Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 1 > Z domova > Dagmar Vaněčková: Rozchod?!

Dagmar Vaněčková

Rozchod?!

Měla být obsáhlá diskuse v Listech z konce loňského roku a další příspěvky k 10. výročí rozpadu Československa pouhým ohlédnutím do historie, nebo něčím víc? Jen místy se zcela otevřeně hovořilo o příčinách urychleného konce společného státu z hlediska starší i nedávné minulosti, aniž by se bral v úvahu mezinárodní kontext. Příliš ohleduplně byly ohodnoceny zásluhy "špičkových" českých politiků oné doby.

Prvním a nejdůležitějším momentem pohledu zpět zůstává neomluvitelný fakt, že k zachování nebo ukončení soužití ve společném státě se nemohli - nesměli - vyslovit občanky a občané, bez ohledu na možný výsledek. Referendum se prý nemohlo konat, protože v kterékoli otázce by zároveň byla zakódovaná odpověď. Jak jednoduše lze z občanstva udělat hlupáky!

Sebechvála, že rozchod se udál sametově, a jací jsme to kabrňáci v porovnání s tím, co se odehrálo jinde, je pouze ozvěnou názorů určitých zahraničních politiků a také médií i jejich více méně skryté radosti, že namísto státu střední velikosti se na mapě citlivé střední Evropy objeví dva prostřední trpaslíci. Byli to titíž politici a žurnalisté, kteří se předtím radovali z rozpadu Jugoslávie. Nejeden z nich ve skrytu a spěšně působil na urychlení balkanizace. Jako by bylo zapomenuto to staré osvědčené Rozděl a panuj, protože všichni přece budeme rovnoprávně žít ve sjednocené Evropě. Po rozchodu dojemné shledání?

Není jasné, proč všeobecným rozhledem a politickou praxí vybavený Zdeněk Jičínský v rozhovoru pro Listy říká, že "nikdo ze zahraničních politiků neměl zájem, aby se Československo rozpadlo." Přinejmenším v Rakousku, v Maďarsku i v Německu (a kde všude ještě?) se nepochybně jisté kruhy a osobnosti proti zachování Československa úspěšně angažovaly. Kdoví, na jakých šachovnicích byla už mnohem dříve rozehrána partie osudu Československa?

Neinformovanost lze sledovat už v letech před převratem. Exil prostřednictvím svých organizací, časopisů, různých kontaktů (vysílačky nebyly v jeho pravomoci) zřejmě nedostatečně informoval domácí disent o silných odstředivých, ba destruktivních silách slovenského exilu vůči československým partnerům. Z dnešního pohledu lze těžko rozlišit, zda si Češi vůči Slovákům počínali v exilu někdy příliš většinově "československy", nebo naopak naivně podcenili hrozbu separatismu. O zachování jednotného Československa v neurčitě vzdálené svobodné budoucnosti jako by nebylo pochyb, i když se vyskytovaly velmi protichůdné názory a rýsovala jiná řešení. Tehdejším československým exilem v jeho reprezentativní většině byly považovány za extremismus, izolacionismus. Z osobní zkušenosti mohu poskytnout jenom dílčí pohled. Po založení československého výboru při Mezinárodní společnosti pro lidská práva ve Vídni počátkem 80. let jsem zcela samozřejmě usilovala o spolupráci exilových Slováků. Konkrétně se jednalo o ing. Antona Hrabovce, tehdy místopředsedu Světového kongresu Slováků. Brzy jsem zjistila, jak velice je svou organizací omezován. Bylo obtížné získávat jeho prostřednictvím informace ze Slovenska, dokonce nebyl zájem, abychom ze sbírek podporovali pronásledované osoby a jejich rodiny, především katolické duchovní. Přesto se mi podařilo navázat spojení s Miklosem Durayem, Msgre. Trstenským, Katarínou Lazarovou a dalšími. Slovenský exil, zvláště zmíněný Kongres, měl vlastní dostatečné finanční zdroje (zejména z Kanady a USA), jež se ihned uplatnily po listopadu 1989 na podporu separatistických snah. Do jaké míry tu hrálo roli úsilí o návaznost na samostatný slovenský štát, by se mělo stát předmětem zkoumání historiků a politologů.

Složitá situace byla někdy i při spolupráci s vysíláním Svobodné Evropy. Ředitelem Československého vysílání byl svého času pan Beluš, šéfredaktorem pan Belák, který mi vytkl, že jsem v jednom ze svých příspěvků hovořila o Čechoslovácích. Napříště už jen Češi a Slováci, zněla jeho kategorická direktiva.

Domnívám se, že prezident Havel měl být včas dostatečně informován a tak připraven na závažné eventuality vývoje na Slovensku. Šéfem týmu jeho poradců byl Pavel Tigrid se širokým záběrem znalostí exilu, tedy i slovenského, včetně jeho vazeb na politické, církevní kruhy a nepříliš na Slovensku početný, hlavně katolický disent. Podobně, i když ne v takovém rozsahu, mohl působit Karel Schwarzenberg, první Havlův kancléř. S tím možná přímo nesouvisí, přesto budí dodnes rozpaky tehdejší instalace greenhorna do funkce zahraničněpolitického poradce hlavy státu.

