Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 5 > Hynek Skořepa: Odešel Pavel Branko

Hynek Skořepa

Odešel Pavel Branko

Člověk, kterého jsem sice osobně neznal, jehož osudy zprostředkované knihou vzpomínek Proti prúdu (Bratislava 2011) mne však ovlivnily. Brankovy paměti vyšly ve spolupráci s vydavatelství Marenčin PT a Slovenského filmového ústavu. Dalším střípkem k poznání osudů i postojů filmového kritika Pavla Branka se stal dokumentární film Hrdina našich čias (režie Zuzana Piussi, 2009).

Pavel Branko prožil pohnutý život, v němž se životní peripetie svérázného člověka střetávaly s velkými dějinami téměř celého století. Na svět přišel v dubnu 1921. Jako místo narození má uveden Terst, ve skutečnosti se však poprvé nadechl na palubě lodi ve východním Středomoří. Maminka byla Ruska s českými kořeny, otec slovenský žid. Rodiče se seznámili na Sibiři. Martu tam zahnala válka od Varšavy, otec Daniel (z Púchova) byl rakousko-uherským zajatcem, čekajícím na repatriaci. Pobývali spolu v Omsku a Irkutsku, do střední Evropy se vraceli kolem světa přes Vladivostok a následně Indickým oceánem.

Dětství prožil malý Pavel na okraji dělnické kolonie Hačava-Skálie jižně od Tisovce (vlastní Hačava je dnes součástí městečka Hnúšťa), v blízkosti magnezitové továrny, kde otec pracoval jako vedoucí skladu. Branko se celý život hlásil k tomu, že z Hačavy pocházel Matej Hrebenda (1796–1880), slovenský buditel a lidový spisovatel, nadšenec, akých plodia iba utláčané kultúry. Matej, přestože již v mladém věku oslepl, miloval knihy. Jako slepý žebrák putoval po slovenském venkově a roznášel knihy, které zachránil před vyhozením. Přitom sbíral lidové písně a pohádky.

Když roku 1930 Brankův otec odešel do důchodu, koupil domek v bratislavské Petržalce, protože chtěl svým dětem otevřít možnost studia. Petržalka ovšem byla pouze záchytný bod. Záhy vstoupil do stavebního bytového družstva v Masarykově kolonii (dnešní Trnávka). Tam se rodila multietnická komunita, protože zde žilo hodně Čechů, ale také Slováci, Němci, Maďaři, a dokonce ruští emigranti. Mladý Pavel si zde osvojil češtinu, k čemuž mu pomohly také desítky českých knih, které tehdy četl. Přes Sokol se pak v kolonii dostal ke sportu.

Studoval na slavném gymnáziu v Grösslingové ulici. U jejího názvu se musím jako přírodovědec zastavit. Myslel jsem si, že je pojmenována po nějaké významné osobnosti. Až jsem při jedné z návštěv Bratislavy zjistil, že své jméno získala podle ryby hrouzka obecného (slov. hrúz, něm. nářečně Kressling), který zde dříve žil v jednom z dunajských ramen. Na gymnáziu mladého Pavla učilo několik vynikajících profesorů a otevřely se mu poklady světové literatury. Nadanému studentovi stačilo, když byl ve vyučování pozorný. Učit se nemusel, po odpoledních dával kondice ze slovenštiny, matematiky s deskriptivou či z latiny. Otcův důchod byl sice slušný, ale na splácení domku přece jen nestačil.

... od sexty mi prischla nálepka boľševik, ktorú som hrdo nosil a podporoval. Napokon, podnes si s Willym Brandtom myslím, kto z našej generácie zamladi nebol komunistom, nemá sa veľmi čím chváliť...

Roku 1942 zakládal ilegální časopis Mor ho!, železničáři jej z Bratislavy rozváželi údajně až po Ružomberok. Z druhého čísla se na veřejnost dostal již jen zlomek a skupinu rychle pozatýkali. Proces se táhl, po konečném odsouzení byl Branko vězněn v Nitře, kde se potkával třeba s Viliamem Širokým, budoucím komunistickým předsedou vlády. O následném morálním selhání některých svých někdejších soudruhů se vyjádřil takto:

Moc korumpuje, ale to príde až postupne, časom. Za vojny boli všetci tí, čo sa neskoršie stali súčasťou mocenského aparátu, a teda aj jeho násilia, chlapi, s ktorými bolo cťou sa priateliť.

