Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 4 > Svět v pohybu > Václav Žák: Na okraj reaganovské legendy

Václav Žák

Na okraj reaganovské legendy

Pan Pickwick stál na balkóně, píše Charles Dickens v nesmrtelné Kronice Pickwickova klubu, a dole hučel dav. „Slumkey navěky!“ „Navěky,“ volal pan Pickwick. „Žádný Fiz­kin,“ hulákal dav. „Určitě ne!“ křičel Pick­wick. „Kdo je to Slumkey,“ šeptal pan Tupman. „Nemám tušení,“ odpověděl šeptem i pan Pickwick. „Dělejte to, co dav, to je v takové situaci nejlepší.“ „Ale co když jsou ty davy dva,“ zkomplikoval otázku hloubavý pan Snodgrass. „Pak křičte s tím větším,“ řekl bez váhání pan Pickwick.

Moudrost pana Pickwicka je neochvějná: chce‑li mít člověk spokojený život, měl by se zařadit. Existuje konvence, a kdo ji nezastává, je „out“, mimo, prostě cvok.

Projevy u příležitosti úmrtí prezidenta Rea­gana ukazují, jak to funguje. Vytvořila se legenda, a fakta mohou tiše plakat někde v koutku. Málokoho zajímají. Reagan je vítězem nad komunismem, strůjcem ekonomického zázraku, slyšíme prakticky v každém komentáři. Bez porušení moudra pana Pickwicka se k pravdě stěží přiblížíme.

Poznamenejme napřed, že pokud se dva jevy vyskytují za sebou, neznamená to nutně, že se podmiňují. Stěží řekneme, že císař Titus usedl na trůn v roce 79 tak mocně, že to způsobilo výbuch sopky Vesuv, který zasypal Pompeje. Stejně tak samotný fakt, že Reagan a Thatcherová vládli v čase zhroucení komunismu, nestačí jako důkaz, že byli jeho příčinou.

Obecně totiž platí, že zahraniční politika má v autoritativních státech ještě menší vliv než v demokraciích. Reforma v Rusku vyplývala z vnitřních poměrů, souvisela s krizí režimu a zejména s generační změnou v politbyru KSSS. Reformátorům přitom pomohla náhoda: říkalo se, že jestřáb Grigorij Romanov, který měl v politbyru na starosti vojenské záležitosti, ztratil podporu poté, co si na svatbu dcery vypůjčil z muzea vzácný servis Kateřiny Veliké – a některé kusy se přitom rozbily. O funkci se ucházel i šéf moskevských komunistů Viktor Grišin. Gorbačovovi tehdy pomohl ministr zahraničí Gromyko, šéf revizní komise Solomencev – a šéf KGB Viktor Čebrikov.

Jakou roli v tom hrál „tvrdý“ Reagan? Obávám, se že žádnou. Tlak z USA by mos­kevské politbyro stěží přiměl k tomu, aby zvolilo generálním tajemníkem „mladíčka“ Gorbačova. Spíš by nahrál nějakému jestřábovi.

A jak to bylo s tím uzbrojením? Tolik opěvované „hvězdné války“ byly chimérou. V seriózních amerických vědeckých časopisech jako Scientific American vycházely studie, které ukazovaly, že systém nemůže nikdy fungovat s přesností, která by měla praktický význam. Pochopitelně, firmy, které se těšily na miliardy od státu na zbrojní zakázky, halasně tvrdily pravý opak. Pochybuji však, že by se v Moskvě lekli tak děravého projektu. Nota bene, „hvězdné války“ měly ničit jenom strategické rakety letící z území SSSR. Nechránily by USA před útokem raket ze sovětských jaderných ponorek. Jinými slovy, i kdyby se systém podařilo instalovat, Sovětský svaz by dál disponoval smrtícím odstrašujícím potenciálem.

Faktem je, že se Reaganova administrativa snažila přitlačit SSSR ke zdi ekonomicky. Už za Brežněva. Bránila stavbě plynovodu do Evropy, aby se SSSR nedostal ke zdroji tvrdých valut, zpřísnila embargo na nákup strategických technologií (to se ovšem dařilo obcházet), přemluvila Saudskou Arábii ke snížení cen ropy, aby Svaz nedostával tolik valut za ropu.

Jenže situace v SSSR byla katastrofální i bez toho. Skrytá inflace se projevovala chronickým nedostatkem zboží, nepružnost ekonomiky vedla k technologickému zaostávání. Vojenský rozpočet spotřebovával 25 % HDP. A hlavně, SSSR se zapletl do války v Afghánistánu.

Moskevská liberalizace však nevycházela z reálné znalosti stavu země, ale ze stejného okruhu idejí, z jakého pramenilo jaro pražské. Pouze s dvacetiletým zpožděním, které právě zavinila intervence států Varšavské smlouvy v Praze v roce 1968. Východní blok po ní dostal sklerózu – na mnoho let se ze slova „reforma“ stalo tabu. Mezi tím se změnilo vnější prostředí – helsinský proces, vtažení sovětského bloku do globální sféry lidských práv ztížilo používání represí proti domácím disidentům. Občanská společnost začala ožívat.

