Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 5 > Libor Martinek: Geo gratias

Libor Martinek

Geo gratias

Próza a poezie Danuty Kostewiczové

Osobnost a poezie Danuty Kostewiczové, polské básnířky, prozaičky, žurnalistky, která dlouhá léta strávila ve Vídni, aby se později přestěhovala s manželem, významným výtvarníkem Sachou Berésem do USA, není českému čtenáři osobou neznámou. V roce 2003 jí vyšla v opavském nakladatelství Literature & Sciences sbírka veršů Anatomie chvíle v překladu píšícího tyto řádky, jenž se spolu s básníkem a literárním kritikem Jiřím J. K. Nebeským podílel i na doslovu k této knížce nazvaném velmi příhodně Pohyblivá poezie Danuty Kostewiczové – proč „příhodně“, to bezpochyby vyplyne i z nynějšího doslovu k autorčině próze s hudebním titulem Andante spianato; ukážeme totiž, že mnohé principy a postupy v této próze velmi úzce konvenují s autorčinou lyrikou. Vlastně máme dojem, že Kostewiczová po celý život píše jednu Knihu, byť je styl a žánr ve finální podobě díla v tomto případě odlišný, neboť poezie a próza jsou již od dob Aristotelových chápány jako dva různé literární druhy. Jde o jakási zastavení na Cestě, kdy s ohledem na vydavatelské možnosti v Polsku či jinde v zahraničí autorka publikuje nejen časopisecky, ale i knižně. Jaká je to Cesta, to si na tomto místě vzápětí rovněž ukážeme a ozřejmíme.

Zmíněná básnická sbírka Anatomie chvíle se u nás dočkala pozitivního přijetí literární kritikou, a to i na stránkách prestižních literárních časopisů. Připomeňme recenzi Jiřího Staňka v pražském obtýdeníku Tvar (2003, č. 10) nebo recenzi Ladislava Soldána v brněnském křesťansko-katolicky zaměřeném časopise Akord (2005, č. 6). Jedna recenze – ústeckého básníka a literárního kritika Ladislava Mušky – dokonce vyšla v Bratislavě na Slovensku v časopise Mosty pod názvem Hledání identity (2007, č. 12, s. 10). Báseň Kostewiczové Červenka byla zveřejněna samostatně na stránkách třinecko-brněnské literární revue Weles (2012, č. 48–49), dříve však byla otištěna česky v ratibořských Horyzontech (2008, č. 20), báseň Zapomeň na stránkách brněnských Kulturních novin (2018, č. 35).

Stavba prózy Andante spianato

Zastavme se nejprve v rámci literárněvědného diskursu u kompoziční výstavby prózy Danuty Kostewiczové Andante spianato, neboť jde o jednolitý text, který není rozdělen do kapitol či jinak vnějškově strukturován, nemá tedy v ediční podobě ani žádný Obsah, dle kterého bychom se mohli v textu orientovat. Nicméně určitá organizace textu je zde patrná, byť latentně. Narativ je orientován zejména částmi dne, vesměs se logicky začíná ránem, přes další fáze dne až po večer a noc, pak jednotlivými dny v týdnu, které autorka různorodě vnímá, některé má víc oblíbené, jiné méně, a dokonce je antropomorfizuje, jako by šlo o živé bytosti. Pak jsou to roční období, popřípadě některé jevy typu fáze měsíce. Nečekejme však přísně kruhový princip prózy organizovaný podle dnů v týdnu, jednotlivých měsíců a ročních období, jak je to typické pro velká epická románová díla z počátku 20 století, ba i pro menší básnické útvary. V próze Kostewiczové je důležitější bohatý proud myšlenek a dojmů než nějaká akce, fabulace; její dílo se recipuje spíše pocitově a intuitivně než rozumově podle schématu příběhu a jeho logiky, které jako čtenáři sledujeme. Ona rozvolněnost vyprávění se týká i způsobu vytváření postav, hrdinů a jejich charakteristiky. Dodejme, že se zde vesměs objevují hrdinové již nežijící, přivolávaní z paměti autorky, která tak zčásti rekonstruuje historii svého rodu, kterou považuje za hodnotnou, tedy hodnou připomenutí. Postavy stále žijící, jak lze předpokládat u děvčátka z rakouských Alp, s níž se autorka setkala před lety a která ji fascinovala svým bezprostředním vnímáním Boha, například upřímností modlitby v kapličce ve vysokých horách, jsou z autorčiny paměti přivolány v jiném kontextu, zejména v důsledku rozpravy na téma Boží existence, ke které snad máme pocitově blíž právě ve vysokohorských oblastech než v nížinách, o velkých průmyslových aglomeracích nemluvě. Svou roli sehrává nepochybně i autorčin „lyrický ekologismus“, vztah k přírodě, Absolutnu a Bohu.

