Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 6 > Svět v pohybu > Vladimíra Dvořáková: Bush vítězí a zůstává

Vladimíra Dvořáková

Bush vítězí a zůstává

Přibližně před rokem, tj. ve druhé polovině roku 2003, se většina analytiků přikláněla k názoru, že Bushovo vítězství v prezidentských volbách je takřka jisté bez ohledu na skutečnost, že situace v Iráku se nadále komplikovala a prohlubovaly se i sociální problémy v samotných Spojených státech (rostoucí nezaměstnanost, snížení počtu lidí se zdravotním pojištěním).

V průběhu roku 2004 naděje protibushov­ského tábora začala růst. John Kerry se v průběhu demokratických primárek začal pro­filovat jako důstojný a silný soupeř G. W. Bu­­she, zatímco Bushova zahraniční politika se ještě více zkomplikovala odchodem Španělska po atentátech v Madridu z koalice a následném vítězství socialistů v březnu 2004. Navíc vnitřní bezpečnost v Iráku se nadále prudce zhoršovala, bez ohledu na formální předání moci do rukou irácké vlády, výraznou destabilizaci vykazoval i Afghánistán (byť zde proběhly prezidentské volby), který v masovém měřítku začaly opouštět i humanitární organizace, protože neměly zajištěnu elementární bezpečnost. V první polovině října, méně než měsíc před volbami, byla zveřejněna oficiální zpráva amerických vyšetřovatelů, že v Iráku v době útoku nebyly žádné zbraně hromadného ničení, což fakticky znamenalo, že zdůvodnění války bylo zcela nepravdivé.

Přesto 2. listopadu 2004 Bush ve volbách vítězí, a to poměrně přesvědčivým způsobem. O jeho zvolení sice podobně jako v minulých volbách nakonec rozhoduje relativně těsný volební výsledek v jednom státě, v Ohiu s 20 voliteli (minule takovým státem byla Florida s 25 voliteli), ale s vysokou voličskou podporou, která vykázala rozdíl 4 milionů hlasů pro Bushe. Připomeňme jen, že v minulých volbách Bush fakticky s Al Gorem prohrál, protože získal o půl milionů hlasů méně. Navíc posílení pozic ultrakonzervativní politiky G. W. Bushe doložily i volby do Kongresu, kde republikáni své postavení ještě upevnili, a konec konců i doprovodná referenda, která proběhla v některých státech.

Primární volby

Abychom si průběh voleb více ozřejmili, je nutné se vrátit k celému volebnímu roku 2004. Prezidentské volby rozhodně nejsou krátkodobou záležitostí, pozornost veřejnosti se k nim upírá vlastně již od začátku volebního roku, kdy začnou probíhat tzv. primární volby. To jsou volby, v nichž se rozhoduje o budoucím kandidátovi v rámci politické strany. Primární volby mají v jednotlivých stranách i v jednotlivých státech různou podobu, v zásadě jde o volbu delegátů na Národní konvent, jenž o prázdninách volebního roku definitivně potvrzuje nominaci svého kandidáta. Při primárních volbách potenciální delegáti vyjadřují svou podporu tomu či onomu kandidátovi a podle toho, jak dopadnou primární volby v jednotlivých státech, získávají kandidáti určitý počet delegátů, kteří pro ně pak hlasují na Národním konventu.

V letošním roce měly primární volby specifickou podobu. Především primárky v rámci Republikánské strany měly velmi poklidný charakter, protože George W. Bush neměl žádného vyzývatele uvnitř strany, a tak šlo vlastně jen o zvolení potřebného počtu delegátů na Národní konvent, aniž se současný prezident musel v kampani výrazněji angažovat (a utrácet finanční prostředky).

V Demokratické straně probíhaly primárky mnohem dramatičtěji a skončily velkým překvapením, když největší počet delegátů získal původní „outsider“ John Kerry. Kerry zvolil proti svým soupeřům poměrně netradiční taktiku. Běžně se primární volby odehrávají v polemice mezi jednotlivými kandidáty. Tato polemika se týká základních otázek politiky, jde tedy o střety různých koncepcí uvnitř strany, přičemž kandidáti na nominaci musí brát v úvahu, že primárních voleb se účastní velmi malé procento voličů, spíše jakési „tvrdé jádro“ radikálnějších aktivistů dané politické strany. To nutí kandidáty k zaujetí relativně radikálních stanovisek, což může být jistou nevýhodou při skutečné volební kampani, kdy je nutné se posunout více do středu a ovlivnit nerozhodnuté voliče.

John Kerry zvolil odlišnou taktiku a od počátku se definoval vůči politice George W. Bushe, nikoli vůči svým soupeřům uvnitř strany, a dokázal velmi rychle vyvolat naději, že on by mohl být ten, jenž Bushe porazí. Záhy se také průzkumy veřejného mínění přestaly soustřeďovat na poměr sil mezi jednotlivými kandidáty na nominaci a začaly porovnávat šance Kerryho proti Bushovi, s postupně narůstajícími preferencemi pro Kerryho.

