Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 3 > Svět v pohybu > Ladislava Chateau: Francie 1944: Revue je mrtva. Ať žije nakladatel!

Ladislava Chateau

Francie 1944: Revue je mrtva. Ať žije nakladatel!

Druhá světová válka poznamenala činnost nakladatelů, vydavatelů, stejně jako ostatní profese; úředníky, umělce, podnikatele, učitele, každého Francouze. Někteří se přizpůsobili, jiní vstoupili do odboje, mnozí si žádné otázky nekladli; chtěli udržet podniky a pokračovat v práci, podobně jako pekař, který peče za každého režimu – a proto bylo po válce tak těžké rozhodnout, koho považovat za kolaboranta, a koho ne.

Dříve než kniha je autor a pak redaktor a nakonec nakladatel; nakladatel je odpovědný za to, co přináší na knižní trh, neboť reprezentuje určité myšlenky, třebaže ne své vlastní. Aby za okupace mohli nakladatelé vydávat knihy, museli se podrobit podmínkám nacistického režimu. Dávno už není žádným tajemstvím, že v době příměří podepsaného v roce 1940 v Rethondes byla většina Francouzů pro maršála Pétaina a jeho: Travail, Famille, Patrie, Práce, Rodina, Vlast.

Lze tedy říci, že publikace, které se v době okupace vydávaly, odrážely i mínění a cítění tehdejší francouzské populace; od roku 1942 jen nepatrný počet nakladatelů ještě vydává díla v duchu německé propagandy.

V červnu 1940 německá armáda obsadila Paříž. Ve slavném nakladatelství Gallimard v rue Sebastien-Botin číslo 5, stejně jako v zahradách na Quai d’Orsay, sídla ministerstva zahraničí, se pálí dokumenty, smlouvy, korespondence, přitěžující materiál; archiv se stěhuje. Majitel nakladatelství Gaston Gallimard, který dlouho vydával Židovskou revue, je označen za judéo-bolcheviste, nezbývá mu než narychlo opustit Paříž, směřuje na jih; Gallimard, Paulhan, Aragon, Benda, nositel Nobelovy ceny Martin du Gard i Pierre Seghers se scházejí na rodinné usedlosti ve Villalier nedaleko Carcassonnu u básníka Joë Bousqueta, po zranění z první světové války zcela ochrnutého.

Jeana Paulhana v šéfredaktorském křesle prestižní revue La Nouvelle Revue Française, NRF, jejíž první číslo vyšlo 15. listopadu 1908 u Gallimarda, nyní vystřídá kontroverzní Drieu La Rochelle, spisovatel, básník, kritik, přítel Aragona i Malrauxe, který vstoupil do Doriotovy fašistické strany; autor četných skeptických děl, jeho Le Feu follet, Bludičku, úspěšně nafilmoval v roce 1963 Louis Malle, avšak jeho autobiografický román Gilles je plný antisemitských projevů. Gaston Gallimard si prý jen povzdechl: Jsou i horší než Drieu…

Daladier ještě stačí jmenovat Jeana Giraudouxe, dramatika a prozaika, českému čtenáři známého zejména Bláznivou ze Chaillot, vrchním komisařem pro informace. Komunistický tisk, Ce soir a l’Humanité, je zastaven v předvečer podpisu německo-sovětského paktu o neútočení. Německý velvyslanec v Paříži Otto Abetz je pověřen dohledem nad kulturní politikou třetí říše v zone ocupée, okupované části Francie; ihned je všem nakladatelům rozeslán Liste Otto, seznam zakázaných děl, především židovských autorů a německých emigrantů, jejich díla musí být okamžitě stažena z prodeje; díla Léona Bluma, Juliena Bendy, Louise Aragona, Sigmunda Freuda, André Malrauxe, Thomase Manna, Liona Feuchtwangera, Stefana Zweiga a dalších… Kromě toho Otto Abetz proslul i výrokem, že ve Francii je třeba dobýt tři pevnosti: NRF, večírky a komunisty…

