Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 4 > Svět v pohybu > Vladimíra Dvořákoví, Jiří Kunc: Che, Che, Che, Guevara!!!

Vladimíra Dvořákoví, Jiří Kunc

Che, Che, Che, Guevara!!!

Vladimíra Dvořáková Vladimíra Dvořáková

Jiří Kunc Jiří Kunc

Titulek skutečně značí bojový pokřik, ale nevychází z bitevní vřavy, nýbrž z jakési náhražky modlitby předcházející kulinární požitek. V prostorné jídelně mezinárodního mládežnického tábora Soběšín se na sklonku šedesátých let vždy k obědu scházelo přes dvě stě osob z různých zemí. Pravidelně povstal mohutný kníratý Ital a s ním i jeho třicet společníků a zvolal první část bojového hesla "Che, Che, Che!" a ostatní mu ve sboru odpověděli: "Guevara!!!" Pak si sedli a pustili se do jídla. Před večeří se to opakovalo, jen s malou občasnou obměnou: "Ho, Ho, Ho!" - "Ho Či Min!!!" Zajímavé je, že ostatní přítomné mládežnické skupiny se vlastního pokřiku neúčastnily (to byl rituál vyhrazený Italům), ale připojovaly se bouřlivým potleskem. S jednou výjimkou, a to byla delegace ze SSSR, které její "politický vedoucí" (kromě turistického vedoucího mívaly i politruka) jakoukoli účast na obřadu zakázal. Netřeba dodávat, že ženské části striktně zapověděl jakékoli osobní ideologické školení (nejen) z italské strany.

Che jako oživlá podobizna

Nepochybně je revoluční nadšení planetárně důležitého roku 1968, bez ohledu na odlišné akcenty u jednotlivých protagonistů v Tokiu, Méxicu, Paříži či v Praze, věcí minulosti a tématem pro historiky. Ale symbolický odkaz se zcela nevytratil. A jednou z postav tehdejších časů, jejichž obraz nevybledl, je Ernesto Guevara de la Serna, zvaný Che. Na téměř všech latinskoamerických univerzitách patří k dobrému tónu profesorů mít vyvěšen jeho portrét v pracovně, a pokud vedle něj náhodou visí také portrét stávajícího prezidenta republiky, je to proto, že příslušný profesor přijal nějaký úvazek od vlády, která se záhy změní, zatímco Che je trvalka. A nejde jen o latinskoamerická vysoká učení - třeba na kadeře politologie na univerzitě v jihoafrickém Durbanu, kde nikdy Che Guevara nebyl, vás uvítá jeho podobizna již u portálu. A k jeho nedožitým 75. narozeninám letos v červnu uspořádala univerzita v Rosariu, jeho rodném městě, kde se však za svého života nesměl objevit, čtyřdenní sympozium. A Madres de Mayo, kdysi nejimpozantnější hnutí pokojného odporu proti vojenské diktatuře v Argentině (na Květnovém náměstí - Plaza de Mayo - se pravidelně scházely matky a manželky unesených a zavražděných synů a manželů a žádaly od vojenské vlády vysvětlení, co se stalo s jejich blízkými), uspořádaly podobné sympozium zasvěcené Che Guevarovi v Buenos Aires - diskutovalo se tam o perspektivách odboje pokojného a boje ozbrojeného. Čím to je, že se postupně z odpadlíka a zrádce stal slavným krajanem? A čím nadále hovoří k obyvatelstvu jiných zemí? Co je to, co jeho podobizny činí živými i takřka čtyřicet let po jeho smrti?

Většina jeho projektů ztroskotala, snad vlastně všechny. Legendou se však za svého života stal již tehdy, kdy se po setkání s Fidelem Castrem v Mexiku zapojil do kubánské guerrilly v horách Sierra Maestra, stal se comandantem a jedním z nejúspěšnějších revolučních vůdců. Že by jeho myšlení? Ale která jeho část? Snad jeho fantaskní a vizionářské představy o ozbrojeném boji, nebo obecnější odkaz na práva chudých a ponížených dožadovat se rovnosti? Jeho úvahy o partyzánském boji procházely jistými změnami, ale to podstatné vždy bylo, že na nějakou revoluční situaci nemusíme čekat, že partyzánské ohnisko takovou situaci dokáže vytvořit samo, kdykoli a kdekoli.