S konstrukcí postav pak souvisí i použití 1. osoby jednotného čísla vypravěče, onoho psychického „já“, mluvícího převážně o sobě; subjektem je zde zralá žena. Typické je pak obracení se k různě chápané 2. osobě singuláru, které nabývá rozličných podob, od sebeoslovení, přes oslovení jiné osoby přivolané z paměti (z osobní korespondence s autorkou jsme se dozvěděli – snad to zde můžeme prozradit –, že oním zdatným hudebníkem, klavíristou, byl v reálném autorčině životě jistý, tehdy mladý Čech, s nímž se autorka seznámila a vedla po nějakou dobu korespondenci), až po dialog s Bohem.

Autorská filozofie

Autorskou filozofii současné americké spisovatelky píšící svá literární díla polsky charakterizuje individuální a sugestivní svět fantazie soustředěný kolem základních a pro duševní stav člověka neopomenutelných existenciálních zkušeností, jako jsou údiv (překvapení) a nadšení (okouzlení), zakotvení v bytí, v tomto případě v obtížném, složitém, ale emocionálně autentickém (ve smyslu citové opravdovosti), až extatickém optimismu. To vše se rodí z pocitu slabosti subjektu, jeho existenciálního nezacílení. Zkušenost sebe sama odhaluje neidentitu „já“, která samozřejmě není vadou, původcem alienace, ale výzvou k neustálému hledání. Jde o filozofii existence, které jsou cizí nejen všechny ideologie, ale i kategorizace, tzv. velká vyprávění.

Člověk, který se stává otrokem komplexních, abstraktních modelů světa, odtržených od individuální existence, uzavřený v technosféře, kterou si vytvořil, ztrácí možnost prožitku Tajemství existence, radostného překvapení ze samé účasti na bohatém, polymorfním proudu skutečnosti.

Základní otázka této prózy poukazuje na zrádnou perspektivu ontologické stabilizace. Na tuto otázku Kostewiczová nehledá odpověď ve světě pojmového diskursu, ale v řeči obrazů a v použití paradoxů. Autorce je cizí substanciální a systémová filozofie. Ona tvoří básnickou filozofii „neuchopitelnosti“, filozofii existence jako přechodu, „bytí na cestě“, otevřenosti na jiné, na přírodu, Boha... Autorka si uvědomuje existenciální nestabilitu, ale v tomto stavu nezakotvenosti nevidí nedostatek, svědectví dezintegrace, ale podmínku otevření se světu, šanci na intenzivní a autentické hraŹnice identity překračující soužití s jinými.

Klíčovými slovy textu Andante spianato jsou okamžik (chvíle) a bod (úhel pohledu). Tyto bezrozměrné, prchavé aspekty existence se autorce stávají průsvity v houštině věcí a pojmů, stezkami umožňujícími zachytit ve stavu blízkém religiózní epifanii (náboženskému vytržení) čistý tep života, rytmus prožitků či zázračné provizorium existence. Rozlehlosti, extenzivnosti časoprostoru Kostewiczová klade do protikladu intenzitu okamžiku epifanie, ve kterém získává v tomto textu nejdůležitější pocit uplynulých prožitků a zakořenění ve světě.

Trvání jako jednota souběžných, interferujících, vzájemně se vrstvících psychických stavů je pociťováno především tou částí osobnosti, kterou Bergson nazývá „hlubokým já“ (le moi profond), jež je zároveň subjektem mystických prožitků a tvůrcem literární výpovědi. „Hluboké já“ vyjadřuje celý živý, dynamický, neustále proměnlivý, prací intuice spojený soubor vztahů člověka se světem – organismem, vyjadřuje onu neopakovatelnou, individuální „melodii“ našeho vnitřního života, melodii, která se nedělitelně táhne (a potáhne) od začátku do konce naší vědomé existence. (H. Bergson, Myšlení a pohyb, 1934; č. 2003).

Světonázor vyjádřený v Andante spianato nachází oporu zároveň v bohaté tradici existenciální filozofie. Autorka demonstrativně zdůrazňuje hodnotu bezprostředního, intuitivního poznání skrze sám život, existenci, bez pomoci intelektuálních konstrukcí. Právě takové poznání otevírá cestu k autentickému zabydlení ve světě, umožňuje budovat intimní ontologii soužití bez prostřednictví systémových jazykových kódů, v aktu extatické identifikace. Můžeme uvést i citát z Bolesława Lešmiana: „myšlení celým životem, nikoli jednotlivými předměty“ (Szkice literackie, in Dzieła wszystkie, sv. 2, Warszawa: PWN, 1959).

V literárním procesu sehrává při vyjadřování „hlubokého já“ velkou roli kreativní paměť, která umožňuje zrušit hranice času a svou aktivní citlivostí navrátit vnitřní integraci nedosažitelnou ve světě schémat a pojmů.

