Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 1 > Archiv > ARCHIV - Korespondence: František Laichter a Bedřich Fučík

Korespondence:

František Laichter a Bedřich Fučík

ARCHIV

Osudy Bedřicha Fučíka (1900-1984) a Františka Laichtera (1902-1985) jsou svědectvím československého kulturního a politického 20. století. Jejich cesty ukazují vzepětí kultury v této části Evropy i její nejhorší úpadek. O rodáka z Vysočiny, absolventa třebíčského gymnázia Bedřicha Fučíka se již za jeho života zajímali ti, kdo byli schopni odhadnout skutečné hodnoty nejen české literatury, ale kulturní práce jako takové. Poté, co fyzicky odešli pamětníci Fučíkových melantrišských let (1928-1939) či někteří svědci této epochy pod diktátem nových pořádků raději zapomněli, začala se aspoň část disentu zajímat o Fučíkovy osudy. Pro zcela nepoučeného čtenáře (a těch bylo na počátku 90. let mnoho) byly nevídaným objevem portréty, které pod názvem Čtrnáctero zastavení (Praha, Melantrich 1992) uváděly nejen některé významné postavy české literatury, ale vypovídaly mnoho také o Bedřichu Fučíkovi samotném. O katolicky orientovaném autorovi víme více také z literárněvědných studií, vzpomínek, vydaných korespondencí a rozhovorů. Zmiňme aspoň některé: v roce 2003 vydala olomoucká Aluze dopisy Bedřicha Fučíka Mojmíru Trávníčkovi, pozoruhodným svědectvím je vzájemná korespondence Bedřicha Fučíka a Jana Zahradníčka (Narozeni na přelomu století... Sborník LA PNP, č. 32-33, Praha 2000-2001, s. 299-372). V literárních kruzích je tedy Bedřich Fučík osoba známá a ctěná. Tvrzení, že Fučík je svědkem nejen literárních dějů, ale i politiky svého století, dokumentuje rovněž dlouhý rozhovor s historikem Karlem Bartoškem o jeho vězeňské anabázi v 50. letech (Český vězeň. Praha-Litomyšl, Paseka 2001, s. 87-127).

Bilance našich (publikovaných) znalostí o druhém aktérovi předkládané edice je mnohem úspornější. A platí to nejen o Františku Laichterovi, ale bohužel také o jeho otci, rodákovi z Dobrušky a zakladateli legendárního nakladatelství, Janu Laichterovi (1858-1946). Oba korespondenti se začali potkávat ve 30. letech. Bedřich Fučík se stal ředitelem nakladatelství Melantrich, jež se v druhém desetiletí první republiky stal nejen kolosem, který spotřeboval takřka 27 % veškerého papíru v československých tiskárnách, ale především moderním producentem knih. Za nakladatelskou koncepci byl zodpovědný právě Bedřich Fučík. Po úspěchu Remarqueovy klasiky Na západní frontě klid dostal Fučík důvěru generálního ředitele koncernu Jaroslava Šaldy a přístup k nevídaným finančním prostředkům (Julius Firt Knihy a osudy. Brno, Atlantis 1991, s. 135). Bedřich Fučík toho využil k promyšlenému nakladatelskému plánu, který měl jednu zásadní konstantu, a tou byla kvalita. Pod jeho vedením se Melantrich změnil ve vynikající nakladatelský dům. Zaplnil tak mezeru, která vznikla po krachu Štorch-Marienova Aventina. Rozmach Melantricha ovšem ostatní nakladatelské domy sledovaly s obavami. Masivní propagace v melantrišských novinách a časopisech vedla ostatní producenty, včetně Laichterova nakladatelství, k obavám, že je Melantrich může ekonomicky poškodit, ne-li zahubit. Melantrich v té době vytvořil speciální časopis Hovory o knihách - dodnes patrně nejkvalitnější propagace náročných knih, kde lze pozorovat výsledky Fučíkovy práce nejen na poli krásné literatury, ale také v oblasti vědecké a populárně-naučné produkce. Melantrich začal vydávat tzv. vysokoškolské rukověti, předchůdce dnešních skript. Svou ekonomickou silou přinutil v roce 1934 Orbis, aby se vzdal plánu na realizaci velkých světových dějin, jež pak vydával sám pod názvem Dějiny lidstva od pravěku k dnešku. Tato "chlouba Melantrichu a celé české vydavatelské obce", jak na Dějiny vzpomínal Jaroslav Šalda (Budování tisku. Praha, Nakladatelství Eva 2001, s. 228) byla i zásluhou Bedřicha Fučíka.

