Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 1 > Svět v pohybu > Václav Burian: Polská kontinuita, česká diskontinuita?

Václav Burian

Polská kontinuita, česká diskontinuita?

Po zvolení Václava Klause českým prezidentem se naskýtá otázka, jaké budou jeho ambice zahraničně politické, a to nikoliv jen ve vztahu ke globálním problémům, jejichž projevem je třeba irácká krize. Naskýtá se i otázka, zda s novým prezidentem musí opět nastat výkyv ve vztazích k nejbližším sousedům, zejména těm, kteří mají zkušenost podobnou naší - totiž jako někdejší součásti sovětského impéria.

Od nového prezidenta nemusíme žádat dokonalou shodu se zahraničně politickými postoji sousedů, ale máme právo očekávat, že se nebudou opakovat gesta vysloveně urážlivá z období po roce 1992. (Za ně ovšem nenese odpovědnost jen Václav Klaus a jeho strana, ale také ODA a KDU-ČSL.) V sousedním Polsku se vlády měnily častěji než u nás a pravolevé přesuny byly prudší. Přesto se polská zahraniční politika po roce 1989 vyznačuje větší kontinuitu než česká. Snad i díky síle a historické zakořeněnosti tamních elit?

Elity volené i nevolené

Když polský historik idejí a politolog Marcin Król charakterizoval elity, připomněl, že "za prvé elity existují bez ohledu na to, zda se nám to líbí, a za druhé: pokud se otázkou elit nebudeme zabývat a budou-li chybět instutucionální postupy jejich zrodu, způsobí to pouze, že elity budou vznikat neformálními, skrytými, nedemokratickými metodami".

Królova slova jsou hlubší, než se na první pohled zdá. Tvrzení, že demokraticky a otevřeně se nerodily elity spjaté s komunistickým režimem, je banální, třebaže nelze tvrdit, že nevznikaly nikdy a za žádných okolností bez jisté míry spontánnosti; nejen v dějinách Československa, ale i v dějinách Polska nastávaly okamžiky, kdy elita mocenská, byť nezrozená demokraticky, měla podporu značné části společnosti, ba její většiny, a někdy i části demokratického exilu. Příkladem může být obecná podpora československého obrodného procesu roku 1968, v Polsku pak podpora, s jakou byl zpočátku přijímán Władysław Gomułka, když se stal prvním tajemníkem ÚV Polské sjednocené dělnické strany za polského Října 1956.

S vědomím všech odlišností je vhodné připomenout, že demokraticky a otevřeně se nemohly rodit ani elity stojící mimo režim, nezávislé či opoziční. V případě Polska mají prvořadou důležitost také elity katolické církve, jejíž hierarchie se neustavuje demokraticky z důvodů specifických, nejen v totalitním či autoritářském režimu. Ani elity domácí i exilové stojící v otevřené politické opozici se nerodily v otevřené soutěži, žádná nezískala legitimitu prostřednictvím voleb a nemůžeme zde jednoduše uplatnit ani jiná obvyklá měřítka popularity, vlivnosti či síly přirozené autority.

Elity šedé zóny

Ani vliv nezávislého katolického tisku v komunistickém Polsku nelze poměřovat nákladem, který byl úředně omezován, ba někdy ještě dále, nejčastěji za trest, snižován. S velkou kritičností je třeba dnes číst ohlasy veřejných projevů, souhlasné i polemické, a to jak v oficiálním, tak podzemním či exilovém tisku. Roku 1992 to vystihla esejistka Marta Fiková: "Legenda [polského] druhého oběhu [samizdatu] je legenda zasloužená z tisíce důvodů (...). Ale jako každá legenda vyžaduje střízlivé hodnocení, oproštěné nejen od resentimentů, ale taktéž od sentimentů. Zdá se, že je nejvyšší čas. O literatuře "bez cenzury" lze přece konečně hovořit bez (kritičnost automaticky omezujícího) závazku solidarity, v ohrožení nezbytné, bez podezření, že je člověk ve službách moci či v zajetí vlastního konformismu, ale také bez mravního nepohodlí vyplývajícího z vědomí, že útočíme na ty, kteří se nemohou bránit, nebo že dodáváme argumenty těm, kteří jich použijí způsobem zajisté nikoliv nezištným."

