Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 5 > Svět v pohybu > Jiří Lach: Maďarské kulaté stoly před patnácti lety

Jiří Lach

Maďarské kulaté stoly před patnácti lety

Pád komunistických systémů je uchováván v povědomí – pokud vůbec – především díky dramatickým a dobře vizualizovaným symbolickým momentům. V případě Československa je to pochod studentů a jeho potlačení v pátek 17. listopadu 1989, popřípadě balkónové a tribunové scény z Václavského náměstí a Letné. V někdejší NDR to budou patrně výjevy od berlínské zdi. Ve skutečnosti reprezentoval přechod od pozdního komunismu k rané demokracii ve střední Evropě změnu závislou na celé řadě okolností a procesů. Ty vykazují mnoho podobností, např. působení mezinárodní situace, konání svobodných voleb atp. Jednotlivé státy ovšem vykazovaly rozdíly, počínaje různícím se stupněm připravenosti pozdně komunistické garnitury na požadavky opozice, až po míru diverzifikace protirežimních sil. V poměrně složitém procesu sehrály značnou roli debaty mezi mocí a opozicí, pro něž se aspoň v některých zemích vžilo označení kulaté stoly. Můžeme‑li soudit, rozhovory u kulatých stolů měly největší význam v Polsku a Maďarsku a právě druhé z jmenovaných zemí je věnována publikace, kterou edičně připravil maďarský politolog a pedagog Středo­evropské university v Budapešti András Bozóki pod názvem The Round Table Talks of 1989. The Genesis of Hungarian Democracy. Analysis and Documents (Hovory u Kulatého stolu 1989. Zrození maďarské demokracie. Analýzy a dokumenty) a v roce 2002 vydal CEU Press v Budapešti.

Kniha, jejíž překlad do češtiny by nesporně rozšířil politologický i historický rozhled o počátcích demokratické transformace v někdejších komunistických režimech, podává v koncentrované podobě výsledky původního pramenného výzkumu, který v letech 1999 až 2000 vyústil v osmisvazkovou maďarskou edici dokumentů o kulatých stolech v zemi na Dunaji.

Na rozdíl od jiných středoevropských států tvořily debaty u kulatých stolů základní kámen politické změny. Oním protipólem může být Československo, kde byly rozhovory s mocí až důsledkem předchozího veřejného nátlaku. V různé formě se dle autorů metoda kulatého stolu týkala šesti zemí: Polska, Maďarska, Československa, Německé demokratické republiky, Bulharska a Rumunska. V tomto pořadí lze vedle chronologické následnosti vyjádřit intenzitu dopadů diskusí mezi opozicí a představiteli moci.

Středoevropskou premiéru kulatého stolu si od února do dubna 1989 odbylo Polsko, které z hlediska střetu opozice a režimu udávalo tón celým osmdesátým letům. Na počátku posledního komunistického desetiletí Solidarita přivedla raný Jaruzelského režim k vyhlášení stanného práva a na konci k jednání. V obou případech byl znatelný dopad především v zemi svatého Štěpána. Zásah proti nezávislé odborové organizaci Solidarita z prosince 1981 zmrazil naděje protirežimních maďarských sil: vedle v Maďarsku známého vnějšího zásahu proti liberalizaci poměrů, tedy sovětské intervence proti revoluci 1956, ukázala konsolidovaná polská komunistická garnitura, že je možné opozici srazit na kolena za použití vnitřních sil (stranou necháváme fakt, že činorodost podzemní Solidarity utlačovatelskou vládu překvapila). O necelých osm let později pak polské vyjednávání ukázalo cestu z pozdně komunistické stagnace. Za zmínku přitom stojí fakt, že vůdčí účastníci polského kulatého stolu velmi dobře znali španělský politický přechod z let 1975–1977, jehož plodem byl nebývale plynulý přesun od pozdního frankismu ke zcela funkční demokracii. V roce 1989 představovalo Španělsko z varšavského pohledu konsolidovanou občanskou společnost s funkčními demokratickými institucemi a navíc bylo již třetí rok členským státem Evropského společenství.