Danuta KostewiczoŹvá neprojektuje ve své próze panteistickou jednotu podle tradičních vzorů. Odhaluje individuální metafyzickou příhodu, vede čtenáře po cestách intimního zasvěcení do Plnosti, vyjadřuje obtížný optimismus zakotvení pomocí budování stále nových spojení (correspondances) mezi ontologicky nejistým „já“ a nevypočitatelným světem.

Člověk – Příroda – Bůh

Kostewiczová ve své próze prezentuje model literárního jazyka, který je průzračný, tzn., že jazyk není skutečností samou pro sebe, „nediví“ se sám sobě, ale slouží k uchopení humanistické problematiky, k hovoření o člověku a jeho záležitostech.

V próze Andante spianato se neustále navrací určitý druh ekologismu. Nejde o banální, byť důležitou ochranu životního prostředí, ale o mnohem víc. Jde o způsob identifikace subjektu s přírodou, chápání sebe sama jako její část, prvek. Díky metaforám a dalším tropům (antropomorfizaci, hyperbolizaci atd.) dochází k magické proměně významů a záměně světů: člověk se stává mladším bratrem přírody (stromů, ptáků, zvířat), přestává být jejím pánem a vládcem. Jde o autorčin pozitivní program. Nechybí ani kritika člověka, který nosí hlavu tak vysoko a zrak směruje do výšek tak, že jím až „děraví“ nebe, neboť se mu zdá, že je Bohem, ale přitom se nenaučil být člověkem. Autorka jde dokonce ještě dál, protože příroda je jí zárukou smyslu života člověka a existence. Příroda je základem světa, ba víc, je určitým důkazem Boží existence. Příroda je v této próze záchranou před pochybností a také jedinou zárukou jistoty existence – svět se skutečně rozpadá, ale nepochybně přetrvá, neboť v zahradě vzpomínek z dětství „stačí mi dotek větru, stačí moudrost květinového prachu, který se opřel o mou hlavu“.

Důležitou roli zde sehrává 2. osoba jednotného čísla – ono „ty“. Osvobozování se – byť částečné – od vlády všeobecného „já“ je přece projevem různých funkcí: jednou je jakoby druhou přirozeností subjektu, jeho „alter ego“, skrytým a hlubokým „já“. Jindy je prostě adresátem vět nebo partnerem v dialogu. Konečně se stává Absolutnem – Bohem nebo Přírodou –, se kterým autorka vede spor o zásadní záležitosti světa a života a k němuž se modlí. Existence jedinečného člověka je zde nejdůležitější záležitostí, čemuž vůbec neodporuje autorčino programové spojení s přírodou. Individuální existence je uzavřena jak v této próze, tak v životě, mezi dvěma hraničními body – narozením a smrtí. Narození člověka je radostnou skutečností, které se účastní celá příroda. Zatímco smrt v této próze je na jedné straně akceptována jako krutá, ale přirozená přírodní skutečnost, na druhé straně je chápána jako nesmysl, tedy jako jev vyžadující – v jinak racionálním světě prózy Kostewiczové – překročení nebo zrušení či zneplatnění, tedy přijetí jakéhosi postoje nesmrtelnosti. Možná na způsob rostliny, možná prostě podle křesťanských pojmů? Připomeňme si autorčina slova: „Je pravda, že jeden starý strom v zahradě musel být pokácen, ale udělalo se místo pro jiné. Takový je pořádek věcí. Pelargonie rovněž odkvétá a také bez nejmenší výčitky. Odkvétá. To je všechno. Konec. A hotovo.“

Žijeme ve světě Přírody a jsme jím determinováni. Obecně vzato je próza Andante spianato vyprávěním o osudu člověka. Subjekt a hrdina této prózy je ponořen ve světě, ve skutečnosti přírody a kultury. Jsou to oblasti složité a nejednoznačné – plné zla, ale nezbavené dobra. Povinností člověka je aktivně se účastnit tohoto světa a rozmnožovat pokladnice dobra, i když je to obtížný úkol a není přitom jisté, zda existuje nějaká transŹcendentní sankce právě pro takový přístup ke světu a životu. Bůh možná existuje, možná ne, možná je totožný s Přírodou, a možná s Nicotou? Přes všechny pochybnosti takový hrdinský postoj účasti zavazuje všechny lidi. Je to postoj blízký etice existencialistů, ale na rozdíl od nich autorčiny příkazy a výzvy nemají politický, ideologický nebo historicko-filozofický rozměr. Vedle člověka tady stojí jenom jiní lidé a jejich menší bratři (a zároveň starší) – rostliny a zvířata. Tento do značné míry heroický postoj byl obzvlášť výrazně ukázán na úrovni vztahu člověka k Přírodě. Jak víme, současná civilizace je založena na exploataci tzv. přírodního prostředí. Autorka se velmi přimlouvá za ochranu planety, takže cenou musejí být také určitá zřeknutí, sebeomezení, zadržení nebo alespoň prudké omezení rozvoje, tedy obětování dosavadního způsobu života. Tudíž onen specifický ekologismus, který proniká prózou Kostewiczové a který reprezentuje autorský subjekt, je třeba také považovat za postoj hrdinský.