Naproti tomu byl František Laichter, který ve 30. letech přebíral otěže po svém otci, reprezentantem spíše rodinného podniku. Zatímco Fučík musel vynaložit mnoho umu, aby Melantrich zbavil puncu čistě komerčního nakladatelství, byl Jan Laichter od počátku své vydavatelské činnosti vydavatelem náročné literatury. Laichterův výbor nejlepších spisů poučných se stal vzorem vydávání domácí i zahraniční vědecké literatury. Fučíka i oba Laichtery spojovalo koncepční nakladatelské myšlení a nadřazování literatury nad ekonomické otázky. Fučík měl v tomto ohledu snadnější situaci, protože Melantrich si mohl dovolit sanovat i ekonomicky velmi náročné podniky typu Dějin lidstva. Laichtrovo nakladatelství naopak některé ediční záměry hospodářsky velmi zatěžovaly. Dost svědectví o tom vydává korespondence Františka a Jana Laichtera s autory Českých dějin. František Laichter se nesetkal s Bedřichem Fučíkem v předválečných letech jen jako konkurent, ale rovněž při spolupráci v rámci Kmene, v jehož kruhu byla soustředěna ta nejlepší z česko­slovenských nakladatelství. Právě díky Bedřichu Fučíkovi vstoupil do Kmene také Melantrich.

S koncem 30. let začínají osobní i profesionální životopisy obou korespondentů nabývat podobně tragického osudu jako česko­slovenské dějiny. Po Mnichovu je Fučík donucen odejít z Melantricha. Postupně tím končí zlatá éra, kdy byli publikováni autoři od Čepa po Olbrachta, přestože Fučíkův nástupce Josef Träger udělal pro důstojné přežití Melantricha v době okupace mnoho. František Laichter vydává ještě v roce 1939 Kroftovu obranu Masarykova státu (Z dob naší první republiky), ale nakladatelská práce je utlumena. Pozoruhodné přitom je, že obě nakladatelství i ve válečné době vyplácela honoráře za díla, o nichž nemohla tušit, že někdy spatří světlo světa. Mnohé tím chránila od totální nouze. Péče o autory v letech nacistické cézury byla také odezvou Fučíkovy a Laichterovy práce s autory z období před rokem 1939.

V roce 1945 přišly nové naděje. Fučík chtěl zapomenout na přežívání u J. R. Vilímka (do roku 1943) a oživit 30. léta. Tentokrát ve Vyšehradu. František Laichter se zcela oddal poválečné obnově nakladatelství. Ale stejně jako svoboda nedostali mnoho času. Zatímco Laichterův nakladatelský dům zanikl v roce 1949 a sám Leichter našel útočiště v nakladatelství Kalich jako redaktor, Bedřich Fučík se stal jednou z mnoha obětí politických procesů 50. let. Následující dva dopisy snad připomenou, jak výraznými osobnostmi české kultury František Laichter a Bedřich Fučík byli a jak mnohostranné byly jejich nejen profesní životy.

Za svolení k vydání této krátké edice bych rád poděkoval Památníku národního písemnictví. Oba texty jsou uloženy v LA PNP (pobočka Staré Hrady, fond František Laichter, složka Bedřich Fučík). Dopis Františka Laichtera se zachoval v konceptu, list Bedřicha Fučíka v originále. Až na zcela zřetelné překlepy nebyl text upravován.

Jiří Lach

Dopis Františka Laichtera Bedřichu Fučíkovi

Čas letí poznamenán tužbami a činy, též ranami osudu. Při dnešním ohlédnutí i váš má svůj svit. Ne na jediné fasetě. Mně připadl úkol všimnout si Vaší nakladatelské působnosti. Při jejím zrodu nehleděl jste do tmy. Měl jste svou hvězdu, byl jím tvůrce Dobrého díla: Josef Florian. Rostl jste z víry, přimkl jste se ke katolickému pravověří a přes chytré vycházení s lidmi vyznačuje Vás bojovná cílevědomost.

