Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 1 > Kultura > Galerie

Galerie

Událostí nejméně středoevropského významu se mohla a také měla stát dlouho připravovaná retrospektivní výstava Vojtěcha Preissiga (1873–1944). Přehlídka celoživotního díla jedné ze zakladatelských osobností moderního českého umění, představená v Jízdárně Pražského hradu Tomášem Vlčkem však postrádala tři dnes nezbytné instrumenty – monografický dvojjazyčný katalog, kritický soupis díla a reprízy v zahraničí. Pro ty, kteří neměli možnost spatřit autorovu poslední rozsáhlou výstavu v roce 1968 ve Špálově galerii a Nové síni ani průlomovou expozici z roku 1988 Linie, Barva, Tvar o osudech meziválečné abstrakce, kde byl malíř, který si za jméno psával „Paris et Prague“, představen jako jeden z nejoriginálnějších zjevů českého moderního umění – byla nynější příležitost spatřit Preissigovo dílo in natura zážitkem jistě fascinujícím. Po všech stránkách dobře připravená instalace, nabízející průhledy a návraty v čase, kvalitní průvodní texty spolu s vyčerpávajícím výběrem, to vše ukázalo tvůrce v ohromujícím záběru. Preissig byl představen jako umělec, který náležel mezi nemnohé z generace narozené mezi lety 1865–1875, již dokázali transformovat mezinárodní styl Art Nouveau jedinečně – secesní stylizaci ve spirituálně odstíněnou abstrakci, dobovou renesanci krásné knihy v pokus o obrodu celé polygrafie, experimentace v grafice a malbě v geniální předjímání poválečného vývoje, utopický esoterismus v angažovaný humanismus demokrata, osudově účastného v prvním i druhém odboji. Vlčkův výběr také dokazuje, že Preissig, který úspěšně působil v Paříži mezi lety 1898–1903, kde pracoval pro významné revue své doby L’Assiette au Beurre a L’Art décoratif, po návratu do Čech mezi lety 1903–1910 v podstatě sám vytvořil svébytný dekorativní protějšek vídeňské secese, i že týž, jenž později v New Yorku vyučoval na renomované Art Student’ League a na Kolumbijské univerzitě patřil nepochybně mezi největší umělce doby.

Nelze hodnotit Vlčkův přínos z průvodce, který vydala Národní galerie. Neznáme Vlčkovu metodu hodnocení autorova odkazu, neznáme dostatečně východiska a determinace, které Preissiga formovaly, resp. Vlčkovy názory na ně. Výstavní texty, kde jsou např. Preissigova tvůrčí otevřenost a pluralismus přirovnány k východiskům postmoderny, nehledají (a ani nemohou) odpovědi na otázky zásadní důležitosti: jak se stalo, že dílo takového významu je dodnes zcela neznámé ve světovém, či jen v evropském kontextu (např. František Kupka přes nezájem první republiky a zejména poválečné diktatury přece jen došel světového uznání)? Je to pouze proto, že většina Preissigova díla zůstala doma? Jaký byl vliv jeho umění na vývoj českého moderního umění a jaké místo zaujímá jeho tvorba v kontextu světovém?

Když v roce 1986 proběhla velká výstava The Spiritual in Art: Abstract Painting 1890–1985 v Los Angeles County Museum of Art, doprovázená zásadním katalogem, jako by se změnilo chemické složení půdy, ze které dosud chápání abstraktního umění vyrůstalo (Měl by tu Preissig své místo, např. vedle své žačky Georgie O’Keeffeové?). Jiný, subjektivní příklad: když se v roce 1998 konala retrospektiva díla Františka Drtikola v Galerii Rudolfinum, zdálo se, že se definitivně přežil jeden pohled na české moderní umění, který byl postupně překonáván „splácením dluhu“ po celá polistopadová léta. (A co dnes po Preissigově výstavě: mění se tento pohled?) Jak se k těmto problémovým okruhům postavil Tomáš Vlček? Nevíme.

Soudím, že neexistuje omluva, která by ospravedlnila Národní galerii ve vztahu k dílu Vojtěcha Preissiga. Tato výstava, jež (jak je v průvodci anoncováno) byla ve výstavním programu NG po celá léta svobody od roku 1989, měla být připravena a financována jako jedna z priorit nejvýznamnější galerie. s plnohodnotnou dvojjazyčnou monografií, s reprízou (a proč ne!) v Paříži a v New Yorku. Kdy konečně uznáme, že na opravdové události v galeriích se v naší části Evropy nejezdí do Prahy, ale do Vídně? Kdy pochopíme, že české umění nejen 20. století zůstane ve světě neznámé tak dlouho, dokud se nebude venku vystavovat (a také prodávat).

