Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 3 > Téma > Pavel Švanda: Nebezpečný hlad po sekulární spáse

Téma – Má sociální demokracie budoucnost?

Pavel Švanda

Nebezpečný hlad po sekulární spáse

Marcin Król kritizuje sociálně demokratické strany za jejich údajný oportunismus. Jeví se mně jako platonik, dávající přednost dokonalé ideji před nedokonalou realitou. Vyhlíží-li Król „ideové hnutí obracející se k jiným zdrojům a jinde zakořeněné“, pak oním „jinde“ snad myslí ideální prostor, víceméně nedotčený konkrétními politickými zkušenostmi Evropanů, zato dynamizovaný ideálními mravními apely. Nevím, zda mu rozumím. Opravdu chce resuscitovat aktivistické nadšení, jež by od základu změnilo strukturu stávající společnosti?

Ano, je pravda, že sociálně demokratické strany už dávno neshromažďují podvratné, petrolejnické živly, naopak vesměs působí výrazně etatisticky. Ano, sociálně demokratičtí politici nejraději moc ve svých rukou soustřeďují, natož aby ji rozptylovali do kulturních a hospodářských struktur. Vyvodili však svým způsobem jisté závěry z krachu utopií 20. století. Osobně nevidím známky, že by se rodilo nové levicové hnutí – to podivné stvoření, jež by se sice stavělo mimo stávající systém (establishment), ale přesto by zůstávalo součástí parlamentní demokracie. Lze sem tam pozorovat, že některé deriváty hnutí zelených a některá nacionalistická seskupení prakticky těží z fragmentů bolševické a fašistické optiky a z jejich antiparlamentárních slovníků, to ano. Zatím se jedná spíše o zájmové kroužky, jejichž členové si navzájem ošetřují svůj osobní nepokoj. To lze pochopit. Evropská realita po roce 1989 vesměs nevyhovuje těm duším, jež v současném evropském a severoamerickém politickém životě nenacházejí pole, na něž by mohly dostatečně efektivně promítnout svůj vlastní duchovní neklid. Leckdo pociťuje naléhavý hlad po něčem, co by se snad dalo nazvat sekularizovanou vizí spásy. Současná sociálnědemokratická levice si odepírá jakýkoliv patos, a proto působí poněkud puritánsky.

V polemice se současnými platónskými utopiky nejde o popření nároků politické levice, nýbrž o podporu praktického rozumu. Nesouhlasím s předpokladem, že dobrá nebo špatná politická praxe pramení z dobrých nebo špatných idejí. Tento omyl byl a je trvalým zdrojem politických utopismů, byl to pramen nejen mnoha omylů, ale i rozsáhlých lidských běd. Politika tak jako většina lidských akcí pramení ze základních lidských zájmů. Politická praxe také prověřuje úroveň těchto zájmů, a to tak důsledně jako žádná teorie. Ryzí ideje jsou hlavním zájmem hlavně ideologů, nikoliv voličů. Dokud nezeslábne zájem většiny občanů o materiální sytost, nelze očekávat v politickém dění zásadní novinky ani na levici, ani na pravici.

Je únosné popřít fakta ve jménu „správných“ idejí? Svoboda je podmínkou a snad jedinou zárukou toho, co lze označit jako trvalý rozvoj lidských zájmů, ať už si za tím pojmem představujeme cokoliv. Ekonomický etatismus (například ČSSD) se skutečně jeví jako lpění na obstarožních představách. Je však především v zájmu zaměstnanců (service people), aby nedošlo ke globálnímu revolučnímu rozvratu „společnosti dostatku“. Jen v prosperující společnosti se nemajetný těší jisté ochraně. Jiná věc je prostupnost sociálního systému, možnost účinného sociálního vzestupu schopných jednotlivců, jemuž ovšem často nejvíce překážejí právě ideo-logové hlásící se k údajně spravedlivé (ideální) rovnosti sociálních skupin, pohlavních a rasových kolektivit. V kolektivisticky pojaté rovnosti grup by však opět konkrétní jednotlivý člověk utonul v marasmu pracovních útvarů, sekýrovaných napřed ideologickou a posléze zase policajtskou elitou. Víme o tom své, víme o tom hodně, ale možná ne dost. Budoucnost ve střední Evropě (možná) zase bude patřit především zapomnětlivým. Snad jednou budeme opět čelit vášnivým, vládychtivým (spíše zeleným než rudým) chiliastům. V tom smyslu snad Król je na stopě budoucího vývoje. Bude však návrat k představám o tvrdém třídním boji znamenat zásadní zlepšení naší civilizační situace?

Pavel Švanda prozaik, publicista

Text z ankety reagující na článek Marcina Króla Soumrak sociální demokracie.

Celá anketa

Obsah čísla 3/2004


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.