Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 5 > Vladimír Diviš: Koho ohrožuje ruské zbrojení: Západ, nebo Putina?

Vladimír Diviš

Koho ohrožuje ruské zbrojení: Západ, nebo Putina?

Dnes asi málokoho překvapí, že USA a jejich evropští spojenci chystají proti Rusku další sankce. Před časem se na jejich černou listinu dostalo dokonce třiatřicet firem, převážně premiantů ruského vojenského průmyslu, jako jsou letecké závody MIG, Suchoj, Tupolev, raketový gigant NPO Mašinostrajenie, ale také světoznámý Kalašnikov nebo například Uralvagonzavod, kde se rodí inovativní tanky Armata. Proč v Trumpově administrativě neopomenuli vojenské fabriky, má zřejmé ekonomicko-politické souvislosti.

Na jaře 2014 byla na Západě první dávka protiruských sankcí odůvodňována výlučně politicky – Krymem a Donbasem. Jejich pokračování sice formálně směřovalo proti tzv. hrozící závislosti unijní Evropy na ruském plynu a ropě. Ve skutečnosti mělo prvoplánově usnadnit cestu na evropský trh o dost dražšímu americkému zkapalněnému břidlicovému plynu a zároveň potopit konkurenční projekt Nord Stream 2.

Ve Washingtonu nezamlčují ani paralelní snahu ekonomicky „potrestat“ Rusko zkomplikováním jeho vzrůstajícího zbrojního vývozu. Tím má dojít k dalšímu snížení z něho plynoucích mnohamiliardových příspěvků do státního rozpočtu Ruské federace v tvrdé měně, aktuálně oslabovaných i nízkými cenami ropy a plynu na světových trzích.

Rusko na tapetě

Mnozí v této souvislosti obviňují Rusko z agresivních expanzionistických plánů a překotného zbrojení. Jejich hlavním argumentem je probíhající globální modernizace ruské armády a vojensko-průmyslového komplexu (VPK), která nabrala na intenzitě zvláště v uplynulém desetiletí. Co tomu ale předcházelo?

V na počátku 90. let se americký prezident Ronald Reagan nechával slyšet, že se Spojeným státům podařilo díky zbrojním závodům Sovětský svaz doslova „uzbrojit“. Určitě to v nemalé míře přispělo k pozdějšímu rozpadu SSSR (1991), nicméně jak je dnes vidět, „konečné řešení“ ke spokojenosti Bílého domu to nepřineslo.

Naopak v Kremlu i díky této trpké zkušenosti vědí, že v klasických zbrojních zá­vodech nemá Rusko s výrazně silnější americkou, a tím spíš celou západní ekonomikou příliš šanci na úspěch. Mocenské strategické parity proto může Moskva dosáhnout podle Putina pouze tehdy, pokud nebude Západ jen technologicky a množstvím vyrobených zbraní neustále dohánět, jak tomu bylo po celé 20. století, ale dokáže země NATO nyní předběhnout vývojem principiálně nových, zcela inovativních zbrojních systémů.

... v roce 2002 Spojené státy jednostranně vypovídají klíčovou rusko-americkou smlouvu o zákazu strategické protiraketové obrany. Vzápětí začínají budovat vlastní globální protiraketový deštník, který měl prakticky vynulovat ruský jaderný potenciál, což by kardinálně narušilo globální rovnováhu sil jaderných mocností. Moskva v následujících letech opakovaně vyzývá Washington k návratu k jednacímu stolu, avšak marně.

V roce 2007 vyvolává Putin na mnichovské konferenci o bezpečnosti nebývalý rozruch svým projevem, ve kterém ostře kritizuje to, co nazývá monopolní dominancí Spojených států v globálních vztazích a jeho „téměř nekontrolovaným nadměrným použitím síly v mezinárodních vztazích“.