Příležitost ke změně přístupu nebyla zcela promrhána, byla však vyplýtvána způsobem zcela typickým. Doufejme, že v Preissigově případě již naposledy.

Vojtěch Preissig (1873–1944), Národní galerie – Jízdárna Pražského hradu, Praha, 5. 11. 2004–27. 2. 2005. -vod- (V tomto čísle: Jaroslav Bouček: Z dopisů Vojtěcha Preissiga)

V pražské Galerii Maldoror proběhla výjimečná výstava: poprvé byl zveřejněn dosud neznámý sešit z třicátých let, obsahující 33 koláží, který kdysi patřil André Bretonovi.

V roce 1935 přicestoval Breton se svou družkou Jacqueline Lambaovou na pozvání Surrealistické skupiny do Prahy. Tehdy rád navštěvoval místa, kde dnes sídlí Galerie Maldoror. Poněkud strašidelná atmosféra Vyšehradu ho velmi přitahovala. Dokonce v těchto místech bývala prádelna, kam si chodíval pro čisté vyžehlené prádlo. Tvrdí se, že právě tady objevil Breton křišťálovou kouli o které se zmiňuje Vítězslav Nezval v Pražském chodci: „Nepůjdu naproti jiným místům smutné rozkoše hledět s André Bretonem na motýla, zakukleného v křišťálové kouli.“ z této koule prý Nezval věštil Bretonovi, že se mu narodí dcera. Věštba se splnila – Bretonovi a Jacqueline se narodila Aube.

Autoři koláží nejsou v sešitě jmenovitě uvedeni, ale lze předpokládat, že se na nich podíleli André Breton, Paul Éluard, stejně jako Suzanne Muzardová. Koláže jsou svědectvím jejich subverzivního smyslu pro humor. Dělají si legraci z armády, státníků, církve, racionalismu i funkcionalismu. Výstava, v Maldororu devátá, je záslužným počinem majitele Milana Mikuše, který už zde představil např. Toyen, A. Hoffmeistera nebo Skupinu Ra. Mikuš, sběratel umění, zejména surrealismu, byl vydavatelem, avšak nakladatelská vášeň se změnila v touhu po vlastní galerii. v roce 2002 ji otevřel na Vyšehradě. Místo zvolil podle André Bretona, který právě ve vyšehradských uličkách, jak píše Ripellino v Magické Praze, prohlásil: „Kdo nenavštíví Prahu, není surrealista.“

33 koláží (33 collages) – Breton, Eluard, Muzard, Galerie Maldoror, Praha 26. 10.–20. 11. 2004 -lch-

Vedle Preissigova grafického mistrovství, t. č. k vidění v Praze, se v Brně na přelomu roku představila grafika neméně objevná, experimentující i navýsost kvalitní původem z proslulého ateliéru Lacouriere na Montmartru; kde se potkávali např. Picasso, Miró, Chagall, Hartung, Masson a mezi nimi i Terry Haassová. Pařížanku Terry Haassovou (1923) přitom česká kulturní obec – příznačně – nezná. Její osudy jsou podobné mnohým do emigrace odšedším umělcům z první ČSR. Narozena v Českém Těšíně, židovský původ jí předurčil k útěku. v roce 1941 prchá z okupované Paříže dál do Lisabonu a pak do New Yorku, kde studuje na Art Student’s League (kde učil i Vojtěch Preissig) a tvoří ve slavném Ateliéru 17 (vedle Miróa a Massona) pod vedením rytce S. W. Haytera. Dusivá atmosféra mcarthismu a Fullbrightovo stipendium ji vrací do Paříže. v těch letech se Haassová vedle experimentování ve studiu Lacouriere věnuje archeologii Blízkého východu a v letech 1954–1969 se účastní expedic do Afghánistánu, Íránu, Izraele, Libanonu a Turecka. Zájem o archaické kultury u ní podnítil příklon k výrazně informelní, oproštěné, zprvu hartungovsky laděné tvorbě. v sedmdesátých letech opouští grafické experimentování, zejména s technikou leptu a vydává se vstříc konkretistické tvorbě plastik z oceli a plexiskla, které se věnuje dodnes. Terry Haassová je rovněž fascinováva dílem Alberta Einsteina, a tedy otázkami pro archeoložku typickými. „Světlo a prostor byly její skutečností. Světlo, které ve své existenci může znamenat čas. Čas, který je dimenzí prostoru, … pohyblivým proudem, jenž nás spojuje s nekonečnem,“ poznamenal o jejím díle kurátor obou brněnských výstav a současný děkan FaVU Petr Spielmann. Jeho přičiněním také většina exponátů připadne nově založené sbírce umění Masarykovy univerzity v Brně.