Jste obdařen básnicky slovní i výtvarnou citlivostí. Měl jste a máte své duchovní a literární lásky: Březinu, Demla, Durycha, Benešovou; sílil jste kritickým vzorem: F. X. Šaldou; vydavatelsky jste vyzdvihl svého interpreta českých dějin: Pekaře; a Vaši životní pouť prohřávalo přátelství s Janem Čepem, Halasem a Zahradníčkem. Halase jste si vydobyl básnickým porozuměním i otevřenou kritikou.

Měl jste též protichůdce a rozvířil jste nejednu kampaň.

Nepamatuji se už na naše první setkání. Ale mám v živé paměti chvíli, kdy po finančním ztroskotání Aventina klub moderních nakladatelů Kmen usiloval o Váš a můj vstup do jejich společenství. Byla o tom porada v klubovně Mánesa. Ani Vám, ani mně nešlo o formální členství. Šlo nám o podstatný duchovní přínos, o plně lidskou a uvědomělou angažovanost. Proto jsem vyznal, že přívlastek "moderní" sice má líbivý, pokrokový zvuk, ale že sám o sobě neznamená a nezaručuje hodnotu. Doporučil jsem oprostit název klubu a vtělit do stanov Kmene to, co se po květnu 1945 stalo článkem tzv. Červené knížky Svazu knihkupců a nakladatelů, že totiž "nakladatelské povolání je především otázkou svědomí a kulturní služby veřejnosti. Základem že jsou osobité nakladatelské programy." Tehdejší tajemník Kmene, pozdější úspěšný spisovatel, sebou nevrle škubl a byl namístě hotov dát vale takovému kandidátu. A tehdy jste Vy zasáhl do debaty, objasnil jste, co je zásadně důvod­ného na připomínce, prohlásil jste svou naprostou solidaritu s návrhem, a to byl přes rozdílnost osobních východisek, ale při nejhlubším společném základu začátek naší shody a spolupráce na poli nakladatelsko-uvědomovacím a nápravném. Že jsme jak v Kmeni, tak ve Svazu nakladatelů byli v častém dělném styku, na to rád vzpomínám.

Pokud jde o Váš přímý přínos nakladatelství Melantrich, snad smím bez nadsázky konstatovat, že jste tomuto politicko-stranickému koncernu, jehož obchodní ředitel Jaroslav Šalda se spíše zhlédl jen na zevním podnikatelském rozmachu a úspěchu, této aparátnické mašinérii, vdechl duši. Jak jsem před chvílí řekl, byl jste k tomu dobře vybaven. Měl jste jasný niterný příklad, měl jste rozhled a určité zacílení, přitom i dovednost a náročnou ctižádost seskupit v tehdejším Melantrichu skutečnou tvůrčí literární elitu i universitní odborníky, takže se za Vás Melantrich vyšvihl na zdravě pulsující soudobou obdobu někdejšího velkorysého a všeobsáhlého nakladatelství Jana Otty nezapomenutelné paměti. Z té doby datuje humorné rčení pražských intelektuálů: "Všichni tam musíme." Měl-li obchodní ředitel politicky a finančně mocného podniku monopolistickou ambici na poli vydávání knih a dal-li se strhnout k pobídkám napodobit a přebírat sbírky jiným nakladatelům, Vy sám jste věděl, že výrobní gigant není všechno a že ke kulturní prokrvenosti národního organismu je třeba i jemných cév a osobitě odlišných a průkopnických středních a malých vydavatelských ohnisek. Proto když jste za války psal úvahu "O knize pro mládež", z přímé zkušenosti jste poznamenal, že "část nakladatelství propadla namnoze naprosté komercializaci, jejíž výsledky vidíme jak v nejistotě duchovní, s níž knihy vznikají, tak v nadprodukci."

Nevím, proč došlo k Vašemu odchodu z Melantricha.

Vzpomínám na ubohé mezidobí kalu a zbahnění po Mnichovu, kdy se někteří zakomplexovaní zpátečníci domnívali, teď že přišla jejich chvíle, a kasali se nastolit domácí totalitářství. Vděčně si připamatovávám fakt, že jste svým přímým zákrokem zabránil leckterým nedomyšleným záchvatům oné éry.

