Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 5 > Kultura > Knihy

Knihy

Zatoužíte-li po knize Mahlerův čas, nenechte se zahánět do oddělení hudebnin. Kehlmannův Mah­ler je geniální fyzik, který si poradil s jedním z největších problému fyziky i filosofie – co je to čas? Tím nabyl alespoň potenciální schopnosti vzepřít se jeho neúprosnému proudu, který je zárukou zákonitého běhu světa – hrníček spadlý se stolu se zákonitě hned po dopadu rozbije, ale hromada střepů se „z ničeho nic“ složí v hrníček a vyletí na stůl jen v pozpátku puštěném filmu. Jako by se však Mahler svým ­objevem vzepřel jakési vyšší moci, které nezbývá než ho varovat a nakonec i s jeho dílem vymazat ze světa. Nejzazší krok objektivního, neosobního poznávání světa tak tuto zdánlivě již definitivně pohřbenou moc probudil. Anebo je Mahler jen pomatenec, jehož „teorie“ je ve skutečnosti blouzněním a varování, kterého se mu dostává, nahodilým zřetězením událostí? Pozorný čtenář se může z různých náznaků domýšlet to i ono – mně připadá, že autor měl spíše na mysli první možnost, i když úmyslně nastražil i stopy vedoucí k druhé. Kniha čtyřicetiletého vídeňského prozaika něčím vzdáleně připomíná Čapkův Krakatit a něčím zase Dostojevského Dvojníka. Pozoruhodný je jak autorův ­filosofický záběr, tak úsečný styl, jímž dokáže na malém prostoru rozehrát bohatý příběh.

Daniel Kehlmann: Mahlerův čas, Argo, Praha 2004, 97 stran, 159 Kč -jn-

Na obálce je fotografie ze setkání mluvčích, někde na chalupě asi v půli let osmdesátých. Na ní Václav Benda, Jana Šternová, Jiří Ruml, Anna Marvanová. Všichni již jsou po smrti. A další, s kterými je veden rozhovor, Josef Vohryzek, Jiří Hájek. Z třiceti šesti lidí, s nimiž se v tomto výzkumu mluvilo, (ale jejichž životní příběh je zatím jen zaznamenán v archivu), již zemřelo sedm. I proto je dobře, že Zuzana Sloupová, Eva Stehlíková, Ilona Christlová a především autorka a editorka Květa Jechová výzkum metodou orální historie udělaly. S bio­­grafickým výzkumem zatím u nás nemají historici velké zkušenosti, a tak obdobně jako jiné knihy takto koncipované se text vznáší mezi kulturní antropologií, sociologií a historií. Květa Jechová reflektuje nedostatky této metodiky a správně poznamenává, že větší počet lineárních příběhů teprve tvoří obraz, který může být různě interpretovatelný. Takovýto přístup je důležitý zvláště pro období, kdy činnost chartistů byla neveřejná a v tradičních dokumentech, jako je například záznam ze schůze, usnesení, dobový tisk, je zaznamenána chabě. Snahu zachytit pluralitu vidění a výkladu odliš­ného prožitku, spojeného ale s reakcí na stejnou událost, ve stejném období, vysoce oceňuji. Zná-li čtenář historické události, pomůže mu kniha dokreslit tehdejší dění i pochopit začleňování některých aktérů do politiky posledních patnácti letech. Jak budou texty působit na mladší, nedovedu posoudit. Určitě budou přínosem pro pozdější historiky.

Květa Jechová: Lidé Charty 77. Zpráva o biografickém výzkumu, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2003, 170 s. -jš-

Norská sociální antropoložka Haldis Haukane­sová rozšiřuje ve své nové práci spektrum studií za­bývajících se transformací české společnosti po roce 1989 o pronikavou sondu do proměn života na českém venkově v první po­lovině 90. let. V mikro­studiích jihočeské vesnice Lipina a jiho­moravských Šitbořic se autorka zaměřila především na výzkum důsledků společenské změny roku 1989 pro život lidí na venkově, zejména pak v souvislosti s transformací zemědělství. Klíčovou otázkou jsou však představy českého venkovského obyvatelstva o této transformaci, a to zejména v závislosti na oficiálních interpretacích procesu transformace, které občanům podávala nová vládnoucí elita.

V první části analýzy se autorka zabývá před­sta­vami, jaké si o transformaci vytvořili obyvatelé dvou zkoumaných vesnic, a to včetně výrazových prostředků, jež občané užívali při diskusích o probíhajících politických a ekonomických změnách. Určitý prostor věnuje Haukanesová také deskripci nové politické elity a jejích představ o politicko-ekonomických změnách.

V dalších částech je velký prostor věnován vztahu vybraného sociologického vzorku k vlastní národní minulosti. Autorka se na základě poznatků životních příběhů lidí i informací z místních pramenů (kroniky, místní tisk) pokouší pochopit dualismus českého vnímání vlastní moderní historie – oficiálního a neoficiálního. Z hlediska studia psychologických aspektů české tranzice je jistě velmi zajímavá především čtvrtá kapitola, pojednávající o vlivu politicko-ekonomických změn počátku 90. let na proměny uspořádání mezilidských vztahů a vzájemné mezilidské důvěry na českém venkově.

