Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 5 > Zdeněk Víšek: Josef Seliger a vznik ČSR

Zdeněk Víšek

Josef Seliger a vznik ČSR

Na letošní říjen připadá rovných sto let od úmrtí Josefa Seligera, který byl významnou postavou sociálnědemokratického hnutí v habsburské monarchii před první světovou válkou. Tato jeho veřejná činnost je však dnes již zapomenuta a v současné době je Josef Seliger připomínán českými a (sudeto)německými historiky především jako politik, jenž po rozpadu Rakouska-Uherska prosazoval – společně s jinými německými politiky v českých zemích – připojení českého a moravského pohraničí s německou většinou k německo-rakouskému a později k zamýšlenému velkoněmeckému státu, který by kromě česko-moravského pohraničí zahrnoval také „zbytkové“ Rakousko („Deutschösterreich“) a bývalé Německé císařství, kde byla v listopadu 1918 vyhlášena republika.

Vytvoření toho územím i počtem obyvatel obrovského německého státu však vítězné „versailleské“ mocnosti neumožnily, což byl jeden z důvodů, proč snahy o odtržení pohraničních oblastí selhaly, neboť zněmčelé pohraničí, které samo o sobě tvořilo geograficky velmi nesourodý celek, se tak vlastně nemělo ke komu připojit a existovat jako samostatný stát nemohlo.

Kdo byl Josef Seliger

Josef Seliger patří dnes v České republice – mimo omezený okruh historiků a publicistů – mezi téměř neznámé historické postavy a obdobná situace pravděpodobně panuje také ve Spolkové republice Německo, kde si tohoto politika připomínají již jen někteří tzv. vyhnanci a jejich potomci v řadách Sudetoněmeckého krajanského sdružení, především pak členové Seligerovy obce (Seliger-Gemeinde), což je organizace sudetoněmeckých sociálních demokratů.

Po své smrti nebyl v první Československé republice Seliger jako představitel německých separatistických snah výrazněji připomínán a po únoru 1948 byl nepřijatelný pro oficiální historiky především jako úspěšný oponent tzv. liberecké levice, z níž vznikla pod vedením Karla Kreibicha německá sekce KSČ, která se stala roku 1921 součástí sjednocené komunistické strany. To však již byl Seliger po smrti.

Josef Seliger se narodil 18. 2. 1870 v obci Krásná Studánka (tehdy Schönborn) u Liberce v rodině textilního dělníka. Od mládí mu byly blízké socialistické myšlenky. Kromě rodné němčiny ovládal i český jazyk. Znalost češtiny i českého prostředí nepochybně ovlivnily jeho postoje, vyznačující se snahou o česko-německé smíření v Čechách a na Moravě.

Již koncem 19. století Seliger patřil k hlavním postavám rakouské sociálnědemokraŹtické strany mezi německy hovořícími obyvateli českých zemí. V letech 1894–1920 byl šéfredaktorem sociálnědemokratických listů VolksstimmeFreiheit, vydávaných v severočeských Teplicích. Zde se na počátku 20. století vytvořilo jedno z hlavních center německých sociálních demokratů. V letech 1907–1919 stál Seliger v čele zemské organizace německé sociální demokracie v Čechách. Ve volbách do Říšské rady byl roku 1907 zvolen jejím poslancem a v rakouském parlamentu setrval až do zániku monarchie.

O příznivém Seligerově vztahu vůči českému národu podal roku 1924 svědectví severočeský dělnický aktivista a spisovatel František Cajthaml v publikaci Sláva a pád „provincie Deutschböhmen“, kde podrobně vylíčil vznik a vývoj této provincie v letech 1918–1919. I když Cajthaml pochopitelně odsuzoval činnost německých separatistických politiků, byl ochoten přiznat Josefu Seligerovi morální bezúhonnost i vstřícnost vůči českým požadavkům před rokem 1918:

