně dráždili německé bezpečnostní složky a v důsledku působili utrpení civilnímu obyvatelstvu. Zapomíná se na strázně, které partyzánský život bezpochyby přinášel. Každopádně byla existence partyzánských oddílů v hustě osídlené krajině Protektorátu velmi problematická. Český vojenský odboj (Obrana národa) připravoval vystoupení proti okupantům a převzetí moci za příznivé situace na frontách již od počátku války. S výjimkou Pražského povstání k tomu však v podstatě nedostal příležitost. SNP tak mimo jiné ukázalo, že Slováci i Češi dokážou bojovat za dobrou věc, což rozhodně není po sérii předchozích (i pozdějších) kapitulací před velmocenskými zájmy bez významu.

Občanský odboj a přípravy

Prostředí pro protifašistický odboj na Slovensku bylo diametrálně odlišné od situace v Protektorátu Čechy a Morava, kde proti jakémukoliv náznaku odporu krutě zasahovalo gestapo. Vladimír Žikeš psal ve svých vzpomínkách o slovenských poměrech (přesunul se tam z protektorátní ilegality v srpnu 1943):

První dny pobytu na Slovensku! Něco neuvěřitelného. Kdekdo poslouchá londýnský a moskevský rozhlas. Volný nákup bez omezení – a všechno na trhu. Byla to vskutku vizitková republika s osobní svobodou z dob hlubokého míru, pokud ovšem někdo příliš hlasitě nedával najevo svůj nesouhlas se současným uspořádáním věcí. A ten operetní ensemble v čele. Celek působil až tísnivě, právě tak jako vědomí, že to vše má Slovensko z milosti Třetí říše jako odměnu za zradu na Československé republice. Rušivé disharmonie osobních lidských tragédií Čechů a židů, „obchodů na korse“, ani slovenské pomocné [a] rychlé divize na východní frontě však nikoho příliš nevzrušovaly…

K tomu je třeba dodat, že v březnu 1939 pro Slovensko nebylo jiného výběru než přijmout německou nabídku k vyhlášení vlastního státu, nebo maďarská okupace. Po divokých březnových dnech 1939, kdy se pánem ulice ve slovenských městech stala Hlinkova garda a mnozí z prvorepublikových politiků (alespoň v Bratislavě) strávili několik dní ve sklepeních Hlavního velitelství HG, se situace relativně uklidnila. Většina Slováků, nejen těch na významnějších pozicích státní správy, sklouznutí do německé sféry vlivu přijala jako realitu, se kterou je třeba počítat. O nejakom organizovanom nekomunistickom odboji do leta roku 1939 nemožno hovoriť, podotýká Jozef Jablonický ve svém stěžejním díle Z ilegality do povstania, které vyšlo ve druhém doplněném vydání r. 2009 (první vydání v r. 1969). Případným nespokojencům rychle napravil hlavu pobyt v zajišťovacím táboře v Ilavě. Také exulantů ze Slovenska odcházelo poměrně málo. Hospodářství se rozvíjelo, nezaměstnanost byla minimální, mnozí výhodně arizovali židovský majetek a třeba příslušníci armády rychle získávali hodnosti, na které za první ČSR museli čekat celá léta. Situaci změnilo až napadení Polska v září 1939. Slovenský vyslanec ve Varšavě dr. Ladislav Szathmáry protestoval proti účasti Slovenska v polské kampani a slovenský konzul v Londýně Milan Harminc se přímo dal k dispozici čs. odboji.

Podmínky pro odbojovou činnost na Slovensku se výrazně zlepšily počátkem roku 1943, po kapitulaci obklíčených německých vojsk u Stalingradu a obratu ve válce. Státní aparát (včetně četnictva) přestal vystupovat jednotně vůči odboji, mnozí činitelé začali odboji napomáhat nebo se ho přímo účastnili. Rozklad věrnosti administrativních i výkonných orgánů k režimu a jeho vedoucím představitelům pokračoval kupodivu rychle (Žikeš). Slovenští vojáci na východní frontě od té doby masověji přebíhali na stranu protivníka. Známý je třeba případ kapitána Jána Nálepky, který ze Zajišťovací divize (chránila komunikace v týlu německých armád) se spolubojovníky přešel k běloruským partyzánům. Vírou ve spolehlivost slovenských jednotek pro německé cíle nejvíce otřásl masový přechod vojáků Rychlé divize k sovětské armádě v říjnu 1943 u ukrajinské Melitopole. Doma na Slovensku byla nejaktivnější vojenskou odbojovou skupinou čtveřice důstojníků (Ján Golian, Mikuláš Ferjenčík, Mirko Vesel a Dezider Kišš-Kalina). Pod Golianovým vedením postupně vzniklo Vojenské ústředí na Velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici (duben 1944). Němci utajené přípravy povstání neodhalili, přestože měli na Slovensku síť informátorů.

V červnu byly na příkaz guvernéra Slovenské národní banky a předsedy Nejvyššího úřadu pro zásobování Imricha Karvaše (1903–1981) do banskobystrické pobočky SNB přesunuty zásoby slovenských korun a na střední Slovensko víc než milion litrů pohonných hmot. Záminkou bylo ohrožení Bratislavy bombardováním. Ján Golian posílá plán povstání ke schválení čs. exilové vládě v Londýně (již od dubna má spojení s londýnským MNO prostřednictvím vysílačky). V témže měsíci poblíž Liptovské Osady na pomezí Nízkých Tater a Velké Fatry seskočila první skupina partyzánů ze SSSR, vedená P. I. Veličkem. Měla za úkol rozdmýchat na Slovensku partyzánské hnutí.