Vnímali to jako slabost

Ruský prezident tehdy upozorňoval světové politiky shromážděné v bavorské metropoli na záměry USA postupně jednostranně vystupovat i z dalších klíčových odzbrojovacích smluv uzavřených ve 20. století mezi SSSR a Spojenými státy a minimalizujících hrozbu vzniku zničujícího jaderného konfliktu na naší planetě. Ale ani tyto a následné ruské apely nebyly vyslyšeny, a proto Moskva podle Putinových slov byla donucena zareagovat rozsáhlými změnami své vojenské doktríny a přistoupit k zásadní přestavbě svých ozbrojených sil.

Loni v rámci valdajského mezinárodního diskusního fóra v Soči prezident Vladimir Putin mimo jiné konstatoval, že Rusko v minulosti příliš věřilo Západu a Západ to pro změnu vnímal jako projev ruské slabosti. Především v USA měli oprávněné důvody kalkulovat ve svých strategických plánech s ještě relativně nedávnými ruskými problémy ve vojenské i hospodářské oblasti. Například pokud se to týkalo před deseti, patnácti lety zastaralého materiálního i lidského potenciálu armády, její nízké bojeschopnosti demonstrované v plné míře v obou čečenských válkách (1994–96 a 1999–2000).

V o moc lepší kondici se nepředvedly ruské jednotky ani v létě 2008 v době konání olympiády v Pekingu, kdy tehdejší gruzínský prezident Saakašvili dal nevyprovokovaně příkaz své armádě raketovými salvami a útokem tanků napadnout Cchinvali, metropoli Jižní Osetie. Ta se v rámci rozpadu celého SSSR (1991) po více než sedmdesáti letech znovu zbavila vazalských pout na Gruzii. Po dvou dnech urputných obranných bojů se vedení této nevelké vzbouřenecké enklávy etnických Osetínců, dnes samostatné republiky, obrátilo nakonec na Moskvu s žádostí o vojenskou pomoc. Během následujícího týdne sice blesková operace nazvaná „Donucení k míru“ byla úspěšně završena, gruzínské jednotky se musely stáhnout, nicméně v ruských vojenských strukturách se znovu obnažily mnohé slabiny.

Nesouměřitelné počty

Ale teprve v uplynulé dekádě došlo na radikální obnovu do té doby omezeného výzkumného, vývojového a výrobního potenciálu ruského vojensko-průmyslového komplexu, nebo dokonce znovuvzkříšení některých jeho částí. Jak na to má reagovat zbytek Evropy a celé planety? Představuje to relevantní důvod k vážnějšímu znepokojení, nebo dokonce k oprávněným strategicko-bezpečnostním obavám?

K dostatečně vyvážené odpovědi stačí pár čísel. Kumulovaná hospodářská i vojenská síla téměř tří desítek členských zemí NATO z Evropy, USA a Kanady je zcela nesouměřitelná, mnohonásobně větší než samotného Ruska. Vojenský roční rozpočet Ruské federace jen skromně klopýtá za jedenáctkrát větším americkým. A když se k tomu přičlení ještě vojenské výdaje ostatních zemí NATO...? V Kremlu by tak museli vládnout absolutní šílenci, kdyby na tyto nepřehlédnutelné reálie nebrali ohled, a přesto avanturisticky plánovali expandovat s pomocí síly.

Na opačné straně vojensko-průmyslové struktury USA, Británie, Francie, Japonska i dalších vyspělých zemí vždy byly a zůstávají i na prahu 21. století nezpochybnitelným zásadním hybatelem vědeckotechnického rozvoje, garantem stabilního fungování jejich ekonomik. S dynamikou zbrojní části hospodářského potenciálu navíc vždy těsně souvisela mj. i míra nezaměstnanosti, sociální stabilita a v neposlední řadě i prosperita a dynamický rozvoj civilního průmyslového sektoru. Na rozdíl od SSSR a následně Ruska.

Za oceánem do roka, v SSSR za osmnáct let

Vzpomínám si v této souvislosti na jeden neobvyklý úvodník otištěný v první polovině osmdesátých let v moskevské Pravdě. Ústřední deník tenkrát všemocné KSSS na tu dobu překvapivě otevřeně, ale i s nemalou dávkou trpkosti konstatoval, že zatímco v USA se nové vědeckotechnické poznatky z vojenského výzkumu a vývoje dostávají do civilní sféry do jednoho roku, v Sovětském svazu to trvá v průměru neuvěřitelných osmnáct let.