Také proto se mohlo v osmdesátých letech a zejména pak roku 1989 a po něm ukázat, že prostředí kdysi okrajová a iniciativy zdánlivě bezvýznamné, ba jakoby chimérické jsou pro poslední desetiletí určující. Ovšem i naopak: vliv polské exilové institucionalizované politické reprezentace, navazující na exil válečný, postupně slábl i navzdory tomu, že uchovávala v možné míře strukturu státní reprezentace včetně úřadu prezidenta. Vliv prostředí méně formalizovaných, seskupených kolem časopisů či nakladatelství naproti tomu sílil. (Obdobu jistě nacházíme i v prostředí exilu československého, srovnáme-li vliv Rady svobodného Československa s vlivem exilového Svědectví či Listů.)

Při srovnání s českým nebo československým vývojem je třeba mít na vědomí i rozdílný vývoj elit spjatých s vládnoucími stranami. Marxistický revizionismus vrcholí shodně ve druhé polovině 60. let, aby se jeho čelní představitelé později ubírali již vlastními cestami. Nezřídka se stali klíčovými osobnostmi exilové či domácí opoziční elity (Jacek Kuroń, Leszek Kołakowski, Bronisław Geremek, Jiří Pelikán, Jaroslav Šabata, Miroslav Kusý aj.). Polská sjednocená dělnická strana (PZPR, PSDS) nicméně nedosáhla do roku 1989 nikdy takové míry intelektuální jalovosti jako její československá sestra. Příkladem může být vlivný týdeník Polityka, vedený dlouhá léta Mieczysławem Rakowským - spjatý s PSDS, ale těšící se autentickému zájmu. Roku 1968 se například Polityka, ač týdeník vládnoucí strany, nepřipojila k oficiální antisemitské (slovy režimu: antisionistické) kampani. Transformace týdeníku po roce 1989 byla úspěšná, jak nemohla být úspěšná třeba transformace Tvorby.

Disidenti a jiní

Pro formování polské zahraniční politiky a koncepcí středoevropské spolupráce po roce 1989 byla určující zejména dvě domácí prostředí, zčásti se prolínající. Jde o prostředí tzv. otevřeného katolicismu, spjaté s periodiky jako Tygodnik Powszechny, Znak či Wiŕż, a prostředí spjaté s disidentským hnutím 70. a 80. let, tedy zejména Výborem na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników, KOR), podzemním nakladatelstvím NOWA (Niezależna Oficyna Wydawnicza) a příbuznými uskupeními.

Reprezentanty prvního prostředí jsou, abychom jmenovali příklady zvláště význačné, Tadeusz Mazowiecki, katolický novinář, esejista a první nekomunistický premiér, či Władyslaw Bartoszewski, historik, vězeň Osvětimi, nositel izraelského vyznamenání Spravedlivý mezi národy, po roce 1989 mj. velvyslanec v Rakousku a ministr zahraničí ve dvou vládách.

Druhé prostředí představovali mj. budoucí ministři Bronisław Geremek, historik, či Jacek Kuroń, pedagog a publicista. Z něj vzešel - což je neobyčejně důležité - i nejvlivnější polský deník Gazeta Wyborcza, vedený od počátku Adamem Michnikem, klíčovou osobností polské opozice od šedesátých let. Úspěch deníku, který založily čelné osobnosti disidentského hnutí a který se stal nejvlivnějším polským tištěným médiem, je neobyčejně výmluvný. Ve srovnání s Českem je zvláště pozoruhodné, že v těchto novinách sice na jedné straně probíhá přirozené omlazování, ale ve vedení stále setrvávají jeho zakladatelské osobnosti. Svědčí-li Gazeta Wyborcza o intelektuální i početní síle polských postdisidentských elit, svědčí polistopadový vývoj Lidových novin o jejich zcela jiné situaci v českém prostředí.

Vzdát se Lvova a Vilna

V roce 2000 vydala Academia česky knihu vynikajícího polského historika Andrzeje Paczkowského Půl století dějin Polska 1939-1989. Ta předkládá takový obraz nejdůležitějších exilových středisek a jejich významu (Londýn, Paříž, dříve také Řím, specifické polskoamerické prostředí - "Polonia"), jaký je v dnešním Polsku obecně přijímán.