Nastal čas představit dílo Terry Haassové v jeho úplnosti. Co takhle retrospektiva, např. v Muzeu umění Olomouc?

Terry Haass – Výběr z díla, 60.–70. léta: Dům umění města Brna, Procházkova síň, 9. 12. 2004–23. 1. 2005, 80.–90. léta: Galerie FaVU, Brno, 8. 12. 2004–23. 1. 2005. -vod-

Zlínsko-brněnský ateliér architektury a designu New Work, vedený Svatoplukem Sládečkem (1969) si od roku 1994 vydobyl pozoruhodnou pozici v nej­­kvalitnější soudobé české architektuře. Stavba Obecního úřadu v Šarovech získala čestné uznání Grand Prix Obce architektů za rok 1998 a v roce 2003 ateliér opět figuroval v prestižní ceně za vilu v Kro­měříži. Na přelomu roku představil ve druhém patře zlínského zámku Pulce, Sfingu, Robota, Psíka, Monitor, Hrocha, Sysla, ­Kladivouna, Kšiltovku, Kovboje, Květák, Torzo a Bustu. Tedy pod těmito jmény se skrývajících třináct realizovaných i nerealizovaných staveb. Jak v katalogu poznamenává Rostislav Švácha, jde o výběr z prací ateliéru, kterým si přál Sládeček představit „architekturu pro začátečníky“ a kterým manifestoval „misionářský rozměr“ své práce, a sice hravou, „figurkativní“ formou. Takto se Sládečkova tvorba dotkla aspektů, které jsou pro Šváchovy preference typické. Jednak je to „ctnost“, jak Švácha kvituje Sládečkovu snahu přiblížit jazyk moderní a neomoderní architektury nejširším vrstvám. Druhý aspekt souvisí s celkovým zaměřením práce ateliéru New Work, který prezentuje jako součást architektury a myšlení o ní i hravou metaforiku, i serióz­ní teoretickou úvahu. To Švácha vytrvale prosazuje i ve svých přednáškách z dějin moderní architektury. Zanícení, s nímž propaguje nejen své oblíbené stavby, ale i myšlení o nich, jej přibližuje k tradici umělecké kritiky započaté už Baudelairem. Švácha i Sládeček prostě sympa(te)ticky odmítají být myšlenkově indiferentní a názorově neutrální. Snad proto se jim dostává takové pozornosti.

New Work/Svatopluk Sládeček, Figurkativní architektura pro začátečníky, 2. 12. 2004–6. 2. 2005, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně – Grafický kabinet. -vod-

Ačkoliv výtvarník a básník Pavel Preisner (1970) nedávno přesídlil do Zlína, s Olomoucí jej spojuje doba studií, během níž se spolčil s Alešem Szotkowským a Michalem Navrátilem do dnes téměř legendárního Romantického sdružení Roman, se kterým vystavoval naposled loni v Českém centru v Budapešti. Do konce ledna v Olomouci představil samostatnou výstavu, cyklus Bezduchého vzduchy, který je z větší části tvorbou předchozího roku. Soubor by se dal tradičně půlit na kresby a malby, ale Preisner je již delší dobu spojuje a často i potutelně zaměňuje. Ne ovšem jen kresbu s malbou. Podobu vystavených prací ovlivnila nedávná Preisnerova výstavní spolupráce s malířem René Háblem, která spočívala v konfrontaci Háblových obrazů a Preisnerových textů. Je to možné díky vzácné celistvosti Preisnerovy práce – vyjadřuje se totiž stejně obratně a naléhavě slovem i obrazem. v galerii je ostatně k mání autorova nová (třetí) básnická sbírka Budem nudlit. Knížka je výtvorem téže, v nejhlubším soukromí vypiplané a značně umanuté imaginace, která nese i Preisnerovy obrazy. Bohatství jazykových prostředků potom odpovídají technické experimenty výtvarných děl, pojednaných, řečeno s autorem, technikou důsledně kombinovanou. Zářivost či zamlženost skurilních výjevů na nich je ve stejné rovnováze jako to, co je řečeno, nebo naopak smlčeno v textech. Výstavu doprovází obvyklý katalogový dvojlist s texty René Hábla a autora, ve kterých ji samozřejmě vykládají zcela po svém.

Pavel Preisner, Bezduchého vzduchy, 4. 1.–28. 1. 2005, Galerie Caesar, Olomouc; Pavel Preisner, Budem nudlit, M.A.P.A., Brno 2005. -lb-

Galerie

Obsah Listů 1/2005


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.