Hlavní existenční otázkou každého nakladatelství se stává – papír. Od poloviny dubna 1941 byla jeho distribuce přísně kontrolována, a to přímo Úřadem propagandy Staffel, Gruppe Schriftum, se sídlem na Champs – Elysées v čísle 52. Nakladatelé museli tomuto orgánu zasílat povinné výtisky každého vydaného nového díla i každé reedice a bez povolení tohoto orgánu nemohou nic vydat. Je zřízena zvláštní komise Commission de contrôle du papier, která je pověřena přidělováním a kontrolou papíru; přísná kontrola se provádí každé tři měsíce. Komise je složena z pěti členů a spisovatele Paula Moranda a historika René Grousseta. Kromě toho byl zřízen i výbor Comité d’organisation du livre, jehož účelem bylo hospodaření s papírem podle odvětví, akreditace a vyřizování nakladatelských záležitostí; pomocí dotazníků zjišťoval výbor například zásoby, spotřebu a požadavky jednotlivých nakladatelů. Přednost měla samozřejmě ta nakladatelství, která plně podporovala německé zájmy. V roce 1942 do této organizace nastupuje na místo sekretářky i Madame Roberte Antelme, téhož roku, po smrti bratra Paula, přijímá příjmení Durasová; román Les impudents, Nestoudníci, vydaný nakladatelstvím Plon, je první, který podepisuje už jako Marguerite Durasová. Kolaborovala? Nekolaborovala? Pracovala přece pro oddělení propagandy, pro Pétaina. Později vstupuje do komunistické strany a odboje; hrát dvojí hru se v té době stává základním pravidlem chování.

Na podzim roku 1941 se Gaston Gallimard vrací do Paříže; Driue intervenuje u svých německých přátel a nakladatelství je opět otevřeno. V NRF vycházejí autoři jako Marcel Jouhandeau, Drieu La Rochelle, Marcel Aymé, Ramon Fernandez; Úřad propagandy i Německý institut v Paříži jsou spokojeni – Driue je dostatečnou zárukou. André Gide k tomu tehdy řekl: Vydávání NRF se musí chápat jako acte de résistence,výraz odporu, nikoliv jako projev kolaborace…

Téhož roku v říjnu odjíždí Drieu La Rochelle, Ramon Fernandez, Raymond Brasillach a další na pozvání samého Goebbelse do Výmaru, kde se koná knižní veletrh pod názvem Německá válečná kniha a zároveň konference o kulturní politice nové Evropy; jednání se v hojném počtu zúčastnili literáti ze třinácti zemí. Nedaleký koncentrační tábor v Buchenwaldu ovšem nenavštívili…

Gaston Gallimard se snaží, až na výjimky, vydávat především překlady z Goetha, korespondenci Franze Liszta, Richarda Wagnera a další podobné tituly; skandál vyvolá vydáním Válečného pilota Antoina de Saint-Exupéry a Cestujícími z Imperiálu Louise Aragona. Vydává i psychologický román Maurice Blanchota Thomas l’obscur, Temného Tomáše, stejně jako Cizince i Mýtus o Sisyfovi Alberta Camuse. Kromě NRF vydával Gallimard od roku 1906 i kulturní týdeník Comoedia, jehož vydávání pokračovalo i v době okupace; Jean Cocteau zde v roce 1942 publikuje svoji stať Salut a Breker, Pocta Brekerovi, německému sochaři, který svým talentem – mírně řečeno – dobře sloužil nacistickému režimu. Comoedia uveřejňuje i příspěvky J. P. Sartra, S. Beauvoirové a R. Queneau. Mnozí však byli přesvědčeni, že Comoedia je především vitrínou režimu, ačkoliv se snaží budit zdání, že je intelektuálním časopisem; číslo ze dne 21. června 1941 uveřejňuje Paula Valéryho, Marcela Carné a Jeana-Paula Sartra, jeho známý text Moby Dick; Jean Paul Sartre se rychle stává kmenovým autorem, přednostně poskytuje interview při příležitosti uvedení dramatu Les Mouches, Mouchy.

Ve vážné situaci jsou však nakladatelství Ferenczi, Nathan a Calmann-Lévy, jejichž majitelé jsou židovského původu, a také musí být „aryanisées“; nakladatelství se však zachránila díky profesní solidaritě, jejich kolegové založili různá sdružení, konsorcia, která ohrožené podniky „naoko“ koupila a změnila jejich jména a z Calmann-Lévy se staly Éditions Balzac a Éditions Ferenczi se změnily na Éditions du livre Moderne; po válce byla nakladatelství původním majitelům vrácena.

Pod německou kontrolou vysílá i Radio Paris a Francouzi reagují popěvkem: Radio Paris ment / Radio Paris est allemend, Rádio Paříž lže / Rádio Paříž je německé…

Sartre a Beauvoirová si přivydělávali krátkými sketchs jak pro Radio Paris, tak i pro stanici Radio-Vichy.