Na naši zem dopadla nacistická okupace. V jejím sevření zintenzivnělo a prohloubilo se vědomí naší vydavatelské odpovědnosti. Tehdy jste do ankety Svazu nakladatelů, a to do památného sborníku "Kniha a národ" z prosince 1939, přispěl úvahou "Základní věci". Ukázal jste na rub poválečného extenzivního vydavatelského rozmachu a nabádal jste k včasnému a radikálnímu dobrovolnému řešení. Varoval jste před inflací edičního podnikání, před neblahými cenovými a odbytovými důsledky, když jedna a táž kniha volného autora nebo překladu klasika je zároveň vydávána u několika nakladatelů, a pranýřoval jste malomoc zbytečných napodobenin a obměn.

Soukromě jste se v oné době pohroužil do interpretace odkazu Boženy Němcové.

Nedivil jsem se, když jste mne v únoru 1945 - v předtuše brzkého pádu nacismu a u vědomí zmnohonásobené odpovědnosti nezpronevěřilých českých nakladatelů navštívil a předložil mi k četbě a posudku svůj rozsáhlý návrh, jak by v osvobozeném Česko­slovensku mohla být zorganizována a uskutečněna dobrovolná regulace nakladatelských vztahů a koordinace vydavatelských plánů. Vzpomínám, že mne při jeho četbě překvapil nečekaný bombardovací nálet pomýlených protinacistických letadel. Napsal jsem 14stránkový komentář Vašich návrhů, poslal jsem Vám jej 3. března, zdůraznil jsem nutnost respektovat odpovědnou tvůrčí i kritickou svobodu a nepřipustit kulturní totalitářství. Dva dny nato jsme o věci spolu telefonicky a ve shodě hovořili.

Nebyli jsme proto s Václavem Poláčkem překvapeni, když v květnových revolučních dnech 1945 Váš přítel František Halas, potřebám knihy vřele oddaný, vyrukoval na určité poradě s Vaším elaborátem. Uslyšel i protiargumenty. Dalo by se toho nemálo napsat o oněch horkých letech 1945 až 1948. Měl jste své kalkuly a podle nich jste postupoval. - Bil jsem se za práva osobně odpovědných nakladatelů, ale přes naše dílny nakonec přejel buldozer bořitelů a nás s pošklebkem hodili do sběru. Došlo k našemu umlčení. Vás nadto postihlo dlouhodobé uvěznění po vyšetřovacích a justičních útrapách. Na vlastní kůži a duši jste protrpěl, co F. X. Šalda "Ve věku železa a ohně" pranýřoval. De profundis clamavimus.

Tíhu oněch krutých chvil, nocí, bezkonečných měsíců a roků spolu s Vámi v osiřelém domově s Vašimi dětmi nesla Vaše ušlechtilá a srdcem i duchem Vám nejbližší choť Jitka. Společná víra Vás držela.

Společná víra Vás i nás bude provázet do konce putování naší znásilněnou a tragickou zemí, v hlubinách však nezdolanou.

Kéž je Vám dána možnost k novému rozběhu Vyšehradu.

Zdraví a tvořivost Vám ze srdce přeje

František LAICHTER

Dopis Bedřicha Fučíka Františku Laichterovi

Milý příteli,

jaký div, že v období naprosté kulturní genocidy, která zapustila ovšem kořeny už dávno před dneškem, lze jen oklikami a ještě víc náhodou zvědět, že duchovní dědic a pokračovatel Jana Laichtera, českého nakladatele blahé paměti, se dožil sedmdesáti let.

Je to dostatečný důvod k oslavě už proto, že takový vysoký věk je sám o sobě vyznamenáním z vyššího úradku, tichým náznakem, že věkový vyvolenec má ještě co dělat na této zemi. I kdyby jen žít jako příklad ostatním, jak je tomu nepochybně ve Vašem případě.

Jinak mě, ať dělám co dělám, jubileum nakladatele Františka Laichtera naplňuje jen hlubokým steskem. Nedovedu se totiž, ne teprve dnes, odpoutat a zříct spekulací a snů o tom, co mohl nakladatel František Laichter vykonat za posledních třicet a ještě víc dvacet let nejhlubší duchovní nouze národa, kdyby mu bylo dovoleno vydávat, co se mu právě jevilo potřebné. Nepochybuju ani v nejmenším, že znal a zná ono vydavatelské unum necessarium, bránící život před tupou bezradností a lhostejností - zatarasit a odvrátit tento kalný příval by se snad nepodařilo asi ani světcům; nepochybuju ani v nejmenším, že ví, jak tomu bylo u Laichterů od první knížky do poslední, které hodnoty mohou zachránit člověka od konečného rozkladu. Neúchylná věrnost a vědomí poslání vedla ruce Laichtera vždycky.