Sociální demokrat Josef Seliger, 48letý redaktor „Freiheitu“ v Teplicích, bývalý dělník soukenický z Liberecka, žák a obdivovatel Viktora Adlera, od něhož převzal dar obratné diplomacie a osobního kouzla, energický, prudký, přímo zbožňovaný německým dělnictvem a oblíbený i mezi dělnictvem českým, z jehož rukou přijímal mandát poslanecký, znající české poměry lépe než kterýkoliv jiný poslanec německý, osobně bezúhonný, střídmý, do krajnosti pracovitý…

Provincie „Německé Čechy“

Vznik samostatného československého státu na sklonku října 1918 byl uvítán v Čechách a na Moravě pouze příslušníky českého národa; v pohraničí, kde žilo více než tři miliony Němců, byly na přelomu října a listopadu 1918 vyhlášeny čtyři separatistické německé provincie usilující o odtržení od vznikající Československé republiky – Německé Čechy (Deutschböhmen) se sídlem v Liberci, Sudetsko (Sudetenland) s centrem v Opavě, Šumavská župa (Böhmerwaldgau) na jihu Čech a Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren).

Z těchto čtyř provincií byly politicky nejvýznamnějším a rozsahem největším regionem Německé Čechy, které se rozkládaly v západních, severních a severovýchodních Čechách – od Ašského výběžku po Orlické hory.

Již 29. října 1918 se zemským hejtmanem tohoto útvaru stává Raphael Pacher, který však krátce poté odešel do rakouských vládních služeb, a proto byl 5. listopadu 1918 v této funkci vystřídán Rudolfem Lodgmanem von Auen, představitelem Německé nacionální strany. Jeho prvním náměstkem byl zvolen Josef Seliger, což byl pravděpodobně politický vrchol kariéry tohoto sociálnědemokratického politika.

Ovšem nově vytvořená československá vláda odtržení těchto oblastí neuznala, neboť je považovala i nadále za nedílnou součást republiky, a tak již na konci listopadu 1918 zahájila jejich postupné obsazování. Do Liberce dorazily československé vojenské jednotky 16. prosince 1918. Vedení místní politické správy v čele s Lodgmanen von Auen již o čtyři dny dříve uprchlo z Liberce do nedaleké Žitavy a přes Drážďany nakonec do Vídně. V prosinci 1918 tak fakticky zanikla reálná moc tohoto separatistického exekutivního orgánu, třebaže formálně byl rozpuštěn až v září 1919.

Německý tisk o vzniku „Deutschböhmen“

Tehdejší německý tisk v Čechách považoval odtržení pohraničí za hotovou a zcela nezpochybnitelnou věc. Například žatecký regionální list Saazer Anzeiger již 30. 10. 1918 o vzniku Německých Čech uvedl:

Německé Čechy jsou od včerejšího dne samostatnou provincií německo-rakouského státu. Ve všeobecných volbách zvolení a tím nenapadnutelně oprávnění zástupci něŹmeckého lidu v Čechách se ustanovili jako zemský sněm německých sídelních oblastí, vydali předběžnou zemskou ústavu a vyŹtvořili zemskou vládu, která jménem německo-rakouského státu přebírá správu Německých Čech.

Svobodné Německé Čechy jsou dnes stejŹnou skutečností jako svobodný československý stát. V tomto radostném dni, který zastihuje oba národy bývalých Čech v plné svobodě a vzájemné nezávislosti, lze jen vyjádřit přání, že po dlouhém sporu naleznou mírové sousedství ve vzájemném respektu k tomuto nejsvětějšímu statku každého lidu – k národní svobodě. Svobodné Německé Čechy podávají svobodnému československému státu ruku k vzájemnému přátelskému vyrovnání. Doufejme, že bude přijata.

Tento komentář nepochybně reflektoval národní postoje téměř všech vrstev německého obyvatelstva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, pro které na podzim roku 1918 byla představa společného soužití s Čechy v jednom státě zcela nemyslitelná.

Ovšem proti představám tehdejších sudetoněmeckých politických stran stály zájmy některých průmyslníků, kteří by připojením k Německu či Rakousku ztratili nejen část odbytišť pro své výrobky v českých zemích, případně i své přidružené podniky ve vnitrozemí Čech a Moravy – nemluvě o obavách z konkurence na větších trzích. Příchod českého vojska do chaosem zmítaného pohraničí tak mohl být v těchto společenských kruzích přijímán s pochopením – možná i se skrytou úlevou.