Model, kdy je změna režimu ujednána s dlouhodobým utlačovatelem tedy nebyl neznám. Mimo prvenství v zemích tzv. socialistického tábora je polský kulatý stůl zcela odlišný od zbylých pěti zemí sestavou jednajících stran. Pouze v Polsku sehrála církev tak zásadní roli. Zřetelně je tím demonstrována její síla v Polsku a také jistí tradice paralelního života s nepřátelským politickým pořádkem. Vrátíme‑li se zpět k roku 1956, reprezentovala katolická církev jeden z faktorů, jenž zamezil maďarskému scénáři. Zatímco místními stalinisty perzekuovaný maďarský primas József Mindszenty přispěl k radikalizaci společnosti a tím k silovému řešení ze strany Moskvy, rozhodující část polské hierarchie rozlišovala menší a větší zlo, přičemž prvním byl národní komunismus Władysłava Gomułky a tím druhým sovětské tanky v dosud válkou zdevastovaném Polsku. Po třiatřiceti letech pak katolická církev v Polsku sehrála roli zprostředkovatele u kulatého stolu. Na rozdíl od Československa a Maďarska se polským komunistům nepodařilo katolickou církev fragmentovat a omezit. Vedle skladby jednajících stran (hlavními aktéry byly komunistická strana – PSDS, katolická církev a Solidarita) jsou pozoruhodné také hlavní body jednání a především výsledek. Diskuse vedly k legalizaci Solidarity, k základním ujednáním o politických změnách nenásilnou cestou a o volbách. Přestože volby do Sejmu ze 4. června 1989 a nově zřízeného Senátu nesplňovaly přísnou demokratickou literu, devastující úspěch Solidarity signalizoval konec režimu v Polsku. Shrnuto: Nebýt jednání z počátku roku 1989, nedošlo by k volbám a neobjevil by se zásadní reformní kabinet Tadeusze Mazovieckého. Kulatý stůl v Polsku představoval rozhodující impuls pro počátek transformace. Z hlediska historické důležitosti a podílu na změně režimu se kulatými stoly Polsku vyrovnalo, a do jisté míry je i překonalo, jen Maďarsko (o tom níže). Pouze v těchto zemích byl kulatý stůl, resp. kulaté stoly ini­ciátorem a akcelerátorem změn.

V Československu rozhovory z listopadu až prosince 1989 (za účasti vlády, KSČ, OF a VPN) vstoupily do rozběhnutého vývoje a pouze přispěly k institucionalizaci dosažených změn. Vedly k dohodě na dočasné dělbě moci – co jiného byla např. volba Václava Havla komunistickým Národním shromážděním? Pravděpodobně nejpodstatnějším výsledkem vyjednávání byl souhlas s pořádáním svobodných voleb v následujícím roce. Politické rozhovory, kde se pamětníkům vybavuje např. tvář Ladislava Adamce, představovaly pro ČSSR jeden z faktorů, který ovlivnil počátky politické transformace, nikoliv však jediný.

Svébytná situace nastala v NDR, které v pozdních 80. letech vtiskl, minimálně v ideologické rovině, až neostalinistický ráz Erich Honecker, když např. ještě v květnu 1989 podpořil zásah čínských komunistů na Náměstí nebeského klidu. Následující měsíce ovšem vedly k řetězci změn, na nichž však „kulatý stůl“ sehrál opět jen částečnou roli. Personálně upravená SED diskutovala s reprezentanty Nového fóra a dalšími občanskými skupinami od ledna do března 1990 o ústavním rámci budoucího režimu. De ­facto došlo jen k časové dohodě o dělbě moci ­formou kooptace osmi opozičních osobností do kabinetu Hanse Modrowa na počátku února, ale dopad na volby z 18. března toho roku byl minimální, podobně jako v případě ­Československa to byla především legitimizační funkce ex‑post. Dalekosáhlejší dopad na východoněmeckou transformaci měl proces sjednocení, v rámci kterého byly uskutečněny některé ze změn, které v Polsku a hlavně Maďarsku připravila jednání u kulatého stolu.

