Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 5 > Antonín Rašek: Postputinovská éra v mlhách?

Antonín Rašek

Postputinovská éra v mlhách?

Současný ruský prezident Vladimir Vladimirovič Putin má zajištěný Kreml nejen do roku 2024, ale po přijetí nového ústavního zákona potenciálně dokonce do roku 2036. Byl by ve funkci déle než Josip Vissarionovič Stalin. Dosáhl by bratru požehnaného věku 83 let a po eventuálním přijetí dalšího ústavního zákona by mohl pokrčovat v čele státu do vlastního konce. Připomíná to v něčem dobu Brežněva, Andropova, Černěnka a jiných politických seniorů; ti si také chtěli alespoň načas zavládnout ze samého vrchu moci. Nebyli tam ale dlouho, nahradil je Michail Gorbačov.

Ostatně o deset let staršímu Joe Bidenovi, kdyby byl dvakrát zvolen, by po skončení druhého mandátu bylo 86 let. Donaldu Trumpovi by bylo po případném druhém období 78 a podle memoárové knihy svého poradce pro národní bezpečnost Johna BolŹtona žádal o podporu svého druhého zvolení i čínského prezidenta. Si Ťin-pching, který „to má“ už doživotně, je ale pro Joe Bidena. Americký prezident je naštěstí limitován ústavou. Těžko by se mu proto podařilo být zvolen čtyřikrát jako Frank Delano RooŹsevelt čtyřikrát, kterému to bylo umožněno vzhledem k probíhající druhé světové válce. Leda by nějaká větší válka vznikla, ale Korea, Vietnam, Afghánistán ani Irák by nestačily. Bez ostychu tedy můžeme mluvit o blížící se gerontokracii ve třech nejmocnějších státech. V Evropě začínají nastupovat spíše politici mladší. A tak uvidíme, bude-li úspěšnější zkušenost, nebo elán později narozených.

V demokratických státech se objevují i pokusy o dynastické vládnutí. V USA se to po otci a synovi Adamsových podařilo jen Bushovým. Jiná kombinace manželů Clintonových se nezdařila. Ale nechme spekulací.

Putina vzali do Moskvy, aby prokázali neschopnost petrohradských politiků. Pokud to někomu připomíná osud nejoblíbenějšího sovětského politika 30. let minulého století, prvního tajemníka leningradského oblastního výboru KSSS Sergeje Mironoviče Kirova, je třeba vidět rozdíl: novodobý Petrohraďan Putin neskončil jako Leningraďan za Stalina na popravišti, ale je u moci už dvacet let.

Putin chce Rusko v síle, jakou měl Sovětský svaz v době bipolarity, a znovuzískat podstatný vliv v postsovětském prostoru. Zatím si upevnil postavení v Jižní Osetii a v Abcházii a v době ukrajinské krize anektoval Krym. Dovolil si to jen proto, že mu v tom nikdo vážně nebránil. V posledních deseti letech se mu podařilo realizovat vojenskou reformu. Uvidíme, jak si bude počínat v běloruské krizi.

Na druhé straně není zřejmé, zda Rusku přinese nějaký prospěch angažmá v Sýrii nebo v Libyi i zlepšující se (do nynějšího konfliktu o Náhorní Karabach) vztahy s Tureckem. Snad že si je zde možné ověřit schopnost velitelského sboru vést bojové operace mimo vlastní území a vyzkoušet nové zbraňové systémy. Jinak mu zůstanou starosti, jaké mají Američané se svými lokálními válkami. V Sýrii opět sílí Islámský stát, obohacuje se prodejem drog a počet teroristických činů v zemi stoupá.

Putinovi se příliš nedařilo v ekonomickém rozvoji, nedokázal přijít s podobnými reformami jako kdysi Teng Siao-pching v Číně. Po koronavirové krizi to bude ještě těžší.

Vzhledem k napětí mezi Západem a Moskvou a malé koordinaci evropské zahraniční politiky při vedení informační války toho o Rusku moc nevíme a tím méně mu rozumíme. To vede i k rozdílným názorům na jeho cíle. Je i otázka, zda v zemi s autokratickým systém řízení je možné vládnout jinak, než se tu vládne.

Z tohoto hlediska je vlastně jedno, bude-li vládnout Putin a jak dlouho. Jeho roli si zveličujeme. Většina médií si obsah ústavního zákona, o němž probíhalo referendum, zredukovala na možnost zvolení Putina na dalších dvanáct let. Jako by šlo jen o to. Ale mají se mimo jiné údajně zvýšit pravomoci obou komor parlamentu při jmenování členů vlády. Státní rada, v níž jsou všichni gubernátoři, nebude jen poradním orgánem, ale po Bezpečnostní radě de facto vytvoří třetí vládu pro ekonomický a sociální rozvoj. V sociální oblasti má dojít k povinné indexaci penzí podle inflace a ke spojení minimálního platu s hodnotou životního minima. Domácí právo bude v platnosti nad mezinárodním. Podle nové ústavy se odcházející prezident automaticky stává senátorem a má zaručenou doživotní imunitu před stíháním za svou činnost v prezidentském křesle.

Jde o 206 různě významných změn, což vede k logické otázce, k jaké podstatné změně mají posloužit, a nenabízí se nic jiného, než že je to příležitost pro prodloužení Putinova prezidentství. Role Putina aktuálně nejspíš ve skutečnosti spočívá v tom, aby dokázal udržet autokratický stát ve funkčním stavu. Jeho odchod by mohl vést k destabilizaci.

Problém je tedy spíše v samotném Rusku a v Rusech, v jejich historii a vědomí vojenské neporazitelnosti, i když se války po zkušenostech z druhé světové i afghánské obávají. Podobně je tomu s vědomím nesmírného přírodního bohatství, na které se až tak spoléhat nemělo. Rozvoj vědy a kultury nepřispěl podstatněji k tomu, aby se v Rusku prosadila liberální demokracie. Nepřispívá k tomu ani stav liberální demokracie v její neoliberální podobě na Západě. Tím spíš Rusové setrvají na svých tradičních hodnotách vlastenectví a pravoslaví.

A tak je pravděpodobně, jak říká jeden můj přítel, že od Rurikovce Ivana Prvního Daniiloviče zvaného Kalita, vnuka Alexandra Něvského, schopného vládce i diplomata, Rusko nikdy nebylo všestranně vyspělou zemí, která by civilizačně udávala tón. Dařilo se mu to zčásti jen východním směrem. Ivan Kalita ve čtrnáctém století dokázal daňovou politikou a diplomacií získat značné finanční prostředky, které použil na další rozšiřování a zvelebování území moskevského knížectví. Prestiž Moskvy se natolik zvýšila, že se tam natrvalo usídlil metropolita řeckého původu Theognost, představený celé ruské církve.

Hledat další příklady se širší platností s výjimkou Velké vlastenecké války a porážky Napoleona je dost těžké. Novým Kalitou se Putin asi nestane. Nového vládce Kalitova typu by mohlo zrodit jen spontánně vzniklé občanské hnutí. Zatím je k němu přes určité náznaky daleko.

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.