2. srpna 1944 odletělo na Golianův příkaz do SSSR letadlo s nadporučíkem Jánem Koreckým, který jako styčný důstojník Vojenského ústředí vezl sovětským velitelům plán vojenského povstání. O dva dny později do SSSR odletěla také politická delegace Slovenské národní rady (Karol Šmidke, podplukovník Mikuláš Ferjenčík). Vezla s sebou nejen Golianův plán, ale také tzv. Čatlošovo memorandum (nástin vojensko-politického převratu, během kterého by Slovensko přešlo na stranu Spojenců, vyhlásilo válku Maďarsku a otevřelo průchod přes karpatské průsmyky Rudé armádě). Golianův plán byl tomu Čatlošovu do značné míry podobný. Jeho základním problémem však bylo nedostatečné spojení s východoslovenskou armádou.

Jakmile se přednosta čs. vojenské mise v SSSR generál Heliodor Píka seznámil s písemnými i ústními informacemi od Koreckého, vypracoval dokument s návrhem plánu povstání a předal jej sovětskému velení. Mimo jiné v něm navrhl nasazení 2. čs. paradesantní brigády na obsazení letišť (buď Tri Duby u Zvolena nebo Mokraď u Liptovského Mikuláše).

Nepoznáme interné sovietske hodnotenia tohto návrhu. Vieme však, že pred vznikom povstania kompetentné československé orgány žiadnu odpoveď nedostali… Zjavne podobne ako organizátori povstania doma, ani na sovietskej strane neočakávali taký rýchly spád událostí, poznamenali k tomu J. Jablonický a J. Pivovarči (Slovenské národné povstanie, Bratislava 1969).

Nejakí slovenskí vojaci z Harmanca si dali v Národnom dome, v plne obsadenej kaviarni, hrať sovietske piesne. Čo bolo dlho vo vzduchu, to jedného rana zhmotnelo: partizáni obsadili mesto. Vzrušenie myslí bylo obrovské, každý naraz pocítil, že je konec slovenskoštátovskej idyly, že na brány mesta zaklopal osud; ostrý pach dejín prevzal slovo. Výzor mesta sa radikálne zmenil. Povstalecká Banská Bystrica bola mesto hore nohami, bola kotol, v ktorom to vrelo a kypelo; bolo to hemženie množstiev, fascinovaných náhlym prechodom do neistoty; bázeň, zmätok, očakávanie sa miešali s výzvami, básňami a piesňami z rozhlasu. Tak vzpomínal na dny před povstáním i na jeho propuknutí literární kritik Alexander Matuška (Jeseň 1944 osobne i neosobne, ve výboru O duchovnom kolaborantstve, Bratislava 2015).

V polovině srpna vyhlásila bratislavská vláda stanné právo a pokusila se neúspěšně zakročit pomocí armády a četnictva proti sílícímu partyzánskému hnutí. 20. srpna americké letectvo vyřadilo z provozu rafinerii v Dubové u Banské Bystrice, se kterou povstalečtí velitelé počítali ve svých plánech. 21. srpna partyzáni obsadili obec Sklabiňa v Turci a vyhlásili tam obnovení Československé republiky. V následujících dnech Berlín definitivně rozhodl stabilizovat situaci na Slovensku přímou okupací. Partyzáni v Brezně zatkli a pak postříleli skupinu místních funkcionářů ľuďáckého režimu (včetně poslance slovenského sněmu Františka Slameňa). V Martině železničáři a partyzáni zadrželi v mezinárodním rychlíku německé cestující (byl mezi nimi také podplukovník Walter Otto). Další den je na dvoře martinských kasáren postříleli. Prezident Tiso dal německému vyslanci Ludinovi souhlas se vstupem německých vojsk na Slovensko a s odzbrojením slovenské armády.

Stručná povstalecká kronika

V úterý 29. srpna 1944 ráno začaly německé jednotky obsazovat Slovensko. Téhož dne přiletěl velitel slovenské armády generál Jozef Turanec (1892–1957) z Trenčianských Biskupic na letiště Tri Duby u Zvolena. Chtěl se tam přesvědčit o situaci a podniknout opatření proti odboji. Na rozkaz svého podřízeného Goliana byl zadržen partyzány a následně převezen do Moskvy, odkud se vrátil až po skončení války. Turanec jen krátce předtím (25. 8.) převzal pravomoci generála Ferdinanda Čatloše, ministra národní obrany, kterému již nacisté (oprávněně) nedůvěřovali.

Pod tlakem německého vyslance Ludina a prezidenta Tisa přečetl Čatloš 29. 8. zhruba o půl osmé večer v rozhlase projev, který ve skutečnosti připravil šéf úřadu propagandy (dříve spisovatel) Tido J. Gašpar. Oznámil v něm, že na Slovensko vstupuje německá armáda s cílem zajistit pořádek. Odbojové pracovníky projev zaskočil a hlavně dezorientoval množství sympatizantů protiněmeckého vystoupení v armádě.