Pouze částečný vliv lze přisuzovat jednáním v Bulharsku (leden až květen 1990), kde již proměnění komunisté (ve formě Socialistické strany) jednali s Unií demokratických sil hlavně o tvorbě demokratického ústavního rámce a výsledkem byla především aspoň dočasná vzájemná tolerance a organizace voleb. Oproti tomu Rumunsko upotřebilo metodu kulatého stolu toliko coby kulisu. Fronta národní spásy, která byla produktem prosincové krize, byla personálně zcela závislá na někdejších komunistech a jednala (únor až březen 1990) pouze o některých politických tématech se zcela roztříštěným slepencem poměrně slabých opozičních skupin a bez zásadního dopadu na volby a další budoucnost Rumunska.

V případě Maďarska je nutno hovořit o kulatých stolech v množném čísle. Další rozdíly oproti jiným socialistickým satelitům vykazuje situace maďarských komunistů (MSDS) v 80. letech. Snad jen maďarští komunisté vzbuzovali u zahraničních pozorovatelů dojem, že mají jistý potenciál uskutečnit nutné, především ekonomické reformy. Vyplývalo to předně ze vzrůstající členitosti strany a stále znatelnějšího vzestupu reformistů v jejím rámci. Odlišnost vykazovala maďarská scéna také v rychlosti, s jakou se podstatná část opozičních sil měnila v subjekty stranického typu, čímž došlo k tomu, že maďarský stranický systém byl ustálen mnohem dříve než v jiných postkomunistických zemích regionu. Pokročilejší rozrůzněnost opozice vyžadovala organizaci Opozičního kulatého stolu (EKA), na němž byla poměrně složitě dohadována společná linie pro jednání s komunisty.

Zásadní impuls, který zemi nasměroval k politické změně, dal rok 1987. Tehdy se část reformních ekonomů uvnitř strany vyslovila pro zásadní ekonomické změny. Ještě větší ohlas pak zaznamenala opoziční deklarace z téhož roku pod názvem Spo­lečenská smlouva, jež na stránkách novin Beszélö poprvé vyzvala k odchodu Jánose Kádára a dalším fundamentálním změnám. V následujícím roce už byla komunistická strana ve zřetelné krizi, ale více než reakcí vůči opozičním silám byla zaujata vnitřním bojem o moc. To do značné míry usnadnilo změny v Maďarsku.

Vlastní kulaté stoly byly inspirované polskými událostmi a v prvém plánu sloužily, jak již bylo zmíněno, k synchronizaci nekomunistické opozice (ta se ovšem zvětšovala i díky přílivu nespokojených proreformních komunistů). Devět opozičních uskupení vytvářelo pouze jednu část budoucího Národního kulatého stolu, tzv. Opoziční kulatý stůl (EKA). Objevují se mezi nimi jak subjekty, které brzy přestaly hrát zásadní roli, ale ­rovněž důležité strany maďarské postkomunistické éry (např.: Aliance svobodných demokratů, Maďarské demokratické fórum, Fidesz). EKA, zřetelně inspirovaná polskou situací, však odrážela jeden ze zásadních rozdílů mezi Polskem a Maďarskem. Zatímco Solidarita reprezentovala více méně jednotný opoziční hlas a takto byla vnímána i mocí, maďarská opozice se musela obávat tradiční komunistické zbraně, tedy rozdrobení protirežimního hlasu.

