Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 6 > Téma > Václav Žák: Německo se mění

Václav Žák

Německo se mění

Centrum proti vyhánění a Hohmannův případ

Záměr postavit v Berlíně Centrum proti vyhánění vyvolal ve střední Evropě nebývale živou debatu. Reakce českých politiků se dala očekávat, jakoukoliv aktivitu vyhnanců sledují s krajní nedůvěrou, protože za ní tuší nároky na konfiskovaný majetek.

Kupodivu požadavek však vyvolal možná ještě ostřejší reakci v Polsku. Přitom se dlouhá léta zdálo, že polsko-německé vztahy jsou mnohem robustněji založeny než vztahy česko-německé, že prosba za odpuštění polských biskupů i památné pokleknutí kancléře Willyho Brandta u památníku povstání ve varšavském ghettu vytvořilo tolik důvěry, že nějaké akce vyhnanců jimi nedokáží pohnout.

Návrh zřídit Centrum vystavil tento předpoklad náročnému testu. Už před několika lety se ve Svazu vyhnanců, jehož předsedkyní je Erika Steinbachová, poslankyně Spolkového sněmu za CDU, objevila myšlenka v Berlíně Centrum zřídit. Možná že tuto myšlenku inspirovaly dlouhé diskuse o obrovském památníku holocaustu, který se v Berlíně staví, snaha postavit Centrum v každém případě postupně nabývala na síle. A vzbuzovala vášně.

Diskuse probíhala spíš v Polsku a Německu než u nás. Jednak proto, že Erika Steinbachová se narodila v Gdaňsku jako dcera důstojníka okupační správy, jednak proto, že Svaz vyhnanců není sudetoněmeckou organizací, které si všímají čeští politici, ale střechovou organizací všech vyhnanců, tedy i těch z území za Odrou a Nisou.

Rázem se utvořilo několik front: někteří Poláci odmítali jakýkoliv pokus postavit památník vyhánění. Základní argument: relativizace příčin a následků. Připomínáním utrpení vyhnanců by se prý zatemnil rozdíl mezi původcem zla a jeho obětí. Jiní, například Adam Michnik, souhlasili, aby se takový památník postavil, ale ne v Berlíně, nejraději v polské Vratislavi. Město, kterým procházely dějiny, které se dostávalo pod nadvládu různých mocností, se mělo stát symbolem trpkého osudu evropských vyhnanců, nejen těch německých.

Štěpit se začala i německá politika, a vůbec ne podle stranických čar. Do nadace na podporu zřízení centra se zapojili velmi rozdílní lidé: východoněmecký evangelický farář a první šéf úřadu spravujícího akty STASI Joachim Gauck, hrabě Otto Lambsdorff z FDP či bývalý zahraničně politický mluvčí klubu SPD ve Spolkovém sněmu Peter Glotz. Přidali se i lidé ze zahraničí: Otto von Habsburk a přední maďarský disident György Konrád.

Naproti tomu významný poslanec SPD Marcus Meckel (jeho urazil italský premiér Berlusconi v Evropském parlamentu) zorganizoval petici, kterou podepsal i Petr Pithart či Jan Sokol, v níž se s ohledem na znepokojení sousedů přimlouval za zřízení střediska evropského mimo hranice Německa. Nedávno vyjádřili „evropský“ postoj k otázce Centra i německý prezident Johannes Rau a polský Aleksander Kwaœniewski.

Obava, že by se berlínské Centrum proti vyhánění mohlo dát politicky zneužít k protipolské či protičeské propagandě, mi připadá přehnaná. Osobnosti, které v nadaci jsou, garantují dostatečně, že bude mít evropský přesah. Konec konců Peter Glotz to v jiném článku v Listech vysvětluje dostatečně přesvědčivě. Nové generace nemohou žít věčně ve stínu holocaustu, mají právo prožívat dějiny po svém. Vnucovat jim zvenčí, jak je mají hodnotit, je nemístné a kontra­produktivní.

