Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 5 > László Andor: Příliš německá řeč

Chris Gaasendam

Budování voličské základny

Sociálně demokratické strany v západní Evropě

Sociálně demokratické strany se potýkají se strukturálními změnami, jaké nemají v historii obdoby. Od sedmdesátých let 20. století se usilovně snaží nabízet voličům alternativu k neoliberálně ekonomickým konceptům politické pravice, a přitom se oprošťují od keynesiánského modelu plné zaměstnanosti a sociálního korporativismu. Uvádí se, že globalizace a evropská integrace nahlodaly solidaritu poskytovanou na vnitrostátní úrovni v rámci sociálního státu a omezily státní nástroje sociální politiky. Zároveň západoevropská sociální demokracie přišla v radikální míře o tradiční mocenské zdroje v důsledku deindustrializace a transformace trhu práce, takže sociálně demokratická základna pracující třídy se scvrkla pouze na zlomek své původní velikosti.

Jednoduše řečeno už neexistuje základní strategické paradigma, které umožnilo poválečný úspěch sociální demokracie během jejích třiceti šťastných let. „Třetí cesta“ se snažila konsolidovat globalizované ekonomické prostředí se sociálně demokratickou politikou, ale z dlouhodobého hlediska skončil tento přístup volebním nezdarem.

Při konfrontaci s exodem svých voličů z pracující třídy řada sociálně demokratických stran přitvrdila v otázce imigrace a k integraci se postavila více asimilacionisticky. Během několika posledních dekád si lze jejich snahy o ucelenější postoj k sociální politice a imigraci/integraci vyložit tím, že jsou postaveny před strategické dilema, jak trvalejším způsobem stmelit voličskou základnu a jak se opět etablovat jako stabilní (a velmi potřebná) politická síla v rámci západoevropských systémů politických stran.

Nové konfliktní linie

Plošná změna ve světě práce v souvislosti s relativním ústupem pracující třídy otupila to, čemu politologové říkají politický význam třídní konfliktní linie, a přeměnila západoevropskou strukturu společenských tříd. V odborné literatuře se akademici čím dál více shodují na tom, že novou základnu voličů sociální demokracie tvoří především výrobní dělníci a sociálně-kulturní profese (např. učitelé, sociální pracovníci a zaměstnanci v oblasti zdravotnictví). Tradiční konfliktní linie na třídní ose sice přestává být politicky významná, nicméně se čím dál jasněji ukazuje, že v důsledku globalizace vzešla nová a politicky velmi relevantní konfliktní linie mezi jejími „vítězi“ a „poraženými“, a to z hlediska univerzalistického, resp. partikularistického světonázoru.

Na povolebních datech z posledních belgických parlamentních voleb jsem svého času demonstroval (Acta Politica, duben 2020), že právě tato opozice doslova štěpí vlámské voliče sociální demokracie. S rostoucím významem zmíněné konfliktní linie se ukazuje, že je velmi těžké oslovit levicově-partikularistické výrobní dělníky, a zároveň levicově-univerzalistické pracovníky ze sociálně-kulturní oblasti, a to zejména proto, že na první skupinu cílí populistické radikálně pravicové strany, zatímco na tu druhou se čím dál více zaměřují zelení.

Podobně se tyto dvě skupiny voličů zcela Źnepotkávají co do preferencí v oblasti soŹciálního státu. Obě skupiny jsou sice velmi přesvědčenými zastánci intervenčního státu, nicméně 30 procent výrobních dělníků, ale pouze zanedbatelná dvě procenta sociálŹně-kulturních pracovníků zastávají populistické názory, když vyznávají na původu založené exkluzionistické rovnosŹtářství, a zároveň kritizují fungování sociálního státu. V porovnání s výrobními dělníky bude u sociálně-kulturních profesí vyšší pravděpodobnost, že budou věřit ve všeobecnou přeshraniční solidaritu (7 % oproti 15 proŹcentům) a že budou v souladu se svým levicovým profilem podporovat sociální investice (23 % oproti 52 procentům). Obě skupiny se však shodnou na významu přerozdělujícího a intervenujícího státu.