Tím se snižovala Bushova výhoda, že se nemusel přímo angažovat v primárních volbách, protože mediální pozornost věnovaná Kerrymu představovala výrazné nebezpečí. Přímá volební kampaň, tj. střety mezi Bushem a Kerrym, tak začala mnohem dříve, než tomu bývá obvykle. Národní konvent Demokratické strany, který proběhl na přelomu července a srpna a jenž obvykle zahajuje skutečnou kampaň (je obvyklé, že první konvent má vždy ta strana, která v té chvíli nedrží prezidentský úřad), tak již vstupoval do rozjetého vlaku.

Je takřka tradicí, že probíhající Národní konvent díky mediální pozornosti vždy přináší alespoň krátkodobý, ale výrazný nárůst preferencí daného kandidáta. Tentokrát se to nestalo, pozornost médií se místo na Johna Kerryho a konvent Demokratické strany soustředila na informaci, že Spojeným státům hrozí nebezpečí útoku. Později se ukázalo, že informace poskytnutá médiím byla sice pravdivá, ale tři roky stará. Kerry tak ztratil jednu z výhod psychologického působení na voliče.

Strategie

Volební kampaň ve Spojených státech má velmi specifickou podobu, která jednoznačně souvisí se způsobem volby prezidenta. Americký prezident není volen přímo, ale prostřednictvím tzv. kolegia volitelů. Počet volitelů v jednotlivých státech se odvozuje od jejich zastoupení v Kongresu USA. Nejmenší počet jsou tři volitelé (každý stát má alespoň jednoho zástupce ve Sněmovně reprezentantů a dva senátory), nejvíce jich má nyní Kalifornie – 55. Celkový počet volitelů je 538, potřebná nadpoloviční většina je 270 volitelských hlasů. Ve většině států platí princip, že kdo získá v daném státě nejvíce hlasů, získává všechny volitele (výjimkou jsou státy Maine a Nebraska, které umožňují získat nějaké volitele i pro druhého kandidáta v pořadí). Proto se také může stát, že kandidát, který získá v celostátním měřítku více hlasů, prohraje svůj souboj v počtu volitelů.

Jakým způsobem tento volební systém ovlivňuje volební kampaň a volební strategii? Každý volební tým si musí nejdříve určit své geografické zaměření, tj. určit, do kterých států se investuje nejvíce peněz na volební kampaň, jaká témata nejvíce rozvíjet, aby se získala potřebná nadpoloviční většina volitelských hlasů. Velikost státu, respektive počet volitelů, je významným faktorem při rozhodování, ale není jediným. V roce 2000 i v roce 2004 demokraté získali stát s největším počtem volitelů – Kalifornii, a nestačilo to. Volební štáb musí určit, které státy jsou pro ně ztracené (tj. dlouhodobě tam v prezidentských či kongresových volbách výrazně vítězí druhá strana, v tom případě se investice do kampaně jak finanční, tak tematické omezují na minimum), které jsou naopak takřka jisté (pak se také prostředky omezí a provádí se jen udržovací kampaň) a které státy budou pro výsledky voleb rozhodující, tj. jsou tam šance vyrovnané. Zopakujme, že v posledních dvou volbách vždy pak byl rozhodující výsledek v jednom státě – v roce 2000 tuto roli sehrála Florida a v roce 2004 Ohio.

Bylo by ale zjednodušením říkat, že to byly jen tyto dva státy, které nakonec rozhodly. Pokud srovnáme volební geografii v době dvou vítězství prezidenta Clintona s porážkami demokratů v roce 2000 a 2004, zjistíme, že demokraté ztratili zejména několik relativně malých států v oblasti středozápadu (s 5–9 voliteli), které tvoří specifický region farmářských států. To je oblast, kde je podstatná zemědělská politika a určitý protekcionismus (v tom se ale kandidáti nelišili), ale především je to oblast, kde převažuje tradiční systém hodnot (rodina, náboženství, komunita) a zároveň výraznější nezájem o zahraniční politiku. To znamená, že Bushova moralistní kampaň a zároveň tvrzení, že tažení do Iráku lze hodnotit jako morálně zcela oprávněné a úspěšné, získala na jeho stranu celý region.

Volební kampaň tak v zásadě probíhá na dvou úrovních. První je celostátní (jak ji reprezentují zejména prezidentské debaty, spoty na celostátní úrovni), zahrnující obecná témata hospodářské, daňové a sociální politiky, zahraniční politiku a základní hodnotová prohlášení (interrupce, embryonální výzkumy, sňatky osob stejného pohlaví). V této kampani se také oslovují jisté sociální skupiny, které tvoří jádro voličské podpory (u demokratické strany převážně nižší příjmové skupiny, ženy – zejména pracující, Afroameričané, neprotestantské náboženské skupiny – zejména Židé, lidé požadující kontrolu zbraní v individuálním vlastnictví).

Druhá kampaň pak probíhá na úrovni jednotlivých států. To znamená, že kandidáti musejí přizpůsobit svůj volební program specifikám (hospodářským, sociálním, etnickým, kulturně politickým apod.) těchto států či regionů (viz již zmíněný středozápad). Toto je zřejmě hlavní důvod, proč dosud Američané nezměnili svůj poměrně komplikovaný volební systém prezidenta – protože posiluje význam států (nejen těch největších), a tedy i základní principy federalismu, na nichž je politický systém založen.