Po vypuknutí Povstání čekali každý den na osvobození a odchod na povstalecké území. Velitel zdejší vojenské posádky Ján Šmigovský se však odmítl k povstalcům přidat (psal jsem o tom v Listech č. 4/2019). Pak je přesunuli do Leopoldova, v únoru 1945, když už bylo slyšet sovětské dělostřelectvo, je vydali gestapu. To pak vězně soustředěné v Bratislavě postupně transportovalo do rakouského koncentračního tábora Mauthausenu. Tam pracovali při kácení stromů a odvozu kamení. Keď zvážim, ako sme v tom mraze, vysílení hladom, boli jarne oblečení a dierami prefukovalo na telo, nechápem, ako sme to aspoň časť z nás predsa len vydržali a prežili...

Během věznění Pavel snil, že se stane překladatelem knih. Pak žil na volné noze a jen těžce se protloukal. Rodina se tímto způsobem živit nedala. Své původní židovské jméno Haas si změnil na Branko. Do komunistické strany vstoupil v r. 1937, když z toho koukaly jen problémy, o deset let později, keď sa do nej hrnuli masy, ňuchajúce kariéru a beztrestnosť, z nej vystúpil... Môj krok krátko po uchvátení moci stranou neznamenal, že bysom nebol súhlasil s proklamovanými cieľmi. Nesúhlasil som iba s tým, že sa zmenili na zásterku pre iné, skryté ciele, ani s tým, že všetko sa robí zhora...

Po válce kromě překládání zahořel láskou k filmu, r. 1946 se dokonce na vlastní náklady vydal na festival do Karlových Varů. Na podzim 1948 začal psát první recenze do bratislavské Pravdy. Šlo o komunistické noviny, přijímali ho tedy ještě jako svého. K psaní recenzí se pak vždy vracel v dobách krátkodobého uvolnění, než ho r. 1972 postihl úplný publikační zákaz. Překládal pak pod cizími jmény.

Po listopadu 1989 spolupracoval s obnoveným Kultúrnym životom, po jeho opětovném zániku r. 1993 přispíval do Mostů. Zuzana Piussi v nekrologu (v internetovém Denníku N zveřejněn 26. 8. 2020) napsala:

Život Pavla Branka vždy išiel proti prúdu, za Slovenského štátu bol v koncentráku za prácu v ilegálnom komunistickom odboji, potom z komunistickej strany vystúpil po puči vo februári 1948, a preto bol za komunizmu odstavený. Kapitalizmus neznášal a k tomu všetkému bol zarytý ateista... Krehký útly muž, ktorý chodil na všetky filmy a výborne o nich písal...

Kapitalismus označuje Branko ve svých pamětech za jediný systém, který si o človeku nerobí ilúzie, berie ho takého, aký je naozaj, a v tom je jeho skazonosná sila, lebo je zároveň preborníkom v tom, jako budiť falošné ilúzie tak presvedčivo, že sa ich ľudstvo nevie striasť. Reálny socializmus bol v budení falošných ilúzií síce rovnakým preborníkom, no pretože sám žil vo svete ilúzií, z jeho ilúzií sa ľudstvo po čase vymanilo...

Pavel Branko od mládí trpěl zdravotními problémy, patrně v důsledku věznění v koncentračním táboře měl navíc zničený žaludek. Přesto sledoval „cvrkot světa“ téměř sto let. Když 17. srpna 2020 zemřel, chybělo mu do stovky pouhých několik měsíců. Zuzana Piussi se rozhodla svůj film o něm začít scénou z bratislavského obchodního centra Aupark. Tam je totiž oba před časem vyhodili z kavárny, když si zde P. Branko vytáhl vlastní jídlo (mohl jíst pouze vařené a mixované). Název zvolila podle Lermontovova románu Hrdina naší doby. Také její film totiž vypovídá o pocitech člověka, který se cítí zbytečný.

Trpel tým, že jeho články nikoho nezaujímajú a nikto nie je zvedavý na kritický postoj ku kapitalizmu. Trpel bulvarizáciou médií, ktoré nemajú záujem platiť a uverejňovať kvalitné analýzy s dlhším rozsahom... Hádali sme sa o politike a slovenských filmoch... Spomínam si, že som sa v tej době bila za pravicovů politiku a obhajovala som kapitalizmus a on pokojne argumentoval a smial sa, ako zúrim...

Zuzana Piussi v podtitulu své vzpomínky na Denníku N Pavla Branka označila za člověka, který se po skončení komunismu těšil na svobodu, ale v nové době neměl místo. Mluví mi tím z duše. Podobných lidí žilo a dosud žije v bývalém Československu (samozřejmě nejen tam) dost. A to je také to hlavní, co pro mne vyplývá z přemýšlení nad životem filmového kritika, publicisty a překladatele Pavla Branka. Kdo se drží svých ideálů a zásad, kdo se snaží odhalit pravou podstatu věcí, ten nikdy nemůže mít snadný život.

Hynek Skořepa

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.