Jako intelektuálně nejplodnější a díky otevřenosti vůči domovu také nejvlivnější se brzy začalo projevovat prostředí pařížského měsíčníku Kultura a s ním spjatého Literárního ústavu (Instytut Literacki). Vůdčí osobností tu byl novinář a politický komentátor Jerzy Giedroyc (1906-2000), do tohoto prostředí však patřili také např. Gustaw Herling-Grudziński nebo Czesław Miłosz, jejichž práce jsou nyní dostupné v četných českých překladech. Jedním z nejvýznamnějších spolutvůrců politické linie byl publicista Juliusz Mieroszewski. Kultura začala vycházet roku 1946 v Římě, ale již od podzimu 1947 vycházela v Paříži, kde zanikla až se smrtí svého tvůrce. (Instytut Literacki existuje nadále jako vydavatelský, archivní a badatelský ústav.) Tento nejtrvalejší intelektuální podnik polského protikomunistického exilu vznikl díky materiální a finanční základně polského zahraničního vojska, ale brzy se od ostatních exilových institucí emancipoval.

Nejzávažnější a nejprudší diskuse exilových prostředí se soustřeďovaly v poválečném období až do roku 1968, než k nim přibyla témata další, na několik základních otázek týkajících se vztahů k domovu a již od 50. let také na vztahy s východními sousedy Polska. Kultura zdůrazňovala, že byť je sousedním státním útvarem Sovětský svaz, skutečnými sousedy jsou národy Ukrajiny, Litvy a Běloruska, a právě vztahy s nimi budou rozhodující pro svobodnou budoucnost.

Právě pařížská Kultura zahájila roku 1952 diskusi o východních hranicích budoucího svobodného Polska - vlastně čtenářským dopisem kněze Józefa Z. Majewského, který mj. psal: "Když dojde ke třetí světové válce a případné porážce sovětského Ruska, měly by už naše choutky na Vilno a Lvov naprosto vyhasnout. Ať se Litevci, kteří prožívají horší osud než my, těší ze svého Vilna a ve Lvově nechť vlaje modrožlutá vlajka. My pak obraťme své zraky na Vratislav, Gdaňska a Štětín a budujme Polsko na jeho vlastní půdě. (...) Pak se nám zajisté dostane důvěry našich sousedů na východě a na severu. Za spolupráce Ukrajiny a Litvy se Federace středovýchodní Evropy stane skutkem."

Třebaže to byl pouhý čtenářský dopis, nikoliv redakční text, redakce se od něj nedistancovala. To stačilo, aby tato slova vyvolala v polském exilu velmi prudkou reakci, neboť zatímco na potřebě zachování poválečné západní hranice se shodovali téměř všichni, režim i opozice, návrat na východní území, ztracená v důsledku paktu Ribbentrop-Molotov z roku 1939, patřil k programovým cílům mnoha uskupení. Je třeba říci, že "pařížské" prostředí se drželo myšlení naznačeného Majewským důsledně a důsledně upozorňovalo, že nejbližšími východními sousedy jsou Ukrajinci, Bělorusové a Litevci, nikoliv Rusové.

Ve své umělecké a esejistické tvorbě totéž zdůrazňoval, připomínaje především osud pobaltských národů, také Czesław Miłosz, budoucí laureát Nobelovy ceny za literaturu (1980). Mezi první knihy, a to i ve světovém kontextu, které předznamenaly pozdější myšlení o střední Evropě v prostředí opozičních elit, patřily jeho esejisticko-vzpomínkové knihy Zniewolony umysł (česky: Zotročený duch, Torst, Praha 1992) a Rodzinna Europa (česky: Rodná Evropa, Votobia, Olomouc 1997). Hlavním politickým zájmem pařížské Kultury ovšem bylo osvobození Polska od sovětské nadvlády. V zájmu o východní sousedy Polska sehrál zajisté roli i původ čelných osobností tohoto prostředí i jiných tvůrců, kteří v něm delší či kratší dobu působili. C. Miłosz pochází z Vilenska na Litvě, J. Giedroyc z Minska, jiní strávili delší či kratší dobu v sovětských vězeňských táborech (G. Herling-Grudziński).