Tato zásadní stať měla být rázným impulsem k nápravě. V té době ale sovětská a na počátku devadesátých let pak už jen ruská ekonomika neodvratně sklouzávala do hluboké krize. Proto i vojenský průmysl se začal propadat do neméně těžké deprese a rozvratu.

Dokládají to i vzpomínky elektroinženýrky, působící v přelomových 90. letech v SeveroŹdvinsku v Archangelské oblasti v obří zbrojovce Sevmaš, vyrábějící po desetiletí unikátní sovětské atomové ponorky. Po nástupu Michaila Sergejeviče Gorbačova (1985–1991) na nejvyšší pozici ve straně a státu byla výroba těchto podmořských strategických raketových křižníků v SSSR zastavena obdobně jako další klíčové zbrojní programy. Místo toho se v Sevmaši absurdně pokoušeli vyrábět například nepříliš vkusné bytové lampičky. Mimochodem vedení závodu i mé známé ze zoufalství platilo mzdu těmito výrobky místo penězi, kterých se nejen této zbrojovce katastrofálně nedostávalo. Z prostého důvodu: primárně stát už v té době neměl dostatek financí ani na výplaty, důchody a sociální dávky, natož na vlastní obranu.

Jen surovinový přívěsek?

Za vlády prezidenta Borise Jelcina (1991–1999) v Rusku ale poklesla například i výroba osobních aut na zanedbatelné minimum, stejně jako třeba produkce kdysi ve světě rozšířených civilních letadel a vrtulníků. Kdo později hledal v ruských obchodech mobilní telefony, ploché televizory a mnoho jiných moderních produktů elektronického a spotřebního průmyslu domácí provenience, měl na dlouhá léta smůlu.

Světové ceny ropy, plynu a dalších surovin se v té době, naštěstí pro Rusy, pohybovaly na relativně vysoké stabilní úrovni. To umožňovalo Ruské federaci, jak mimochodem Jelcinovi a tehdejšímu premiéru Gajdarovi radili jejich američtí poradci, soustředit se hlavně na těžbu a export surovin a energetických médií a jiné potřebné komodity raději nakupovat za vydělané valuty v zahraničí. Temnější stránkou této „rozvojové“ dovozní strategie bylo následné zaostávání, a v mnoha případech dokonce zánik celých domácích průmyslových odvětví. Jak se nechala ve své době slyšet bývalá ministryně zahraničí USA M. Albrightové, Západ přiřkl Rusku podřadnou roli „benzinové pumpy“.

Nakolik byla tato politika tehdejšího jelcinovského liberálního vedení krátkozraká, se v plné míře projevilo v roce 2014 poté, co USA a ostatní členské země Severoatlantického paktu a Evropské unie uvalily kvůli Krymu na Rusko přísné hospodářské sankce. Podle jejich dominantního záměru měly vyvolat enormní růst nespokojenosti širokých vrstev obyvatelstva s prezidentem Putinem a jeho vládou a v neposlední řadě i citelně zbrzdit snahy Moskvy o obnovu a modernizaci výroby v řadě odvětví ruské ekonomiky.

Místo toho ale západní sankce paradoxně přispěly ke vzniku ambiciózního programu takzvaného importozameščenija (nahrazení dovozu – z ruš.). Ten například do té doby nekonkurenceschopné ruské zemědělství doslova polil živou vodou. Z Ruska, chronického megadovozce potravin v posledních sto letech, se stal v krátké době jejich významný světový exportér. Rusko v odpovědi na západní restrikce od roku 2014 recipročně blokuje mj. dovoz široké škály potravin a dalšího zboží především ze zemí, které se připojily k sankční politice Washingtonu. Dříve ruští zemědělci prakticky nemohli konkurovat dovozům levnějších dotovaných potravin z EU, protože sami si mohli půjčovat v domácích bankách provozní úvěry minimálně s třináctiprocentním a často i výrazně vyšším úrokem.