Ilegální vojenské ústředí v Banské Bystrici v čele s Golianem na to reagovalo obsazením budovy Velitelství pozemního vojska, do města vstoupily partyzánské oddíly. Golian vydal vojenským posádkám předem dohodnuté heslo: Začnite s vysťahovaním! Následujícího dne složili důstojníci přísahu věrnosti ČSR a Vojenské ústředí se změnilo na Velitelství Československé armády na Slovensku. Vojenské posádky na středním Slovensku se přidaly k povstání, v oblasti Banská Bystrica – Zvolen – Brezno byla vyhlášena mobilizace. Ráno 30. srpna také vystoupili v banskobystrickém vysílači s povstaleckou výzvou Ján Ursíny (politik prvorepublikové agrární strany) a za vojáky podplukovník Mirko Vesel, aby aspoň částečně neutralizovali Čatlošův projev. Vyzvali k celonárodnímu odporu proti německé okupaci a prohlásili se za součást čs. branné moci, politicky podřízené londýnské exilové vládě.

K povstání se připojilo také četnictvo (žandáři). Ještě odpoledne 29. srpna vojáci žilinské posádky otevřeli sklady. Výdej zbraní však nebyl dostatečně organizovaný a část z nich si rozebralo obyvatelstvo. Některé slabé vojenské oddíly se dokonce pokoušely klást odpor postupu německé armády přes moravsko-slovenské pomezí (bojovalo se u Hričova a Brodna). Hned následujícího dne se však obránci Žiliny museli stáhnout ke Strečnu. Ve Strečnianské tiesňavě se rozhořely prudké boje, jejichž účastníky byli nejen slovenští vojáci a partyzáni, ale také jednotka francouzských partyzánů pod vedením Georgese de Lannuriena (1915–1988). Jejich boj připomíná dodnes obelisk na vrchu Zvonica pod Strečnem. Na tomto místě je vhodné připomenout, že během povstání bojovali proti fašistům nejen Slováci, ale také příslušníci mnoha dalších národů, např. Češi, Poláci, Maďaři a další (uvádí se kolem 30 národů). Mezi nimi i Němci.

Nejméně spolehlivou součástí obrany pod Strečnem se stala sovětská partyzánská jednotka P. I. Velička, kterého Vladimír Žikeš ve svých vzpomínkách označil za primitiva opilého mocí. Ruští partyzáni měli hájit levý břeh Váhu, na svěřený úsek však vůbec nedorazili. Umožnili tím Němcům boční obchvat a povstalci tak brzy ztratili strategický bod obrany. Němci se snažili rychle obsadit důležitý Ružomberok, kde měli zbrojní sklady (doprava na strategické košicko-bohumínské dráze byla obnovena 15. 8.). Kromě toho usilovali proniknout z jihu na horní Nitru, kde byly uloženy zásoby benzinu. Navíc chtěli ovládnout tamější hnědouhelný revír (Handlová, Nováky). Povstalci strategické zásoby benzinu v Zemianských Kostolanech nemohli zachránit, protože Veličko nechal zcela nesmyslně trhavinami zničit dlouhý tunel u Handlové, přestože se mu podobné nekoordinované aktivity snažil rozmluvit osobně Gustáv Husák jako představitel -Slovenské národní rady (a Golian za vojáky).

30. 8. v bratislavském rozhlase promluvili prezident Tiso a generál Augustín Malár (1894–1945, velitel východoslovenské armády). Oba odsoudili povstání a vyzvali obyvatele i armádu, aby nekladli odpor postupujícím německým jednotkám. Téhož dne začal z Banské Bystrice vysílat Slobodný slovenský vysielač, který se stal jedním ze symbolů povstání.

V Berlíne rozsah odbojovej činnosti na Slovensku značne podcenili. Pôvodne vôbec nerátali s frontovými bojmi, naopak domnievali sa, že na pacifikovanie „bánd“, ako nazývali všetkých ozbrojených príslušníkov odboja, bude stačiť vojensko-policajná akcia… (Lacko).

Tak jednoduché to nebylo, povstalci ovšem ustupovali na všech frontách. Výjimkou byl krátkodobý postup na východě, když se jim podařilo znovu dobýt Němci předtím obsazený Telgárt. Velmi statečně se povstalci bránili na strategické výšině Ostrô jižně od Ružomberku, na kterou němečtí vojáci útočili neúspěšně více než desetkrát.

V daleko horších podmínkách poměrně široké doliny Nitry organizoval obranu u Baťovan (dnes Partizánske) kapitán Adolf Weinhold, v bojích zajatý a následně popravený. Obranné boje na horní Nitře si vyžádaly několik stovek slovenských obětí. Povstalcům se všeobecně nedostávalo především těžkých protitankových a protiletadlových zbraní, slabé bylo také letectvo, navíc se zastaralými stroji. V pěchotě měli povstalci početní převahu (minimálně dvojnásobnou), nedokázali jí však využít.

Jen malá část vojáků východoslovenských divizí dokázala přejít k partyzánům. Cíle karpatsko-dukelské operace (začala 8. 9.) – tedy pomoc SNP – byly zjevně nereálné. Začátek útoku přes Karpaty však byl pro povstalce nepochybně morální vzpruhou, navíc si vynutil odvolání množství německých vojáků z povstalecké fronty. Díky tomu se úseky povstalecké obrany na řadě míst dočasně stabilizovaly.