Zejména proto, že ani jeden z národů, které teď rády poučují Němce, jak se mají vyrovnat se svou minulostí, se při své reflexi nad uplynulými padesáti lety zdaleka nedostal tak daleko jako oni. Případ poslance Spolkového sněmu za CDU Martina Hohmanna, který byl jako první poslanec v poválečných dějinách Spolkové republiky vyloučen z klubu CDU, ukazuje zřetelně, na jakou výhybku se dostáváme. Hohmann, člen konzervativního křídla CDU, přednesl při příležitosti výročí sjednocení Německa projev, kterého si téměř měsíc nikdo nevšiml, i když visel v internetové vitríně jedné místní organizace CDU. Hohmann v něm položil otázku, byli-li Židé v moderních dějinách výlučně jenom obětmi, jak je Němci vnímají, nebo mají také svou temnou stránku. A odpovídá si: prezident Woodrow Wilson prohlásil v roce 1919, že bolševické hnutí „vedli Židé“. Dodává: s jistým oprávněním bychom se pak mohli, při pohledu na miliony mrtvých, které stála první fáze Velké říjnové socialistické revoluce, ptát na to, jaký podíl pachatelství na tom mají Židé.

Projev vyšťoural internetový server Hagalil, který se zabývá monitorováním výroků a publikací o Židech, a upozornil na to „velkᓠmédia. Výsledkem byl skandál. Generál Reinhardt Günzel, velitel speciální zásahové jednotky Bundeswehru, poslance Hohmanna veřejně pochválil za statečnost, a byl okamžitě vyloučen z armády, ještě dříve než Hohmann z poslanec­kého klubu. Jenže proti Angele Merkelové, předsedkyni CDU, se zvedla vlna nespokojenosti. V CDU se šíří protest – část členů s Hohman­nem evidentně souhlasí.

Argumentace v Hohmannově projevu je skutečně falešná: z faktu, že část vedení ruských revolucionářů tvořili Židé, nelze dávat přívlastky celému národu. Přesně tímto způsobem přece uvažovali nacisti. Potíž je ovšem v tom, že současně se málokdo zdráhá dělat rovnítko mezi Němce a nacisty, o sudetských Němcích ani nemluvě. Jim se upírá právo, aby se TAKÉ mohli považovat za oběti! Je taková disproporce trvale udržitelná?

Myslím, že ne. Padesát let po válce je německá demokracie nepochybně natolik silná, aby uměla vysvětlit v diskusi, ne používáním represivních opatření, v čem spočívá falešnost argumentace, kterou předvedl poslanec Hohmann.

Netýká se to jenom Německa. V posledních týdnech šokoval Evropu výsledek průzkumu veřejného mínění, podle něhož Evropané považují za největší nebezpečí pro světový mír stát Izrael. Obávám se, že jedním z důvodů je neochota četných evropských politiků kritizovat politiku Izraele na obsazených územích právě proto, aby nedostali nálepku antisemitů. Tragédie holocaustu se často používá jako argument, který má znemožnit kritické myšlení.

Nastává nová doba. Poválečný diskurs, který se určitým tématům vyhýbal s argumentem, že by se jednalo o nepřípustnou relativizaci ­příčin a následků, končí. Byl totiž založen na konsensu německé společnosti, která přijala vinu za zločiny nacismu. Jenže generace „prožitku“ umírají. A nové generace, které prožitek války a toho, co jí předcházelo, nemají, už nejsou ochotné konsensus bez dalšího sdílet.

Nový konsensus se však může zrodit jenom ve svobodné diskusi. Německo bude v příštích letech diskutovat o věcech, o kterých se tam desítky let nemluvilo. Nedá se tomu zabránit. Snaha tabuizovat určitá témata, dokonce tres­tat politic­ké názory ztrátou služebního postavení nemůže vést k ničemu jinému než k po­krytectví.

Čím dřív se zbavíme představy, že výměna názorů je nebezpečná, čím dřív se zbavíme iracio­nálního strachu z Německa, tím to pro nás bude lepší. Vždyť v USA, kde ani „osvětimská lež“ není trestná, mají s latentním nacismem daleko menší problémy než v těch zemích, kde se názory trestají, a ty se proto šíří šeptandou.

Mnoho českých národovců, které Hohmannův projev pobouřil, by si však mělo uvědomit velmi nepříjemnou věc: jeho argumentace, kterou přikládá Židům kolektivní vinu za jednání některých jednotlivců, je naprosto stejně falešná jako kolektivní přisuzování viny Němcům za nacismus, a to i těm sudetským.

O autorovi - Obsah čísla 6/2003


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.