Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 5 > Helen Hesterová: Proč si ženy zaslouží pracovat čtyři dny v týdnu

Helen Hesterová

Proč si ženy zaslouží pracovat čtyři dny v týdnu

Pandemie nám až příliš jasně ukazuje, že ženy oproti mužům vykonávají pořád Źmnohem víc neplacené práce. Pomyslné misky vah by se mohly přehoupnout po Źzavedení „čtyřdenního“ pracovního týdne.

Tento článek téměř nevznikl. Prostě jsem na něj neměla čas. Jako matka batolete a dvacetiměsíčního dítěte zaměstnaná na plný úvazek nemohu říct, že je čas na mé straně.

A v tomto článku půjde právě o čas – nebo přesněji řečeno o to, že v poslední době výrazně vzrostl zájem o snížení pracovní doby poté, co si lidé během pandemie koronaviru zažili na vlastní kůži, jak je zaměstnavatel za státní podpory poslal domů na překážky, nabídl zkrácený úvazek nebo jak jim umožnil pracovat v režimu home office.

Letos v srpnu přišla největší německá odborová organizace IG Metall s návrhem na zkrácení týdenní pracovní doby na čtyři dny, a to ve snaze ochránit pracovní místa před potenciálními ekonomickými dopady pandemie covid-19. Zdůvodnila to tím, že by firmy místo propouštění zaměstnanců v průmyslových odvětvích měly spíše zkrátit pracovní dobu a nabídnout určitou formu náhrady mzdy.

Podobné výzvy začínají nabírat na síle napříč Evropou. Letos ve Španělsku zadala vláda regionu Valencie zpracování výzkumu strategií na zkrácení pracovní doby, čímž podnítila významnou diskusi v místním, celostátním i mezinárodním tisku. O zkrácení pracovní doby se už dlouho zasazuje nová předsedkyně finské vlády Sanna Marin, která se snaží přijít na to, jak ve své zemi snížit délku pracovní doby v horizontu následujících tří let, a zároveň zachovat výši mezd. Ve Velké Británii zase podobně Kongres odboŹrových organizací (Trade Union Congress), který zastupuje většinu britských odborů, podpořil zavedení „čtyřdenní týdenní pracovní doby za spravedlivou odměnu pro všechny“. Labouristická strana si ve svém předvolebním programu na rok 2019 stanovila závazek přejít na dvaatřicetihodinovou týdenní pracovní dobu v průběhu následujících deseti let.

Think tanky a skupiny aktivistů jako např. Autonomy (Autonomie), New Economics Foundation (Nadace pro novou ekonomii) a 4-Day-Week-Campaign (Kampaň za zkrácení pracovní doby na čtyři dny) už dlouho upozorňují na společenské a ekonomické výhody spojené se zkrácením pracovní doby, počínaje zvýšenou produktivitou a nízkou nezaměstnaností a snížením uhlíkové stopy konče. Nad rámec těchto obecných společenských statků však všechny tři organizace zdůrazňují výhody plynoucí pro jednu konkrétní společenskou skupinu: pro ženy. Přepnutí týdenní pracovní doby do režimu čtyř pracovních dnů bude mít totiž pro ženy nejviditelnější přínos, protože jsou skupinou, která se obzvláště potýká s časovou chudobou: v každém evropském státu mají muži denně více volného času než ženy.

Bylo by však zjevnou chybou, kdybychom tento rozdíl vyjádřili čistě v hodinách práce, za kterou obě skupiny pobírají odměnu. Ostatně volnočasový deficit tu přetrvává dokonce i přesto, že ženy v porovnání s muži pracují na zkrácený úvazek častěji. V něŹkterých případech jsou ženy nuceny si seskládat několik zkrácených úvazků jeden za druhý, aby se na konci měsíce při placení svých výdajů dopočítaly. Obecně nicméně platí, že časová nerovnost pramení také z rozdělení práce, za niž žádnou odměnu nepobírají.

Píchačky, péče a pandemie: krize z let 2008 a 2020

Pandemie nám to vmetla do tváře až příliš Źjasně. Jak se musely zavírat školy a předškolní zařízení, denní stacionáře a různé prostory pro seniory a jejich společenské vyžití, musely se opět jako dříve o veškerou péči, kterou tato zařízení obvykle zajišťují, postarat samy rodiny. Jak vyplývá z celé řady studií, zátěž spojená s neplacenou péčí a starostí o domácnost v důsledku onemocnění covid-19 dopadá nepoměrně víc na bedra žen.

Pracující ženy trávily více času péčí o děti než muži s obdobným výdělkem, a to nezávisle na jejich zařazení do konkrétní tarifní skupiny či platové třídy. Podle studie z University College London ženy po dobu omezení přijatých proti šíření pandemie věnovaly domácímu vzdělávání a rozvoji svých dětí dvakrát více času než muži.

