Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 3 > Úvodem > Václav Burian: Naše dějiny a jejich hrátky

Václav Burian

Naše dějiny a jejich hrátky

Je to pouhý popisek pod dokumentární fotografií z roku 1968, ale zaujal mě. Zní totiž - v týdeníku, který chtěl připomenout pětatřicáté výročí Pražského jara - asi takto: "Na tehdejší hrátky reformních komunistů doplatil národ dvaceti lety normalizačního temna." Mohl bych citovat přesně, časopis mám před sebou, ale nemá smysl polemizovat o jednom nepovedeném popisku. Jde o jinou věc. Zdá se totiž, že onen krátký text dobře vystihuje dost rozšířený vztah k dějinám. Jistě z podobného přístupu k historii vyplývá časté puzení k prosté personifikaci, ke svalování viny za Mnichov a Únor na Edvarda Beneše či viny za Srpen na Alexandra Dubčeka. Při bližším ohledání onoho popisku se však můžeme dostat hlouběji.

Ještě jednou zopakujme: "dost rozšířený vztah k dějinám". Každý totiž, kdo nebyl členem komunistické strany, nespojoval s Lednem žádné naděje, ba byl komunismem těžce postižen a opovrhoval všemi či téměř všemi členy KSČ v kterémkoliv období její historie, může zajisté hovořit o "nich" a "jejich hrátkách". Bezpochyby žili i v osmašedesátém roce lidé, kteří pozorovali obrodný proces s nedůvěrou a nechutí opodstatněnou či pochopitelnou. Lze si prostě představit mnoho lidí, z jejichž úst bude znít odsudek Pražského jara srozumitelně. Obraz "národa" a "reformních komunistů" jako oddělených skupin je ovšem snadno vyvratitelný - výzkumy veřejného mínění, dobovými obrazovými dokumenty, ale zejména dobovými texty mnoha domácích nekomunistických autorů.

V nejhorší podobě by mohlo dělení na "naše" důstojné dějiny a "jejich" hrátky připomínat ono myšlení pomnichovské, které říkalo: "Doplatili jsme na masarykovský liberalismus." Jinými slovy: na hrátky tvůrců prvorepublikové demokracie. "Oni" si hráli, "my" jsme doplatili.

Veřejný zlom ve vztahu k osmašedesátému nastal až po roce 1989. Musel někde dozrávat, ale veřejně se příliš neprojevoval: převládalo spíše protivně sentimentální vzpomínání, provázené třeba tajným opileckým poslechem písní Karla Kryla. Veřejné zúčtování svého druhu provedla až část české pravice, v jejímž čele stanul Václav Klaus. Jistě by ovšem její úspěch nebyl tak pronikavý, kdyby nový vztah k Pražskému jaru již dlouho nezrál. Patrně právě v té části veřejnosti, která se cítila reformními komunisty zklamána, v níž hluboko tkvěl pocit, že kdysi - naletěla.

Myslím, že - lze-li to tak říci - plodnějším způsobem Pražské jaro skončilo v roce 1977. Navzdory ustáleným klišé o převaze reformních komunistů v Chartě 77 je pravda jiná: za prvé velká část někdejších reformních komunistů dospěla zatím k demokratickému socialismu, a nebyli už tedy tehdy reformními komunisty. Za druhé, což je neméně závažné, se ukázalo, jaká je skutečná politická síla "strany vyloučených". A veliká už nebyla: většina "strany vyloučených" již tehdy na další politickou práci rezignovala. A naopak - v Chartě 77 se poprvé od neblahého Února začali plně projevovat demokraté, jejichž jména i v roce 1968 zůstávala ve stínu tehdejších miláčků národa. Mnozí exkomunisté či osmašedesátníci, chceme-li, zůstali Pražskému jaru věrni. Zejména ti, kteří nerezignovali na politiku ani v podmínkách normalizace, prodělali další pozoruhodný myšlenkový vývoj. A je to tvořivý paradox: v jistém smyslu zůstal Pražskému jaru velmi věrný jeden z jeho zúčastněných kritiků - Václav Havel. Myslím ovšem, že se nikdy necítil - přes všechen mravní a myšlenkový odstup - být pouhou obětí "hrátek reformních komunistů".

O autorovi - Obsah čísla 3/2003


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.