Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 3 > Téma > Jan Sokol: Politika a soutěž krásy

Téma – Má sociální demokracie budoucnost?

Jan Sokol

Politika a soutěž krásy

Marcin Król sice v závěru svého článku varuje před „populismem“, jeho úvaha však k němu nemá daleko. Jinak by si asi musel všimnout přinejmenším dvou věcí.

1. Předně toho, že dojem jisté „zbytečnosti“ nebudí jen sociální demokracie, ale všechny v minulosti úspěšné strany, kterým se podařilo nejdřív vystihnout nějaký společenský problém, sjednotit kolem něho dost lidí a pak s ním opravdu něco udělat. V zemích, které uvádí, jsou to zejména strany liberální. Že najít takový společný problém je dnes mnohem těžší než před sto lety, v tom s Królem rád souhlasím, pokládám to však za úspěch parlamentní demokracie. Trvalou zásluhou sociální demokracie ovšem zůstane, že jako první předvedla, že i požadavky kdysi neslýchané – jako všeobecné volební právo, právo na stávku, zákonná pracovní doba, všeobecné pojištění atd. – se dají uskutečnit demokratickými mechanismy, to znamená jednáním a kompromisy. Pomalu a s chybami, ale natrvalo. Kdo na tuhle kardinální historickou zkušenost zapomene, pracuje na tom, aby si jeho společnost znovu vyzkoušela tu druhou, revoluční čili komunistickou variantu bez kompromisů, se slibem „spravedlivého dělení statků“ – a ovšem s ostnatými dráty a koncentráky.

2. Za druhé toho, že za dvě staletí zkušenosti s demokracií se už dost velká část voličů naučila myslet v rámci možného, což je jak známo definice politiky. Nebýt toho, musely by se demokracie už dávno rozsypat pod návalem nestoudných slibovačů. A právě sociální demokracie měla na této výchově rozhodující podíl. Naučila nás myslet a volit ne podle palčivosti problémů – kterou vidím velmi podobně jako M. Król – nýbrž podle důmyslu a proveditelnosti navrhovaných řešení a podle vyzkoušené schopnosti příslušných politiků s nimi nějak pohnout. Za svou osobu bych ještě dodal, že i podle ochoty a schopnosti přiznávat a napravovat vlastní chyby.

Zdá se mi, že M. Król mluví z duše často i velmi vzdělaným lidem, kteří si politiku pletou se soutěží krásy, s akademickou diskusí – nebo v horším případě s fotbalem – a hledají někoho, kdo by je nadchnul a komu by padli kolem krku. Takové si mohou i najít, jako si jejich otcové našli Lenina, Hitlera a Gottwalda. Ti si jejich přízeň také nezískali návrhy svých „konečných řešení“, jež vybalili až později, nýbrž barvitým líčením hrůz současné prohnilé společnosti. Jenže voliči už dnes – doufejme – začínají rozumět, co je to demokratická politika. Nečekají od ní ráje na zemi, ba ani „vyřešení“ všech problémů, ale rozumné a pokud možno chytré využívání omezených možností státu. I když je žádná strana nedokáže nadchnout, dovedou rozlišovat mezi lepším a horším.

Marcin Król příznačně mluví o dělení statků, kdežto cestu jejich rozmnožování rozhodně zatracuje. Čeká na nějaké „nové hnutí“, o němž ale vzápětí usoudí, že vzniknout nemůže – protože mu v tom brání neslušnost sociálních demokratů. Jako novinář může trvat na tom, co všechno je třeba kritizovat, že „kapitalismus“ je nespravedlivý atd. Jenže politika začíná až tam, kde někoho napadne, co by se s tím dalo udělat v rámci kompetencí demokratického státu. A ještě jedna drobnost: na rozdíl od stran, které mají své členy a volené orgány a které tak za své vládnutí jaksi ručí, hnutí – a zejména nová – dokonce ani takovéhle minimální záruky neposkytují. Proto se mohou uchytit jen v okamžicích akutních krizí, kdežto v klidnějších dobách nemají naštěstí velkou šanci.

Jen pro úplnost dodávám, že jsem (zatím) sociální demokracii nevolil.

Jan Sokol, překladatel, publicista

Text z ankety reagující na článek Marcina Króla Soumrak sociální demokracie.

Celá anketa

Obsah čísla 3/2004


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.