Během relativně krátké doby se začaly v Rusku uvádět do provozu také desítky nových strojírenských, chemických, potravinářských a řady dalších závodů, tentokrát ale vybavených špičkovou moderní technikou převážně z dovozu, částečně v případě nutnosti také reexportovanou přes třetí země. Pozornost tehdejší Medveděvovy vlády se zaměřila prioritně na obnovu průmyslových odvětví nezbytných pro bezpečné zajištění soběstačnosti země klíčovými komoditami dosud dováženými v obrovském rozsahu především ze Západu.

Podstatných změn v reakci na západní sankce doznala i ruská legislativa. S důrazem na bezpečnostní hlediska byla omezena účast zahraničních investorů ve společných smíšených firmách a podnicích v Rusku na méně než padesát procent.

Co zavinil Šojgu

Jedním z primárních terčů západních sankcí po roce 2014 se pochopitelně stal také probouzející se ruský vojensko-průmyslový komplex. Iniciátorům této destabilizující politiky vůči Rusku ale nešlo jen o to zbrzdit modernizaci tamní armády zpomalením obnovy jeho domácího VPK. Tato dalekosáhlá obnova byla mimochodem odstartována už o pár let dříve, ještě před rokem 2012, kdy byl jmenován špičkový manažer a technologický reformátor Sergej Šojgu (65) ministrem obrany. Kromě toho Spojené státy hodlaly také zásadně znesnadnit, ne-li zastavit návrat Ruska na lukrativní světové zbrojařské trhy.

Od dob Chruščova až po Gorbačova Sovětský svaz tradičně exportoval svoji ne zrovna nejmodernější zbrojní produkci převážně do rozvojového světa a zemí Varšavské smlouvy. Část v rámci bezúplatné tzv. přátelské pomoci, v jiných případech na bázi pro SSSR málo výhodných barterů a nezřídka i programově nenávratných, ideologicky odůvodňovaných rádoby úvěrů.

Po roce 2000, po příchodu Vladimira Putina do Kremlu, začalo postupně docházet k zásadnímu obratu i na tomto poli. Ruští obchodníci se museli nejprve učit prodávat i zbrojařské výrobky pro změnu už za reálné ceny, v tvrdých měnách, ale na druhé straně s výhodným konkurenčním poměrem ceny a výkonu. A to se samozřejmě mnohým majitelům západních zbrojních gigantů, desítky let dominujících v této lukrativní ekonomické sféře a po desítiletí diktujících vysoké ceny, pochopitelně začalo zajídat.

Sýrie a vojenský export

Dosavadní šestileté vojenské angažmá Ruska v Sýrii, především jeho letecko-kosmických sil, pak přispělo k dalšímu posílení tohoto trendu v mezinárodním zbrojařském obchodu. Vytvořilo atraktivní předpoklady pro ještě úspěšnější exportní akvizice ruské letecké techniky, špičkových systémů protivzdušné obrany, jako například S-400, křídlatých raket a třeba pro NATO až překvapivě účinných moderních systémů radioelektronického boje.

Ve Washingtonu, Paříží, Berlínu i Bruselu neskrývají, nakolik jim jde o zachování prosperity tamních zbrojařských korporací coby klíčových tahounů ekonomiky. Těm ale v posledních letech začínají například v Saudské Arábii a s ní sousedících emirátech markantně ujídat z koláče zbrojních výdajů nejen arabských zemí právě dříve tolik podceňovaní ruští konkurenti. A nejen jim.

V této souvislosti stojí za zmínku i loňské rozhodnutí amerického prezidenta Trumpa odpálit na syrské vládní síly 58 moderních křídlatých raket vzápětí po údajném chemickém útoku asadovců v Chan Šajchunu v provincii Idlib. Na cíle vytipované americkými generály ale podle dostupných informací doletělo jen 23 tomahawků, i když se šéf Bílého domu vzápětí snažil přesvědčit svět o stoprocentní úspěšnosti této akce. Kam ale zmizely ostatní americké rakety? Jaký je potkal osud? I to může být další z důvodů, proč v ústředích západních zbrojařských firem sledují aktuální vývoj v Rusku se zvýšenou pozorností.