Danuta Kostewiczová k nám promlouvá vlastním hlasem. A v kontextu současné polské literatury jde o důležitý hlas.

Stáří jako téma

Laskavý čtenář bude s námi jistě souhlasit, když vyslovíme názor, že tématem prózy Andante spianato nebo spíše autorčinou obsesí je stáří. Stáří přijaté, neboť je nevyhnutelné, ale takové, které má svou hodnotu, protože jinak by byl závěr lidského života nelidský. Ve svém přesvědčování čtenáře i sebe sama, že stáří je hodnotou, protože díky svým zkušenostem autorka získala odpovídající zásobou moudrosti, takže i odstup, je značně působivá. Próza Andante spianato je vlastně soubojem s literaturou, autorky samé se sebou i s časem, a last but not least s fascinujícím jevem stáří.

Dílo je zjevně složeno ze střetu protikladů. Filozoficko-existenciální úvahy obsažené v této próze se soustřeďují kolem otázek a problémů, jako: základ existence – nedourčenost bytí, Bůh – nicota, všeobecnost přírody – individuální rozměr lidské existence, svět jako záhada či tajemství – svět jako úkol, jednota světa – mnohost jednotlivých existencí, existence člověka – jeho odůvodnění nebo nedostatek (neodůvodnění), fatalismus osudu – naděje na záchranu, tradice a archetypy – všednost každodenní existence, Arkádie (tzn. dětství) – nové země a nový čas, člověk a příroda – přátelé a nepřátelé, pesimismus – optimismus jako postoj hodný člověka, problémy se světem (zejména současným), soucit a láska – pocit cizosti atd., tedy problémy z oblasti existence, metafyziky a eschatologie. Všechny tyto rozsáhlé a důležité záležitosti se soustřeďují kolem problematiky sjednocující tuto prózu, a to je čas – boj s časem, hra s časem.

Andante spianato je zápisem (záznamem) vítězství Kostewiczové v tomto boji. Čas totiž, spíše pomíjení, změna, pohyb, byl osvojený, ovládnutý s ohledem na „ochočení“ okamžiku, chvíle. Autorka k tomu používá mimo jiné rozvíjení myšlenek, které jakoby unikají rozumové kontrole (vzdáleně to připomene automatismus psaní surrealistů), aby se pak vrátily do racionálního vědomí, nebo také ne. Zůstává nám tedy něco skrytého, co Kostewiczová zná, ale nedokáže vyslovit. Je to jakési milé, ale zároveň znepokojující zajíkání.

Otázky vícejazyčnosti

Důvodem výše vysledovaného (tedy ne-do-vyslovitelnosti) v próze Andante spianato také může být autorčina vícejazyčnost, neboť Kostewiczová psala polsky, německy, rovněž každodenně komunikuje v angličtině, byť v ní přímo netvoří umělecky, poté, co se s manželem přestěhovala z Rakouska do USA. V této próze ostatně najdeme četné citáty v němčině, jak se autorce vybavovaly ze zásob paměti, a nelze nepředpokládat, že Kostewiczová za dobu svého pobytu v Rakousku si němčinu nejen dobře osvojila, ale že ji má ráda i jako jazyk, jako nástroj komunikace, který má svou vlastní atmosféru a „vůni“ na pozadí vzpomínek na Vídeň a Rakousko, kde snad byla autorka poměrně šťastná. (V komparativním pohledu nelze nevzpomenout pozdní tvorbu českého básníka Ivana Blatného v Anglii.) A pak je zde překladatelským oříškem stavba věty, která je v polském originálu daleko složitější, než jak je tomu v našem překladu do cílového jazyka – češtiny, s ohledem na českého čtenáře, který by s recepcí tak složité syntaxe mohl mít spíše problémy, které by měly za následek ztíženou možnost porozumění významové složce díla.

Jde o větnou stavbu užívající četných vsuvek, slovosledných inverzí, bohaté a spletité interpunkce apod. Jistá „romantičnost“ výrazu může být dána také autorčiným hudebním cítěním, napodobujícím hudební fráze, jednou delší (rozvité souvětí), podruhé kratší (stručné vyjádření v jedné téměř holé větě), jakoby napodobující tah smyčcem na houslích či violoncellu, rytmem napodobujícím lidský dech – tu rychlejší, tu pomalejší. Dynamický rytmus této prózy i její kompozice (fáze dne, dny v týdnu, roční období) na způsob hudebních variací (včetně da capo al coda) spolu s neotřelou metaforikou a zejména koloristikou vytvářejí její zvláštní atmosféru umocňovanou ustavičným soupeřením vášně a odstupu – to vše se podílí na emocionálním vyznění Andante spianato.