Krize okolo koronaviru ale tyto časové nerovnosti nevytvořila, spíše již existující problém ještě více prohloubila. Od sedmdesátých let 20. století se rušila státní podpora za většinu péče a domácích prací, které se týkají každodenního lidského přežívání. To se projevilo hlavně po odeznění krize z roku 2008, kdy se u státní podpory na všechny druhy pečovatelských služeb, např. péče o děti, zdravotní péče, stravenky, bydlení, dlouhodobá péče a péče o seniory, utahoval opasek. Protože stát ustoupil do pozadí a tržně se tyto činnosti nejevily jako ziskové, očekávalo se, že o poptávku po péči se postará rodina (nebo přesněji řečeno matky, dcery, sestry a další příbuzné).

Odpovědnost za obrovskou nálož pečovatelské práce bez jakéhokoli finančního ohodnocení opravdu nesou i nadále ženy, přestože se jejich pracovní doba a pracovní doba mužů na placeném pracovišti přibližují. Ve skutečnosti to platí pro každou zemi na světě, pro kterou máme k dispozici data: ženy tráví prací, za kterou nepobírají odměnu, víc času než muži – v průměru 3,3krát. Dokonce i ve státech s velkou genderovou rovností, jakými jsou například Norsko a Dánsko, ženy dále zastávají neplacené práce téměř jedenapůlkrát delší dobu než jejich mužské protějšky.

Na tomto místě je třeba říci, že zatím se toho neudělalo dost pro pochopení organizace neplacené péče v domácnostech, které nezapadají do modelu cisgenderových heterosexuálních nukleárních rodin, nebo u těch jedinců, kteří se ocitli mimo dosah záchranné sítě rodiny. Nicméně lze s jistotou předpokládat, že řada příslušníků těchto sociálních skupin také tahá za kratší konec časové nerovnosti. Volný čas je zdroj, za jehož spravedlivé rozdělení bychom měli bojovat.

Čtyři pracovní dny v týdnu jako všelék?

Zavedení čtyřdenní pracovní doby, které se z povahy věci zaměřuje na sféru placené práce, pravděpodobně nebude jediným přímočarým receptem na to, jak zmírnit lopocení v domácí sféře nebo jak změnit život těm, kteří zrovna nejsou zaměst-náni na plný úvazek. Je naší povinností si jednotlivé roviny tohoto zápolení propojit a na základě tohoto pochopit, jak se Źpráce a domov a placená a neplacená práce Źnavzájem ovlivňují a formují. Toho jsou si zřejmě dobře vědomy odbory IG Metall, v roce 2018 uzavřely dohodu, která jejich členům umožňuje si v případě péče o děti nebo jiné příbuzné snížit pracovní úvazek na dvacet osm hodin po dobu až dvou let.

Zcela zjevně tu nechceme mít situaci, kdy kolektivní energii investujeme jen do práce v konvenčním slova smyslu a veškerou velmi objemnou (a genderově vysoce nevyváženou) sféru „dřiny“ ponecháme bez povšimnutí implicitně v zajetých kolejích. Ti, kteří jsou dnes nejvíc vyčerpaní z obstarávání neplacené péče (konkrétně všichni, kteří nejsou bohatí, bílí, mužského pohlaví, zdraví, v dobré fyzické kondici a bez závazků), by bezpochyby uvítali, kdyby měli možnost trávit méně času v placené práci bez výpadku příjmů.

Právě proto bychom měli na boj za kratší pracovní dobu, jakkoli je klíčová, nahlížet v kontextu širší snahy o to, abychom mohli trávit čas tím, co chceme, což zahrnuje snížení a přerozdělení placené a neplacené práce. Nezbývá nám než doufat, že jakmile budou mít lidé o trochu víc času na své Źzákladní potřeby a péči o své nejbližší a ty, kteří na nich závisejí, budou mít také víc času na to, aby se naplno účastnili občanského a politického života, aby se věnovali osobním zájmům a tomu, co je baví, a aby přetvářeli vztahy, které stojí za stávající organizací neplacené domácí práce.

Co se mě týče, měla jsem to štěstí, že se mě na poslední chvíli zmocnila nespavost. Při psaní těchto řádků můj partner a děti už leží v teple pod peřinou a v klidu oddychují. Jestli někdy za mého života zavedou čtyřdenní týdenní pracovní dobu, pak se možná budu moct do těchto debat zapojit bez další spánkové deprivace.

Text v anglickém originálu vyšel na portálu Internationale Politik und Gesellschaft (www.ipg-journal.de). Za podpory Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v České republice (www.fesprag.cz),

přeložil Jakub Juřena.

Helen Hesterová je vysokoškolská pedagožka, přednáší na University of West London, věnuje se mediálním a komunikačním studiím.

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.