Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 4 > Blanka Kalinová: Za novou mezigenerační smlouvu

Blanka Kalinová

Za novou mezigenerační smlouvu

Nástup silných poválečných ročníků do důchodového věku klade zvýšené nároky na penzijní systémy financované odvody stagnujícího nebo dokonce ubývajícího obyvatelstva v aktivním věku. Současný demografický vývoj se tak může stát pramenem napětí ve společnosti a ohrozit nepsanou smlouvu mezi generacemi, podle níž senioři počítají s podporu mladších, kteří ji předpokládají od generací následujících.

Součástí mezigenerační smlouvy bylo také odjakživa dědictví předávané rodiči dětem, jehož význam v individuální rovině stejně jako celospolečensky v posledních letech stoupá. Téma jeho (většího) zdanění však zůstává velice kontroverzní: převážná část veřejnosti považuje dědickou daň za neoprávněnou konfiskaci rodinné solidarity státem, zatímco někteří ekonomové a politici vidí v dědictví jednu z nejvážnějších příčin stoupající sociální nerovnosti. Konečně chápeme-li dědictví v širším slova smyslu jakožto veškeré hmotné a nemateriální statky předávané starší generací té následující, pak obnovená společenská smlouva by také měla v nějaké formě integrovat mezigenerační ekologickou odpovědnost a solidaritu.

Výzvy plynoucí ze stárnutí obyvatel

Dnes stárnoucí početná generace baby-boomerů, narozených v letech 1946 až 1960, představuje ve většině vyspělých zemí velkou zátěž na penzijní systémy, financované dotacemi státu a odvody podniků a zaměstnaných. Propast mezi rostoucím počtem seniorů a zmenšující se kohortou aktivního obyvatelstva, dnes vyhrocená v některých vyspělých zemích jako např. Japonsko, se postupně nevyhne ani rozvíjejícím se zemím, u nichž už také dochází ke zvyšování průměrného věku a poklesu porodnosti. V Číně dnes senioři nad 60 let představují přes 17 procent celkového obyvatelstva, v roce 2050 to už bude podle současných odhadů 35 procent, tedy percentuálně víc než např. ve Francii. Očekává se, že v celosvětovém měřítku proporce lidí nad 65 let stoupne na téměř 12 procent v roce 2030 a na 16 procent v roce 2050.

Kromě demografického vývoje uvnitř zemí samých je třeba také vzít v úvahu světový migrační pohyb. Příliv převážně mladých migrantů má za následek růst aktivního obyvatelstva ve vyspělých zemích, současně jejich odchod s sebou nese stárnutí domovské populace. Tato situace silně postihla některé bývalé komunistické státy jako Rumunsko, Polsko či Ukrajinu, které za posledních 10 let ztratily až 20 procent obyvatelstva. Za posledních 30 let obyvatelstvo v nových členských zemích EU kleslo o 7 procent, zatímco v západoevropských zemích vzrostlo o 12 procent. Podle některých odhadů žije nyní 15–18 milionů Východoevropanů v západní Evropě. Skupina nových členských zemí dnes představuje 20 procent EU oproti 23 procentům v roce 1989. Odchod většinou kvalifikovaných jedinců, posléze zakládajících rodinu jinde, dále prohlubuje negativní vývoj ve výchozích zemích. Masivní přesun obyvatelstva uvnitř Evropy může ovlivnit i politickou situaci: silná imigrace vyvolává nevoli v cílových zemích, zatímco u stárnoucího obyvatelstva ve východních zemích se snadněji prosazují konzervativní a populistické tendence.

Penzijní systém financovaný státními příspěvky a povinnými odvody zaměstnanců a zaměstnavatelů, který je dnes pravidlem ve většině vyspělých zemí, znamenal zásadní rozchod s dávnou praxí, kde děti byly jakýmsi pojištěním rodičů ve stáří. Současná mezigenerační společenská smlouva umožnila poválečným generacím přenést aspoň po hmotné stránce odpovědnost za stárnoucí rodiče na stát. Tato situace se mohla udržet za předpokladu silných ročníků aktivní populace a nízkého úmrtního věku. Ve Francii je ještě dnes průměrná životní úroveň důchodců o něco vyšší než celkový průměrný příjem, ale stále stoupající výdaje na důchodový systěm (momentálně téměř 14 procent hrubého vnitřního produktu ve Francii) neumožní tuto mimořádnou situaci udržet v budoucnosti. Většina vyspělých zemí tak už dnes musí přistoupit na reformu penzijního systému, zatím především cestou prodloužení věku odchodu do penze.

