Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 5 > S Monikou Sznajderman hovoří Aleksander Kaczorowski: Vydáváme knížky o pozapomenutých zemích

S Monikou Sznajderman hovoří Aleksander Kaczorowski

Vydáváme knížky o pozapomenutých zemích

Také interview s laureátkou Ceny za kulturní přínos ke středoevropskému dialogu Źproběhlo po internetu mezi Varšavou a Wołowiecem v polských Nízkých Beskydech, sídlem nakladatelství Czarne.

Jak jistě víš, sledují nás diváci Ceny Václava Buriana, na které jsme se měli sejít v Olomouci. Těšil jsem se, že tam strávíme celý den při poslechu básní, v rozhovorech, u piva ve slavné Ponorce. Ale musíme se spokojit s rozhovorem přes internet. Především jsem se chtěl zeptat, jak se cítíš jakožto laureátka Ceny Václava Buriana?

Je mi taky moc líto, že teď nejsme v Olomouci, nedávno jsem na Facebooku prohlašovala, že mě nic nezadrží, ale zadrželi mě pořadatelé, kteří bohužel neměli jinou volbu. Ale doufám, že to oslavíme někdy později. Jsem velice poctěna. Už jsem jednou říkala, že je mi zároveň smutno, neboť mi to připomíná, že Vašek už není mezi námi, všichni by byli raději, kdyby tu byl s námi, než abych dostávala jeho cenu. Ale protože už to tak je, jsem šťastná, poctěná a velmi vděčná, že jsem cenu dostala. Je to cena krásného člověka, skvělého básníka, přítele. Dobrého člověka.

Vzpomínáš si, kdy jste se s Vaškem poprvé setkali? Bylo to v Olomouci, nebo někde úplně jinde?

Zdá se mi, že to bylo buď v Krakově, nebo v Olomouci. Sešli jsme se taky u nás doma, ale to už Vašek přijel i se Zuzanou. To už jsme byli nějakou dobu přáteli. Přesně už nevím, mám jen matné záblesky, že to bylo v hospodě někde v Krakově. Ale mohlo to být i v Olomouci, kam jsme jezdili na knižní veletrh. Vašek nám tlumočil a provázel nás, poprvé jsem tehdy jedla utopence. Pamatuju si samozřejmě, jak nás zavedl do Ponorky. On byl taková hvězda, která svítila na všechny okolo. Nějak to do sebe všechno zapadalo. Krásný člověk a skvělý přítel. Takového potkáš málokdy. Tou cenou jako by teď zase posvítil na mě.

Už podruhé jsem dostal za úkol napsat chvalořeč na laureáta této ceny. Jak mi David Voda mi před chvílí připomněl, ve chvalořeči jsem napsal, že kdybychom cenu neměli, museli bychom ji vymyslet už jen proto, abys ji mohla dostat právě ty. Jakožto vedoucí a spoluzakladatelka nakladatelství Czarne máš obrovskou zásluhu na popularizaci středoevropské literatury v Polsku. Ale taky na vedení středoevropského dialogu v tom nejlepším vydání – na poli kultury, literatury. A velmi doufám, jsem si téměř jist, že si tě díky tomu začnou cenit taky v Česku. Když řeknu, že už jsi v Polsku institucí, tak to bude znít hrozně, že?

To ano.

V Polsku zkrátka tvé aktivity všichni dobře znají. Můžeš přiblížit, jak vlastně vypadá ta vaše edice Středoevropská knihovna? Jaký má záběr? Je to stále to pole střední Evropy, na kterém nás Czarne překvapuje novinkami?

Těžko říct, nepamatuji si, kolik už toho je, naše Středoevropská knihovna je opravdu rozsáhlá. Hned naše třetí kniha bylo Zapomenuté světlo Jakuba Demla. Takže do tohoto okruhu jsme se pustili velmi záhy. Později, když jsme hledali literaturu, kterou bychom mohli přeložit a vydat, zdálo se nám přirozené hledat literaturu blízko našich hranic. Vznikající v nejbližším okolí. Byla to doba těsně po transformaci, nakladatelství vzniklo v roce 1996.

Za chvíli máte výročí.

Ano, za rok to bude pětadvacet let.

Polský trh byl přehlcený vším, po čem Poláci celá léta prahli. Populární literaturou, americkými paperbacky. Zato přestala úplně vycházet literatura jugoslávská, česká, ukrajinská, litevská a tak dále. Přitom za komunismu vycházely celé velké edice. A to i v samizdatu.