17. září přiletělo na Slovensko ze SSSR 22 stíhaček 1. čs. samostatného stíhacího leteckého pluku pod vedením Františka Fajtla. Podařilo se jim omezit německou nadvládu ve vzduchu. Hned druhý den po příletu se pluk vyznamenal náletem na letiště v Piešťanech. V polovině září Hitler, nespokojený s průběhem pacifikace povstání, nahradil ve funkci velitele okupačních vojsk generála Bergera generálem Höflem. Nejpočetnější formací německých vojsk na Slovensku se stala divize SS Galizien. Tvořilo ji téměř 15 000 vojáků a důstojníků, většinou Ukrajinců z Haliče (Němci zastávali jen velitelské pozice). Pouze část divize ovšem plnila bojové úkoly. Zbytek, tvořený nováčky, zajišťoval zázemí (především údolí Váhu a Oravu).

Na frontě pokračovaly těžké boje, zejména u Žiaru nad Hronom (tehdy Svätý Kríž nad Hronom). Povstalecký odpor však postup Němců jen zpomalil. 7. října převzal velení povstalecké armády místo Goliana generál Rudolf Viest (mimochodem jediný Slovák, který za 1. ČSR dosáhl generálské hodnosti). S jeho jmenováním se počítalo již dřív, Golian ve funkci velitele povstání představoval provizorium.

Mezi 25. 9. a 17. 10. přiletěla na Slovensko 2. čs. samostatná paradesantní brigáda. Uskutečnila několik úspěšných protiútoků a stabilizovala obranu v údolí Hronu až do 26. 10. Bohužel šlo o jedinou skutečně kvalitní jednotku zhruba 60tisícové povstalecké armády (část vojáků z tohoto počtu byla ovšem beze zbraní), která nemohla tragický osud povstání zvrátit. Výsadkářů nebyly ani dva tisíce.

Poslední ránu povstání zasadil německý útok z Maďarska ve druhé polovině října. Horthyovská vláda byla totiž odstavena po pokusech vyjednávat se Spojenci, Němci povolali do svých služeb maďarské fašisty – nyilašovce. Do boje se zapojily také jednotky věrné ľuďácké vládě, především Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy (nově formované, s původní Hlinkovou gardou neměly nic společného). Odhaduje se, že na začátku protipovstalecké generální ofenzivy (18. 10.) měly okupační jednotky na západním a středním Slovensku cca 75 000 příslušníků, do přímých středů s povstalci jich zasáhlo asi 25 000.

7. 9. USA uznaly povstaleckou armádu i partyzány za součást spojeneckých ozbrojených sil, na což však Němci stejně většinou nebrali zřetel. O dva dny později tak učinila i britská vláda. 8. 9. byla zahájena karpatsko-dukelská operace Rudé armády s cílem pomoci povstání (21. 9. byla osvobozena první východoslovenská obec – Kalinov, 6. 10. překročili někdejší čs. hranici v Dukelském průsmyku příslušníci 1. čs. armádního sboru v SSSR). 18. 10. byla zahájena generální německá ofenziva s cílem definitivně zlomit povstání. 27. 10. padla Banská Bystrica, 30. 10. se tam konala slavnostní přehlídka německých vojsk, při níž prezident Tiso vyznamenával německé vojáky a osobně sloužil děkovnou mši.

Gustáv Husák mezi Bratislavou, Banskou Bystricou a ilegalitou

Specifickou roli sehrál v povstání Gustáv Husák (1913–1991), pozdější vězeň (1951–1960) z procesu s tzv. buržoazními a nakonec normalizační československý prezident. Ambiciózní právník a levicový aktivista se v prvních letech Slovenského štátu držel v odbojové činnosti zpátky. Měl k tomu jako všeobecně známá osobnost spojená s komunistickým hnutím dobré důvody. Konec konců si po hornické stávce v Handlové na podzim roku 1940, když policie preventivně pozatýkala významné komunisty, také poseděl několik týdnů v Ilavě. Když se v létě 1943 vrátil tajně z Moskvy na Slovensko komunistický funkcionář Karol Šmidke, našel vedení ilegální KSS rozbité (jeho členové byli pozatýkáni). Ke spolupráci proto přizval komunistické intelektuály G. Husáka a Laca Novomeského (1904–1976). Po dohodě s bývalými agrárníky se Husák vyšvihl do vedení ilegální Slovenské národní rady a stal se jednou z nejvlivnějších osobností odboje na Slovensku. Po vypuknutí povstání se přesunul z Bratislavy do Banské Bystrice, kde SNR vyšla z ilegality.

Vladimír Žikeš si do svých vzpomínek, které začal psát do šuplíku koncem r. 1976, poznamenal: KSS si osvojuje beze zbytku všechny zásluhy o slovenský odboj i slovenské povstání. O slovenskou minulost, současnost i budoucnost. Není však a nikdy nebyla ochotna převzít též zodpovědnost za žádný z neúspěchů odboje i povstání. Neúspěchy dává pohotově za vinu svým odpůrcům…

Osobně jsem uvítal povstání nejen jako objektivní a aktuální krok k uspíšení pádu Německa a posílení prestiže [čs. exilové] vlády v Londýně. Také jako subjektivní možnost seberealizace v tom gigantickém dění, v němž sice řadový jedinec nic neznamenal, ale velmi mnoho zmohl…

Komunisté byli jediní, kdo v přísné zakonspirovanosti se drželi v jednotné, sevřené řadě, neustále doplňované za padlé. Nakonec také vyšli z podzemí v Čechách i na Slovensku jako jediná organizovaná politická strana. Právem tedy uchopili moc. Že ji později zneužili…, to už je zase jiná záležitost…