Co včera fungovalo, dnes už neplatí

Autoři západních sankčních zákonů chtěli dosáhnout technologického a finančního oslabení zbrojařských soupeřů z Ruska obnovením zákazu exportu do této země například západních špičkových obráběcích center, nejŹmodernějšího počítačového softwaru i hardwaru, znesnadněním přístupu Ruska k vědeckým informačním zdrojům, některým významným položkám elektronické součástkové základny a v neposlední řadě i k výrazně levnějším bankovním úvěrům od západních bank. Svět se ale od dob studené války změnil. Co bylo účinné v druhé polovině 20. století, dnes už téměř nefunguje...

Důkladně v Bruselu a jinde na Západě vyhodnocují i rozsáhlé změny v systému ruského velení na všech stupních a lepšící se organizaci jednotlivých složek ruských ozbrojených sil směřující ke zvyšování jejich efektivity, mobility a disciplíny. Vědí, že na „vině“ je v první řadě současný mimořádně náročný ministr obrany S. Šojgu.

Od jeho nástupu do nejvyšší armádní funkce dochází i k rychlejší profesionalizaci řady vojenských odborností v souladu s vysokými nároky na ovládání nové špičkové vojenské techniky. To byla mimochodem ještě před pár lety jedna z klíčových slabin ruských ozbrojených sil. I díky okamžitému trojnásobnému zvýšení platů všech důstojníků, praporčíků a „kontraktčiků“ před několik lety se vojenská profese vrátila v tamní společnosti mezi prestižní. Tím i narostla její atraktivita pro špičkové specialisty a odborníky z civilní sféry.

Mnozí zahraniční experti a politologové kromě obviňování Ruska z expanzivních záměrů občas ale také nepřímo přiznávají, že aktuální dynamický rozvoj vojensko-průmyslového komplexu Ruské federace „zavinil“ postupný návrat světa ke zbalancovanějšímu, vyváženému poměru sil mezi klíčovými hráči na světové aréně, mezi USA, Ruskem a nově i Čínou.

Stále jen 21 procent

Co ale tolik let vyžadovaný příspěvek VPK k rozvoji ruské civilní ekonomiky? O moc se to zatím nezlepšilo. Podle nejčerstvějších údajů ve výrobních programech špičkově vybavených, technicky i personálně, ruských zbrojovek dnes připadá na civilní výrobu v průměru jen 21 procent. Do roku 2025 by tento podíl měl vzrůst na 24 procent a až v dlouhodobějším horizontu se má přiblížit k optimálním padesáti procentům. Teprve blízká budoucnost tak ukáže, zda i ruský zmodernizovaný vojensko-průmyslový komplex dokáže po vzoru kolegů z USA dostatečně operativně, efektivně, a hlavně dlouhodobě přispívat kromě vyvažování poměru vojenských sil na mezinárodní scéně i k prosperitě civilního průmyslu a tím také k růstu životní úrovně obyvatel této země.

Když v posledních letech Putin veřejně hovořil o zbrojní problematice a jejím vlivu na nelehkou sociálně-ekonomickou situaci v zemi, nesnažil se ani zakrývat negativní roli vysokých vojenských výdajů brzdících snahy o zlepšení života v první řadě nejchudších vrstev obyvatelstva.