Bernard Grasset, nakladatel z rue Saints-Peres v Paříži, požádal vládu ve Vichy, aby byl jmenován jakýmsi „mluvčím“ nakladatelů a vydavatelů; předseda vlády Pierre Laval mu vyhovuje a Grasset se stává „gauleitrem de l’édition“. Okamžitě zařazuje do svého edičního plánu taková „díla“ jako Hitler et moi, Hitler a já, a obdobné tituly. Není pochyb, že podnik se dal do služeb ordre nouveau, nového řádu. Pozadu nezůstává ani nakladatelství Roberta Denoëla z rue Amélie, které vydává v obrovském nákladu díla Louise-Fernanda Célina, autora proslulého nenávistnými, antisemitskými tituly, jakými byly Maličkosti k vraždění nebo Škola mrtvol, vyšla česky v nakladatelství Meteor; Céline se zcela přiklonil k fašismu. Spisovatel Julien Gracq k tomu jen smutně poznamenává, že francouzská nakladatelství se stala „département“ německého Úřadu propagandy.

Známé nakladatelství Fayard vydávalo od roku 1930 významný politicko-kulturní týdeník Je suis partout, Jsem všude, za okupace jej převzal Denoël a časopis se stal zcela pro-allemands; nechvalně proslulí literáti Lucien Rebatet a Robert Brasillach byli hlavními komentátory kulturního dění; první vydání v nákladu dvaceti tisíc výtisků bylo okamžitě rozebráno. A Francouzi hned žertovali, že konec války se už blíží, protože Němci u kiosků žádají Je suis parti, Jsem v čudu…

Ředitel Fayardu se zachránil útěkem do zone nono, jak Francouzi vtipně říkali neokupované zóně –, a nový ředitel Victor Bassot okamžitě vydává první díl Jeunes filles d’aujourd’hui, Dnešní dívky, i druhý díl Jeunes filles hitlériennes, Hitlerovské dívky, Éditions Balzac přicházejí s novým nakladatelským počinem a vydávají kulturně-politický měsíčník La chronique de Paris, kam opět přispívají Rebatet, Brasillach, Drieu La Rochelle a Karl Epting, ředitel Německého institutu; náklad šest tisíc výtisků prvního čísla byl okamžitě rozebrán, polovinu odkoupilo německé velvyslanectví. Presses universitaires françaises, známé jako PUF, vydávají přehled německé literatury v populární edici Que sais-je?

V době okupace mnoho autorů přispívalo a šířilo zahraniční svobodný tisk; redakce se uchýlily především do Alžírska, Ameriky, Anglie, Argentiny a Švýcarska. Raymond Aron redigoval Svobodnou Francii v Londýně, Albert Camus řídil a šířil časopis Combat; už v této době začíná ostrá polemika mezi nezávislým intelektuálem Aronem a levicovým intelektuálem Sartrem. Přestože byl Sartre členem skupiny Socialisme et Liberté, kterou založil spisovatel Maurice Merleau-Ponty, odbojáři nikdy Sartra za svého druha v odboji nepovažovali; Malraux, pozdější ministr kultury, se dokonce na jeho adresu ironicky vyjádřil: Ještě nikdo nikdy nic neriskoval ani netrpěl za to, o čem přemýšlel u kafe v kavárně Flore nebo Deux-Magots…

Po celé Francii se tajně publikovala a rozšiřovala zakázaná díla, v tomto směru vyniklo zejména nakladatelství Éditions de Minuit; vůdčí postavou v něm byl Jean Bruller, který přijímá a do konce života si ponechává pseudonym Vercors, autor La Bataille du silence, dílo vydává v době války. Rukopisy pro toto nakladatelství obstarával hlavně Jean Paulhan; během okupace se v Edici půlnoci vydalo třiatřicet autorů ukrytých pod nejrůznějšími pseudonymy, mezi nimi byli Aragon i Elsa, André Chamson, Gide a další. Gestapo o této vydavatelské činnosti vědělo, ale považovalo ji v poměru k jiným odbojovým akcím za zanedbatelnou. V neokupované zóně pak Aragon, Éluard a Seghers založili La Bibliotheque Française, která se po válce stala nakladatelstvím komunistické strany Éditions Françaises Réunies, známé pod zkratkou E. F. R.; zároveň tajně vydávají a šíří Les Lettres françaises, časopis exilových levicově orientovaných intelektuálů. V roce 1942 vydalo malé nakladatelství Éditions de la Main a Plume Paula Éluarda a jeho Poésie et la vérité, Poezie a pravda, byla okamžitě zakázána a báseň Liberté se šířila tajně.