O otevřenosti tohoto prostředí svědčí nejen jeho - byť omezená - podpora Władysława Gomułky roku 1956 a krátce po něm, ale také zájem o vznikající marxistický revizionismus, který představovali v prvním období 60. let zejména Jacek Kuroń a historik Karol Modzelewski.

Přestože nejpočetnější je jak známo diaspora polskoamerická, na formování polské kultury, polské politiky a politického myšlení se zřejmě podílela méně než exil evropský. Čelné osobnosti polského exilu žily či žijí v Jižní Americe (Witold Gombrowicz, Andrzej Bobkowski) i v Severní Americe (C. Miłosz), své práce však většinou publikovaly v Evropě. Není pochyb, že pro politickou váhu Zbigniewa Brzezińského ve Spojených státech byla početnost polskoamerického voličstva důležitá, tato osobnost, v Polsku velmi uznávaná, patří přece jen spíš do kontextu politiky Spojených států. Zájem o polsko-československé vztahy byl v polském exilu do roku 1968 poměrně nevelký. Je překvapivé, jak málo zmínek o vzájemných kontaktech najdeme v memoárové, historické či populárně historické literatuře.

Otevřený katolicismus

Je z mnoha pochopitelných důvodů obtížné hovořit o politických koncepcích polské katolické církve. Snadnější je odlišit postoje některých seskupení polských katolických intelektuálů. Ostatně ačkoliv silný katolicismus nepochybně patří mezi rozhodující činitele polské rezistence vůči komunistickému režimu, představu o trvale opoziční roli církve ve smyslu politickém lze odmítnout jako zjednodušení. I pokud odhlédneme od režimních pokusů o ustavení "národní církve" (tzv. hnutí vlasteneckých kněží), obdobných podobným snahám po československém únoru 1948, je třeba připomenout, že jednoznačnou podporu vyššího kléru neměla ani Solidarita v 80. letech. Prostředí, které se zformovalo kolem krakovského listu Tygodnik Powszechny, vycházejího od března 1945 a označovaného svého času nezřídka jako jediný nezávislý list mezi Labem a Vladivostokem, má kořeny již předválečné. Tehdejší mladí katoličtí intelektuálové, inspirovaní novými proudy zejména v katolicismu francouzském, se vyznačovali odstupem vůči nacionalismu a odmítáním antisemitismu. Tygodnik Powszechny s šéfredaktorem Jerzym Turowiczem (1912-1999) po válce pragmaticky přijal nové poměry, ale s výrazně deklarovaným světonázorovým odstupem. Jeden z kmenových autorů, Stefan Kisielewski (1911-1991), se dokonce hlásil v době socializačních tendencí otevřeně k ekonomickému liberalismu. Časté byly polemiky s představiteli počínajícího socialistického realismu.

Od roku 1957 působil v polském Sejmu Kruh katolických poslanců Znak, vycházející z tohoto prostředí. Byl plodem uvolnění poměrů polského Října (1956). Podléhal postupné erozi, zmíněný Stefan Kisielewski rezignoval na další účast již roku 1965, ale právě člen Znaku Stanisław Stomma se jako jediný poslanec zdržel ještě roku 1976 hlasování pro ústavní změny, které měly prohloubit satelitní charakter Polska. Třebaže poslanecký kruh Znak nepředstavoval politickou opozici v plném slova smyslu, byl to fenomén v sovětském bloku ojedinělým. Je to jeden z důvodů, proč si stojí za to položit otázku, zda můžeme hovořit o polském režimu po roce 1956 jako o režimu totalitním. Nabízejí se i termíny jako "posttotalitní" či prostě "autoritativní".

Zvláštní vztahy spojují Tygodnik Powszechny s papežem Janem Pavlem II., který právě zde jako mladý kněz autorsky debutoval. Později, již jako krakovský arcibiskup a metropolita poskytoval časopisu záštitu před úřady. Byl přítelem šéfredaktora Jerzyho Turowicze, který ostatně - jak lze předpokládat, ač to pochopitelně nebylo nikdy oficiálně potvrzeno - reprezentoval později papežovy postoje tam, kde se vzhledem k tradici nepovažuje přímý vatikánský zásah za vhodný: příkladem může být známý spor o umístění ženského karmelitánského kláštera v Osvětimi.