A zde tedy, dodatečně, malé zúčtovávací vyznání Laichterovu nakladatelství, jako odpověď na Vaši vzpomínku k mým sedmdesátinám: Správně jste tehdy vystihl situaci, v níž jsem pod nemalými a velmi různorodými tlaky naplňoval své nakladatelské představy. Ne, nebylo to, pro mne osobně, snadné. Neměl jsem zkušenosti, které jste Vy dennodenně nabíral už od dětských let, začínal jsem tak říkajíc s holými rukama přecházeje z neplodné teorie universitní střemhlav do praxe. Bez jakékoli průpravy administrativní, obchodní a technické. Zpočátku to byla pouhá improvizace, naštěstí rychle zvládnutá, o něco později už velmi široký a dlouhodobý program, poznamenaný zřejmě svůdnými a neomezenými prostředky finančními a tiskárenskými: tiskárna pod mým náporem hrála do dvou let všechny kousky, dodávala na týden a den přesně podle mých přání a rychle, Čepovu "Hranici stínu" jenom tak ze sportu bezvadně vytiskla za týden a poslední knihu za mého působení v Melantrichu, Českou malbu gotickou, za sedm měsíců. - Ale to jen na okraj, chtěl jsem říci, že jsem v letech 1930-34 měl možnost a záměr vybudovat nakladatelství typu J. Otty s jeho encyklopedičností, úrovní a rozmanitostí.

Vaše vzpomínka pozorně uhadující vnitřní silokřivky vyhmátla mimoděk i skryté osudové souvislosti, o kterých nikdo neví, i když se mýlíte, přisuzujete-li takový dosah vlivu Josefa Floriána, který mě chtěl získat už před Melantrichem za spolupracovníka. Josefa Floriána jsem osobně poznal až v roku 1932-33, když mě do Staré Říše, vzdálené čtyři hodiny cesty od mého rodiště, přiměl jít František Halas, a z velmi složitých a hloupých důvodů jsem se mu dokonce vyhýbal. Jeho vydavatelský přínos jsem znal jen částečně a nerozuměl jsem technice jeho vydávání, později jsem mu ji dokonce jako nemožnou vyvracel (ne teprve dnes ho má krátkozrakost odprošuje s tím přesvědčením, že se nakladatelské podnikatelské velkofabriky nutně zahltí a že kultura, bude-li chtít (?) se orientovat, bude nucena svou chtivost komerční velmi nemilosrdně třídit). Nesdílel jsem Florianovu přímočarost, ale viděl jsem, jak hodnotí a jak mu ta či ona hodnota, ať římská, ať evangelická či dokonce nevěrecká vychází z úběžníku opravdové původní katolicity, která může i proti vůli svých původců paradoxně promlouvat ústy odpůrců Kristových, rovněž tvorů božích, a nemůže být nekřesťanská. Tak jsem to pochopil už dřív, protože mi to tak vycházelo - poněkud jinak než u Vás, kde bylo východisko, podepřené filosofií, strožejší a vyjádřenější - i z veškeré velké poezie, ať to byl už Vergil, Dante, Milton, nebo barok katolický či protestantský. Strefoval jsem tak, třebaže to nebylo navenek patrno, a někdy naslepo, do dnešních perspektiv.

Tedy vzor Otto.

Jenž já právě začínal v Melantrichu už brzdit, shodou okolností zrovna ve chvíli, kdy přišla nabídka (druhá) jak ze Staré Říše, tak - prostřednictvím Hanuše Jelínka, spojeného s Ottovými přes Jiráskovy spisy - od Ottů, abych se ujal vedení jejich nakladatelství. Těžší bylo odolat lákání Staré Říše, která zaručovala naprostou svobodu výběru a hodnocení, proti mluvila obava, že - jako tolik Florianových spolupracovníků předtím - se beze škody nevyrovnám se silnou a ohnivou osobností Florianovou, zrovna jako okolnost, že má nedočkavost povahová si nedovedla představit, že budu v pravém smyslu slova vydávat podle staroříšské maximy: "jak Pán Bůh dá". Má víra a spoléhání na Boha nebyly tak silné jako u Floriana a rovněž odvaha k osobním rizikům nebyla tak bezvýhradná. - Mnohem lehčí bylo rozhodování s Ottovými. O tom, že mě pokoušela ctižádost vrátit Ottovu nakladatelství starou slávu, jsem ani nešpitl, jen před ženou a nejbližšími přáteli jsem utrousil poznámku, že by to stálo za ránu, tj. ctižádost. Jenže rána nemusila vyjít a značná a vyzkoušená svoboda v Melantrichu by byla šla určitě k čertu. Ottovi nechápali, proč odmítám jejich velkorysou nabídku měs. 10.000 Kč, která šla dokonce i přes řivnáčovskou velkopanskou míru, a že právě ta kupčící velkorysost a jejich jen a jen pekuniérní ideály v nakladatelství byly odstrašujícím mementem.

