Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 5 > Zbigniew Rokita: Bělorusko: Máme toho dost

Zbigniew Rokita

Bělorusko: Máme toho dost

Protestující Bělorusové mají celou řadu motivací, ale asi nejčastěji se opakuje jedna: máme toho dost. Pokud Lukašenko vydrží do konce dalšího funkčního období, bude se psát rok 2025 – třicátý první rok jeho vlády. Je to, jako by v Praze dodnes vládl Marián Čalfa; toto přirovnání nám snad umožní hněv a únavu Bělorusů lépe pochopit.

Alexandr Lukašenko si už před posledními volbami uvědomoval, že toto budou první, které nevyhraje, pokud proběhnou demokraticky. Věděl, že národ už ho nepodporuje (není-li tedy obklopen poradci, kteří mu namlouvají opak, zatímco sám ztratil kontakt s realitou), a měl dvě možnosti, které má každý autokrat. Mohl buď pustit opozici k moci (například se s ní o moc podělit), nebo volby zfalšovat a rozpoutat brutální represe. Nechtěl jít v Husákových stopách a vybral si druhou variantu.

Běloruská revoluce se od například té sametové liší v několika aspektech: Za prvé: režim nemá v úmyslu jednat s opozicí. Ignoruje ji, protestující označuje za výtržníky placené z Kyjeva, Washingtonu nebo Varšavy. Za druhé, opozice nemá výrazného vůdce – SvjaŹtlana Cichanouská se nachází v exilu a plní spíše symbolickou roli; neudává tón protestů, stojí trochu stranou. Cichanouská není Havel. A konečně za třetí, Lukašenko stále ovládá byrokratický i represivní aparát.

Běloruská pokojná revoluce připomíná spíš ruské protesty na Bolotném náměstí z let 2011–2012. Rusové tehdy také neměli lídra, také se ustanovila koordinační rada, úřady také nechaly nespokojence unavit, a nakonec protesty brutálně potlačily a vydaly drakonické rozsudky. Duch těchto událostí se nad Ruskem vznáší dodnes.

Nejde o Rusko, ale o Lukašenka

Když se Lukašenko rozhodl hrát vabank, bylo mu jasné, že v případě prohry nebude moci zůstat v zemi, založit nadaci a jako v Polsku generál Jaruzelski chodit na procházky se psem na vodítku. Červenou linii překročil v srpnu. Má na svědomí brutální represe a teď bude muset bojovat až do konce nejen o moc, ale také o zdraví a život. Je v takové situaci, v jaké byl Viktor Janukovyč v únoru 2014 – ten utekl do Ruska teprve, když neměl možnost dál krvavě potlačovat protesty. Lukašenko takovou možnost stále má.

Rusku takový vývoj událostí naprosto vyhovuje. Pro Vladimira Putina představuje Bělorusko strategický poklad a jen tak se ho nevzdá. Jak daleko dokáže zajít, aby si zachovat nad někdejším satelitem kontrolu, jsme viděli v případě Ukrajiny (válka v Donbasu, anexe Krymu). Ztráta Běloruska, jediného formálního vojenského spojence Moskvy v Evropě, by znamenala ústup Ruska o stovky kilometrů na východ a v určitém smyslu jeho vyloučení z Evropy. Zatím však všechno probíhá, jak si Kreml přeje.

V době ruské agrese vůči Ukrajině přestal být Lukašenko na západě vnímaný jako poslední evropský diktátor. Místo toho se stal partnerem západních vůdců a mimo jiné hostitelem mírových rozhovorů o rusko-ukrajinském konfliktu. Anexe Krymu ho skutečně vyděsila, neuznal ji a směrem ke Kremlu vyslal mnoho signálů, které měly zdůraznit běloruskou nezávislost. Putina si rozzlobil zejména v prosinci 2019, když odmítl další rusko-běloruskou integraci v rámci svazového státu – taková integrace by de facto znamenala další pohlcování malého Běloruska velkým Ruskem. Zbytky suverenity jsou totiž to nejcennější rodinné stříbro, které Lukašenkovi zbylo.

Teď se situace změnila. Lukašenko se drží u moci a Rusko ho podporuje vojensky, politicky i jinak (například posílá své novináře, aby nahradili běloruské kolegy, kteří na protest opustili posty ve státních redakcích). Evropská unie zároveň přistupuje relativně asertivně k falšování a represím: už oznámila, že až Lukašenkovi skončí současné funkční období, nebude ho nadále uznávat jako prezidenta, což znamená paralýzu diplomatických vztahů. To zmenšuje Lukašenkův manévrovací prostor a ještě více ho vhání do náruče Ruska. Stejně jako Lukašenka údajně iritují jeho občané a s radostí by vládl zemi bez lidí, Moskvu irituje fakt, že Bělorusko je stále nezávislé. Jak poznamenal Maxim Samorukov, analytik prestižního Carnegie Moscow Center: „Nejlepší varianta pro Kreml by bylo udělat z Běloruska Abcházii na steroidech. V Suchumi trvají protesty krátce, prezidenti se mění často a nečekaně, ale tento demokratický deficit Moskvě nevadí, protože abchazskou domácí i zahraniční politiku stejně diktuje ona.“