Je pochopitelné, že pokud zpočátku, po roce 1944, a pak ke konci komunistického režimu bylo možné veřejně polemizovat alespoň o některých aspektech vnitřní politiky, politika zahraniční představovala tabu téměř do konce 80. let. Přesto se však toto prostředí stalo jedním z nejdůležitějších i pro formování zahraničněpolitických koncepcí, zejména polsko-německých vztahů. V mezích možností se navazovaly vztahy s německými křesťany. Tygodnik Powszechny se také v atmosféře oficiální kampaně proti polskému episkopátu (sdílené ovšem i velkou částí občanů) vzácně nedistancoval od poselství polských biskupů německému episkopátu v roce 1965. Jeho dlouholetý redaktor Mieczysław Pszon (1915-1995) se stal poradcem premiéra Tadeusze Mazowieckého pro německé záležitosti.

Pro nás je mimořádně pozoruhodné, že Tygodnik Powszechny demonstroval způsobem jedině možným (šlo přece jen o oficiálně vydávaný list!) odpor k srpnové intervenci roku 1968 - alespoň tím, že pro jedno číslo a zcela výjimečně vypustil rubriku Obraz týdne, obsahující nejdůležitější politické události, aby nemusel užívat oficiálních floskulí o bratrské pomoci. Záhy zveřejnil na titulní straně obsáhlý článek o významu svatého Václava. Obojí představovalo gesta v té době snadno srozumitelná.

Rok 1968 jako přelom

Pokud jde o poválečnou západní hranici Polska na Odře a Nise, panovala v zásadě shoda mezi režimem a nezávislými či opozičními elitami. Větší rozdíly nastávaly ve vztahu ke hranici východní a ztrátě dvou velkých center, Vilna (Vilnius) a Lvova. Naproti tomu vztah polsko-český, resp. polsko-československý jako by nepatřil mezi naléhavá témata. Největší část hranice nebyla považována za spornou, konflikt o Zaolší, jakož i celkově špatné československo-polské meziválečné vztahy zřejmě způsobovaly, že spolupráce starších generací protikomunistického exilu nebyla příliš intenzivní. Nepočetné zmínky o Češích a Slovácích v polské memoárové i historiografické literatuře jsou výmluvné.

Vztah k Československu se naopak objevuje jako jedno z hlavních témat disidentského hnutí (v tom smyslu, jak se tomuto pojmu obvykle rozumí) 70. a 80. let. Zdánlivě paradoxně tu sehrál pozitivní roli pocit viny za polskou spoluúčast v zásahu Varšavské smlouvy proti Československu roku 1968. Výrazné oživení kontaktů nastává až v exilových vlnách roku 1968 (z obou zemí) a počátku 80. let (z Polska následkem výjimečného stavu).

Charta 77 a KOR

Poměrně systematické podoby nabyla spolupráce domácích opozičních hnutí po vzniku polského Výboru na obranu dělníků (KOR) roku 1976 a ustavení československé Charty 77. Zárodky vzájemných sympatií budoucích účastníků těchto iniciativ nalézáme ovšem už v letech 1968-1969, a to z české strany např. v publicistice Jiřího Lederera, z polské strany ve vyjadřování odporu k účasti Polska na intervenci vojsk Varšavské smlouvy proti ČSSR. V polské poezii zjišťujeme četné ohlasy smrti Jana Palacha, a o to jak u autorů starších, tak zejména u příslušníků tzv. generace 68 (Jerzy Kronhold aj.).

Nejspektakulárnější podoby nabyla tato spolupráce při setkávání představitelů československého a polského disidentského hnutí na polsko-československých hranicích a také v četných deklaracích vzájemné solidarity. Intenzitu vzájemných sympatií nezávislých elit však nejlépe dokládají bibliografie samizdatu (polským termínem řečeno "druhého oběhu"). Obraz o československé situaci podávají např. sbírky pražské knihovny Libri prohibiti, vedené Jiřím Gruntorádem. Také v polské odborné literatuře je tato otázka zpracována. Jadwiga Czachowska a Beata Dorosz uvádějí v průkopnické práci Literatura i krytyka poza cenzurš 1977-1989, že v Polsku vyšlo v uvedeném období kromě sborníků, zpěvníků nebo časopiseckých publikací nejméně čtyřicet samostatných knižních titulů přeložených z češtiny. Mezi publikované autory patřili Václav Černý, Jiří Gruša, Václav Havel, Bohumil Hrabal či Zdeněk Mlynář. Dodejme, že s postupným uvolňováním cenzury začala pronikat česká nezávislá literatura také do oficiálních polských nakladatelství a periodik. A tak koncem osmdesátých let vydal varšavský měsíčník Literatura na Œwiecie několik čísel věnovaných autorům, které dosud nebylo možné legálně vůbec publikovat, případně jen v okleštěné podobě (Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Václav Havel, Milan Kundera). Za zvláštní zmínku stojí značná popularita Karla Kryla v polském nezávislém prostředí. Některé jeho písně zásluhou polských překladatelů a interpretů (Antonina Krzysztoń) takřka zlidověly.