Dr. Husák si zahrál v odboji a speciálně v povstání dokonalou reprízu Lenina. Ne ovšem ve světovém, ale v malém, slovenském měřítku. Byla to kopie až do podrobností, s deklaracemi, vydáním dekretu o půdě, vojenskou radou, rozdílením křesel, děsivě logickými postupy upevňování moci komunistické strany…

Rozporuplné hodnocení si vysloužila také sovětská pomoc povstání. Vztah Sovětského svazu k SNP rozhodně nelze hodnotit tak jednoznačně negativně jako v případě Varšavského povstání. V něm skutečně Rusové nechali polské elity vykrvácet v ozbrojeném vystoupení (Rudá armáda se zastavila za Vislou a nechala nacistům volnou ruku v pacifikaci povstání), aby jim pak nepřekážely při vytváření nového, komunistického Polska. V případě slovenského povstání byla nedostatečná pomoc povstalcům spíše výsledkem těžkopádné organizace a vojenského chaosu (v menší míře se uplatňoval i na západní frontě), než skrytého cíle po zhroucení povstání. Že však bylo sovětské vedení vedeno hlavně svými vlastními zájmy, a nikoliv ideou pomoci malému slovanskému národu, je zřejmé.

Podľa sovietskych predstáv mali partizánske skupiny v tyle nepriateľa prevádzať rôzne diverzné akcie a presne s takými úlohami boli na územie Slovenska vysadzované počas leta 1944 partizánske skupiny. Riadili sa direktívami Hlavného štábu partizánskeho hnutia v Kyjeve.

Červená armáda a jej jednotlivé fronty postupovali v boji proti nemeckému Wehrmachtu na celom úseku podľa rozkazov generálneho štábu a nejaké pripravované povstanie v malom štátiku, ktoré navyše z väčšej časti organizovali nekomunisti a o ktorom toho dokopy nič nevedeli, ich nemohlo v tomto postupe nijako vyrušiť. Podobné to bolo aj u vysadených sovietskych partizánov, ktorí mali svoje rozkazy. Tie však vôbec nekorespondovali s prípravami na celonárodné ozbrojené vystúpenie a Vojenskému ústrediu to spôsobovalo veľké starosti. Bolo totiž evidentné, že ak partyzáni neprestanú so svojimi akciami, Nemci Slovensko vojensky obsadia a povstanie by tak nutne muselo vypuknúť v krajne nepriaznivom variante. (Tomáš Černák, Martin Mocko: Husák v odboji a SNP 1938–1944, Bratislava 2016)

Ale zpět k dr. Husákovi. Ten se po porážce povstání ocitol v skupine, ktorú tvorili Šverma, Slánsky, Šmidke, Laušmann, Šmidkeho syn Dragutin, partizánsky velitel Asmolov a niekoľko dalších komunistov… Skupina se později rozpadla na několik částí. Sedmačtyřicetiletý Šmidke jen těžko snášel obtížný pochod (podařilo se pro něj chytit koně). Fyzické tažkosti začal mať v horskom prostredí aj Husák. Napriek mladému veku niesol vyčerpávajúci pochod stále tažšie a ťažšie. Treba si uvedomiť, že pri odchode do hôr nebol nikto vybavený oblečením a utekalo se v tom, čo mal kto práve oblečené. O neakom vysokohorskom a nepromokavom výstroji mohli povstalci vtedy iba snívať. Naproti tomu boli nemecké komandá dobre vybavené pre boj v ťažkom zimnom teréne… (Černák, Mocko). Husák s partyzánskou jednotkou bloudil až někam k Ďumbieru, kde se v důsledku fyzického vyčerpání zhroutil. Zachránil ho evangelický farář Ľudovít Bortel. Skupinka později sestoupila do Horné Lehoty, kde Bortel ukryl Husáka u sebe na faře. Odtud se Husák přes Brezno dostal do obce Žemberovce (u Levic), kde se skrýval v budově pošty až do osvobození.

Osudy vojáků

Začátkem roku 1944 se z iniciativy ministra národní obrany Slovenského štátu generála Ferdinanda Čatloše (1895–1972) začala formovat tzv. východoslovenská armáda, která měla sehrát klíčovou úlohu v připravovaném povstání. Čatloš si představoval, že se mu podaří vojenským převratem a přechodem na stranu Spojenců zachovat existenci Slovenska jako samostatného státu. Po zmíněném rozhlasovém projevu byl Čatloš nucený asistovat Němcům při odzbrojování bratislavské posádky. Když začalo být zřejmé, že se ho Němci chystají zatknout, uprchl začátkem září k povstalcům. Také jej nechal Golian zatknout a následně byl prostřednictvím sovětských partyzánů letecky dopraven do SSSR (společně s generálem Turancem). Na tom, aby se s Čatlošem žádným způsobem nejednalo o společném postupu, ale byl vyřazen ze hry, měl eminentní zájem exilový prezident Beneš.