Je ovšem třeba pochopit, že na rozdíl od například ukrajinských revolucí (oranžové a důstojnosti) Bělorusové nyní nebojují za integraci se západem a „útěk z východu“. Na protestech je vidět velmi málo unijních vlajek. Sama Svjatlana Cichanouská – podle všeho vítězka voleb – zdůrazňuje, že nemá v úmyslu spolupráci s Moskvou přerušit. Většina Bělorusů totiž zastává proruské postoje, nebojuje za změnu politického vektoru.

Zvykli jsme si dívat se na běloruskou opozici jako na bojovníky za sblížení se západem, rádi dělíme země na „hodné“ a „zlé“. Obtížnost současné situace pro Lukašenka však spočívá mimo jiné v tom, že tyto protesty nejsou namířeny proti Rusku, ale právě proti němu samotnému: jeho neúctě k vlastním občanům (projevené např. ignorováním epidemie, která si následně v Bělorusku vybrala krvavou daň) nebo nízké životní úrovni, kterou zaostalý stát nabízí. Lukašenko se totiž už naučil vyhrávat s tradiční opozicí – salónní, šířeji neznámou a rozhádanou. Ta už ho dávno neohrožuje. Tentokrát měl poprvé za dlouhou dobu vůbec s kým prohrát. Rukavici mu hodila mladá žena, Svjatlana Cichanouská. Nechtěla moc pro sebe – od počátku prohlašovala, že chce vyhrát, propustit z vězení svého manžela (původně zamýšleného kandidáta, jehož musela zastoupit), vypsat demokratické volby, vzdát se vlády a vrátit se domů „smažit řízky“. Její příběh okouzlil davy doma i v zahraničí.

Lukašenko asi zůstane, ale oslabený

Zcela pokojné běloruské protesty chytily rytmus. O víkendech se v Minsku schází kolem sto tisíc lidí. Represe jsou masové, dotkly se již (stav ke 22. září 2020) dvanácti tisíc osob. Když si představíme, kolik blízkých má každá oběť represí, znamená to, že bezprostřední zkušenost s represemi má již obrovská část společnosti. Každá represe v Bělorusku (týkají se i náhodných kolemjdoucích či jejich blízkých) způsobuje, že společnost se více politizuje a klade odpor režimu, jehož tváří je Lukašenko. Podle Alese Bjaljackého, ředitele Centra na obranu lidských práv Vjasna, bylo během běloruských prezidentských voleb v letech 2006 a 2010 represemi zasaženo méně než tři tisíce osob. List Naša niva zase srovnává dvanáct tisíc zadržených s výjimečným stavem v Polsku v roce 1981, při němž bylo internováno kolem deseti tisíc osob.

Na jedné straně mají protestující velké naděje – protesty v lukašenkovském Bělorusku jsou vůbec poprvé takto dlouhé a masové. Bariéra strachu byla prolomena. Nezapomeňme, že vyrazit protestovat vyžaduje v Bělorusku velkou odvahu: zatčení vyprávějí o brutálním zacházení, dokonce o znásilňování. Většina občanů země navíc pracuje ve státním sektoru, gesto odporu tedy může připravit protestujícího nebo jeho blízké o zaměstnání. Padají také vysoké pokuty.

Je-li však cílem protestů přinutit Lukašenka odstoupit, mají k němu Bělorusové daleko. Režim se stále drží silně (ačkoli musíme se vzpomínkou třeba na Ceau?esca vždy pamatovat na to, že silné režimy mohou padnout rychle) a mnoho očekávání se nenaplnilo: velké průmyslové závody se nezapojily do generální stávky, na stranu revoluce nepřešli masově členové nomenklatury nebo milice.

Dnes všechno ukazuje na to, že Lukašenko se ještě několik let udrží, avšak značně oslabený, bez společenského mandátu, západ jeho vládu neuzná a bude nucen dělat další ústupky Kremlu. Autokrat bude muset utáhnout šrouby a Bělorusko pravděpodobně zabředne do diktatury ještě hlouběji. Možná však sledujeme analogii polské Solidarity – ta vznikla v roce 1980, její cíle se postupně diametrálně proměnily a nakonec se tábor Solidarity dostal k moci teprve v roce 1989, přičemž plně ji převzal ještě o další dva roky později.

Z polštiny přeložila Anna Plasová.

Zbigniew Rokita (1989) je polský reportér a novinář, specializuje se na problematiku východní Evropy. V polském nakladatelství Czarne mu pod názvem Kajš právě vyšla reportážní kniha věnovaná Hornímu Slezsku.

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.