Výsledkem oživeného zájmu z obou stran bylo v říjnu 1981 založení Polsko-československé solidarity, ve které působily přední osobnosti disidentského hnutí (Anna Šabatová, Petr Pospíchal, Ján Čarnogurský, Jacek Kuroń, Zbigniew Romaszewski, Adam Michnik aj.). Členy této organizace byli i někteří budoucí diplomaté Polské republiky v Československu a Česku (Zbigniew Machej, Jerzy Kronhold, Mirosław Jasiński aj.) Jedním z nejvýznamnějších propagátorů a překladatelů české literatury byl krakovský bohemista a první nekomunistický velvyslanec Polska v Praze Jacek Baluch. Toto jeho angažmá bylo hlavním důvodem, proč se ocitl mezi internovanými po vyhlášení výjimečného stavu 13. prosince 1981.

Vyvrcholením působení Polsko-československé solidarity byl mezinárodní seminář nazvaný předvídavě Střední Evropa. Kultura na rozcestí - mezi totalitou a komercí, který se konal 5.-7. listopadu 1989 v polské Vratislavi, kde se sešly přední osobnosti z Polska, z exilu, výjimečně také z ČSSR. Ještě větší ohlas měla zřejmě souběžná Přehlídka nezávislé československé kultury, v jejímž rámci se konaly dva velké koncerty domácích i exilových českých písničkářů. Bohužel to byla na dlouho dobu poslední společná akce tohoto rozsahu.

Zřejmě nejčilejším střediskem Polsko-česko-slovenské solidarity je nyní Dolnoslezské vojvodství, zejména jeho centrum Vratislav, a kromě toho Kladsko. Ve městech Kladsku (Kłodzko) a Nové Rudě (Nowa Ruda) vychází trojjazyčný měsíčník Ziemia Kłodzka - Od Kladského pomezí - Glatzer Bergland, vydávaný společně nakladatelstvím Ziemia Kłodzka a Polsko-česko-slovenskou solidaritou. První číslo časopisu, který postupně dosáhl dnešní periodicity, obsahové i grafické úrovně, vyšlo 11. listopadu 1989. Hlavním zájmem bylo navazování přeshraniční spolupráce s Čechy.

Od roku 1994 přibyla jako třetí jazyk němčina, což byl výsledek trvalého zájmu redakce a jejích spolupracovníků také o německou část historie těchto území a o kontakty s německými vyhnanci. Měsíčník byl za svůj přínos pro sbližování sousedících národů vyznamenán Cenou Kultury, ocenil jej tedy osobně legendární Jerzy Giedroyc.

K pravidelným akcím pořádaným v tomto regionu a osobnostmi z tohoto prostředí patří každoroční polsko-české Dny křesťanské kultury, které obsahují několikatýdenní program bohoslužeb, výstav, koncertů, sportovních akcí apod. Navzdory několika obětavým českým aktivistům zůstává převážná část iniciativy a organizační práce dosud na polské straně.

Opoziční pravice

Po násilném potlačení protikomunistického poválečného podzemí bylo zastoupení nacionalistických postojů v domácí opozici celkem slabé a ani v exilu, který by měl výraznější vliv na dění doma, tomu není zásadně jinak. Zatímco převážná část vznikajícího disidentského hnutí se soustředila na obhajobu lidských práv (KOR), vznikla roku 1979 Konfederace nezávislého Polska (Konfederacja Polski Niepodległej, KPN), která pod vedením Leszka Moczulského otevřeně deklarovala snahu o obnovení nezávislé polské státnosti.