Že by platilo to, co krátce po jeho smrti (a krátce před svou) napsala jeho dlouholetá spolupracovnice Haydée Santamaría? "Nevím, kam ti mám napsat. Řekneš mi, že kamkoliv, buď bolivijskému horníkovi nebo peruánské matce nebo partyzánovi, který je, nebo není, ale bude. To všechno vím, ty sám jsi mě to naučil. Všichni si byli jisti, že jedna kulka nemůže skoncovat s nekonečnem, ty musíš žít, a jestli nežiješ, tak jak žít."

Che jako osobnost

Dojímavé requiem pokračuje - a bylo jich sepsáno mnoho - ale víme vůbec, kdo to byl Che Guevara? V českém jazyce máme vydáno několik prací původních a několik překladových o jeho životě a díle, některé jsou velmi povrchní, jiné zasvěcenější, některé jsou prostě dobovou daní za momentální ideologickou poptávku. Také bývá několik nebo více stránek věnováno Che Guevarovi v biografiích Fidela Castra či obecně ve studiích týkajících se kubánského a latinskoamerického vývoje ve 2. polovině 20. století.

Nejpodrobnější je čerstvě (2003) vydaný překlad Jorgeho Castaňedy Compaňero. Život a smrt Che Guevary. Je to objemná práce a je opatřena vynikajícím doslovem Iva Bartečka, zato sám překlad i korektury jsou nešikovné. Nepíšeme tady recenzi překladu ani celé knihy, ale pár slov si neodpustíme. Na překlepy a špatné přepisy jmen místních a vlastních ze španělštiny jsme si už navykli (v knížce je jich požehnaně), všichni se jich dopouštíme, ale někdy za cenu efektu komického: třeba když z osady, poblíž které se revolucionáři vylodili, Potěšení u Zbožného (Alegría del Pío) se vám stane Piova alergie (Alergía de Pio, str. 105). Výrazy Guatemala City a Mexico City se dobře vyjímají v turistických průvodcích v angličtině, jinde ne. "Když se argentinský velvyslanec ve Washingtonu sešel s Undersecretary of State Royem Rubottomem" (str. 155) - to už opravdu do českého překladu nepatří. Atd. A samo neskloňování slova "Che" je samozřejmě problémem. Výraz znamená "hm" nebo "hele", což se jistě dá těžko skloňovat, ale použití výrazu "che" ve španělštině stačí k identifikaci mluvčího jako Argentince. Pravda, tohoto vycpávkového slůvka používal ve své funkci v čele Národní banky Ernesto Guevara jako oficiálního podpisu na všech bankovkách.

Castaňedova knížka je však dílo fundamentální. Autor sám je prezentován na obálce jako americký historik, a proč ne, když uznáme, že Mexiko leží v Severní Americe. Ale stálo by za připomenutí, že autor byl krátce ministrem zahraničí v (mexické) Foxově vládě a jeho otec také byl kdysi mexickým ministrem zahraničí. Fundamentální charakter jeho práce určuje to, že pobytu na univerzitách v USA bohatě využil k pátrání v archivech CIA a FBI. Také se seznámil s čerstvě odtajněnými fondy z archivů bývalého SSSR, písemně anebo telefonicky se kontaktoval se všemi žijícími členy rodiny, se všemi žijícími pamětníky různých období Che Guevarovy aktivity. Tak ohromný materiál se zatím nikomu nepodařilo nahromadit.

Nashromážděný materiál přinejmenším umožnil autorovi distancovat se od tvrzení častého v povrchnějších přehledech o Che Guevarovi, podle nějž on a Raúl Castro byli tajnými členy PSP (tedy strany kubánských komunistů). Proboha, co by v té straně dělali, když ta měla solidní tradici spolupráce s Batistou a i po své ilegalizaci se stavěla proti všem "pseudorevolučním dobrodružstvím"? Naopak líčí výmluvně, že oni dva byli od počátku přesvědčeni, že konflikt s USA je nevyhnutelný a že bude zapotřebí hledat zahraniční podporu, a proč ne v SSSR? O tom vypovídají všechny vytěžené materiály FBI a CIA. Oni se snažili konflikt spíše urychlit dříve, než bude pozdě, zatímco Fidel Castro si přál takový konflikt oddálit nebo se mu vyhnout. Logicky, protože vláda USA významně napomohla Castrově vítězství, když bez ohledu na úpěnlivé prosby svého velvyslance v Havaně uvalila embargo na dodávky zbraní pro Batistu.