Září 1944. Doba odplaty a vyrovnávání účtů; ještě vybuchují granáty a už začínají popravy. Ve Francii je z kolaborace obviněn každý, kdo spolupracoval ne snad přímo s nacisty, ale pouze s Pétainovým režimem. Je ustanoven Comité d’épuration de l’édition, Výbor na očistu nakladatelství, jehož členy jsou Jean Fayard, Vercors, Seghers, Sartre a všichni z Les Lettres françaises. Jediný Vercors nechce soudit ani Gallimarda, ani Grasseta. Podobné mínění zastával i Aron, když poznamenal: Nemáme právo soudit ty, kteří se rozhodli zůstat…

Jean Cocteau je očištěn, dokázal, že se snažil pomoci Maxu Jacobovi. Očištěn je i Gaston Gallimard, avšak za cenu, že obětuje NRF, takže na podzim 1944 je NRF zastavena, kdosi prý tehdy zvolal: Revue je mrtva. Ať žije nakladatel!

V partyzánském boji na úpatí alpského pohoří Vercors umírá 1. srpna 1944 spisovatel a básník Jean Prévost, před válkou patřil ke kmenovým autorům NRF, přítel Exupéryho i Martina du Gard. I osud Antoina de Saint-Exupéryho, válečného letce, byl tragický – jeho letadlo bylo sestřeleno. Z Bergen-Belsenu se vrátil těžce nemocný Roberte Antelme, významný intelektuál a první manžel Marguerite Durasové, deportaci nepřežil Benjamin Crémieux, blízký spolupracovník Gastona Gallimarda a vůdčí osobnost jeho nakladatelství, v Drancy byl k smrti utýrán malíř a spisovatel Max Jacob, nevrátil se ani historik Marc Bloch, byl popraven. A v Terezíně, těsně po osvobození, umírá Robert Desnos, dadaista, básník, autor půvabných dětských knížek i oblíbený rozhlasový redaktor.

Célinovi se podařilo uprchnout do ciziny. Emmanuel d’Astier, odbojář a ministr vnitra prozatímní vlády zařídil odchod Drieua La Rochelle do Švýcarska, vždyť pomáhal Aragonovi i Else, oba se ukrývali u jeho ženy, lékařky Colette Jeramekové, ze spárů gestapa zachránil i Jeana Paulhana, ochranu před odsouzením slibuje i Malraux, v té době ještě na frontě. Avšak Drieu veškerou pomoc zdvořile odmítá, už se rozhodl jinak; v polovině března 1945 ukončil svůj život sebevraždou. Aragon, ověnčený gloriolou komunistického básníka, jako první přispěchal s odsuzující kritikou a přátelství s Drieum popřel, ačkoliv je kdysi tolik spojoval zájem o literaturu i pařížské domy lásky…

Jedné prosincové neděle v roce 1945 šel Robert Denoël do divadla, nedaleko bulváru des Invalides chtěl vyměnit pneumatiku svého Peugotu 202; skácel se mrtev s prostřelenou hlavou. Pachatel nebyl nikdy vypátrán.

Lucien Rebatet a Robert Brasillach byli odsouzeni k trestu smrti; Rebatetovi byla posléze udělena milost. Francouzští intelektuálové podepisují petici a žádají Charlese de Gaulla o milost pro Brasillacha; podepisuje ji i Albert Camus, ačkoliv, jak řekl, ví dobře, že on by v jeho prospěch žádnou petici nepodepsal, pro milost se vyslovuje i Marie Bonapartová, literární teoretička a psychoanalytička, i François Mauriac a další. De Gaulle však žádost o milost zamítá se slovy:

Brasillach spáchal intelektuální hřích. Byl pokládán za toho, kdo měl vědět a osvítit ostatní, nikoliv je vést ke katastrofě; hřešil tedy mimořádně těžce, protože být intelektuálem je přitěžující okolnost…

6. února 1945 byl Robert Brasillach popraven. Jeho dopis na rozloučenou i jeho báseň Fresnes jsou otištěny v závěru francouzského vydání Écrit sous la potence, Reportáže psané na oprátce Julia Fučíka, vydané krátce po válce v Éditons de la Bibliothéque Mondiale, nakladatelstvím, které se specializovalo na svědectví odsouzených k smrti; po deseti letech, které uplynuly od popravy, vyšly jeho básně napsané v cele smrti ve Fresnes. A v letošním roce vydalo nakladatelství Complexe dílo Roberta Brasillacha z roku 1936 Animateurs de théâtre; stojí 19,90 euro.

Ladislava Chateau

Obsah čísla 3/2004


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.