Dilema na druhou

Vnitřní rozdělení voličů sociální demokracie mezi tyto dvě skupiny komplikuje vytvoření trvalé voličské základny nad rámec jedné společenské třídy. Jejich nejednoznačný nebo někdy vysloveně konzervativní postoj k imigraci a integraci, který může logicky odradit voliče z etnických menšin, toto dilema dále umocňuje. V odborné literatuře se čím dál častěji objevuje závěr, že se do voličských úvah příslušníků etnických menšin velmi významně promítá to, jak daná strana zastupuje zájmy těchto menšin, a sociálně demokratické strany tedy mohou o tyto voliče z řad menšin přijít, pokud zaujmou takový postoj, který tyto zájmy poškozuje.

Klíčovou roli tu opět hrají vzorce politické soutěže. V řadě západoevropských zemí se vynořují strany zastupující etnické menšiny, které tam, kde sociálně demokratické strany selhávají, vystupují jako nejdůvěryhodnější ochránce zájmů těchto menšin. Zdá se však, že v úspěchu jim brání nastavené hranice volitelnosti. Když se sociální demokraté ve své dřívější baště Antverpách snažili zabránit nástupu radikální pravice přijetím několika kontroverzních návrhů, nejvíce z tohoto kličkování okolo tématu integrace získala radikálně levicová belgická PvdA.

Silněji vnímaná etnická diskriminace přináší hlasy radikální levici na úkor sociálních demokratů, což alespoň částečně vysvětluje vysoký nárůst hlasů pro belgickou PvdA ze strany menšin v nedávných volbách. Ve snaze získat si část voličů ze skupiny levicově partikularistických výrobních dělníků tím sociální demokracie zároveň přichází o podporu etnických menšin, které jsou v posledních několika desítkách let zřejmě jedinou konzistentně loajální voličskou skupinou.

Mobilizační potenciál

Otázkou zůstává, jestli bychom měli u bývalé sociálně demokratické základny levicově partikularistických voličů z pracující třídy stále předpokládat mobilizační potenciál, zvláště pak za situace, kdy se tyto voliče snaží oslovit radikálně pravicové strany s populistickými sociálními programy. Ztracené hlasy těchto voličů však nesignalizují zánik sociální demokracie a ani to nutně neznamená, že se sociálně demokratické strany přeměňují ve strany „střední třídy“, které jsou od zelených k nerozeznání.

Zaprvé poměrně nezanedbatelná skupina výrobních dělníků (7 procent ve Vlámsku) zastává levicově-univerzalistické postoje a ještě početnější skupina (23 procent) podporuje sociální investice. Takto profilovaní voliči z pracující třídy jsou v ideologickém souladu se sociálně-kulturními pracovníky. Na této kombinaci pak může vyrůst současná „vícetřídní“ základna sociální demokracie. Pro sociálně demokratické strany z toho plyne, že mohou spojit důraz na politiku pracující třídy s univerzalismem. Tím si uchovají svůj raison d’etre coby strany zastupující strasti pracující třídy, aniž by se musely uchylovat ke konzervativním imigračním konceptům.

Zároveň si musíme uvědomit, že se sice preference tří klíčových skupin sociálně demokratických voličů mohou lišit v otázkách sociální politiky, nicméně všechny tři podporují silný intervenční stát, který přerozděluje zdroje prostřednictvím daní, což tvoří původní základ sociálně demokratické politiky. Chtějí-li se sociálně demokratické strany znovu etablovat a prezentovat jako hlavní ochránce sociálního státu, budou se muset přenést přes neoliberální paradigma rozpočtové „odpovědnosti“ a osekávání sociálního státu. Jen tak mohou naplnit různé zájmy pestré voličské základny.

Text v anglickém originálu vyšel na portálu Social ŹEurope (www.socialeurope.eu). Za podpory Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v České republice

(www.fesprag.cz), přeložil Jakub Juřena.

Chris Gaasendam je politolog, působí na Katolické univerzitě v Lovani.

László Andor (1966) je maďarský ekonom, v minulosti evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a začlenění, od roku 2019 generální tajemník Nadace pro evropská progresivní studia (FEPS).

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.