A nyní kritická výtka. Autor je snad příliš něžný ke svému objektu zkoumání, když vypráví, jak po obsazení Havany "Che musel dohlížet buď zblízka, nebo ze svého okna v La Cabaně na popravy Batistových spolupracovníků". Castaňeda nezakrývá, že názory na Guevarovo působení v La Cabaně jsou různé a že Che nikdy netrpěl výčitkami svědomí. Tady bychom chtěli poznamenat, že podle mnoha svědectví nejenže nemusel, ale sám tyto popravy inicioval, nepocházely z příkazů Fidela Castra. A přihlížel jim zcela nevzrušeně a bez lítosti - rány z milosti zakazoval jako plýtvání náboji. Fidel to nechtěl (tenkrát, později byl méně útlocitný, a to dodnes), protože si nepřál konflikt s USA, ke kterému skutečně bezprostředně došlo právě na základě poprav bez soudu.

Podobně jako Che si nemilosrdně počínal všude, kudy prošel, Raúl Castro, jemuž se střílení zajatců stalo koníčkem. Ale zatímco u Raúla si všichni analytikové vystačili s psychologickým vysvětlením na základě komplexu méněcennosti (neměl ani mužný vous a ani jeho později na odiv vystavované poměry s mulatkami nezabránily lidovým interpretacím, že jde jen o teatrální gesta), u Che Guevary si psychologové nikdy nevěděli rady, zda si vystačí s vysvětlením z Guevarovy astmatické choroby. Ne, Che Guevara byl nemilosrdný člověk k sobě i k jiným, snad dokonce krutý, na základě nějakého životního - nebo politického - projektu, který jej hnal do všech dobrodružství, i předem ztracených.

Castaňeda popisuje mnohé podrobnosti z Guevarova života, ale tyto detaily do určité míry zabraňují pochopit kontext mezinárodní a historický. Pro čtenáře zůstává záhadou prosovětský a vzápětí protisovětský postoj Che Guevary, protože jej nelze vysvětlit jen z jeho osobnosti či ideových názorů. Obrovskou úlohu zde sehrál i postoj sovětských vůdců k revolucím v Asii, Africe a Latinské Americe. Lze zaznamenat výraznou kontinuitu v postojích a kořeny lze spatřit snad již v diskusi V. I. Lenina s M. N. Rájem (v materiálech Kominterny vystupuje jako Roy a jako zástupce mexických komunistů, ale je to jméno bengálské a zanedlouho se již jako představitel indických komunistů ostře Leninovi postaví). Lenin tvrdil, že jsou momentálně (v roce 1920) důležitější revoluční úkoly a že bude ještě dlouho trvat, než nějaká revoluce uspěje v neevropských zemích. A jenom zkratkou se přenesme přes to, že Stalin pak všechny národně osvobozenecké revoluce opustil, jak Ho Či Mina, tak Mao Ce-tunga, a neochvějně podporoval Čankajška (do roku 1949). Tehdy se vytvořily významné předpoklady k pozdější závažné konfrontaci mezi vítězným Maem a SSSR.

I když kubánská revoluce chronologicky zapadala do dobového triumfalistického slovníku o úspěších ve vesmíru, v průmyslu a ve vyhlídkách předstihnout kapitalismus na celém světě v procesu, do něhož se nakonec zapojí národy Afriky, Asie a Latinské Ameriky, Chruščov zůstával věrný linii táhnoucí se od Lenina přes Stalina - primární relací pro SSSR (konfliktní relací) byly USA, Latinská Amerika až na posledním místě a Kuba už vůbec ne. Nějací povstalci tam znepokojují Washington, což lze uvítat, ale tím to končí. Proto se první vítězný rok kubánské revoluce, kdy se stupňuje konflikt s USA, neděje v kubánsko-sovětských vztazích nic a sympatie nějakého Che Guevary jsou Moskvě lhostejné. Ta se opírá o stanoviska kubánských komunistů, kteří, pravda, jsou k partyzánům ze Sierry stále vstřícnější, získali jakýsi podíl na moci, ale sní o tom (Aníbal Escalante), že další rozvoj revoluce bude probíhat pod jejich vedením.