Hudebnost

Narativní proud prózy dokumentuje rozmanité estetické zkušenosti pocházející z různých zdrojů; jsou mezi nimi záznamy poukazující na poslech hudebních děl (zejména vážné hudby), např. Mozartova Klavírního koncertu d-moll, Requiem téhož skladatele pod taktovkou Herberta von Karajana, fugy Johanna Sebastiana Bacha, sonatiny Muzia Clementiho, polské lidové oberky upravené Chopinem. Ostatně pozornost na sebe obrací již hudební titul prózy Andante spianato, neboť na jedné straně navazuje na úryvek velmi známého a důležitého Chopinova díla Andante spianato, které předchází Velké brilantní polonéze Es dur op. 22 – takže může sugerovat jakousi Chopinovskou inspiraci této prózy; možná označuje podobnost nálady obou děl; možná přivolává „nokturnový“ charakter této hudby, odkazuje na podobný „noční obsah“ prózy; možná slouží k podtržení oneirického (snového) charakteru celého monologu, neboť ˝chopinovské Andante spianato bývá rovněž chápáno jako „ukolébavka“. Na druhé straně je „andante spianato“ označení tempa (hry), které se také může vztahovat k tempu pochodu, který subjekt prózy prožívá a registruje kolem sebe další zážitky a dojmy – činí tak spíše beze spěchu v mírném tempu (andante), své kroky klade rytmicky pravidelně a klidně (spianato).

Další hudební motivy obsažené v této próze by bylo možné ještě rozvíjet, ale nepovažujeme to nyní za podstatné a nutné. (Za konzultaci této problematiky jsme povinováni dílem dr. Jerzymu Wišniewskému z Lodžské univerzity, jenž se vztahem obou umění zabývá dlouhodobě.)

Motiv (duchovní) cesty

Próza Andante spianato je bezpochyby záznamem cesty. Maximálně lidské, existenciální, fascinující, zároveň velmi dramatické, záhadné a nejisté. Tato cesta se stává cílem i motorem života. Hledáme výlučně naslepo? Ano, pokud člověk na své cestě k Absolutnu může něco spatřit jasněji. Na druhé straně je to činnost plně uvědomělá: putování světem se široce otevřenýma očima sloužící k stále plnějšímu čtení pravdy o celém stvoření ze všech jevů, které nás obklopují.

Nakolik se nadpřirozený (metafyzický) svět vymyká našemu bezprostřednímu poznání, natolik našim smyslům dostupná skutečnost v sobě nese množství znaků, ve kterých je zakódováno tajemství bytí. Estetický smysl Kostewiczové je zaměřen směrem k přírodě – k té knize, z níž je možné vyčíst smysl existence a lidského osudu. Pokud je cokoli důležité, pokud je třeba věnovat něčemu drahocenné chvíle pozornosti, pak jevům přírody. V této próze pták, zvíře, hmyz, rostlina nebo padající list jsou určitými body souvztažnosti, ukazateli všeobecného Smyslu, který organizuje celou existenci a vyznačuje Mu určitý cíl a směr. Autorka má po celou dobu povědomí o zdánlivé protikladnosti obou světů, nesourodosti jeho prvků, které však tvoří nějaký tajemný celek.

Jaký tedy může být smysl života, když existuje smrt? Jde tu výhradně o biologickou úroveň, nebo o něco víc? Zřejmě o něco víc – zdá se tvrdit Kostewiczová –, protože jenom v existenci, a to vědomé, obdařené identitou, může se realizovat metafyzický smysl bytí. Existují, a pokud ano, jaké jsou hranice, které ve své existenci překračujeme? Pokud je existence mnohorozměrná, pak i my budeme překračovat tyto hranice k nekonečnému poznání. To říká autorka jako filozof. A autorka jako obyčejný člověk? Má strach jako každý. Věří i nevěří, pochybuje, hledá, obává se, že překročení hranice se může ukázat jako věčné prázdno. A právě balancování na hranici reflexivního přesvědčení poznání a čistě existenciálního strachu dodávají této próze určitý, téměř nikde jinde se nevyskytující – alespoň ne v polské próze – rytmus. Autorka tvoří harmonické vize, operuje slovy, která – přestože kladou odpor a zároveň jsou tajemná – ji poslouchají.

Ve světě plném hluku není v podstatě místo na čtení znaků přírody. Člověk se ve výsledku od ní značně a nebezpečně oddaluje. Můžeme ho přirovnat k lodi, do které začíná zatékat. Rozdíl je jen v tom, že člověk sám dělá díry do dna své lodi. Dělání děr do dna a boků lodi je dáno tím, že člověk má klamný pocit, že už všechno ví. To pak vede ke ztrátě citlivosti, intelektuálnímu vyprázdnění, k tendenci odmítání veškeré odpovědnosti za vlastní aktivitu v chápání a popisování (charakterizování) světa. Člověk, který nerozvíjí svou krajinu poznání, se sám odsuzuje k trestu jalového stereotypu.