Zcela ojedinělou roli sehrála v Povstání Nitra a její vojenská posádka v čele s majorem Jánem Šmigovským (1903–1945). Vzhledem k jeho věrnosti režimu povstalecké vedení se Šmigovským během příprav vůbec nepočítalo. Určenému povstaleckému veliteli se v kritický okamžik nepodařilo převzít velení, Šmigovský jej nechal uvěznit. Nepodlehl ani přemlouvání dalších důstojníků a neumožnil vojákům odchod na povstalecké území. Zaručil se však, že i když zachovají věrnost Tisovi a jeho vládě, do kasáren němečtí vojáci nevkročí. Po příchodu německých jednotek 2. 9. Němci kasárna obklíčili. Začalo vyjednávání, do kterého telefonicky vstoupili nejvyšší představitelé Slovenského štátu (Tiso) i Wehrmachtu (generál Berger). Pomohlo také to, že náčelníkem štábu bojové skupiny SS Schill byl Šmigovského dobrý známý ještě z ruského tažení. Nitra nakonec nebyla jako jediná slovenská posádka Němci odzbrojená. Povstání to značně uškodilo, protože se o město nemuselo bojovat, naopak se stalo významnou základnou německých protipovstaleckých aktivit. Šmigovský dokonce ani neumožnil osvobození politických vězňů z tamější věznice (včetně pozdějšího předsedy čs. vlády komunisty Viliama Širokého). Kromě toho spolupracoval s německými veliteli a předával jim informace, které uspíšily zhroucení povstalecké obrany na horní Nitře. Začátkem října 1944 byl Šmigovský jmenován velitelem 1. pluku tzv. Domobrany (nahrazovala rozpuštěnou slovenskou armádu a ve službách Tisova režimu spolupracovala s Němci). Začátkem dubna 1945 odešel Šmigovský za rodinou do Prahy, kde se dokonce zúčastnil Pražského povstání na straně povstalců. Po osvobození byl zatčen, odsouzen mimořádným soudem k trestu smrti a popraven. Ján Šmigovský se tak stal rozporuplnou a tragickou postavou dramatických událostí podzimu roku 1944. Na jedné straně svým jednáním poškodil jednoznačně a vědomě povstání, na straně druhé zůstal věrný své důstojnické přísaze (a tím Tisově vládě) a nepřipustil odzbrojení své posádky.

Na opačné straně pomyslné barikády stál generál Rudolf Viest (1890–1945), který s několika dalšími bývalými legionáři (včetně A. Malára) podepsal prohlášení, ve kterém se v březnu 1939 před jednáním slovenského sněmu postavili proti odtržení Slovenska od Československa. Začátkem září odešel 1939 legálně (na platný cestovní pas) do emigrace z Maďarska (v Budapešti pracoval jako člen maďarsko-slovenské delimitační komise). Po bojích ve Francii se stal členem čs. exilové vlády v Londýně. Začátkem října se vrátil přes Moskvu na Slovensko (spolu s částí 2. čs. paradesantní brigády).

Po porážce povstání byli generálové Golian (1906–1945) a Viest zadrženi německými bezpečnostními orgány v obci Pohronský Bukovec. Měli v plánu přejít Hron a přesunout se do oblasti Veporských vrchů a Polany, kde pro ně byla připravena lovecká chata se zásobami potravin. Povstaleckí generáli to mali v horách o niečo ťažšie než Husák so svojou skupinou. Po generáloch doslova poľovali nemecké speciálně jednotky, ktoré mali rozkaz ich za každú cenu zajať. Pre Nemcov mal najmä Viest obrovskú cenu, keďže na povstalecké území prišiel priamo z Londýna, kde bol členom exilovej vlády… Robili teda všetko pre to, aby skupinu s generálmi vypátrali, oboch zajali a zpravodajsky maximálne vyťažili… (Černák, Mocko).

Nedlouho po porážce Povstání zahájili Němci popravy zadržených odbojářů a povstaleckých vojáků (v Kremničce a ve vápence při obci Nemecká bylo za pomoci příslušníků Pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy povražděno několik stovek osob). Do koncentračních či internačních táborů a věznic bylo v důsledku SNP odesláno přibližně 30 000 slovenských občanů. Byli mezi nimi i lidé, kteří se do odbojové činnosti nijak nezapojili a měli prostě tu smůlu, že se zrovna nacházeli v oblastech, které nacistické jednotky pacifikovaly. Štěstí měli ti, kterým se v Říši podařilo získat statut smluvních dělníků. V důsledku strádání na konci války, především tzv. pochodů smrti, zahynulo přibližně 800 Slováků. Německé jednotky spolu se slovenskými kolaboranty také vypálily na Slovensku několik desítek obcí a samot.

Válečných zločinů se ovšem, byť v mnohem menší míře, dopouštěli i povstalci. Nejtragičtějším případem bylo zavraždění necelých dvou stovek německých civilistů (mužů) partyzány u Skleného nedaleko Prievidze a okradení jejich mrtvol o cennosti.

Hrob ve vlasti si člověk musí zasloužit

Doufám, že do čtyř dnů bude celá záležitost skončena, prohlásil velitel německých okupačních vojsk na Slovensku generál Berger 2. září 1944. Povstalci se však bránili ještě skoro celé dva měsíce. Bylo to však za cenu značných, mnohdy zbytečných ztrát na životech, o materiálních škodách nemluvě. Zkušenost ukázala, jak organizačně špatně bylo vojenské povstání připraveno. Špatně a diletantsky... (Žikeš).