Maďarské kulaté stoly lze členit na tři fáze. Rozsáhlá demonstrace z 15. března 1989 ukázala, že opoziční síly mají značnou veřejnou podporu. Týden nato začala jednání Opozičního kulatého stolu, která trvala do 10. června. Heterogennost opozice umožňovala souhlas pouze v základních otázkách, ale v těch nejzásadnějších. Členem EKA mohl být pouze ten subjekt, který souhlasil s tím, že: absolutním cílem je dosažení svrchovanosti lidu, odmítl se podílet na monopolním vládnutí jedné strany a jednat s organizacemi, které by tomuto svodu podlehly. EKA se snažila neustálé hrozbě desintegrace čelit konsensuálním hlasováním o všech otázkách. Už v tomto období se konala přípravná jednání s MSDS a strana se snažila rozložit opoziční kulatý stůl poukázáním na to, že nereprezentuje jednotného partnera, a diskuse dokonce přerušila (10. května 1989). Z pohledu opozice se tehdy již minimalistický reformní program snažila posílit schválením v parlamentu, aby se vyhnula nátlaku EKA. Na konci první červnové dekády ovšem došlo k zásadnímu souhlasu o jednání u Národního kulatého stolu. Ten neměl reprezentovat bilaterální jednání mezi reprezentanty rozpadajícího se pořádku a společností (představa MSDS), ale trojstranné jednání opozice, komunistické strany a tzv. třetí strany, což byly občanské organizace po formální stránce blízké komunistům.

Národní kulatý stůl, zahájený na půdě parlamentu 13. června a trvající do 18. září, představuje druhou a podle Andráse Bozókiho nejpodstatnější etapu jednání. Během tohoto období došlo vedle plenárních jednání k etablování komisí, které se zabývaly všemi podstatnými otázkami politické a eko­nomické transformace a v podstatě tak zahájily přechod k pluralitnímu politickému systému a tržní ekonomice. V porovnání s jinými debatami mezi mocenskými strukturami a opozicí ukazuje toto období v Maďarsku připravenost (především EKA) jednat o všech základních aspektech a Společná rezoluce z 18. září je fundamentálním dokumentem. Asi nejpodstatnější byla dohoda o šesti zákonných úpravách (1. demokratizující dodatek k existující ústavě; 2. zákon o Ústavním soudu; 3. zákon o činnosti a financování politických stran; 4. zákon o volbách do parlamentu; 5. zákon o dodatku k trestnímu řádu a konečně úprava zákona o trestních řízeních). Je třeba si uvědomit, že tyto události se odehrávaly ještě před pádem Berlínské zdi nebo československou Sametovou revolucí.

Poslední fáze kulatého stolu byla obdobím dynamického rozkladu starého režimu. Symbolickým počátkem se stala proklamace demokratického Maďarska u příležitosti výročí revoluce roku 1956 (23. října). Proměnila se také situace účastníků Národního kulatého stolu. Na počátku října ukončila svou činnost MSDS jako jedinovládce a byla vytvořena Maďarská socialistická strana, z níž se v 90. letech zformovala reformní levicová strana, která se jako moderní levicový subjekt v roce 1994 ujala vlády. Mezitím v sílící opozici průběžně dozrával konkurenční boj, zvláště viditelný v návrhu referenda o kontrole majetku komunistické strany, rozpuštění Dělnických milicí(obdoba Lidových milicí), depolitizaci pracovišť a prezidentských volbách. Po vyhlášení republiky bylo referendum s účastí 58 %, které kladně odpovědělo na první tři otázky, dalším stupněm proměny Maďarska. Tečkou pak byly volby do jednokomorového parlamentu z 25. března 1990. Tím se také uzavřela třetí a poslední fáze maďarských kulatých stolů.

Bylo již naznačeno, že kulaté stoly měly největší dopad v Polsku a Maďarsku. V obou zemích tato forma dialogu s mocí odstartovala proces změn, ale v maďarském případě měla patrně větší význam při koordinaci úvodu politické i ekonomické transformace a nepřehlédnutelným způsobem přispěla k budování skutečné demokratické kultury.

Jiří Lach (1971) působí na Katedře politologie a evropských studií FF UP v Olomouci.

Obsah Listů 5/2004


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.