V této neobyčejně přesné, obrazné a čisté próze se objevuje metafyzické „nevím“. Autorka nic nepřehání, své intuici nedodává znamení absolutní jistoty. Má daleko k jakýmkoli tvrzením, nezvratným přesvědčením, dogmatům. Zde se dostáváme k osobité religiozitě této prózy. Religiozitě, samozřejmě, nikoli ve smyslu konfesním, ortodoxním. Podle Kostewiczové je uzavření religiózní zkušenosti v těsném rámci náboženských systémů zničením jejího duchovního rozměru. Dá se říci, že tzv. pravdy víry, určité předpisy, tradice, stereotypy, liturgie či dogmata jsou jakýmsi „tělem“ každého náboženství: proměnlivé, kulturně podmíněné, konečně podléhající určité erozi. Zatímco duch náboženství, ta zkušenost Absolutna, je konečně oním ani ne tak beznadějným, jako spíše tvůrčím „nevím“ a spolu s tím nekončící se nadějí, že existuje nějaký neměnný smysl smyslu.

Bůh je nezištný. Nemusíme si nic speciálně zasloužit, ani se bát vymyšleného trestu. Autorka rozmlouvá s Neurčitým, ale o nic ho nežádá, nezatěžuje žádnou odpovědností, nepřináší ani žádnou oběť. A přesto ona neurčitá metafyzická přítomnost přináší své existenciální důsledky, jež nelze bagatelizovat: zdůvodňuje onu tajemnou neurčitost a – v morálním smyslu – uvádí přirozený pořádek a harmonii. Svět se ve svém trvání neustále mění. Stále se projevují paradoxy, nic není jednoznačné, naše poznání se mění v infantilní neužitečné myšlenečky, aby se někde jinde staly znovu základem porozumění světa. V tom všem se mění také Bůh. A zároveň trvá. Neexistuje proto jen jedna pravda, neboť všechno je v pohybu, závislé na čase, místu, okolnostech a metafyzickém cíli. Trvání je zakódováno v proměnlivosti. To zní jako obrazoborecký paradox. Avšak právě takové paradoxy jsou podmínkou pohybu neboli poznávání, hledání.

Někdo může namítnout, že Kostewiczová pěstuje relativismus (jak je to dnes módní pojem!). Pokud se pod tímto slovem chápe odpor proti intelektuálnímu zotročení, úplnému nedostatku důvěry vůči individuálním cestám poznání, hořké vědomí relativity všeho, když tato relativita vyplývá z našich omezení – pak určitě. Avšak jedno je v této próze jednoznačné a neměnné: právo na lásku a odpuštění; avšak není tady místo na ospravedlnění vědomě učiněných křivd.

Tato próza je tedy záznamem Cesty – lidské existenciální, jak jsme již uvedli. Aby bylo možné tuto Cestu, doprovázenou radostí z odhalení, projít spolu s autorkou, přečíst tento mistrný, krystalicky čistý prozaický záznam, abychom ji konečně mohli přijmout za svou, je třeba se k ní vracet. Má totiž tu vzácnou přednost, že každé její nové čtení odhaluje před čtenářem stále nové filozofické, estetické a poznávací (noetické) oblasti.

Samozřejmě, že próza Kostewiczové znepokojuje, ale zároveň dodává na odvaze všem lidem žijícím v současném světě.

Poděkování zemi Danuty Kostewiczové

Český výbor z poezie Danuty Kostewiczové Geo gratias (Opava 2019) byl sestaven z několika jejích básnických sbírek vydaných po roce 1989 polsky v polských nakladatelstvích. Titul českého výboru poezie Kostewiczové byl přejat z její samostatné sbírky Geo gratias (Bydgoszcz, 2006), jenž se nám zdál jako velmi příhodný, dobře ilustrující filozofické východisko autorky ve vztahu ke každodenní realitě, jak se nám jeví i v jejích verších po té, kdy z nich vyabstrahujeme postoj lyrického subjektu k entitám fikčního světa básnického díla.