Úspěch republikánské mobilizace

Právě složitý způsob voleb komplikuje analýzu, proč John Kerry svůj souboj s G. W. Bushem prohrál. Při prezidentských debatách, které se dotýkaly nejzávažnějších celoamerických problémů (válka v Iráku, zdanění, zdravotní pojištění), vždy byl podle průzkumů o něco úspěšnější, i když preference nebyly zdaleka výrazné. Pravděpodobně v kampani zapůsobil jistý nedostatek charismatu (na voliče působil příliš „studeně“), na začátku kampaně se příliš soustředil na svůj postoj k vietnamské válce (hrdina z vietnamské války a její přímý účastník a poté aktivista v boji proti této válce), což bylo negativní kampaní Bushových přívrženců nakonec zpochybňováno. I když se v kampani ostře definoval proti válce v Iráku (nebyly nalezeny zbraně hromadného ničení, nepodařilo se vytvořit širší mezinárodní spolupráci, nebyla odpovědně připravena situace po válce, čímž se zhoršila bezpečnostní situace v zemi), jeho důvěru poškodilo to, že pro válku v Iráku v Senátu hlasoval. John Kerry také kritizoval nedostatečná opatření týkající se bezpečnosti USA a především vystupoval s požadavky na výraznější sociální politiku (zdravotní pojištění, boj proti nezaměstnanosti, vzdělávání, rekvalifikace pracovníků atd.). Jeho oponent vždy přitom zdůrazňoval, že to povede k větší daňové zátěži zejména středních vrstev, byť Kerry sliboval zvýšení daňové zátěže pouze pro nejbohatší vrstvy (s příjmem nad 200 000 dolarů ročně).

Volební průzkumy zůstávaly od léta poměrně vyrovnané (i když většinou spíše s malým rozdílem ve prospěch Bushe) a volební štáby si uvědomily, že rozhodujícím faktorem se stane volební účast, respektive schopnost jednotlivých stran přimět své potenciální voliče, aby přišli k volbám. Mobilizace voličů nemůže probíhat jen těsně před volbami, americký volič se ve většině států musí přede dnem voleb registrovat. To je jeden z důvodů, proč je volební účast v amerických volbách tradičně poměrně nízká (kolem 50 % v prezidentských volbách, pod 40 % ve volbách do kongresu v letech, kdy se nekonají prezidentské volby). Zároveň to také znamená, že proceduru registrace častěji neabsolvují potenciální voliči demokratů – Afroameričané, lidé s nižším vzděláním, slabší sociální skupiny, mladší voliči.

Mobilizace voličů (která pro nás má stěží představitelnou podobu – dům od domu chodí aktivisté obou stran a přesvědčují voliče, aby se zaregistrovali, a těsně před volbami znovu, aby nezapomněli přijít k volbám) byla skutečně úspěšná, k volbám se dostavilo o 14 milionů voličů více než ve volbách v roce 2000. Úspěšnější byli ovšem republikáni.

Výraznou podporu republikánům ukázaly také souběžné volby do Sněmovny reprezentantů a do třetiny Senátu. V obou případech republikáni posílili své postavení, při volbách guvernérů (11 států) zůstala situace nezměněná, což ovšem také znamená, že většina států má v současnosti republikánského guvernéra.

V pozadí zájmu médií byla řada referend, která proběhla na úrovni jednotlivých států. Z hlediska průběhu prezidentských voleb bylo pozoruhodné referendum v Coloradu, kde se voliči měli rozhodnout, zda ponechají princip „vítěz bere vše“, tj. všechny volitele za daný stát, či zda volitelé budou proporčně přiděleni jednotlivým kandidátům. V případě kladného výsledku by se již tento princip uplatnil v těchto volbách. Voliči ovšem tento návrh odmítli (65 % hlasovalo proti).

Další referenda mohou být pro nás zajímavá, protože odrážejí postoje amerických voličů k některým základním tématům rozdělujících konzervativní a liberální směry v americké politice. Ve třech státech se klíčovou otázkou stala marihuana. Legalizace marihuany byla odmítnuta na Aljašce, v dalších dvou státech se řešila otázka používání marihuany pro léčebné účely (schváleno v Montaně, odmítnuto v Oregonu). V 11 amerických státech proběhlo referendum požadující zákaz sňatku osob různého pohlaví a ve všech těchto státech to také bylo referendem zakázáno. I to ukazuje posílení konzervativních hodnot v americké společnosti. Snad k jedinému vítězství liberálů v těchto referendech došlo v Kalifornii, kde voliči podpořili další výzkum s využitím embryí.

Jednoznačné vítězství republikánů ve volbách a přesvědčivé vítězství G. W. Bushe posvětilo jeho politiku na další čtyři roky. Dá se očekávat, že jeho politika se nezmění, spíše ještě posílí své základní trendy.

Vladimíra Dvořáková (1957) je politoložka a latinoamerikanistka. Působí jako profesorka na katedře politologie Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze.

Obsah Listů 6/2004


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.