Snad se ptáte, proč Vám to všechno vykládám. Jednak předpokládám, že Vás budou zajímat jisté historické drobnosti, o nichž jsem se dosud zmiňoval jen v nejdůvěrnějším okruhu, jednak tím odpovídám na Váš pozdrav k sedmdesátinám - bylo nad lidské síly poděkovat tolika laskavým vzpomínajícím. Odpovídám tedy teď, - a pořád mluvím touto oklikou o Laichterových.

Vzpomínáte správně, že Laichter s Melantrich vstoupili do Kmene společně, ale možná že nevíte, že tu díru po Aventinu a j. měl napřed Melantrich ucpat sám. Netroufal jsem si, ani jsem po tom netoužil, cítil jsem se předem v tom seskupení osamocen. I dal jsem podmínku: taky Laichterovi. Námitku, že Kmen je sdružení "moderních" nakladatelů, jsem až příliš bryskně jedovatými slovy, že "moderní" a "nový" není rovnítko s "dobrý", že nový Laichter je stejně moderní, jako byl ve své době starý, že moderní je vždy lepší, opírá-li se o tradici, která není nic mrtvého a vyřazeného atd. Nevím, zda vyjednavači vnitřně tuto argumentaci přijali, ale ustoupili, a já zase vzal na sebe povinnost přesvědčit starého pána.

Tímto prvním, ale ne posledním vyznáním jsem manifestoval svou úctu k nakladatelskému dílu Laichterových, úctu, do níž se mísilo už lecco z pozdějšího vděku a závazku. Když už jsem naplno rozjel široký "ottovský" program Melantricha, začal jsem váhat, něco nevycházelo. Neměl jsem pořád ještě tolik vnitřních zkušeností, abych plně pochopil, co to neklape a neuspokojuje. Vysvětlil mi to konečně příklad Laichterova nakladatelství, které mi jednoho dne zjevilo, že to není nedostatek finančních prostředků - i když se musilo jistě úzkostlivě počítat -, které omezují počet titulů, nýbrž především uvážlivá kulturní disciplina, dobrovolně se zříkající mnoha lákavých příležitostí, disciplina vážící jednou a znova a omezující se na nejpřísnější výběr z výběru už předtím úzkostlivě prosetého; pochopil jsem, že knihy nelze posílat do světa na běžícím pásu jen pro zvučná jména a nezřízené a nespolehlivé chuti čtenářů, ale že je třeba každé uvažované dílo hýčkat a potěžkávat podle jeho duchovní váhy, aby se člověk a národ měl nad čím zamýšlet a podle čeho se orientovat; že nakladatel nemá podnikat a posluhovat, ale sloužit a vést.

Toto jsem poznal skrze příklad Vašeho nakladatelství - a tady teprve bych přiznal i vliv Floriánův, nehledíc k Herderovi a Inselu, které však nebyly pro domácí potřebu. A tady se zcela přirozeně zrodil pocit vděčnosti, který jsem se jednou pokusil sdělit Vašemu tatínkovi, tak podobnému mému otci co do moudrosti, spravedlnosti a přísné laskavosti: nevím už, za jaké z mála oficielních příležitostí, při nichž se jednak nudím, jednak jsem nesvůj, jsem se octl vedle něho. Snad to byly rozpaky nebo jsem chtěl využít naskytnuvší se chvíle - nesouvisle a překotně jsem se mu začal zpovídat ze svých nakladatelských trablů a nadějí a vztahu k jeho dílu. Skončilo to neslavně, tatínek se na mne nechápavě díval, já to dokoktal a odpochodoval. Všechno jsem mu, už velmi stručně, řekl až při jeho pohřbu u sv. Štěpána, a dnes to říkám Vám, jeho všestrannému dědici. Je to tedy dopověděno - co je pětatřicet v trvání času - včas a na pravém místě a v pravé chvíli.