Básnířka skrze lyrické Já představuje průřez esteticky objektivizovaného světa na ose existence, na jejíž jedné straně situuje své bytí. Skutečnost pozoruje z různých úhlů pohledu, přičemž časoprostor konstruovaný v díle bývá mnohdy úzce ohraničený, repetitivně opakovaný, ponejvíce s užitím principu variace, jindy široce otevřený do obrazu krajiny, čemuž zpravidla odpovídá i časoprostorová dimenze – fragmentární pohled z okna do zahrady domu v Lewistonu versus široké obrazy krajiny, pole, louky, tedy od mikroprostoru až k makroprostoru; jinak řečeno: od bodu na časové ose, jímž může být – a nejčastěji je – nejčastěji svítání, poledne či soumrak, a to tady a teď, až k časově neohraničením prostorům vzpomínek na dětství, omezených jenom oním věkem dětství. Na symbolické a metaforické úrovni básně se pak setkáváme s pozorováním kapky rosy lyrickým subjektem jako miniaturní entity, která však symbolický odráží téměř celý svět, je jeho jádrem – podobně jako zrno hrachu, které se vyloupne z jemně rozevřeného lusku –, až po vysoký horizont nebe, na kterém se vznáší skřivan či plachtí káně myšilov. Autorka chce odpozorovat to, co je obvyklé a ve stejném okamžiku také to, co je symbolické, věčné, dobré, tedy hodnotově protikladné vůči zlu. Její básnická axiologie se roztahuje od zamyšlení nad čistotou dětských snů k reflexím osudů člověka i celého lidstva. V jednom a druhém nachází stejnou šifru existence, stejné poslání. Vše je hodno reflexe, vše je z tohoto světa, v němž se začalo lidské vědomí, ale v němž je možné vycítit přítomnost Stvořitele. Právě jemu básnířka děkuje, když nazývá svou sbírku neologismem Geo gratias. V tomto spojení jí běží o vyjádření vděčnosti zemi podobně jako ve všeobecně známém zvolání Deo gratias. V tomto neologizovaném syntagmatu je vyjádřen názor, že člověk je prvkem přírody, existuje právě v ní, zde nachází své nejlepší místo, svou hlubinu bezpečnosti, to ona je jeho matkou a živitelkou.

Tyto výše zmíněné postupy autorka neužívá v nějakém primitivním ekologickém rámci, ale jako svrchovaná básnířka, chtělo by se říci umělkyně slova (k čemuž se ještě dostaneme), která podrobuje revizi výrazné entity fikčního světa básnického díla, kdy se na produkci významů silně podílí rozum, intelekt, jenž mnoho mechanismů integrálních stavů a jejich dynamiku chápe v rozličných kontextech a spojeních. Intelekt spatřuje v zemské skutečnosti symptomy obecného tvůrčího principu – ono basso ostinato všech cyklů světa, organizované velmi specifickým rytmem, jako by v tempo rubato.

Předností této poezie je jakýsi surreálný přechod ze skutečnosti do snových krajin a naopak, z bdění ke snění a vice versa. Je to neustálá existence „mezi“. Existenci je možné zachytit jenom fragmentárně, v protikladu k tomu, co bylo a co bude. Kostewiczová si uvědomuje, že člověk je bytostí obývající svět jen krátce, na chvíli, ba na okamžik, ona „anatomie chvíle“ jí slouží k tomu, aby bylo bytí člověka či jiných existencí tohoto světa, ba i vesmíru, zachyceno básní nebo odevzdáno v podobě hudební skladby (symfonie, fugy, fantazie…) či v podobě abstraktní malby (výbor byl jistě i proto vhodně ilustrované abstraktní grafikou životního partnera Kostewiczové, původem polským výtvarníkem Sachou Beresem) – avšak vždy to budou pokusy o zachycení života na hraně, na břehu, na okraji. Moderní člověk žije neustále v poklusu, stále k něčemu směřuje a pořád před něčím utíká. Zatímco to, co je nejdůležitější a neobtížnější k osvojení, je vědomí sebe sama, osobní identita, autorkou často tematizovaná. Ostatní totiž neodvolatelně končí v neexistenci. Určité události nemůžeme zopakovat, nelze je vrátit, pokaždé jinou nohou vstupujeme do téže řeky, abychom zde potvrdili onen ve verších se objevující motiv slavným Heraklitovým výrokem: panta rhei – vše plyne. Také lidské tělo je uzpůsobeno k tomu, že jeho biologické pochody jsou nasměrovány od narození, přes růst, až k úpadku stáří a smrti, k rozkladu. Můžeme si však pro svou naději připomenout pointu jedné básně Kostewiczové a tento výrok modifikovat: pod srdcem člověka nikdy neteče ta stejná řeka. Jak zde nevzpomenout na moudrost zralých veršů českého básníka Jana Skácela, z hlediska kontextu polské -poezie můžeme připomenout sílu naturalistické poezie Nobelovce Czesława Miłosze (tak jako autorka rovněž emigračního spisovatele, což se mimo jiné projevuje nejen v látce, ale i v jazyce poezie), intimitu prostoru Haliny Pošwiatowské nebo nebanální lyrismus Wislawy Szymborské. Podobně jako krakovskou autorku, laureátku Nobelovy ceny za literaturu (v roce 1996), také poezii Kostewiczové charakterizuje spojení osobité lyriky s hlubokou intelektuální reflexí obsahující často zřetelný filozofický podtext, důraz na významově precizní použití slova, lapidárnost, občasné užití ironie, paradoxu, sarkasmu anebo žertovného odstupu pro vyjádření hlubokých obsahů. Kostewiczová se pokouší zahlédnout určitou zázračnost chvíle v tom, co nám bylo zcela zdarma dáno ve světě, v přírodě, a co se mnohdy dostává do konfliktu s naším ignorantstvím. Polemický spodní tón v této poezii skýtá podloží pro diskutabilní abstrakci filozofických systémů a vědeckého světového názoru. Namísto odhalování nových strategií chápání „paradoxu existence“ je zde skutečná moudrost obsažena v přiznání zázračnosti chvíle a pochopení toho, že důvěryhodný je jenom ten systém, který byl připsán přirozenému pořádku věcí a jeho ukryté logice. Věčné záruky morálního i metafyzického pořádku věcí, zázraků přírody i jejího každoročního rituálního opakování jsou jí důkazem existence Boha. Vždyť nikdo neví, jak růže vycítí, kdy má kvést… Vyznáním víry je jí hrst malin podaná na stůl. Navzdory mlčení Boha, jehož si je lyrický subjekt rovněž vědom, přes váhání a pochybnosti je poezie Danuty Kostewiczové hluboce religiózní. Ve chvíli, kdy čas je jenom hypotézou, zůstává jistota Boží existence, neboť individuální bytí je porozuměním mezi člověkem a Bohem – to nám vzdáleně připomene františkánský postoj, naplněný láskou a radostí, v němž není místo na apokalypsu či konec světa.