Činnost v letech 1918–1919

Kromě funkce zástupce zemského hejtmana provincie Německé Čechy se Josef Seliger v souvislosti se zánikem monarchie stal poslancem Prozatímního národního shromáždění Německého Rakouska ve Vídni. Československá státní moc však pochopitelně neumožnila v únoru 1919 na svém území konání řádných voleb do vídeňského parlamentu, kterých se chtěli čeští, moravští a slezští Němci zúčastnit. Tyto volby tak proběhly jen na území dnešního Rakouska.

Dne 27. února 1919 se proto vedení německé sociální demokracie na své schůzi v Děčíně za předsednictví Josefa Seligera, který se vrátil do Čech, neboť nenašel výraznější podporu u německých i rakouských sociálních demokratů, usneslo, že v den první schůze německorakouského parlamentu ve Vídni vyhlásí v celém českém pohraničí generální stávku spojenou s manifestacemi za právo na sebeurčení. K návrhu sociálních demokratů se vzápětí připojily i ostatní německé strany. Demonstrace 4. března 1919 byly ovšem svolány nejen na podporu požadavku „sebeurčení“, ale též na protest proti právě probíhající měnové odluce, což zdůrazňovaly i plakáty vyzývající k účasti ke stávkám a demonstracím.

Soukmenovci! V úterý dne 4. března tohoto roku, v den zasedání německorakouského Národního shromáždění ve Vídni, bude na celém území Deutschböhmen a Sudetenland provedena generální stávka jako protest proti násilnému znemožnění voleb v těchto čistě německých oblastech ze strany Čechů, ale také jako masová manifestace proti odebrání poloviny úspor spojenému s orazítkováním bankovek československým státem! V tento den utichne veškerá práce v továrnách, dílnách, obchodech, kancelářích a učebnách, aby bylo před zraky celého světa ukázáno jednomyslné rozhořčení německého lidu v Sudetenlandu! Němečtí rodiče, neposílejte v tento den své děti do školy! Němečtí občané, dělníci a zřízenci, živnostníci a obchodníci, dejte zaznít svému roztrpčení nad vážnými národohospodářskými nařízeními československé vlády odporujícími právu národů, která nemají oporu v rozhodnutích mírové konference.

Demonstrace občanů německé národnosti proti začlenění pohraničí do ČSR, které byly za cenu více než padesáti mrtvých potlačeny čs. armádou, měly v zahraničí poměrně velký ohlas, ale na dané situaci již nic změnit nemohly.

Projev Josefa Seligera 4. 3. 1919

Osobitý zdroj pro pochopení skutečnosti, jak hlavní politická a organizační síla protestů v pohraničí, kterou byla německá sociální demokracie, vnímala česko-německý problém, představuje projev Josefa Seligera na shromáždění v Teplicích, kde tento – v té době již bývalý – zástupce hejtmana Německých Čech odsoudil skutečnost, že německému obyvatelstvu v Čechách a na Moravě byla znemožněna účast ve volbách do vídeňského Národního shromáždění. Současně ale Seliger vyjádřil porozumění pro české národní aspirace, když řekl: Nevede nás nenávist k českému národu, jemuž přejeme osvobození od starého otrokářského státu Habsburků – my, němečtí sociální demokraté, můžeme být právem hrdi na to, že jsme významně přispěli ke zhroucení onoho státu. V závěru svého vystoupení pak Josef Seliger pronesl: Stojíme teprve na počátku evropské revoluce. (…) O osudu německých Čech nebude rozhodnuto na konferenci v Paříži, nýbrž námi samotnými v souladu s revolučními národy celé Evropy a, jak doufáme, také ve společenství s revolučním národem českým. Naším nejvyšším tribunálem, kterému se podřídíme, je sociálnědemokratická internacionála, žádné jiné forum neuznáme. Proto chceme vytrvat v boji za naše právo na sebeurčení, který jsme nehledali, ale který nám byl vnucen. Bratrům a sestrám v Německém Rakousku, po jejichž boku jsme kráčeli v radosti i žalosti, slibujeme i nadále svou věrnost. Spolu s nimi chceme společně vpochodovat do Velkého, svobodného socialistického Německa!