Když méně znamená více

Avizovaná sázka Kremlu na technologické předběhnutí druhé strany, jak se ale ukazuje, začíná vycházet. V posledních třech letech probíhají v Rusku závěrečné zkoušky před zařazením do standardní výzbroje technologicky výrazně vyspělejších křídlatých raket s plochou drahou letu a obdobných robotizovaných podmořských supertorpéd (Burevestnik, Kinžal, Cirkon, Poseidon a další), které například díky miniaturizovaným nukleárním pohonným jednotkám nebo průlomovým povrchovým materiálům létají (plavou) mnohem rychleji než dosavadní obdobné zbraně těchto kategorií. Hypersonické rakety systému Avangard, dnes už ve výzbroji standardních jednotek, se dokonce pohybují až sedmadvacetkrát rychleji než zvuk. Ve vzduchu nebo ve vodě některé z nich vydrží manévrovat takřka neomezenou dobu, navíc při neustále se měnící trajektorii letu (plavby). Tím snižují šance na úspěšnou obranu proti nim na minimum. Obdobný zásadní pokrok zaznamenali v Rusku i u laserových zbraní.

I když se někteří západní politici a generálové snaží tyto vývojové úspěchy ruského VPK bagatelizovat, nebo dokonce přehlížet, z nejvyšších pater Pentagonu častěji zaznívá i racionální konstatování, respektive vážné varování, že Rusům se nakonec přeci jen daří USA v některých segmentech zbrojení technologicky o několik let předběhnout. A mimochodem tak i poslat do starého železa jejich strategickou protiraketovou obranu budovanou po roce 2002 (po jednostranném odstoupení od omezující smlouvy s Ruskem) za stovky miliard dolarů.

Samozřejmě nejen oni si v této souvislosti kladou neodbytnou otázku, „kde se to v Rusku najednou vzalo, jak je to možné“? Navíc v zemi ještě včera ztýrané destrukcí chaotických, úpadkových 90. let, stíhané v té době navíc bezprecedentním masovým odlivem mozků-konstruktérů, špičkových vědeckých kapacit i mladých talentů na Západ, a nejvíce právě do USA.

Jejich téměř nulovou komunikaci s kolegy ve světě na kongresech, sympoziích a stážích, minimální přístup k zahraničním tištěným vědeckým publikacím – dříve nepřekonatelnou slabinu sovětské vědecké komunity zcela vymazal internet a v neposlední řadě i otevřené hranice nového Ruska. Obdobně se minimalizovaly dřívější problémy této země s přístupem ke strategické součástkové a materiálové základně, v minulém století kontrolované prakticky jen členskými zeměmi NATO a Japonskem. Dnes je ale v mnoha směrech lídrem v jejich inovacích i výrobě sousední Čína, se kterou momentálně pojí Kreml více než těsné partnerské vztahy.

Lidské zdroje se vracejí

Zásadní obrat ale nastal v posledních deseti, patnácti letech v personální oblasti. Vědci, vývojoví pracovníci, studenti a další stávající i budoucí specialisté nadále v nemalé míře odjíždějí z Ruska do okolního světa na zkušenou, studovat, na stáže, pracovat nebo jen na krátkodobější výměnné pobyty. Ale v podstatnější míře než v 90. letech se mnozí, bez ohledu na nižší platy doma, začali v Putinově éře natrvalo vracet žít a pracovat do své domoviny, do Ruské federace. Tam pokračují ve své práci ve výzkumných ústavech, na vysokých školách a nezřídka i ve vývojových centrech a projekčních kancelářích vojensko-průmyslového komplexu.

Jak se před dvěma roky dokonce veřejně pochlubil Putin, jeden z výše uvedených technologicky zcela převratných zbrojních systémů vyvinula skupina mladíků. Drze se přihlásila do soutěže o grant v této dříve mnohostupňově zakonspirované oblasti, kde nezkušení inženýři museli dlouhá léta čekat na svoji případnou šanci. A nejen že ho získali, ale překvapivě pro mnohé i v samotném Rusku dokázali překonat své podstatně starší zasloužilé kolegy, vymyslet a vývojově dotáhnout do výrobní fáze něco, co kardinálně zamíchalo kartami v soudobém přetlačování mezi jadernými velmocemi. A to je nezanedbatelný příslib i pro civilní sféru v Rusku.

Vladimír Diviš (1952) je novinář a publicista, v minulosti pracoval jak zahraniční zpravodaj v Moskvě a Pekingu.

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.