Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 1 > Texty > Václav Burian: Pelikánovi

Václav Burian

Pelikánovi

Já jsem pokroková, syn je pokrokový, vnuk taky, říkávala o sobě paní F. v jednom z domů, ve kterých jsem od počátku osmdesátých let uklízel. (To skvělé zaměstnání mi doporučil synovec Jiřího Pelikána Vít.)

V některých státních nájemních domech tehdy ještě přežívala přirozená autorita někdejších majitelů. V jednom například všechno vyřizovala paní, která už majitelkou domu dávno nebyla, ale všichni jí říkali paní domácí. S paní F. to bylo jinak. Podle všeho byla v domě nejdůležitější osobou proto, že i v pokročilém věku, obtížně chodící, působila v uličním výboru komunistické strany; snad tedy mohla sousedům v domě zařídit třeba brzký příchod instalatéra. Ale myslím, že její postavení vyplývalo ještě víc z jiné skutečnosti: jako jediná v domě měla telefon. Tehdy se na přidělení telefonní linky čekalo roky, ba desetiletí. V činžáku bydleli skoro samí staří lidé, většina se jich sem zřejmě přistěhovala v mládí, tehdy do novostavby. Bylo tedy třeba poměrně často volat nejen instalatéry, ale i lékaře a všichni byli odkázáni na jediný telefon paní F., která o sobě prohlašovala, že je pokroková. To slovo sice pocházelo z oficiálního slovníku, ale nikdy jsem nikoho jiného neslyšel, že by označoval za pokrokového sám sebe. Proto jsem si to asi zapamatoval.

Syna jsem nepoznal, ale vnuk paní F. skutečně pokrokový byl: když jsem se nechal zatáhnout do politické debaty, zařval na mě, že na Západě bych makal, až bych potil krev. Instinktivní třídní zášť mu nechyběla. Byla to zautomatizovaná reakce muže jeho druhu, nic víc, protože o emigraci jsem neuvažoval, a i kdybych uvažoval, nesvěřoval bych se mu. Vnukovi paní F. nechyběla ani bolševická ráznost: když jsem jednou váhal, co s patrně otráveným potkanem, dodělávajícím na schodech do sklepa, vzal lopatu, potkana zabil, a než ho odnesl do popelnice, podíval se na mě, váhavce, opovržlivě.

Paní F., která trávila většinu času na stoličce u svého telefonu, byla hrdá, že se zná s různými dosud aktivními komunistickými funkcionáři, hlásila se k přátelství i s místní oficiální legendou - předválečnou soudružkou a odbojářkou. (Nechci soudit, nakolik ona legenda byla pravá, rozhodně však byla místním tiskem a rozhlasem pěstována. V tomto smyslu byla ona legenda místní Gustou Fučíkovou.) Paní F. bylo jedno, že to všechno vypráví někomu, kdo zjevně k jejím idolům nelne, patrně si jen potřebovala vybavit doby, kdy jí na důležitosti nedodával jen telefon.

Všechno jakoby v linii, a přece jednu úchylku si dopřávala: s velkou úctou mluvila o bratrech Pelikánových, vzpomínala na ně okouzleně, ba něžně. Tedy i na Jiřího. Nevím, působil na ni dosud jeho šarm, který popisují pamětníci? Byla hrdá, že se zná také se slavným zrádcem Věci? Tento výklad, takové podezření z pouhého snobismu by myslím nebylo spravedlivé. V každém případě totiž jako by nevěřila, že bratři Pelikánové by mohli být z podstaty špatní. Jako by nanejvýš připouštěla, že se z nějakých důvodů, jimž nerozumí, mohli osudově zmýlit a ocitnout se na druhé straně barikády, odkud není návratu, a přece...

Mohl jsem si vybrat lepší příklad. Exilové Listy se i do Olomouce dostávaly. Rodinná vila nebyla díky Jiřího synovci Vítkovi a jeho ženě Hance v sedmdesátých a osmdesátých letech tesknou památkou, nýbrž jedním z velmi živých míst, kam se chodilo na kus povzbudivé řeči a pro Informace o církvi, Infoch, Vokno, pro knížky, pro Listy. Nikdy - podle dobových zvyklostí - bych se ovšem nezeptal, zda udržují s legendárním strýcem kontakt.

Nevím naproti tomu, zda ona obskurní vzpomínka na velmi zprostředkované setkání s Jiřím Pelikánem cokoliv znamená. Ale proč psát vždycky jenom něco, co má jasný a poučný závěr?

O autorovi - Obsah čísla 1/2003


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.