Závěr povstání byl neslavný. Obrana Banské Bystrice v podstatě nebyla organizována. Ve městě otevřely všechny hostince a krčmy své výčepny a vydávaly alkohol zdarma… Chaos a panika na jediné silnici byla nepopsatelná a vyvrcholila nenadále silným bombardováním německými letouny, které nadělalo mnoho škod na materiálu a způsobilo ztráty lidských životů… (V. Přikryl: Pokračujte v horách, Praha 1947). To ještě bylo pěkné počasí a jasné nebe usnadňovalo Němcům letecké operace. A to nejhorší prchající povstalce teprve čekalo – přežít zimu v zasněžených horách.

A potom ústup. Na noc sme si niekoľkí našli miesto – bolo to na Starých Horách – na chodbe polo- či celoposchodového notárskeho domu. Tu som zažil čosi, na čo tiež nikdy nezabudnem. Podvečer – v tme nad hlavou nám ešte nelietali lietadlá – sme počuli hore schodmi kroky. Bol to člen paradesantnej brigády, ktorý popoludní toho istého dňa v podnapitom stave a zamázganý od blata – kráčal po najväčšom – vykrikoval: Hitler kaput! Zastavil sa, oprel sa rukou o zábradlie, usmial sa na nás…, a potom vyriekol: Hrob vo svojej vlasti, chlapci, si musí človek zaslúžiť. (Matuška)

27. října 1944 vydal velitel 1. čs. armády na Slovensku poslední rozkaz. Generál Viest se v něm loučil s vojskem a nařizoval pokračovat v boji partyzánským způsobem. Účastnit se ho měli pouze ti, kteří se dobrovolně přihlásí. Z oblasti Donoval ustupovaly zbytky povstalecké armády směrem na hlavní hřeben Nízkých Tater do masivu Prašivé. Počasí se prudce změnilo. Po několika dnech pochodu se podařilo vyčerpaným vojákům dojít k partyzánskému táboru plukovníka sovětské armády A. N. Asmolova (1906–1981) jižně pod hřebenem Nízkých Tater. Asmolov byl od 29. 10. 1944 velitelem Hlavního štábu partyzánského hnutí v ČSR (funkci převzal od Šmidkeho). Asi dvě hodiny po jejich příchodu dorazil do tábora sám Asmolov se svým štábem a s poslanci Švermou, Slánským, Laušmanem a Šmidkem. Nečekali jsme, že se setkáme daleko od lidí v divokých horách s představiteli politické emigrace. Je to setkání stejně radostné jako žádoucí. Tiskneme si ruce… (Přikryl)

Později brigáda i partyzánské jednotky přecházejí přes hřeben do Lupčianské doliny. Usídlili se v několika opuštěných kolibách v lokalitě Soliska. Pokusy o zásobování z vesnic dole na Liptově byly neúspěšné, Němci je měli všechny obsazeny, aby „bandity“ v horách vyhladověli. Ještě před povstáním byly sice porůznu zřizovány nouzové sklady, většinu z nich však němečtí vojáci vypátrali a vyrabovali.

10. listopadu museli štvanci pod německým tlakem Soliska opustit a znovu přejít hřeben Nízkých Tater. Při přechodu Chabence zahynul ve vánici komunistický poslanec prvorepublikového Národního shromáždění Jan Šverma (1901–1944). Bojeschopnost brigády i partyzánů se prakticky rovná nule… Přesto mnozí z partyzánů měli stále na mysli, že přijde den, kdy již nebudeme vysilováni zápasem o holé živobytí a přejdeme k vlastním bojovým operacím, jak konečně bylo úmyslem nás všech, když jsme ustupovali do hor… (Přikryl)

Potíže se ovšem převážně stupňovaly.

Odraz Povstání v umění

Válečná Slovenská republika umožnila v prvních letech své existence rozvoj originální slovenské umělecké tvorby. Instituce i movitější jednotlivci si např. objednávali pro výzdobu svých prostor obrazy. Slovenské výtvarné umění prožívalo v té době vysloveně konjunkturu. Mnozí umělci na druhé straně spolupracovali s odbojem. Mezi ty politicky nejangažovanější patřil Štefan Bednár (1909–1976), člen ilegální Komunistické strany Slovenska, kterého jeho přítel V. Žikeš charakterizoval jako člověka v krásném smyslu toho slova. Vystupoval pod krycím jménem Šimon, což se projevilo také v titulu jeho knihy vzpomínek Dvojník Šimon ide do povstania (Bratislava 1964). Š. Bednár je také autorem cyklu obrazů s povstaleckými a válečnými motivy. Na povstání a svoji účast v něm byl Bednár patřičně hrdý.

Po válce se pak povstání stalo významným inspiračním zdrojem především spisovatelů. Svá díla mu věnovali Vincent Šikula, Alfonz Bednár (v románu Sklenený vrch chápe povstání jako zkoušku lidského nitra) a mnozí další. Próza Smrť chodí po horách Vladimíra Mináče vyšla již r. 1947. Právě Mináč ovšem přispěl během normalizace k budování povstaleckého mýtu a v závěru života sklouzl k nacionalismu.

Čech Peter Jilemnický, který působil na Slovensku jako učitel a posléze se stal slovenským spisovatelem, věnoval povstání svůj román Kronika (též Vítr se vrací). Mě osobně však asi nejvíc oslovila povídka Dominika Tatarky Červený Benčat o zrzavém bázlivém chlapci, kterému se všichni smějí. Až do té doby, než za povstání obětuje život a s kulometem kryje ústup svých druhů. Román Jozefa Cígera-Hronského Svet na trasovisku nabízí zcela opačný pohled na události. Hronský jej napsal v emigraci a povstání v něm líčí veskrze negativně, jako plné zmatku a lží. Na Slovensku kniha mohla vyjít až r. 1991.