Namístě je více otázek podobného charakteru: proč Občanské fórum (V. Havel, J. Urban apod.) neprosazovalo do čela federální vlády Jána Čarnogurského namísto komunisty Mariána Čalfy? Spočíval problém v porušení dohod s KSČ? V této praxi se dokonce pokračovalo i po drtivém vítězství Občanského fóra v červnu 1990. Ani tehdy se "užitečný" Čalfa nestal pouhým poradcem. Proč nemohl být případně do vysoké federální funkce povolán Vladimír Mečiar, se závazkem osobní odpovědnosti při výkonu moci a za pokračující dialog mezi Prahou a Bratislavou? Proč spěšně opustil funkci poradce prezidenta Milan Kňažko?

Nová je pro mne informace, že ani uctívaný disident Milan Šimečka a Martin Bútora se přes hradbu kamarádů, kolegů, sousedů ve funkcích poradců k prezidentovi nedostali. Hrubá necitlivost k Alexandru Dubčekovi z různých stran a od různých osob jen přispěla k zjitření vlastenecky nacionálně laděných Slováků, a to nejen levicových. Asi by bylo možné skoro donekonečna vypočítávat kardinální i menší chyby na obou stranách, převážně však českého původu. Namísto vážných úvah na české politické scéně o určité formě konfederace se vedly hospodské tlachy o unitárním státě s představiteli strany, která mezitím zmizela v propadlišti politických dějin. Skutečnost zůstává neměnná a s ní i zkušenosti.

*

Nedávno jsem přistoupila v Mariánských Lázních do vlaku z Chebu. Ocitla jsem se na tři hodiny v kupé s dvěma Slovenkami, staršími ženičkami odněkud od Oravy. S naditými kabelami cestovaly z Německa, kde si asi načerno přivydělávaly k důchodu. (Ze slušnosti jsem se nevyptávala.) Moc dobře jsme si povyprávěly, bez jazykové bariéry, jako bychom se znaly odjakživa. Tety přitom neustále vyhlížely z okna a příznivě, ba nadšeně komentovaly českou krajinu, vesnice s kostely, a zejména velkou, byť načernalou Plzeň. Nemohly se dočkat, až uvidí "naši zlatou stověžatou" Prahu. Bylo jim dopřáno. Zahlédly i Hradčany, Vltavu, nábřeží, Národní divadlo. Vzdychaly dojetím. Já s nimi, z jiného důvodu: jak blízcí jsme si, my Češi a Slováci, zůstali. Podobné dojmy jsem získala před dvěma lety v Mečiarových Trenčianských Teplicích.

*

Nevím, do jaké míry se v Praze ví o životnosti československé sounáležitosti. Hodně, už tradičně, se v tomto smyslu pracuje v Brně. Podněty vycházejí z Masarykovy univerzity, za vydatné podpory (i finanční) exulantů z Vídně. Několik desítek vědců, politiků, publicistů jednalo na pěti pracovních konferencích, z nichž vzešlo pět obsáhlých publikací. Záhy po rozpadu Československa se v říjnu 1993 konalo první shromáždění pod heslem "Idea Československa a střední Evropa". Rovněž na dalších konferencích, vždy v odstupu dvou let, se účastníci věnovali podobným tématům. "Bilance a výhledy středu Evropy na prahu 21. století" se nazývala publikace vydaná v roce 1999 k 150. výročí narození T. G. Masaryka. Pozoruhodně široké spektrum několika desítek autorů, většinou známých jmen, lze najít v zatím posledním sborníku "Česká a slovenská otázka v soudobém světě". Jeden z hlavních pořadatelů konferencí a sborníků, brněnský prof. dr. Bohumír Blížkovský rozebírá ve svém příspěvku Kacířské eseje Jana Patočky, několik pisatelů zkoumá z různých aspektů odkaz T. G. Masaryka pro dnešek, z aktuálních námětů jsou zastoupeny i takzvané Benešovy dekrety, sudetská otázka, Evropská unie či NATO. Čechoamerický ekonom, expert několika renomovaných mezinárodních institucí, prof. dr. Lubor Karlík, nazval svou mimořádně zajímavou stať "Etika zisku".

Česká a slovenská otázka byla probírána i na poslední mezinárodní mezioborové konferenci loni v dubnu v Praze. Do diskuse se přihlásila také Kanaďanka Evženie Bujnová, spřízněná s rodem M. R. Štefánika a diplomata Juraje Slávika. Vysvětlila, proč se cítí být Čechoslovačkou: "Protože jsem od svého dětství chodila jak do slovenských, tak i českých škol, měla spolužáky a známé rodiny, s nimiž jsem mluvila čtyřmi státními jazyky..."

Pouhá nostalgie, anebo naděje na nové hlubší vztahy dvou mimořádně blízkých národů?

O autorce - Obsah čísla 1/2003


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.