Gorbačov byl rozhodujícím agentem změny. S naivitou, která je vlastní všem idea­listům. Nechápal, jako syn bohatého ob­chodníka Teng‑Siao‑Ping v Číně, že tržní ekonomika potřebuje složitou síť institucí, od vlády, schopné navrhovat dobré zákony, centrální banky, hlídající peníze, daňových úřadů, schopných daně vybírat, bank, které dokážou financovat podnikatelské projekty, burzy opatřující peníze pro velké projekty, přes auditory až po policii a soudy, schopné trestat hospodářskou kriminalitu. Nechápal, že uvolnění politické kontroly v zemi plné korupce a etnických konfliktů povede k tomu, že se rozsype jako domeček z karet.

Myslel si, zcela v ruské tradici, že stačí dát lidem svobodu. Jenže svoboda bez institucí se zvrhne v chaos. Jak uvádí Britská encyklopedie, ani on, ani vedení komunistické strany nemělo tušení, jaká je hloubka krize, kterou zdědili po Brežněvovi. A dodává, že to byl Gorbačov sám, kdo byl hlavním strůjcem změn, k nimž došlo v druhé polovině osmdesátých let minulého století.

Po nástupu Gorbačova se však Reagan zachoval proti očekávání: uvěřil mu. Z Gorbačovových pamětí vyplývá, že mu nejprve uvěřili právě Thatcherová a Reagan.

Reagan Gorbačova netlačil ke zdi, naopak, otevřel mu dveře. Podporoval ho v reformním úsilí, nejspíš právě proto, že věřil ve svobodu podobně naivně jako Gorbačov. Na rozdíl od něj si to však mohl dovolit, protože v USA se instituce vyvíjely dvě stě let. Americká společnost si chaos, který v Rusku začal koncem osmdesátých let, prožívala v druhé polovině devatenáctého století – dost dávno na to, aby na to nejen Reagan, ale i americká vědecká komunita dávno zapomněli.

Státnictví Reagana podle mne nespočívá v jeho ideologické pevnosti, ale naopak – v pragmatické pružnosti. Gorbačov pro něj nebyl představitelem „říše zla“, ale partnerem pro seriózní diskusi. „Kdyby zemi přepadli Marťani,“ řekl Reagan Gorbačovovi, „nepochybuji o tom, že by ji naše dva národy bránily společně“. Říkal by něco podobného Roosevelt Hitlerovi?

Výsledkem byly razantní dohody o odzbrojení. Už koncem roku 1987 se dohodla „nulová varianta“, tj. stažení taktických jaderných raket z Evropy. SSSR se tím ulevilo. To vyžadovalo skutečnou důvěru mezi supervelmocemi.

S reaganekonomikou je to podobný mýtus. Paul Krugman, přední americký ekonom, ho rozebral 11. června na stránkách New York Times. Americká ekonomika na začátku osmdesátých let rostla, protože před tím procházela krizí po šokovém zvýšení cen ropy. Reaganovo snížení daní a zvýšení výdajů na vojenské rozpočty vedlo k obrovskému deficitu. Snížením daní pomohl bohatým – ale ekonomika negenerovala pracovní místa. I když pak daně zvyšoval a snížil inflaci, nezaměstnanost se udržovala na 7,5 procentech, což je v USA vysoké číslo. Jinými slovy, žádný zázrak.

Neúspěch Reaganovy politiky vedl k odmítnutí teorie „ekonomiky strany nabídky“, která si ze snižování daní udělala všelék. Zbylo z toho politické heslo s kočičím životem. Bohatí rádi slyší, že by měli platit nižší daně, a tak se hesla o snižování daní jen tak nezbavíme.

Byl Reagan velkým prezidentem? Byl. Uměl veřejnost nadchnout jako málo politiků. Po fiasku ve Vietnamu a ekonomických potížích způsobených ropnou krizí, to Amerika potřebovala. Věřil v Ameriku, apeloval na americký idealismus. Komunismem opovrhoval. Krátce po nástupu o něm prohlásil, že jde „o smutnou a bizarní kapitolu v lidských dějinách, jejíž poslední stránky se právě píšou“. Jeho velikost však spočívala v tom, že když se v Sovětském svazu dostal k moci Gorbačov, ukončil studenou válku a podporoval reformy. Ty si ovšem nevynutil – vyplynuly z předchozích dvaceti let stagnace, do níž uvrhlo sovětský blok potlačení reforem v Československu. Komunistický systém, který ­posloužil v rychlé industrializaci Ruska, se naprosto nehodil pro postindustriální společnost.

Myslím, že prezident Reagan si chválu zaslouží aniž by z něho bylo třeba dělat falešnou modlu.

Václav Žák (1945) je šéfredaktor Listů.

Obsah čísla 4/2004


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.