Za posledních třicet let bylo zvyšování očekávané délky života pravidlem. Výrazný pokles se objevil nejprve ve Spojených státech, kde se přičítá mimo jiné velkému počtu úmrtí způsobených masivním předávkováním léky, nárůstem sebevražd a chronických nemocí. Podobný problém se začíná týkat evropských zemí: např. ve Francii už několik let očekávaná délka života u mužů roste jen nepatrně (nyní 79,4 let), a dokonce zatím mírně klesá u žen (85,3 let), jejichž životní podmínky, včetně zlozvyků jako kouření, se dnes liší méně od mužských vrstevníků, než tomu bylo u předcházejících generací. Příčinou mohou být různé patologie vyplývající ze zhoršujícího se životního prostředí a z moderního způsobu života, např. obezita. Potvrzuje se také vliv sociálních podmínek na délku předpokládaného života: ve Francii 5 procent nejchudších lidí umírá o 13 let dříve, než je tu průměr.

Nepřerušovaný nárůst věkového limitu tedy nelze očekávat. Spolu s neodkladným definitivním odchodem silných poválečných ročníků to může částečně přinést zmenšený tlak na penzijní výdaje. Faktem zůstává, že soužití ne tří, ale čtyř generací bude stále častější. I méně pokročilé stáří však s sebou nese narůstání vážných fyzických a psychických problémů často vyúsťujících do ztráty autonomie, která klade zvýšené hmotné a odpovědnostní nároky jak na rodiny, tak na společnost. Už dnes vysoké výdaje na zdravotní péči především ve vyspělých zemích jsou tak odsouzené dále narůstat kvůli stárnoucí populaci.

Rostoucí role dědictví

Důležitým článkem společenské smlouvy mezi generacemi bylo od nepaměti dědictví předávané rodiči dětem. Jeho role ve společnosti a v osudu jedinců neprošla přímočarým vývojem. V 19. století hrálo dědictví důležitou úlohu, jak o tom svědčí generace rentiérů zvěčněná v mnoha románech. Ve 20. století význam zděděného majetku ustoupil pod vlivem dvou světových válek, hospodářské krize dvacátých let a konečně zrušením soukromého vlastnictví v komunistických zemích. V současné době se dědictví znovu dostává do popředí vzhledem k dlouhodobé politické stabilitě, nepřerušovanému hospodářskému vzestupu v západních zemích a konečně změně režimu a zavedení restitucí na Východě. Poválečné generace mohly nahromadit větší majetek také díky pracovní kariéře nepřerušované častou nezaměstnaností.

Vývoj ve Francii stoupající váhu dědictví jasně ilustruje: v roce 1970 majetek Francouzů vycházel ze dvou třetin z vlastní práce a úspor a zbývající třetina pocházela z dědictví. V roce 2015 už dědictví představovalo polovinu jejich majetku. Jde samozřejmě o průměr, neboť 40 procent Francouzů nedědí nic. V absolutních číslech se síla tohoto fenoménu také potvrzuje: v roce 1980 roční objem zděděného majetku byl 52 miliard eur, zatímco v roce 2015 už dosáhl 237 miliard eur.

Právě kvůli sumám, které jsou dnes ve hře, a hlavně vzhledem k „nespravedlnosti“ dědictví a jeho nevyhnutelným následkům pro sociální nerovnost ve společnosti přitahuje dnes otázka zdaňování dědictví pozornost řady ekonomů. Většina veřejnosti se ovšem staví proti zvyšování dědické daně, v níž se spatřuje cosi jako „daň ze smrti“, která se dotýká samotné instituce rodiny a je amorální, protože sahá na životní úspory většinou už jednou zdaněné. Politicky je tedy dědická daň těžko obhajitelná a mnohé země skutečně přistoupily na její snížení (Spojené státy, Velké Británie) a některé ji dokonce zcela zrušily (Kanada, Itálie, Porugalsko, Švédsko). Francie sice stále aplikuje progresivní dědickou daň v závislosti na objemu zděděného majetku, ale různé úlevy a výjimky nakonec umožňují 85 procentům dědiců neplatit žadnou daň. Hnutí francouzských „žlutých vest“, kde sociální nerovnost byla hlavním zdrojem nespokojenosti a zvýšení kupní síly centrálním požadavkem, soustředilo svůj protest proti zrušení daně z bohatství, zatímco zdanění dědictví zůstalo okrajovým tématem.