Mezníkem je tady návštěva Anastase Mikojana na Kubě v únoru 1960. V politické části jednání dohodla, že obě země obnoví svá velvyslanectví, v ekonomické části, která měla být v centru jednání, se SSSR zavázal odkupovat značné množství cukru, ale - mimochodem - mnohem méně, než kdysi kupoval od Batisty. Připomeňme znovu, že rok a půl po své vítězné revoluci udržovala Kuba (zhoršující se) vztahy s USA, ale neměla diplomatické styky se SSSR, až do května 1960. A v červenci 1960 již Chruščov oznamuje, že Monroeova doktrína o nemožnosti zasahování Evropy do amerických záležitostí, "která byla svého času pokroková", je dnes již nebožkou, a v pozdravném dopise Fidelovi k výročí 26. července slibuje, že při případné agresi USA proti Kubě nezůstane SSSR stranou. Pravda, na tomtéž výročí Fidel Castro prohlásil, že Kuba změní pohoří Andy v Sierru Maestru latinskoamerického kontinentu, ale tomu se v Moskvě jen smáli. Jejich ujištění spočívalo v tom, že svůj vliv v Latinské Americe, pokud nějaký je, uplatní, aby se celý kontinent nespojil proti Kubě, případně i v ozbrojené agresi. Nic méně, ale ani nic více. Žádné závazky Kubu bránit. Všechny iluze i pozdější deziluze Che Guevary ve vztahu k SSSR se odvíjejí od tohoto okamžiku - postupného nazření, že ani v Moskvě, ani v Latinské Americe, ani v jeho rodné Argentině není o jeho ozbrojené revoluce rozvíjené z hor valný zájem. Několik skupin nadšenců se vyskytlo a Kuba se snažila poskytovat jakousi podporu, ale nikdy to nemělo dlouhé trvání.

Něco jiného byl vývoz revoluce v kulturní oblasti. V Havaně vznikl Dům Amerik, nízká a rozlehlá na modro natřená budova, kde sídlilo nakladatelství knih a vydavatelství stejnojmenného časopisu Casa de las Américas. A za směšně nízké ceny, byť na nekvalitním papíře, distribuovali do celého hispánského světa kulturní výtvory čistě poetické, prozaické nebo čistě politické, jejichž výbušná síla zdaleka přesahovala ohlas nějakého partyzánského "ohniska" Che Guevary. Ale on byl přítomen duchem - nebo citován - v každém čísle. Ředitelkou byla již zmíněná Haydée Santamaría, šéfredaktorem významný literát Roberto Fernández Retamar, kterému se snad největšího ponížení dostalo u nás v Praze počátkem 70. let, kde jeho výklad o revoluční mystice a sebeobětování následovali přítomní latinoamerikanisté srdečným smíchem a uštěpačnými poznámkami. Měli jsme své zkušenosti. Ale nikoli oni v Latinské Americe - s několika málo výjimkami každý latinskoamerický intelektuál považoval za poctu, když byl v časopise zmíněn, natož když mohl otisknout článek nebo knížku. Miniaturní honorář, ale sláva ohromná.

A co Moskva? Žádné obranné závazky, to trvá, ale triumfalismus také. Ke dvěma fázím všeobecné krize kapitalismu (té první po bolševické revoluci a té druhé, když vznikají socialistické státy i mimo SSSR, totiž po 2. světové válce) přibývá třetí v listopadu 1960 na schůzce komunistických a dělnických stran. Vyznačuje se rozpadem koloniálních systémů a vznikem nových nezávislých států ve střetu s imperialismem. Ale co s nimi?

Pouze postupně si Che Guevara začínal uvědomovat, že zatímco konflikt s USA je prakticky nevyhnutelný, očekávaná pomoc od hlavního soupeře Spojených států ve studené válce se nedostaví. Většinou se jako mezník udává stažení sovětských raket středního doletu po karibské krizi 1962, ale vývoj lze sledovat již předtím. V Moskvě se hlavně vyhýbali přijímání jakýchkoliv závazků k vojenským zásahům ve sféře svého planetárního konkurenta. Svým akademickým ústavům proto moskevské vedení předložilo objednávku, aby vyrobily teoretické zdůvodnění takového vyhýbavého postoje. Teoretikové vymysleli v pořadí (protože situace se měnila) tři pojmy - stát národní demokracie, stát revoluční demokracie a později stát socialistické orientace. Žádná ze zemí spadajících do těchto kategorií neměla nárok na vojenskou pomoc SSSR, i když byly sympatické a byly spojeny s Moskvou mezistátními smlouvami.