Ale nejen jako úhrnný příklad mě vedlo Laichterovo dílo, nýbrž i konkrétní popudy. Jistě si vzpomenete, že jsem Vás jednou podrobně zpovídal z Vašich nakladatelských plánů. Ne proto, že bych chtěl získávat typy a konkurovat - právě naopak, abych se - a v paralele - co nejvíc odlišil, prostoru přece bylo na deset Laichterů a Melantrichů, ale nemělo by dnes smyslu vypočítávat, jakými cestami a úvahami jsem formoval Vaše popudy a kolik jich bylo - je třeba skončit.

Zamyšlení nad posláním nakladatelství mě přivedlo k tomu, že jsem původní rozsáhlý plán, který za daných podmínek finančních, tiskárenských a s nebezpečným modním heslem "musíme tam všichni" měl už v roce 1936 obsáhnout na 150 a později dokonce 200 knih ročně, radikálně omezil. Navíc jsem se už taky dovedl neústupně vzepřít všem tlakům kamarádsko-literárním, společenským a podnikovým, vedeným skoro výhradně přes řed. Šaldu a jeho paní (Melantrich nebyl podnik strany, akcie nebyly skoro vůbec v jejích rukou, strana naopak byla přes pasivní "České slovo" závislá na Melantrichu, nikdo - až na Jana Vrbu, který, když jeho literární velkoobchod začal pokulhávat, chtěl se zabezpečit v Melantrichu a kterého jsem se rázně zbavil - na mně stranicky nešel, já nebyl straník), tlakům, které v minulosti vedly šmahem ke kiksům i těžším omylům, za něž ovšem musím nést odpovědnost sám. Jaroslav Šalda do programu takřka nezasahoval (většinu jeho chutí jsem mu buď vymluvil anebo obešel: tak vznikly např. Vysokoškolské rukověti) a i nejchoulostivější návrhy s opravdovou velkorysostí schvaloval a podporoval, spolupráce s ním byla takřka ideální. Jenom v jednom punktu bylo mezi námi trvalé napětí, přátelské a laskavé, ale napětí: chtěl sice doopravdy mít nakladatelství dobré - snad i jako vizitku pro svou Salonfähigkeit před veřejností a hlavně tzv. Hradem, - ale v rozporu s tím nemohl pochopit, že knihy nejsou jeho Hvězdy nebo housky a nejsou výsledkem práce tolika tolika strojů čím dál výkonnějších; ač zřejmě chápal, velmi pružně a v dobrých chvílích i enthusiasticky, leccos z kulturního dění, nedal si nikdy vysvětlit, že s Březinou či Vančurou se nedá zacházet ani v reklamě jako s Ahojem. Byl jsem pro něho, zdá se, přijatelný po všech stránkách - až na tu obchodní "neschopnost" přizpůsobit se jeho vrozeným představám. Restringovaný program byl nepochybně zařazen do těchto souvislostí. Byla to první větší trhlina v dosud vzorové spolupráci a ta se pravděpodobně, aniž jsem si to plně uvědomoval, šířila, až skončila na počátku druhé republiky nečekaně ve srážce názorové a v nejnevhodnější zámince k příkrému rozchodu: Šalda tehdy bez mého vědomí zastavil expedici hezké dětské knížky s protifašistickým námětem - italské tažení do Habeše. Marně jsem protestoval. Vzápětí jsem se stejně marně vzpíral vydání první kolaborantské knihy dra Vajtauera, kterého Šalda nesnášel pro jeho "intelektuálský mozek", a který se mu teď hodil. Kniha měla mít předmluvu Beranovu (Šalda zrovna vyjednával s agrárníky o splynutí Melantricha s Novinou, protože prý pravičácké chutě chtěly Melantrich likvidovat - k fúzi nedošlo, nebezpečí pominulo a Vajtauerova kniha vyšla po mém odchodu bez Beranovy předmluvy). Na znamení ochoty k očistě Šalda vyhodil Jiřího Beneše, synovce vroucně jím milovaného presidenta, a několik redaktorů, a z nakladatelství B. F., odpovědného za všechny ty Manny a Vančury. (To všechno jen jako odpověď na jeden Váš otazník).