Snad ještě větší význam než v literatuře mělo zpracovávání povstalecké tematiky pro rozvoj slovenské kinematografie. Již r. 1948 natočil režisér Paľo Bielik film Vlčie diery, odehrávající se v létě 1944 a končící odchodem hrdinů k partyzánům. Hlavní hrdinku v něm ztvárnila Magda Husáková-Lokvencová, žena G. Husáka. Povstání bylo také tématem několika filmů tzv. slovenské (československé) nové vlny. Bezpochyby k nim patří Pieseň o sivom holubovi (1961) a Zvony pre bosých (1965) Stanislava Barabáše. Barabáš ještě před tím asistoval Bielikovi při natáčení filmu Kapitán Dabač (1959). V roli slovenského důstojníka, který se po spatření válečných hrůz na východní frontě vzepře svým nadřízeným a následně se přidá k povstání, exceloval Ladislav Chudík. Za jeden z nejlepších filmů o SNP je považována Dolina (1973) Štefana Uhra, milostný příběh odehrávající se ve víru války. Povstání se věnovala také normalizační televizní tvorba (seriál Povstalecká história, 1984, režie Andrej Lettrich).

Význam Povstání

Před třemi lety Ivan Kamenec k výročí zahájení SNP napsal, že bolo organickou, nezanedbatelnou a zahraničím rešpektovanou súčasťou protifašistickej rezistencie.

Prebiehalo v čase, keď vo viacerých európskych krajinách kulminoval v ozbrojenej alebo diplomaticko-politickej forme protinacistický odpor: Ozbrojené povstanie vo Varšave a v Paríži, prevrat v Rumunsku a v Bulharsku, separátny mier Fínska, ktoré sa odpútalo od spojenectva s Nemeckom, neúspešný pokus Maďarska o podobný krok. Všetky spomínané akcie sa odohraly krátko pred vypuknutím alebo počas Povstania, teda v auguste až októbri roku 1944. Určite to nebola prekvapujúca časová zhoda… (https://dennikn.sk/545050/par-poznamok-k-povstaniu/).

V čase vzniku [SNP] luďácká propaganda označovala za „čecho-luteránsko-židovsko-boľševický puč“, Beneš v ňom z Londýna videl znak údajnej loajality, ba podriadenosti Slovákov jeho čechoslovakistickej politike. V roku 1945 sa, naopak, povstanie ako symbol antinacistickej a antiľudáckej rezistencie zaradilo medzi nekritizovateľné otázky politického a spoločenského života. Teda už povojnový režim (tj. ne až komunistická ideologie) ho preniesol zo sféry historickej do sféry politickej, ba zasial do povedomia společnosti nový mýtus. Krátko po prevrate roku 1948 boli z piedestálu zásluh v ozbrojenom odboji zhodení predstavitelia armády… za hlavnú silu Povstania boli vyhlásení partizáni. Prevrat roku 1989 bol obratom aj vo výklade najnovších dejín… Objavilo sa množstvo iných, úplne protichodných názorov. Medzi nimi vynikla najmä tendencia dehonestácie Povstania a jeho účastníkov, snaha pozerať sa na udalosti len očami ľudáckej propagandy z jeseně 1944. Podobne ako postava dr. Tisa je aj povstanie akoby symbolom našej rozdelenej historiografie... (Lacko).

V současnosti, s dostatečně velkým odstupem, bychom na SNP měli hledět střízlivě a uvědomovat si jeho kladné i záporné stránky. Pozitiva podle mne přes všechny problémy převažovala. A není to jen můj názor, podobně se vyjádřil i velmi kritický V. Žikeš. Anton Rašla, vojenský prokurátor a aktivní účastník povstání, ve vzpomínkách napsal již před půlstoletím: Domnívám se, že slávě našeho povstání a dobrému jménu partyzánů a povstaleckých vojáků nebude nikterak na újmu pravdivá ukázka, že to byli jen lidé s obyčejnými lidskými vlastnostmi a slabostmi, a nikoli bytosti zvláštního ražení, kalené... (A. Rašla: Polní prokurátor vzpomíná: Vzpomínky na léta 1938–1945, Praha 1970, přeložil Stanislav Kohout).

Rozhodně bychom však na povstání neměli zapomínat. Výše citovaný Alexander Matuška ne nadarmo již r. 1931 v eseji napsal: Pri každom počínaní sa musí človek alebo národ o niečo opierať. Slovenské národní povstání patří k takovým opěrným bodům nejen slovenských, ale i českých dějin. Z Čechů působících v té době na Slovensku jako hospodářští odborníci ho podporovali v podstatě všichni. Nebylo jich tam tenkrát úplně málo. A vůbec všichni lidé, bez ohledu na národnost, kteří se dokázali postavit nacistickému (či jinému) totalitnímu režimu, si zaslouží naši úctu. Někteří (vůdčí postavení mezi nimi zaujímal G. Husák) již tehdy měli před sebou vidinu převzetí moci. Mnozí z nich však usilovali o obnovené, demokratické, sociálně spravedlivější Československo, ve kterém by Slováci žili s Čechy jako rovnoprávné národy. Že se vše nakonec vyvinulo úplně jinak a Československo dokonce přestalo existovat, je věc druhá.

Hynek Skořepa (1975) je geograf.

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.