Potvrzuje se tak častý paradox, kdy skutečnost a praxe, jež se zdají oprávněné na úrovni jednotlivců, v tomto případě rodiny jako dílčí jednotky, se mohou pro společnost ukázat jako problematické. Majetek pocházející z dědictví je přiřčen na základě kritérií nezávislých na objektivních zásluhách či osobní práci dědiců. Tím, že svým způsobem podkopává individuální úsilí a snažení, se dostává také do sporu s principem meritokracie, spravedlivého oceňování osobních zásluh. Někteří ekonomové dodávají, že dědictví, které je většinou ve formě nemovitostí, je navíc i ekonomicky neefektivní, protože nepředstavuje nové investice a noví majitelé jsou často horší manažeři než ti, kteří bohatství vytvořili.

Za novou mezigenerační smlouvu

Mezigenerační smlouva není klasický typ smlouvy. Zúčastněné strany ji neuzavírají s okamžitou platností, nýbrž se realizuje v delším časovém horizontu. To platí pro důchodové pojištění, neboť dospělí, přispívající na penze dnešním seniorům, očekávají, že další generace bude jednat podobně i v jejich případě. Také dědictví přichází na pořad dne s časovým odstupem a v situaci typické pro dnešek, kdy se lidský věk prodloužil, dokonce čím dál později. Stačí si připomenout dlouhé čekání následníka britské královské koruny.

Jak důchodový systém, tak dědictví jsou založeny na vzájemné důvěře mezi generacemi a na výhledu do spolehlivé budoucnosti s postupným generačním střídáním dávajících a přijímajících. Hlavní rozdíl je především v tom, že důchodový systém je smlouva uzavřená na úrovni celé společnosti, zatímco dědictví se realizuje většinou na rodinné rovině.

Přes stoupající finanční a společenské břemeno, které představuje stárnoucí obyvatelstvo všude ve světě, se nezdá, alespoň prozatím, že by to zanechalo stopy na mezigenerační solidaritě či empatii. Naopak, podle nedávných anket sledujících vývoj hodnot a postojů obyvatelstva se ukazuje, že zájem a starost o životní podmínky starší generace stoupají a jsou na předním místě, dokonce před soucitem se zdravotně postiženými a daleko před empatií s nezaměstnanými. Snad na oplátku starší generace dnes výrazně pomáhají mladším i finančně ještě před oficiálním přebráním dědictví.

Současný demografický vývoj, který rozkmitává společenskou rovnováhu zatím hlavně v oblasti důchodového zabezpečení ve vyspělých zemích, bude postupně přerůstat v celosvětový problém. Stárnoucí populace nebude jen výsadou dnes bohatých zemí a dynamika mladé populace v dnešních rozvíjejících se zemích nutně pozmění světovou geostrategickou rovnováhu sil. Přiznat globální následky světového demografického vývoje by však nemělo vyústit ve sterilní strach z imigrace, ale v pochopení komplexnosti příčin a následků a snahu se s nimi vyrovnat. Nelze se spokojit s řešením na úrovni jednotlivých zemí, jsou nutné globální přístup a multilaterální spolupráce.

Podobně i otázka dědictví je dnes čím dál častěji chápaná nejenom jako předávání majetku uvnitř rodiny, ale jako celospolečenská, ne-li celosvětová povinnost a odpovědnost starších generací vůči těm následujícím. Nová mezigenerační smlouva tedy přesahuje rámec rodiny, a dokonce se ani nemůže omezit na řešení výhradně jen v rámci jednotlivých národních společenství.

Blanka Kalinová (1947) je ekonomka, pracovala v sekretariátu OECD v Paříži, kde také žije.

Obsah Listů 4/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.