Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 5 > Josef Moucha: Příležitostné změnit na nadčasové

Josef Moucha

Příležitostné změnit na nadčasové

Potkali jsme se před více než 40 lety, kdys mi byl společným kamarádem Emilem Pospíšilem představen jako náruživý fotograf. Říci na jedné stránce, co všechno se stalo od té doby, nelze. Naštěstí bylo o tobě leccos napsáno a mnohé jsi i sám napsal. A tak se zeptám prostě: jsi stále náruživým fotografem?

Ano. Nicméně dochází mi, že bych měl zároveň soustavněji probírat starší negativy a hledat záminky publikovat alespoň některé záběry. Připozdívá se.

Jestli jsem to pochopil z letmého čtení o tobě správně, celým tvým dílem se vine dilema mezi obsahem a formou, přičemž tys většinou stavěl sdělení nad obrazovou estetiku. Platí to pořád a můžeš stručně vysvětlit, proč?

Jednoduše jsem upřednostňoval doklady o nenávratné minulosti. Jsou nenahraditelné. Ačkoli vizuální zadostiučinění nenabídnou vždy, mohou naznačit, jak co vypadalo. Jenže vlastní věci nakonec vyhodnocuji podle toho, v jaké míře rozněcují zážitek – tedy podívanou. Jak co bylo doopravdy, to už dohromady nedám.

Jsou tací, kteří tvrdí, že kvalitní dokumentární fotografie je – hlavně vinou ústupu tištěných médií a boomem „digitálu“ – mrtvá. Souhlasíš s tím, i z pohledu pedagoga na ITF?

Zánik žánru nehrozí. Zájem mezi studenty trvá a z odstupu budou dnešní svědectví ceněna. Zato bezprostřední rentability se dokumentaristé dobírají přetěžko.

Jak se stalo, že jsi vedle fotografování začal také o fotografii psát? V čem se lišíš od většiny jiných vynikajících fotografů, kteří pracují hlavně intuitivně a výklady nechávají teoretikům? Je to pro fotografa (nebo umělce obecně) výhoda, či handicap přemýšlet nad pracemi jiných, klasifikovat je a posuzovat?

Na střední škole jsem fotografoval spolužáky, kamarády a výlety. Rád jsem četl a bavilo mě psát. Za umělce jsem se nepovažoval, focení byl zkrátka způsob záznamu. Vedl jsem si prázdninové cestovní deníky. Psaní šlo s fotografováním ruku v ruce a vyústilo v studia žurnalistiky. Propojovala to, co mě lákalo. Třebaže má představa o akademických svobodách byla neuvěřitelně naivní a škola mě zklamala, nepřestalo mě zajímat, co, jak a proč dělají ostatní. Z osobních důvodů vyhodnocuje činnost okolí kdekdo. Je ovšem rozdíl, inspiruje-li se člověk prakticky, anebo sepisuje traktáty. Teoretizování může být věru na obtíž. Už tím, kolik pohltí času. Nějak jsem tomu ale propadl a zatím mě to úplně nepustilo.

Jsou vybrané snímky, většinou z cest, nějakým cyklem, anebo jen jednou z linií tvé tvorby?

Skutečně, ta dávno začatá cestovní série zůstává těžištěm. Výzva proměnit příležitostné postřehy v nadčasové obrazy trvá. Pořád.

-tt-

 

1. Kostelec nad Černými lesy 1991.

Josef Moucha

2. Moskva, Kyjev 1989.

Josef Moucha

3. Středozemní moře 1994.

Josef Moucha

4. New York 2003.

Josef Moucha

5. Bělehrad 1991.

Josef Moucha

Josef Moucha (1956) vystudoval žurnalistiku na Karlově univerzitě (1980). Začátkem devadesátých let spoluzakládal galerii Pražský dům fotografie, v současnosti učí na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Eseje k historii oboru shrnul svazky Zážitek arény (2004) a Obrazy z dějin fotografie české (2011). Knižně publikoval i výběry fotografií Jaroslava Rösslera, Jana Lukase, Josefa Sudka či Františka Drtikola... Jeho vlastní záběry zpřístupňují tituly Válka za studena (Kant, 2017, předmluva Vladimír Birgus) a Doličné okamžiky (Mushroom on the Walk, 2018, editor Tomáš Hliva). Vydal rovněž generační novelu Mimochodem (Host, 2004).

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.