Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 5 > Tomáš Tichák: Podzimní cestopis

Tomáš Tichák

Podzimní cestopis

Prodírám se mlázím, nakonec ale dobloudím za světlem k aleji. Před letohrádkem pobíhá se stopkami v ruce vetchý sportovec. Vyhýbám se mu raději a vklouznu zas do obory na druhé straně aleje. Tak divoký terén bych nečekal, opatrně sestupuji z prudkého srázu po zvlhlé hlíně. Najednou se vynoří zeď. A před ní silueta postavy s čímsi dlouhým na rameni. Že by halapartna? Kráčí pomalu, zamyšleně – tudíž by to mohl být Descartes, mudruji sám pro sebe. Před čtyřmi sty lety tudy prý pochodoval. Pak rázem zmizí. Jsem u brány...

Asi jsme my Moravané trochu zapšklí a nerudní. Mě aspoň vždy popouzelo, když nás nějaký Pražan házel do jednoho pytle. Znojmo a Ostrava pro něj jedno jsou. Prostě Morava. Anektovanou Moravskou Třebovou do ní ovšem nezahrnuje, to dá rozum, leč to teď nechávám stranou. Smiřme se s tím, že jsme země exotická – vzpomeňme na vzrušující přídech Jeníkova oznámení, že přišel až od moravských hranic.

Stává se, přiznejme, že jsou Moravané Čechům dobří. Tak se mi zničehonic vybavila Źpísnička Vladimíra Veita na text Pavla Kohouta: „Zas jedna bitva prohraná / už bělohorskou plání / jak žnec jde strašná Morana / už vzdávají se páni / už v bahně české prapory / už poroba je jistá / jen u zdi staré obory / rve se jich ještě tři sta...“ Napadlo mne, že jsem to neblahé místo zrodu temna ještě neviděl. Kdy jindy to napravit než v předvečer kulatého výročí té události?

Přecházím loučku na nároží vilové čtvrti, a hned: ulice Moravanů. Míjím ji, stoupám po chodníku a zahýbám do Aleje Českých exulantů. Střecha Hvězdy v pozadí trčí k obloze jako výstražný osten. A pak už mírné stoupání k nevelké mohyle. Nebýt prudkého větru, neŹbylo by třeba k výstupu větší námahy. Na vršku jsem skoro sám, kromě manželského páru na vycházce se psem. Rozhlížím se, je jasno, ač trochu opar, sídliště, OBI a najednou – je to možné? V dáli téměř v zákrytu za sebou obrys dvou kopců, jeden podobný Řípu, druhý, vzdálenější, Ralsku či Milešovce. V jakémsi déja vu si živě představím, že byly, stejně jako Hvězda s oborou v popředí, kulisou i před 400 lety.

Očarován duchem času scházím ke konečné tramvaje. V dočasném bydlišti za Prahou si pak doplňuji vědomosti. Z archivního rozhlasového podcastu zjišťuji, že jsem vlastně zradil vlast, neboť podle Františka Palackého by se měl neblahému místu každý Čech vyhnout. Pak ale v tom pořadu převážily názory, podle kterých je Bílá hora uměle vytvořený mýtus, všestranně zneužitelný nástroj náboženských a politických bojů. Bitva byla ve skutečnosti zcela marginální a její výsledek relativní. Neboť musíme uvažovat v dobových souvislostech. Dle jakéhosi účastníka diskuse prý je dokonce pravděpodobné, že vyhrát čeští stavové – kteří navíc většinou mluvili německy –, prchali by ze země katolíci a místo Antonína Koniáše by pálil knihy Jan Amos Komenský.

A to už vůbec nemluvím o Šlikově moravském praporci. Tvořili jej němečtí žoldnéři, a ti neustoupili jen proto, že za nimi stála zeď. A pak v klidu odevzdali zbraně, protože to byli profesionální válečníci, ne pošetilci. Ještě že se toho nedožil Karel Kryl, který v písni Poslední Moravan hřímá: „Prapory mdlé už pálí ruce vlajkonošů / jen oči pod přilbicí snad ještě doufají / a mlhy zlé se valí do děr od hrabošů / i do ran na orlici, kterou už poutají.“

Také jsem se dočetl, že vrcholy, které jsem z Bílé hory viděl, jsou skutečně Říp a Milešovka. A že se na ně chodíval z letohrádku Hvězda dívat Karel Hynek Mácha. Možná se jako hrdý Čech prokletému kopci poctivě vyhýbal. A pak mě napadlo: Praotec Čech musel tedy z hory Říp spatřit nejen krajinu mlékem a strdím oplývající, ale taky horu Bílou. Raději si to asi nechal pro sebe.

Druhý den jsem se chystal domů a dověděl se z rozhlasu, že „vlaky na Moravu mají velká zpoždění“. Cosi se prý stalo na trati. O železničních cestovatelských příhodách příště.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.