Avšak abychom se nemýlili, a tím i laskavého čtenáře našeho doslovu, přes všechen klid a mír, přes všechno nadšení z drobných radostí života, básně Kostewiczové nevyhnutelně nesou také stopy temnější stránky skutečnosti. Obsahují vědomí o tom, že po snu, po probuzení do nového jitra přichází obava, strach, neklid… Vědomí smrti básnířku neopouští, protože zároveň s dynamikou času si notuje vlastní danse macabre. Tyto verše přece nejsou prosty obrazů smrti: umírající pták, zemřelý pes, usychající list… Poetka se nicméně nevzdává svého přirozeného nároku zintimnit svůj neklid a vyzpívat krásu dne. Ponoření se do světa přírody je svým způsobem protestem vůči smrti, proto v této poezii nenajdeme pocit zoufalství nebo nevyhnutelného zla. Spíše se setkáme s přijetím nemožnosti úniku před měnícími se přírodními cykly, jara a zimy, růstu a vadnutí či narození a smrti, pochopitelně i mezi nejbližšími bytostmi ve své rodině a okolí. Její verše mohou zdánlivě přijmout ani ne tak formu, jako spíše atmosféru oslavných lyrických žánrů, avšak nedostávají tvar elegie nebo nářku (lamentace), ale jedině pavany (za smrt vrabce), v níž se tancem obrozuje život. To je poezie, která nesmírně posiluje čtenáře, zároveň pobízející recipienta, aby učinil totéž, co je patrné z cyklu ročních dob; jsou to verše, které upřednostňují třpytící se bílou, nad mračnou tmou.

Poukažme ještě (jak jsme to již avizovali) na překvapivě široký myšlenkový horizont Danuty Kostewiczové, který obsahuje rozsáhlé ornitologické, botanické, astrologické, astronomické, kosmologické, fyzikální, (tělesně) biologické a (hlubinně) psychologické znalosti, zběhlost v dějinách, výtvarném umění, krásné literatuře, rovněž v Bibli, v neposlední řadě znalosti filologické (neboť je z cizí matky dcerou – parafráze na známý Mickiewiczův verš), spolu se schopností jejich široké reflexe vyjádřené na malém prostoru. Kostewiczová dokáže nahlížet skutečnost očima nejen lyricky založené bytosti, ale jaksi i pohledem malíře, optika, ba i – píšeme to s celým vědomím výjimečnosti tohoto případu – experimentálního fyzika. Tyto široké znalosti přitom nejsou autorkou nikterak dávány na odiv, ale pronikají na povrch významového plánu básně zcela přirozeně, a současně sehrávají důležitou úlohu v konstruování lyrického prostoru díla, dovolují dodat veršům na jakémsi význaŹmovém chvění, víření smyslu, neustálém pohybu a proměnlivosti pohledů na svět. Výsledkem těchto postupů je pak to, že básně působí neobyčejně dynamicky, svěže a bez protivného didaktismu. Nenajdeme v nich (přes jejich „ekologičnost“) zdvižený prst, zesílený hlas, mírný tón, tato moudrost má spíše pobízet recipienta k přemýšlení, ke změně úhlu pohledu, onoho bodu (viz titul sbírky Bod Punkt, z roku 2003), díky kterému lze – nikoli snad pohnout zemí, jako spíše dosavadním stanoviskem laskavého -čtenáře. Péče o tvar básně může připomenout péči samé přírody o správnou reprodukci, o opakování vzoru, o posílení prvotního paradigmatu, což ve značné míře – Deo gratias! – dokáže učinit tato nevšedně všední poezie a – muchas gracias! – autorčino jistě krásné nitro (rozuměj: krásná duše), děkující zemi a přírodě: Geo gratias!

Libor Martinek (1965) je literární vědec, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.