Názor sudetoněmeckých sociálních demokratů v otázce separace pohraničí se nijak nelišil od postoje tehdejších pravicových (označovaných tehdy jako strany občanské či měšťanské) sudetoněmeckých stran. Zásadní rozdíl však spočíval v tom, že sudetoněmecká levice si přála vytvoření velkého socialistického Německa v důsledku očekávané evropské revoluce, kdežto sudetoněmecká pravice očekávala vznik velkého, ale nesocialistického Německa, a to na základě rozhodnutí pařížské mírové konference.

Oba tyto postoje se však v roce 1919 míjely s realitou poválečného mocenského uspořádání v Evropě, kdy především Francie považovala Německo za hlavní poražený stát, který musí být oslaben, nikoliv posílen.

Definitivní konec všem pokusům o separaci českomoravského pohraničí po první světové válce přineslo uzavření dvou mezinárodních smluv (versailleské 28. 6. 1919 a saint-gerŹmainŹské 10. 9. 1919), které potvrdily hranice Čech a Moravy jako státní hranice Československé republiky s Německem, respektive Rakouskem.

Josef Seliger o Československu

I když Josefa Seligera nemůžeme označit za jednoznačně nacionalistického politika, po roce 1918 vždy vystupoval proti začlenění pohraničí do Československé republiky. V průběhu roku 1919 vydal v Teplicích-Šanově spis Proč bojujeme, ve kterém ostře odsoudil politické vedení ČSR v čele s prezidentem Masarykem a premiérem Kramářem i údajně nespravedlivé poměry v novém státě. Seliger tehdy napsal: Jak v humanistickém duchu a myšlenkách čisté a nacionální humanity školený intelektuál a prezident československého státu Masaryk, tak i ministerský předseda dr. Kramarsch, buržoust bez jakýchkoliv skrupulí, oba řekli totéž: Tento stát bude českým státem a jen čistě českým státem. To ale neznamená nic jiného – než imperialistickým státem. (…) Proč nechce česká buržoasie stát založený na svobodné vůli národů? Protože je imperialistická, protože chce ovládat jiné národy, aby je a jejich půdu mohla vykořisťovat. (…) Česká dělnická třída se přidala k nacionalistické ideologii a je připoutána k imperialistické buržoasii, protože sama chce cizí národy potlačovat.

Ve svém sudetoněmeckém nazírání na česko-německý problém Seliger až do konce svého života nebyl schopen pochopit skutečnost, že političtí představitelé tehdy šestimilionového českého národa z historických, hospodářských, strategicko-obranných i národnostních důvodů, neboť v pohraničí nežili jen Němci, ale i statisíce Čechů, nemohli souhlasit s „přenecháním“ odvěkých území Čech a Moravy státu, jehož součástí české země ve svých tisíciletých dějinách nikdy nebyly.

Na půdě československé politiky

Pod vlivem mezinárodního vývoje, který byl věci sudetoněmeckého „sebeurčení“ nepříznivý, Josef Seliger postupně přecházel na pozice jakési vynucené akceptace politické reality Československé republiky, ač se s její existencí do konce svého relativně krátkého života nikdy nesmířil.

Byl zvolen prvním předsedou Německé sociálně demokratické strany dělnické v ČSR, která byla oficiálně založena na sjezdu v Teplicích na přelomu září a srpna roku 1919, a za tuto stranu byl v prvních parlamentních volbách v ČSR v dubnu 1920 zvolen poslancem čs. Národního shromáždění. Německou sociální demokracii podpořilo tehdy 11 procent voličů a získala tak v Poslanecké sněmovně 31 mandátů. Josef Seliger se rovněž stal předsedou poslaneckého klubu své strany.

