Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 5 > Pavel P. Kopecký: Nové libanonské exploze?

Pavel P. Kopecký

Nové libanonské exploze?

V maličkém Libanonu došlo 4. srpna tohoto roku k obrovskému výbuchu. Explodovaly tuny špatně uskladněného dusičnanu amonného, o nějž se léta letoucí nikdo nestaral. Ostatně málokdo se ve světě stará o samotný Libanon, přičemž mnozí lidé ve střední Evropě se o jeho existenci (či aspoň blízkovýchodní lokaci) dozvěděli až po zmíněné katastrofě s mnoha lidskými nebo materiálními oběťmi. Přitom ještě v osmdesátých letech minulého století byl tento státeček zvíci Jihočeského kraje v centru pozornosti světových sdělovacích prostředků, jelikož na jeho strategickém území „proti sobě bojovali křesťané s muslimy, křesťané s křesťany, muslimové s muslimy, levice proti pravici, klany proti klanům. Všechno se to křížilo, prolínalo, nenávidělo a současně spolupracovalo, takže občas nebylo úplně jasné, kdo s kým a proti komu zrovna válčí“.

Zpravodajská výtěžnost

Zčásti za dnes již opět hluboký nezájem světové veřejnosti mohou samozřejmě zase média, která se málokdy zajímají o místa, kde se neděje nic, co útočí na první signální soustavu. Což je naopak příklad sousední Sýrie, kde se už od roku 2011 bezohledně válčí. A proto od doby, kdy Libanonci ukončili svou silně -internacionalizovanou občanskou vojnu (úzce souvisela s palestinskými uprchlíky a trvala celých patnáct let: 1975–1990), se o drobném středomořském celku hovoří jenom zcela výjimečně. – Třeba když byl před patnácti lety spáchán úspěšný pumový atentát na tamějšího bývalého sunnitského premiéra Rafíka Harírího. Z jeho vraždy, po níž vypukla tzv. cedrová revoluce, mnozí obviňovali syrskou tajnou službu a proíránské hnutí Hizballáh, jež se mimochodem v dnešní syrské válce prokazatelně silně angažuje.

Zánovní (rovněž srpnové) usnesení Zvláštního soudu OSN pro Libanon oba „obvyklé podezřelé“ pro nedostatek důkazů v dané věci očistilo. Viníci se zřejmě nenajdou ani v případě prázdninové exploze gigantického množství ledku, při níž zahynulo ke dvěma stům osob a asi 6000 jich bylo zraněno. Každopádně bylo dlouhodobě jasné, že je pouhopouhou otázkou času, kdy to v neuralgickém Libanonu znovu „bouchne“ a věc získá širší mezinárodní souvislosti...

Jakmile se to doslova a do písmene stalo (ačkoli nešťastnou náhodou), centrum metropole i klíčového přístavu Bejrútu opět připomíná samo sebe na sklonku zmíněného zmezinárodněného konfliktu. Pro prázdninová masmédia tak vznikla skvělá živná půda! Koronavirová pandemie již zdaleka tolik v daném momentu „netáhla“ a neštěstí se navíc odehrálo bezmála na výročí hirošimské jaderné hekatomby, čímž se zpravodajské vytěžení katastrofy dále usnadnilo. A tudíž se Libanonská republika začala objevovat na prvních místech main-streemových informačních kanálů. Tím snáze, že sdělovacím prostředkům tentokrát přispěl i jimi jinak obvykle pronásledovaný americký prezident Donald Trump, který kvůli své – zatím prohrávané – předvolební kampani přispěchal s mobilizačním obviněním z blíže neurčeného terorismu. Případně také proto, neboť třaskavý materiál původně patřil pochybnému ruskému podnikateli. Každému, co jeho jest...

Jako Černobyl?

V jednom aspektu ničivé události, kterou ještě následoval velký přístavní požár počátkem září, mohli mít ale hledači strhujících senzací či šťavnatých paralel pravdu: exploze poněkud připomíná černobylskou jadernou katastrofu. Čím? Zhmotňuje úpadek státu i státní správy. Libanon má dekadenci bezmála zakódovanou ve „státoprávních genech“. Výbušnost vyplývá již z koncepce, na níž byl ke konci druhé světové války ustaven. Vznikl jako relativně umělý produkt dekolonizace, v němž se dnes politické pozice, vojenské hodnosti i hospodářské zdroje získávají prostřednictvím příslušnosti k té které nábožensko-národnostní skupině. Rozhodující je tudíž denominace, příbuzenství, příslušnost ke klanu, kontakty na bývalé polní velitele, mafie a tak podobně. Jasně daný podíl na moci si zde žárlivě střeží různé klientské sítě křesťanů, sunnitů, šíitů (jejich důležitým představitelem se stalo již zmíněné, teokratickým Íránem založené antiizraelské hnutí Hizballáh) anebo dalších srovnatelných aktérů. Osobní kvality či dosažené vzdělání nejsou ničím, klientelismus vším.

Sledovat vývoj v Libanonu posledních let znamená vidět pestrobarevnou galerii zátěží, s nimiž většinou úzce souvisejí egoismus a nekompetence státních úředníků. Už od loňského podzimu proto v této malé zemi propukaly série demonstrací; podnícené strmým pádem hospodářství, nezaměstnaností, raketovou inflací libanonské libry, pravidelnými výpadky elektřiny nebo odvozu komunálního odpadu. Svým dílem k hluboké veŹřejné frustraci přispěl i kapacitně nezvládnutý příchod COVIDU-19. Mimořádnou obtíží jsou pak v cca sedmimilionové entitě též nějaké dva miliony syrských uprchlíků!

Povýbuchová exploze lidové nespokojenosti dosáhla té míry, až narušovala záchranné práce. Zrodila se desítkami tisíc občanů podepsaná petice vyzývající Francii k faktické obnově koloniálního panství. Došlo ke vztyčení symbolických šibenic pro představitele veřejné moci a vláda v reakci na situaci podala demisi. V krátké době se pak začal sestavovat již druhý bejrútský kabinet.

Zaímové

Nic to v posledku neznamená. Rozkrádání/rozkládání formálně demokratické Libanonské republiky, v níž mají hlavně slovo „zaímové“ (kmotři), je záležitostí systémovou. Třicet let bačující oligarchie (známe to též z našeho regionu) se tak snadno nedá. To je eklatantní z čerstvého selhání státotvorné iniciativy francouzského prezidenta Macrona, jenž se pokusil stávající libanonskou nepružnost obejít dosazením „vlastního“ premiéra. Jeho pretendent při sestavování nového koaličního kabinetu ovšem selhal a situaci komplikuje i logický předpoklad, že se do nepřehledné situace pravděpodobně výrazněji vloží rovněž Spojené státy. Oproti Paříži naprosto neochotné usilovat o soužití s Teheránem.

Důsledky až úzko domýšlet. Strategický Libanon s jeho zhrouceným bankovním systémem, do chudoby se propadající střední třídou a neprůstřelnými oligarchiemi rozŹhodně čekají další těžké zkoušky. Dost možná i nové, důkladně medializované výbuchy.

(Mezititulky redakce.)

Pavel P. Kopecký (1979)je politolog a publicista.

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.