Po roce 1989 radikálně nacionalistické proudy získaly významnější parlamentní zastoupení nejen v podobě KPN, ale také v ROP (Ruch Odbudowy Polski, Hnutí obnovy Polska) Jana Olszewského či ZChN (Zjednoczenie Chrzeťcijańsko-Narodowe, Křesťansko-národní sjednocení). Radikálněji pravicová seskupení se v parlamentním životě soustředila více na formulování postojů k vypořádání s minulostí Polské lidové republiky, tedy debolševizaci a lustracím, případně vůči Rusku. Vztahy s Československem - nebo s Českem a Slovenskem - pro ně buď nepředstavovaly významnější téma, anebo se k nim přistupovalo pozitivně. Tak například Konfederace nezávislého Polska deklaruje: "Příjímání integrace Polska s Evropskou unií jako jediná varianta se neosvědčuje. Silní západní partneři nepospíchají, aby Polsku přiznali členská práva a mají tendenci považovat nás za periferní oblast, která je určena k využívání, nikoliv k partnerství. V zájmu Polska je zachování dobrých vztahů se sousedy, zvláště pak rozvoj spolupráce s jinými zeměmi střední Evropy: s Visegrádskou skupinou a zeměmi (...) včetně Litvy a Ukrajiny. Spolupráce s těmito zeměmi se může uskutečňovat na principu partnerství, nehrozí nám ztráta hospodářské a politické suverenity. Bez významu není ani to, že takto lze obejít zatížení náklady na rozsáhlou byrokracii Evropské unie." Deklarovaná nechuť vůči Evropské unii je tu tedy přímo stavěna do protikladu k potřebě spolupráce se sousedy ve středovýchodní Evropě. Postoj sporný, ale vůči nám nikoliv nepříznivý. Na zahraniční politiku však radikální národně pravicová seskupení nikdy nezískala výraznější vliv, kromě toho se jedná o síly značně roztříštěné.

Kontinuita

Navzdory tomu, jak se na Polsko a to, čemu se říká polská národní povaha, někdy díváme, byl vliv nacionalistických či přímo xenofobních přístupů na polské zahraničně politické koncepce po roce 1989 minimální. Spíše lze říci, že jednotlivé excesy krajně nacionalistických skupin polská zahraniční politika důrazně odmítala (skandály kolem osvětimského koncentračního tábora, vztahy s částí polské menšiny na Litvě vzhledem k jejím prosovětským či proruským tendencím, polsko-ukrajinské třenice kolem vlastnických nároků na sakrální objekty či kolem válečných pohřebišť ve Lvově apod.). Navzdory historickým resentimentům i aktuálním sporům nastalo jisté sblížení Polska a Izraele a bezprecedentně dobré jsou vztahy Polska s Německem. Jistěže: odlišná míra loajality vůči Spojeným státům v rámci NATO či sílení populistické Sebeobrany (Samobrona) v polské vnitřní politice nám znovu připomínají, že nic není definitivní.

Je však jisté, že polské elity nám byly po roce 1989 nakloněny v nebývalé míře, aniž toho československá zahraniční politika dokázala využít. Přesnější by ovšem bylo z mnoha důvodů hovořit o politice české. V českém prostředí se sice neprojevovaly žádné významné síly naladěné protipolsky, nicméně počáteční zanedbání československo-polských vztahů v období 1989-1992 a diskontinuita československé (či opět spíše české) zahraniční politiky ve vztahu k visegrádské spolupráci způsobily, že čechofilství polských elit, vyjadřované zejména deníkem Gazeta Wyborcza a prostředím otevřeného katolicismu, nebylo zdaleka využito v plné míře.

O kontinuitě, jíž se podařilo dosáhnout polské zahraniční politice naproti tomu svědčí i fakt, že koncepce vypracovávané od padesátých let zejména v pařížském exilu, v prostředí liberální i levicové domácí opozice a po roce 1989 zejména v prostředí centristické Demokratické unie a Unie svobody převzala v podstatě i současná levicová vládnoucí garnitura včetně prezidenta Aleksandra Kwaťniewského.

Článek vznikl z části kolektivní práce o národních elitách a středoevropské identitě na základě grantu MZV ČR.

O autorovi - Obsah čísla 1/2003


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.