Tím mé nakladatelské sny v podstatě skončily, vetešnické sainerovské haraburdí, pietně uchovávané, bylo tak tísnivé, že se nehodilo ani jako nouzové válečné přezimování, já byl nucen vzít na sebe rizika, kterým jsem se kdysi vzpíral, a odejít 1943 na volnou nohu. Teprve léta 1946-50 ve Vyšehradě naznačila celkem přesně, co jsem chtěl - ale to už byl definitivní konec. Léta 1968-69 byla už jen opakováním - až na řady náboženské, filosofické a obecně kulturní - o nich se ještě zmíním.

Vidíte, je to kus historie nakladatelské i osobní, ale pro tu historii to nepíšu; spíš proto, že Laichterové svým příkladem, přímo i nepřímo, různými oklikami a odrazy zasáhli do mého osudu. Všechno to nějak souvisí s prací Vašeho otce a prací Vaší, i kdyby jen vůlí jít touž cestou. A proto taky je mi tak nedobře při pomyšlení na to, co jsem mohl udělat a nesměl, a proto je mi stejně nedobře, představuji-li si, jak bylo Vám, když jste skončil stejně. Byl jste jedním z těch, kteří chtěli opravdu národu sloužit a vést ho, když selhávaly university a církve i páni státníci, o politických baráčnících ani nemluvě; odvést národ od zrádně a ilusionisticky kvetoucích bažin, do kterých tak bujaře zapadal stále hloub. Není Vaše vina, že jste nebyl vždy slyšen anebo že Vám rozuměla jen hrstka lidí. Takřka s úlekem vzpomínám, že jsem ještě v roce 1939 mohl v knihkupectví volně koupit Bellocův "Otrocký stát", který jste vydali v roce 1921 (!) a jehož zbytek z nákladu 2000 jste prý měli ještě na skladě (bohužel, bohužel, ten výtisk mi někdo ukrad či nevrátil a já ho marně sháním). Jaká dalekozorná kniha, přes všechny omyly a nemožnou terminologii, vystavěna takřka jen na logice a přesném domyšlení věcí! Národ si jí skoro nepovšiml. Kolik jiných takových knih nevzal na vědomí?! Bylo potřeba posledních dvacíti let naprosté pouštní vyprahlosti, aby se lidé ve své žízni opravdu začali poohlížet po zdrojích pravdy. Dnes by nějaký Váš dnešní Belloc dosáhl nákladu 50 000, soudím-li jen podle toho, že ve Vyšehradě v roce 1969 se při velkém nedostatku papíru mohlo tisknout filosoficko-náboženských děl průměrně víc než nejosvědčenějších románů - 20-25 000, a ani to nestačilo. A nebyly to knihy jen katolické a nečetli je jen katolíci, zdaleka ne. (Bohužel, většina z nich musila z vůle nejmoudřejší a neomylné, i z vůle lidoveckých blbců jít do stoupy). Vím, kolik lidí by i dnes špendlíčkem kopalo třeba i z kamene Vaše "Otázky a názory" a že by Vám za dnešní laichterovské otázky a názory utrhli ruce.

Ale je pozdě a sedmdesát let je lidských sedmdesát let.

Je smutné, že jste nemohl své dílo dokončit. Není Vaše vina, že se tak nestalo. Chtěj nechtěj se musíte spokojit vědomím, že jste udělal všechno, co na Vás bylo jako křesťanu, duchovním a kulturním pionýrovi a členu národa, na jehož blaho a budoucnost jste myslil. Vaše zásluhy mohou být umlčeny, Vaše dílo popřeno a zapomenuto, ale Vaše pravda a věrnost skutečným hodnotám pravého života nemůže končit s časem. Trvá a zůstane nad ním.

A tak dovolte, abych Vám osobně poděkoval za všechnu Vaši práci, které si nepřestanu vážit, abych Vám řekl, že jsem rád, šel-li jsem kus cesty s Vámi, a abych Vám popřál zdraví a klidu do dalších let. A se mnou Vás zdraví má paní a celá rodina.

Váš

[Bedřich Fučík]

Praha, 7. prosince 1972

Už dvě léta bydlím:
Šrobárova 20,
Praha 10 Vinohrady
tel. 73-20-14

Obsah čísla 1/2004


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.