Také pátá, rozsahem největší kapitola přináší nový pohled na pozici venkova jako (v české společnosti stále velmi důležitého) objektu i subjektu bouřlivých změn české společnosti po pádu komunistického režimu. Autorka zde analyzuje dva hlavní procesy, jimiž české zemědělství v poválečné době prošlo: kolektivizaci a polistopadovou transformaci, založenou na změně přístupu k vlastnictví půdy, orientaci na soukromé farmářství, a provázenou mnoha neduhy tohoto procesu – nedokonalými restitucemi počínaje přes složitou otázku transformace bývalých zemědělských družstev až po těžce obnovovaný tradiční vztah k půdě.

Pozornosti čtenáře by jistě neměla uniknout kapitolka s názvem „Klausovská“ transformační rétorika, v níž autorka poukazuje na to, že v rámci obecně zdůrazňované radikální odlišnosti před- a polistopadového režimu se tento rétorický symbol nejvíce prezentoval v ekonomické oblasti. To dokazuje tvrzením, že pojmy „tržní ekonomika“ a „privatizace“ se u nás staly ústředními symboly nové éry, které dokonce – jak z textu nepřímo vyplývá – v očích české veřejnosti rychle zastínily původní hlavní požadavky protestující veřejnosti z roku 1989 – svobodu, lidská práva, otevření hranic a – demokracii. Tyto nové, víceméně ekonomické symboly byly posléze politickou elitou – jak ukazuje Haukanesová – neustále připomínány veřejnosti jako prostředek ověření legitimity nového režimu. Kniha norské badatelky si jistě zaslouží pozornost českých čtenářů aktuálností tématu, ale mj. také podnětnými sociologickými metodami vědecké práce.

Haldis Haukanes: Velká dramata – obyčejné životy. Postkomunistické zkušenosti českého venkova, SLON, Praha, 2004, 187 s., náklad a cena neuvedeny -jb-

Myslet správně – to je zásada morální, říká Pascal. Jak se ale myslí správně? Snad by nás o tom mohla poučit logika? Odkud však víme, že to logika dovede? Je skutečně jenom jediná logika? A je-li logik víc, je jedna z nich ta nelogičtější a která z nich to je? Každému, kdo si v pascalovských „úzkostech hledání“ kladl takové otázky, lze doporučit knihu předního českého logika Jaroslava Peregrina Logika a logiky. Hned na začátku autor naše naděje vkládané do logiky zpochybňuje: „stačí jenom krátce konfrontovat pravidla, jaká nacházíme v učebnicích logiky, s tím, jakými cestami se ubírají naše faktické myšlenkové pochody, abychom nahlédli, že ty dvě věci mohou mít jenom pramálo společného“. Nicméně se zdá, že jakýsi základ správného myšlení logika přece jen postihuje: „zabývá se vyplýváním a zejména jeho převáděním na řetězce elementárních vyvození“, studuje nejzákladnější kostru struktury jazyka. Od klasického výrokového počtu nás autor provází přes některé jeho alternativy k modální výrokové logice, která se zajímá nejen o to, co je (za daných předpokladů a vyvazovacích pravidel) pravdivé a nepravdivé, ale i co je nutné, možné či nemožné. Peregrinova kniha je významným obohacením naší literatury o logice – od roku 1970, kdy vyšly Mlezivovy Neklasické logiky, se událo opravdu hodně a také až dnes došly plného ocenění např. Kripkovy práce ze šedesátých let, jejichž význam pro logiku by se dal srovnat s významem teorie relativity pro fyziku. I filosofa či humanistu může zaujmout, jak se předmětem zájmu logiků stává – spíše než aktuální svět – soubor „možných světů“. Kniha není lehkou četbou, neobejde se bez vzorců, operací se symboly, neběžné terminologie. Šťastný, kdo dokáže s autorem dojít bez obcházení těžkých úseků až na konec. Ale i když se to zcela nepodaří, nahlédnutí do hlubin bude pro hledače pevného dna zážitkem.

Jaroslav Peregrin: Logika a logiky, Academia, Praha 2004, 205 s., cena 145 Kč -jn-

Snad nikdy nebylo na knihkupeckých pultech tolik populární vlastivědné literatury, zkoumající dějiny i současnost českých měst a vesnic. I menší město, jako je Polička na Vysočině, může nabídnout velký počet – už polistopadových – publikací o dílčích aspektech svých dějin (včetně dějin tamní židovské obce) a o mnoha svých památkách (např. četných zdobených dřevěných vratech). Práci, která shrnuje velice mnohé znalosti o Po­ličce, nabídl čtenářům nedávno tamní učitel Jaroslav Jan Gloser. Knize dává strukturu několik doporučených vycházkových tras po městě, kterým nás autor provází. Ale u kolika domů se s ním zastavíme, kolikrát dovede odbočit k zajímavému příběhu dávno nežijících lidí, aby nás pak provázel do dalších ulic a uliček! Horší stránkou neakademické vlastivědné literatury bývá upovídanost, ba grafomanie, beletrizování tam, kde chybějí fakta, banální poetičnost všelijakých vyznání lásky k rodné hroudě; někdy se stává pro autora příležitostí, aby vyzvedl svou pozoruhodnou osobu, která se sice zná i s velikány, ale ve svém domově zůstává nedoceněna. Jaroslav Jan Gloser žádným z těchto neduhů netrpí, píše vtipně, ale jeho sloh slouží poznání, zdvořile sám sebe představí, ale pak už nám opravdu ukazuje své město. A na příkladu svého města i kus českých dějin.

Jaroslav Jan Gloser: Polička. Město krok za krokem, Argo, Praha 2003, 232 s., cena neuvedena -vb-

Knihy

Obsah Listů 5/2004


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.