Zato Fidel Castro ohlásil socialistický charakter své revoluce již v dramatických dnech bojů na pláži Girón v dubnu 1961 a na podzim téhož roku vyjevil "tajemství", že kubánská revoluce má marxisticko-leninský charakter. Chtěl se za každou cenu dostat do privilegovaného tábora socialistických zemí, které mají nárok na vojenskou ochranu. Sovětský svaz dlouho váhal, ale teprve na jaře 1962 uznal, že si Kuba zaslouží ochranu socialistického tábora. Dodnes není jasné, zda k instalaci raket středního doletu v průběhu tohoto roku došlo z iniciativy sovětské, nebo kubánské. Zato je jasné, že vyřešení krize čistě mezi USA a SSSR, kdy se Kubánců nikdo na nic neptal, bylo na Kubě přijímáno s naprostou nevolí nebo i vztekem mezi lidem i v nejvyšších kruzích. Od té doby si již Che Guevara nemohl činit žádné iluze o pomoci ze zahraničí, i když se jí nezříkal. Iniciativa však musí vycházet pouze od chudých a ponížených v zemích Asie, Afriky a Latinské Ameriky.

Che jako legenda

Legenda o Che Guvarovi vznikala již za jeho života, ale smrtí se spíše posílila. Nemůže se obejít bez rámce obrazu mučedníka, respektive rozměru kristologického. Bývá nejčastěji spojován s několika fotografiemi z jeho života i onou fotografií posmrtnou, kde obraz Krista vyznívá naprosto přesvědčivě. Ale nejde jen o fotografie. Jde o to, že očekávání Spasitele je v latinskoamerickém světě, dnes nejkatoličtějším ze všech světů, velmi výrazné a má své pradávné tradice. Aztékové očekávali návrat dobrotivého vousatého bílého boha Quetzalcóatla, Inkové podobně vyhlížejícího boha Viracochu. A tvrdá katolizace obyvatelstva se neobešla bez přijetí řady prvků předchozích náboženství. Proč by nový spasitel v tomto Novém světě nemohl mít podobu vousatého válečníka, který sestoupí z hor? Nejde jen o tuto podobnost, do kristologického rámce bývala řazena třeba i Evita Peronová, již nikdo nepodezříval ze ctnostného a odříkavého života. Avšak něco svému lidu přinesla a stejně tak Che Guevara, který rozměr spásy obohatil o výzvu "pomozme si my všichni sami".

Uchoval si obraz mučedníka, ale za dobrou věc. Obraz člověka, který nabízí svůj život za spásu chudých a utlačovaných, po nichž ale chce, aby přestali být pasivní a připojili se k boji za změnu svého života. Kristologický obraz zvýrazňuje i osobní asketismus, překonávání nemoci, fakt, že se nikdy, ani v úspěšných obdobích svého působení, nezměnil v pohodlného držitele revolučního postu. Naopak, výhodná místa a postavení opouštěl, aby pomohl jinde. Mohl zůstat legendou také proto, že nikdy neměl čas, aby opustil své ideály v institucionalizované politice a naopak, jeho "mučednická smrt" v bolivijském Ňancahuazú zachovala jeho obraz čistý a v logickém vyústění.

Když dnes mladí lidé na celém světě nosí trička s portrétem Che Guevary, je to právě obraz čistého života, který přináší naději. Musíme si pomoci my sami, z okolního světa nic moc dobrého očekávat nemůžeme. Che Guevara zůstává symbolem boje proti establišmentu, právě proto, že se nikdy dlouhodobě součástí establishmentu nestal, a je tak symbolem protestu, který dokáže oslovit mladé lidi. Italové ze 60. let třeba na svůj pokřik zapomněli, jiní však nikoliv.

Vladimíra Dvořáková (1957) je politoložka a latinoamerikanistka. Působí jako docentka Vysoké školy ekonomické v Praze.

Jiří Kunc (1947) je politolog a latinoamerikanista. Působí v Ústavu politologie FF UK.

Obsah čísla 4/2003


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.