Ano, samozřejmě. A měli jsme vynikající překladatele, kterým najednou zbyly jen šuplíky plné překladů. Nastoupil volný trh a všechny to přestalo zajímat. My jsme si tehdy řekli, že je nám to blízké, ty země nás zajímají, rádi tam jezdíme. Slovensko máme na dosah ruky, o kus dál Maďarsko, Rumunsko, Ukrajina. Je to náš svět, tady žijeme. Je nám bližší než západní Evropa. Řekli jsme si, že tu mezeru vyplníme, ukážeme Polákům i tu nejnovější literaturu, která nám vzniká před očima, mladí autoři literárně přetvářející svou realitu, celou tu transformaci, kterou jsme procházeli všichni společně. Tak vznikla edice Jiná Evropa, jiná literatura, v ní jsme vydali opravdu hodně knížek. Autoři jako Herta Müllerová měli vlastní sérii, sedm knih jí u nás vyšlo ještě před Nobelovou cenou. Nebo sedmihradští autoři: Eginald Schlattner, Ádám Bodor.

Taky jste řadu autorů připomněli, třeba Danila Kiše.

Jistě, Kiše jsme chtěli vydávat od začátku. K našemu 25. výročí vyjde reedice Kišova Rodinného cirkusu. S novou předmluvou a doŹslovem. Kromě beletrie jsme vydávali taky Źeseje a literaturu faktu. Ze zemí středovýchodní a jižní Evropy. První takovou non-fiction edicí byla edice Střední Evropa. A tady malé překvapení: První kniha této edice a zároveň první vydání Alkova Pražského slabikáře, v roce 2001. Tahle knížka nás doprovází skoro celou dobu, každých pár let vzniká nové, rozšířené vydání. Je to jeden ze základních kamenů našeho naŹkladatelství. K našim 25. narozeninám vyjde nové, speciální, rozšířené třetí vydání Pražského slabikáře. Ta knížka dozrává spolu s naším nakladatelstvím. Nestárne, ale dozrává.

Vždyť má teprve dvacet let, je to ještě hezké Źděvče.

Tuhle edici jsem chtěla připomenout, i když v ní vyšly jen asi tři knihy. Druhá byla Andruchovyčova a Stasiukova Moje Evropa. Později jsme založili ještě jednu edici, nazvanou Sulina. S odstupem času kultovní, formující celou generaci. Ten název jsme vymysleli, když jsme vysedávali v tomhle zchátralém městečku, v přístavu v dunajské deltě. V té edici vyšlo opravdu hodně knih a je o ně velký zájem. Eseje na evropské téma, nejen o té Evropě, o níž je právě řeč, ale i o té západní či severní. Vydáváme knížky, ve kterých se píše o méně známých evropských zákoutích a o tématech, o nichž se často mlčí. O zapomenutých zemích, jako jsou Moldávie, Podněstří, Rumunsko… knihy převážně z této oblasti.

Myslím, že mnozí by mohli říct, že tahle edice byla jejich univerzitou.

To jsem zjistila, když jsem jednou zveřejŹnila všechny obálky knížek z této edice. Netušila jsem, že to bude mít takový ohlas. Když to lidi viděli na Facebooku, psali, že to byla pro ně opravdu univerzita, že na tom vyrostli, ty knížky pro ně byly opravdu důležité. Z toho mám radost. I dnes vydáváme české romány. Máme skvělé překladatele, mezi nimi Alek Kaczorowski, Jan Stachowski, Andrzej Jagodziński...

Také laureát Ceny Václava Buriana.

No vidíš, všechno to do sebe zapadá. Právě jsme vydali Lustigovy Krásné zelené oči, skvělý román, dosud v Polsku nevydaný. Takže tohoto okruhu zájmů se držíme a stále hledáme nová témata a nová jména.

A COVID vás jako vydavatelství neohrožuje?

Ne. Ten nás neovlivnil. Jedině pozitivně. Je mi líto, že to musím říct, ale měli jsme skvělé prodeje. Velmi rychle jsme se přizpůsobili propagaci na internetu. Jsme stále spíše menší nakladatelství, můžeme rychle měnit rozhodnutí, způsob prodeje, propagace, takže jsme o nic nepřišli. Jistě, máme obavy, tak jako všichni, o pokles ekonomiky, chudnutí obyvatelstva, knížky se mohou stát luxusním zbožím, vlastně jím jsou už nyní. Toho se bojíme všichni. Ale naše cílová skupina, docela velká, jsou lidé, kteří mohou sedět doma, pracovat na dálku, a ti začali doma číst knížky. To se projevilo na našich sloupcích prodeje, jak se říká.

Doufám, že v rozhovoru budeme pokračovat naživo na jaře, až pomine podzim a zima a situace se snad vrátí k normálu. Že se sejdeme v Olomouci a dáme si spolu to pivo, že se setkáš taky s českým publikem.

Přeju nám všem vše dobré, abychom odolali té hrozné covidové vlně a setkali se zase v klidu, v krásné jarní Olomouci, a společně zavzpomínali na Vaška.

Neautorizovaný záznam rozhovoru.

Přeložil Jan Jeišta

Aleksander Kaczorowski

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.