Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 5 > Pavla Bergmannová: Naděje umírá poslední

Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Naděje umírá poslední

Premiéru titulu Konec hry Samuela Becketta diváci ostravské Komorní scény Aréna původně očekávali v závěru minulé sezóny. Vzhledem k epidemii koronaviru bylo ale nastudování v režii uměleckého šéfa souboru Ivana Krejčího přeloženo až na začátek sezóny stávající! A vynucený posun nečekaně proměnil v přednost!

Konec hry, který měl světovou premiéru v roce 1957, se na našich jevištích v posledních letech objevoval spíše sporadicky – snad pro onu výraznou beznaděj, se kterou pojednává o zániku lidské civilizace. Beckett drama samozřejmě psal v kontextu zcela jiné doby a odrážel v něm nejen své existenciální rozladění z vývoje po 2. světové válce, ale i pocity ze ztráty v rodině. S ohledem na události posledních měŹsíců ovšem text silně zarezonoval se současností, zahlcovanou vizemi konce světa a neustálým zdůrazňováním nevysvětlitelného nebezpečí kolem nás.

Inscenace Ivana Krejčího, která nese podtitul Uvažte, uvažte, jste na zemi, to je beznadějné!, nepochybně klade celou řadu nepříjemných otázek. Do obrazu totální zhouby, k níž lidstvo spěje a jejímiž hrdiny jsou symboličtí nemohoucí invalidé čekající na smrt, se ale v ostravské interpretaci vklínil i jistý náznak naděje – a to v aktu sluhy Clova. Ten se v závěru rozhodne od všeho odpoutat a odejít, zjevně vstříc další zkáze. V jeho činu lze spatřit jisté vyrovnání se se situací, a hlavně převzetí odpovědnosti. Právě moment jeho svobodného rozhodnutí v situaci všeobecného ohrožení je nesmírně důležitým a silným impulsem divákům.

Scénograf Milan David i autorka kostýmů Marta Rozskopfová zůstali věrní autorem předepsaným požadavkům na výtvarné řešení inscenace, kdy se děj odehrává uvnitř chátrajícího a rozpadajícího se domu. Ten je tvořen dřevěnou konstrukcí, nechybějí ani hůře dostupná okna sloužící pro jediný kontakt hrdinů se světem a samozřejmě také nezbytné popelnice, v nichž dožívají postavy otce Negga a matky Nell. Vše evokuje rozkládající se smetiště světa izolovaného od jakýchkoli pozitiv. Postavy jsou oblečeny jako bezdomovci, vše je tu ošuntělé, nefunkční – podobně jako lidské vztahy a realita kolem nás.

Režisér ale potlačuje jakoukoli potřebu experimentu a pozornost oprávněně soustředí na herecké výkony. V centru dění stojí dvojice postav Hamm a Clov, které v ostravském nastudování ztvárnili Marek Cisovský a Vojtěch Lipina. Předvádějí skvělou souhru naplněnou svébytnou groteskností. Cisovského nemohoucí vládce-slepec je sice upoutaný na kolečkové křeslo, přesto zůstává energickým malicherným manipulátorem, který chce všem kolem dokázat svou moc nad světem, neumí si přiznat konec a symbolicky i životní prohru. Neustále se expresivně šklebí, jízlivě komentuje situace, ale tím jen zakrývá svou beznaděj. Podobně excelentní výkon podává i Vojtěch Lipina, jehož Clov se od vší marnosti ale postupně osvobozuje a odchází vstříc neznámému ohrožení. S tímto uvědoměním herec postupně mění svůj výraz a křečovitou polohu otloukaného lokaje nahrazuje těšení se na možnou volnost. Lipinovu minimalistickou mimiku s tiŹkavými záškuby, skřípavým hlasem a kulháním střídá nehybný klid ve tváři, dokonce se v ní objeví i náznak úsměvu a spokojenosti, kdy z něho odpovědnost ze spolužití ve strasti padá a on odchází, jako by věřil, že lze systém narušit a snad i změnit.

Postavy Negga a Nell pak tvůrci svěřili hostujícím hercům Stanislavu Šárskému a Daně Fialkové. Vzhledem k tomu, že jim z popelnic koukají jen hlavy a někdy i ruce, jsou oba odkázáni pouze na své hlasové a mimické dispozice; do několika málo rovněž velmi soustředěných výstupů dokázali velmi trefně vměstnat esenci jak vyčerpaného, nefunkčního partnerského vztahu, tak téma odvržení staré generace, a tedy i znevážení tradičních hodnot.

Komorní scéna Aréna v těchto nejistých časech svým divákům troufale nenabízí žádný oddech, ale naopak vyžaduje jejich hluboký ponor a výraznou spoluúčast při hledání odpovědí na otázky, kam společnost směřuje a zda už není pozdě na nějakou nápravu. A naznačuje, že převezmeme-li za své činy odpovědnost, naděje se rozhodně nevytratí…

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.