I tehdy však deklaroval právo sudetských Němců na odtržení, když během svého prvního projevu ve sněmovně 2. 6. 1920 mimo jiné řekl: V okamžiku, ve kterém vstupujeme do parlamentu Československé republiky, abychom i na této půdě vedli boj pro dělnictvo za demokracii sociální a socialismus, prohlašujeme my, němečtí sociální demokraté, slavnostně, že na požadavku za sebeurčení národů houževnatě a neústupně trváme a že jsme odhodláni také na půdě tohoto národnostního státu vésti svůj velký dějinný boj (…) V myšlence za právo sebeurčení, kteréhož žádný národ se zříci nemůže a jehož uskutečnění jest velkou směrnicí socialistické státní politiky, cítíme se za jedno s revolučním proletariátem celé Evropy, jenž zásadu tu ve svém celkovém obsahu bezvýhradně a bezpodmínečně přijal a ve svém velkém revolučním zápase za právo a svobodu národů vítězně probojuje.

V té době byl ale již Josef Seliger, který trpěl tuberkulózou, těžce nemocen. Zemřel 18. října 1920 ve věku 50 let. Jeho pohřbu v Teplicích se zúčastnily tisíce občanů obou národností, včetně vůdčích představitelů české sociální demokracie Antonína Němce a Bohumíra Šmerala.

Obtížné hodnocení sudetoněmeckých sociálních demokratů

I když Josef Seliger byl odpůrcem začlenění pohraničních krajů do československého státu, je nutné zdůraznit, že pod vedením Seligerova nástupce dr. Ludwiga Czecha, který byl předsedou strany v letech 1920–1938, se stala německá sociální demokracie v ČSR postupně stranou státotvornou i vládní a v letech ohrožení hitlerovskou rozpínavostí také důsledně antinacistickou. Sám Ludwig Czech zahynul roku 1942 v Terezíně jako oběť rasové perzekuce.

V politice Czechova nástupce ve funkci předsedy německé sociální demokracie v ČSR Wenzla Jaksche se však již projevovala některá rezidua Seligerových postojů z let 1918–1919, a to především ve zdůrazňování německých národnostních požadavků (idea tzv. Volkssocialismu) na samém sklonku třicátých let. V době svého britského exilu 1939–1945 Jaksch dokonce opakovaně zpochybňoval územní integritu republiky a vyslovoval se pro respektování mnichovské dohody, jež – podle něj – byla uzavřena na „smluvním základě“. Po válce se tento politik pak stává hlavním politickým reprezenŹtantem odsunutých sudetoněmeckých sociálních demokratů ve spolkovém Německu, kteří si založili v rámci Sudetoněmeckého krajanského sdružení roku 1951 vlastní organizaci, jež se již svým názvem hlásí z českého národního a československého státního hlediska k dosti problematické politické tradici – Seliger-Gemeinde.

Postoje tohoto sudetoněmeckého vysídŹleneckého spolku kriticky zhodnotila v publikaci Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání (2002) česká historička žijící v Německu Eva Hahnová, rovněž ale ocenila antinacistické postoje sudetoněmeckých sociálních demokratů: Na myšlenkový odkaz Josefa Seligera a Wenzla Jaksche navazovala po druhé světové válce část odsunutých sociálních demokratů v SRN, organizovaných v Seliger-Gemeinde. Její dnes zřejmě nečetní členové si získali mnoho sympatií nejen u německé, ale i u české veřejnosti. Tradice, na něž navazují, však nejsou tradicemi empatie vůči Česku a jeho dějinám, i když se jedná o tradice strany, která jako jediná ze sudetoněmeckých politických stran Československou republiku v roce 1938 hájila.

Jakschovi a jeho příznivcům nebylo zatěžko smířit se s rozbitím Československa. Zřejmě jim ze stejných důvodů nebylo ani zatěžko po válce spolupracovat s bývalými henleinovci a apologeticky je obhajovat. Jaksch sám se ve svých pamětech již nevyjadřoval k Henleinově Sudetoněmecké straně a její politice zdaleka tak kriticky jako v roce 1938. (…) Cesta od Seligerovy spolupráce s Lodgmanen von Auen v separatistickém hnutí z přelomu let 1918–1919 přivedla Jaksche ke spolupráci s Lodgmanem jako prvním mluvčím Sudetoněmeckého landsmanschaftu po druhé světové válce.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.